Na besedě/6. O divné trojici

Na besedě Anna Popelková
5. O třínohém koníčku	6. O divné trojici	7. O hloupém Honzovi

Údaje o textu
Titulek:	6. O divné trojici
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 46–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jedné zemi žil král a královna. Byli spolu šťastně živi, ale to štěstí by nebyli s nikým zaměnili teprv potom, když se jim narodil syn, princ královský Vladimír.

Jak bylo tenkráte zvykem, dali na stůl svěcenou vodu, chléb a křídu a zavolali tři sudičky, aby tomu malému jejich synáčku prorokovaly osud.

A ty sudičky Vladimírovi usoudily, že bude rodičům svou krásou, moudrostí a dobrotou pro radost, ale jak se dočká osmnáctého roku, pak že bude úkladně se světa přiveden.

Královna měla synáčka tuze oblíbeného, těšívala se s ním, ale často, když ho po hebkých tvářičkách hladila, slzela.

Vladimír rostl a když trochu přicházel do rozumu, přec si myslil, že musí vyzvědět, co matku rmoutí, není-li snad s ním nespokojena.

I ptal se jí jednou, když ho hladila a při tom slzy s tváří jí řinuly:

― Maminko, řekni mně, proč pláčeš? Mně tuhle u srdíčka píchá, když ty pláčeš!

― Holoubku milý, ty nevíš, co tebe a nás čeká! Já jsem se toho od sudiček dověděla a od té doby se rmoutím.

― Pověz mi, co by to bylo, maminko?

― Můj synečku nejmilejší, dobrotivý a krásný, vždyť ty nás ve svém osmnáctém roce máš na věky opustit! Syn královský, jediný a nevinný, a ke všemu je ti souzena úkladná vražda! Jak nemám plakat a naříkat, když se do těch tvých očí milých dívat mám a vím, že zhasnou nevinně?

Princ Vladimír tuze se trápil a chodil od té chvíle s hlavou smutně svěšenou. Nebylo mu líto sebe, ale rodičů, i povídá po dlouhém přemýšlení:

― Můj milostivý královský pane otče a královská drahá paní matko! Byla by to potupa pro váš rod královský, kdyby syn jediný, potomek a nástupce, smrtí úkladnou měl zahynout! Takovou potupu já ani připustit nemohu, i půjdu kam mně oči ponesou a bude-li mně usouzeno mladý věk skončit rokem osmnáctým, aspoň chci zhynout tak, aby o tom ve vaší zemi známo nic nebylo. Já se s vámi tedy loučím a prosím, abyste mně na to putování požehnali!

Rodiče s pláčem ho žehnali, rmoutili se tuze, že se loučí se synem jediným snad už na vždycky.

Princ šel, šel jako obyčejný vandrovní, a tu vidí proti sobě kráčet mladíka.

― Kam tě cesta vede? ptal se prince.

― Trochu do světa! A kam ty?

― Taky! odpovídal mladík.

― Tak pojďme spolu!

― Proč ne, pojďme!

― Jaké je tvé zaměstnání?

― Jsem princ královský. A ty?

― Malíř. Půjdeš-li se mnou, můžeš se mému umění taky přiučit.

― Proč ne? Rád!

I tak šli.

Přijdou oni spolu do dalekého království a do města, kde král sídlil, i přišli do krčmy, a jak už to je ve zvyku, ptají se, co nového.

― I po všem nic. Král chce mermomocí, aby mu malíř namaloval jakousi divnou trojici, o jaké se mu po tři noci zdálo. Ta prý byla tak divná a rozlobená, že nechce popustit, až mu ji některý malíř vymaluje tak, jak ji ve snách viděl.

Ale žádnému se to ještě nepodařilo a když tolik malířů už se o to pokoušelo a nic nedokázalo, usmyslil si král, že kdo se opováží k té práci se přihlásit a nedokáže ji, bude na šibenici odpraven. A ta šibenice se už staví!

― Inu, tuze k smíchu tohle není, povídá malíř. Ale chceš-li, můžeš jít do hradu a králi oznámit, že přišli dva malíři a že tu trojici vymalují, jak se mu ve snách zjevila.

― Ale já — já neumím! šeptal princ malíři a tahal ho za kabát. Ty mě chceš připravit na šibenici!

― Kdybyste to dokázali, to by byla trefa! na to šenkýř. Král slibuje velkou odměnu tomu, kdo ho nadarmo nepozlobí a trojici dokáže. Ale na tu šibenici, to by se mně panečku taky nechtělo!

― Jen jdi a vyřiď králi, jak jsem ti povídal!

Posel v zámku vzkaz malířův vyřídil a vrátil se, že král malíře čeká.

Přišli do zámku a král pravil:

― Tři dni a tři noci vám k tomu ponechávám, ale nebude-li obraz tak věrně, jak si přeju, šibenici neujdete!

Vladimír se třásl jako prut, ale malíř byl dobré mysli a žertoval tak bezstarostně jako nejšťastnější člověk pod sluncem.

Král poručil, aby malířům bylo ustrojeno jídel na celé tři dni a co si jen usmyslí z drahých nápojů a celé pohodlí aby měli jako nejvzácnější hosti, ale potom byli do vykázaných komnat zavřeni a nikdo k nim nesměl, aby jich nemeškal a nevyrušoval.

