Na besedě/4. O ženichovi se šedivou hlavou a zelenou bradou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 4. O ženichovi se šedivou hlavou a zelenou bradou
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 30–38. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byli jedni bohatí rodiče a měli moc hezkou dceru, Krasavu. Inu tuze byla krásná, ale za to byla taky hrozně rozmanitá a vybíravá.

Čím dál tím byla krásnější a vybíravější.

Když už byla hezky dospělá, byli by rodiče rádi viděli, aby si některého rozšafného muže vybrala a byla s ním šťastna.

Ale nic jí po chuti nebylo; žádný se jí nelíbil.

Přišli ženiši všelijací. Zámožní, hodní, od úřadu i od vojska důstojníci, hejtmani, rozumní i slušní páni, že mohla udělat štěstí a být velkou paní. Ale to jí všecko bylo málo a jen blázna si ze všech tropila. Ten měl tu chybu, ten zas tu, ten jí nebyl dost hezký, ten málo bohatý, ten málo vznešený, ba i ze šlechty se o ni hlásili a ona přeci nějakou chybu musela ještě i na těch vynajít.

Rodiče to mrzelo, že všemi pohrdá, ať si už přijde kdo chce, a že až bude starší, nebude za to ani od těch posledních povšimnuta.

Ale ona říkala:

― Co bych se do toho tak honila, když nemám ku vdávání chuť! ― A najednou z ní vylezlo: Až přijde se šedivou hlavou a zelenou bradou, toho si vezmu!

I co se pak nestalo, jako že přijde pán a ten opravdu má zelenou bradu a šedivou hlavu:

― Když sis mě přála, tady mě máš!

Tu byla Krasava velice zarmoucena a už viděla, že je chyba, ale že to snad k nevystání a nevydržení nebude.

Stalo se právě, že umřel z přízně někdo poznámý a Krasava šla mu na pohřeb.

Když bylo po všem, kouká Krasava po hřbitově a koho nevidí jako toho svého ženicha se šedivou hlavou a zelenou bradou, jak vyhrabuje zeminu a okusuje — mrtvolu. Inu pro pána, tohle zůstala nad tím celá tuhá!

Druhý den přijde ženich zas. Přímo jí povídá:

― Kdypak se necháme spolu odevzdat?

Ale Krasava ho odstrčila:

― Jdi pryč a já tě nechci!

― A proč mě nechceš! Musím nejdřív vědět, proč mě nechceš teď, když sis mě dřív přála!

― Nechci tě a nevezmu si tě!

- Ale proč, musíš říct! Neřekneš-li, máš do rána otce mrtvého.

― Ať je jak pánbůh chce!

A skutečně se to stalo.

Když bylo po pohřbu, přišel zas a ptá se:

― Vezmeš si mě?

― Nechci tě a nevezmu si tě!

― Ale proč! Já chci, abys mně řekla, proč. Neřekneš-li, máš do rána mrtvou matku!

- Ať je jak pánbůh chce.

A do rána byla matka mrtva.

Sotva ji pochovali, přišel ženich zas. Teď jí povídá:

― No, už máš otce pryč a matku taky. Vezmeš si mě?

― Nevezmu si tě a nechci tě!

Třikrát se jí ptal, proč ho nechce, a ona vždy stejně:

― Nevezmu si tě a nechci tě!

― Když si mě nevezmeš, tak do rána sama umřeš!

― Ať se děje jak pánbůh chce!

Sotva ženich odešel, připravovala se Krasava k smrti. Zavolala služebnictvo kolem sebe a povídá:

― Až umřu, na hřbitov mě nedávejte. Dejte mě do truhly, zapřáhněte do vozu voly a pusťte je kam sami chtějí, a kde se zastavěj’, na tom místě mě pochovejte! Až mě zahrabete, místo hrobu na mně hned kapli stavte!

Druhý den byla Krasava mrtva.

Služebníci učinili všecko podle přání nebožky.

Voli jeli daleko, daleko, až k jednomu městu přijeli a u toho města na silnici se zastavili.

I vykopali tam lidi hrob hned za příkopem, vystavěli kapli a kolem upravili zahrádečku.

I stalo se, že právě uprostřed průčelí kaple krásná růže vykvetla.

Po nějakém čase jel okolo princ královský a když spatřil růži tak krásnou a vzácnou, jaké dosud nikdy a nikde neuzřel, povídá svému lokaji:

― Jdi a utrhni mi tu růži!

Lokaj skočil s kozlíku a šel růži utrhnout.

Ale jak po ní sahal, tak mu s ní vítr hrál a ne a ne ji dostat.