Malíř se pohodlně uvelebil na pohovku, poručil princovi, aby z jeho vaku vyndal potřebné barvy a ty aby dobře utřel.

Když se stalo, vzal malíř utřené barvy a položil na podlahu do vedlejší komnaty, zavřel ji a lehl si na pohovku zas. Jídla se ani nedotkl.

Princ nábožně se modlil. Hněval se na malíře, proč vydával sebe i jeho za umělce, když sám nic nemaluje a když ví, že on sotva ty barvy utřít dokáže.

― Nic se nestarej a jdi spat! kázal malíř princovi.

Šli na lože, a ráno princ sotva vstal, vzdychal hluboce:

― Ach, to byl sen. to byl sen! Pomysli si, mně se zdálo, že jsem visel na zlaté šňůře a pod paždím že mě andělé drželi, abych se neoběsil!

― Když’s visel, tak’s visel, jen když teď jsi živ!

― Ach, ty se všemu jen posmíváš a ženeš mě k šibenici!

― Mlč a nereptej!

Na druhou noc poručil zas malíř Vladimírovi, aby přinesl z vaku barvy a pilně je utřel.

Potom je vzal a zanesl do druhé komnaty zas.

― A ty nebudeš ani dnes nic malovat?

― Nestarej se a jdi spat!

Ráno sotva princ vstal, naříkal znovu:

― Achich, už vidím, že jsem u konce svého osudu, který mně sudičky předpovídaly. Zas jsem dnes v noci visel na zlaté šňůře a drželi mě andělé, abych se neoběsil.

― Když’s visel, tak’s visel, jen když teď jsi živ!

Ale prince tohle neupokojilo a žehral tuze na malíře, že ho přivedl na konec osudu dřív, než mu bylo určeno.

Přišla třetí noc a dělo se u malířů zas jak po ty dvě.

Malíř postavil utřené barvy za práh komnaty a chystali se ulehnout.

― Já myslil, že aspoň dnes budeš malovat, když’s nemaloval ani první ani druhý den; už vidím, že můj sen se vyplní a že osud můj se končí. Matko, otče, kdybyste věděli, že váš syn bude oběšen!

― Nenaříkej, dokud nemáš proč. Jdi spat a vyčkej co den dá!

Princ nábožně se pomodlil a ráno vzdychal nad osudem svým poznovu a vyprávěl malíři, že i potřetí měl stejný sen.

Se svítáním ohlásil král, že si přeje vidět skončenou malbu.

Malíř vzkázal po služebníkovi, že očekává královskou návštěvu.

Král přišel neprodleně a princ pln úzkosti volal, když malíř dvéře otvíral:

― To já ne — to on! to on!

A malíř jen se usmíval.

Král zůstal na prahu dveří stát a udiven před obrazem poklekl a řekl:

― Ano, právě tak se mi zdálo!

Princ se ani vzpamatovat nemohl nad tou událostí.

Král řekl, čeho by si malíři žádali, že jim toho bude přáno. I vedl je do svých nejvzácnějších komnat a posadil jim po bok dceru svou královskou, která zardívala se milostně jako růže.

― Králi, řekl malíř, pravil jsi, že cožkoliv za své dílo požádáme, vyplníš. Prosím tě tedy pro svého společníka o ruku tvé dcery královské.

Ani princ ani princezna se pro tohle přání na malíře nehněvali, bylo jim to vidět na očích.

― Má se státi! přislíbil král.

A hned byla slavena svatba dcery královské s Vladimírem.

Malíř nařídil pak princi:

― Po tři noci zachováš čistotu ženy své. Já budu bdíti u tvého lože.

A stalo se, že každé těch tří nocí vyšel z úst ženy had a ten byl vždy přeťat od malíře, který bděl nad jejich ložem.

Potom připomněl malíř princovi, že by mohl polovici svého dílu žádati.

― Ale co? Království, které po smrti králové ti připadá, nechci, ženu svou mi nedáš! Nezapomeň ale, že pro svůj díl jednou přece si přijdu. Teď mi nezbývá, než s tebou se rozloučiti.

Marny byly prosby královy, aby malíř neodcházel. I princ o to žádal.

― Však přijdu, ani se nenadáš! slíbil malíř.

Po roce narodil se královským manželům syn.

Tu přišel malíř a řekl:

― Jdu si pro svůj díl. Žádám polovici tvého syna!

― Vem si celého.

― Ne! chci jen polovic.

― Tedy vezmi!

― Dej mi sám!

― Žádáš toho bez milosti?

― Ano!

― Tedy ač s bolestí, musím tvou vůli vyplniti!

I vzal meč a chystal se rozpůliti tělo svého dítěte.

Malíř ruku jeho zadržel:

― Nežádám! Užívej štěstí svého sám. Ale sluší se teď, abys dal rodičům zprávu o svém štěstí. Vyprav se k nim s celou rodinou svou a potěš je, žes na živu zachován a že budeš i dál spokojen. Věz, že ten, jenž tě opatroval na cestách tvých, jest anděl od Boha poslaný!

A po těch slovech rozšířila se vůně přelíbezná kolkolem a mládenec andělský zmizel.

Proroctví sudiček bylo zahlazeno a princ se svou manželkou byl šťastně živ dlouhá léta a po smrti králově panoval nad lidem svým, který dlouho vyprávěl o malířích a divné trojici.