Princ na to kouká i dal se tomu do smíchu. že lokaj je taková nemotora a neumí ani květinu utrhnout.

Skočil tedy s kočáru sám a běží růži utrhnout.

A jak se podivil lokaj a jak se zaradoval princ, když růže sama se sklonila, aby ji spanilý princ utrhl.

Ten se koukáním na růži chvíli potěšil, dal ji potom pěkně za klobouk, usedl s lokajem do kočáru a jeli do města.

Než tam dorazili, schýlilo se k večeru.

I vešli do hostince, lokaj měl poručeno objednat zvláštní pokoj a že tam zůstanou na přenocování, protože je cesta vedla dál.

Služebník, jak už to bývá, zůstal zhůru a cídil pánovy šaty a tak věci na cestu potřebné chystal, a zdržel se s tím připravováním pěkně do jedenácti a ještě bylo všelicos k práci.

Teď jak bije jedenáctá, najednou z klobouku z té růže vystupuje panna krásná, jakou by mohl pohledat, a bohaté vlasy rozčesává.

I přistoupil služebník k posteli princově a budí ho, ale nemohl a nemohl ho probudit.

Když ani prosby ani volání nepomáhalo a princ se neprobouzel, tu ho služebník co mohl štípal — ale princ ani se nepohnul.

Tedy ho i kousal, aby se přece zbudil a spatřil ten div s krásnou pannou, a už se bál, že svému pánu modřin nadělá, ale ten spal dál, jak by ho do vody hodil.

I tak uplynula hodina, bila dvanáctá — a panna zmizela.

A v tu chvíli se princ probudil a nemohl se dost vynadivit, co jen ho celé tělo bolí.

Služebník mu povídá, co se přihodilo a že si nemohl pomoct, že pána probudit nemohl a nemohl, i že ho kousal a štípal, až byl samá modřina.

A že se mu všecko zdá, že ta panna je z té růže, protože když panna se objevila, růže se s klobouku ztratila, a když panna zmizela, byla růže za kloboukem zas.

Princ tedy se ustanovil:

― Víš co, zůstaneme tu zas přes noc, a ty hleď, abys mě zbudil!

Přišla druhá noc a přišla jedenáctá hodina.

Sluha si hleděl své práce a tu se panna z růže vystouplá zas objevila a byla ještě krásnější než ponejprv.

Ale princ, třeba se ve dne spánkem dobře posilnil, aby v noci mohl bdít, jakmile se přiblížila jedenáctá, usnul zas tak tvrdě, že ne a ne se probudit, třebaže ho sluha ještě víc než první noc štípal a kousal.

A po půlnoci, když panna zas do růže vstoupila, sám se princ probudil a k velikému zármutku od služebníka slyšel, že ho zbudit možná nebylo, pokud panna se v růži zas neproměnila.

Princ se zarmoutil i povídá:

― Víš co! Zůstaneme zde ještě jednu noc! A ty mě hleď zbudit. Když to jináč nepůjde, rozžatou svíčkou šlapky nohou mně tak dlouho pal, až se zbudím. Dřív nepopusť!

Třetí noc jak uhodila jedenáctá, objevila se panna zas, a byla tak spanilá, že se služebníkovi nad tím zjevením dech zatajil.

I přistoupil ku svému pánu a probouzel ho ze spánku, který prince přepadl v tu chvíli, kdy sličná panna z růže vystoupila.

Ale nebylo platno ani štípání, ani kousání, vzal tedy služebník rozžatou svíci a tu princovi plamenem pod šlapkami nohou držel, a ten přeci ne a ne se zbudit.

Už se blížila dvanáctá. Maso na nohou prince se už pálilo a musila to být bolest hrozná, když se tu princ začínal probouzet, a už už jen dvanáctá se měla odbíjet a už panna začala se polomrtvá potácet, a on bolestí ve mdlobách křičel:

― Pal! pal!

Vyskočil, popad krásnou pannu do náručí a pevně ji zachytil a sevřel, když už byla na odchodu, a jak půlnoc odbila, probudili se oba, princ i krásná panna, která byla princem takto už od trápení vysvobozena.

Prosil ji tuze, aby s ním jela do jeho domova.

Ona že dříve nemůže, až mu vypoví, jak se za živobytí prohřešila a může-li jí to odpustit.

Když poznal princ, jak upřímně toho provinění lituje, odpustil jí ze srdce, však že byla za to dost potrestána.

I nabídl jí svou ruku a ona ráda si ho vzala za manžela.

Tak žili šťastně a narodil se jim v manželství roztomilý syneček.

Krasava po roce povídá:

― Přece bych ráda věděla, našel-li smrtonoš můj hrob!

Po celý rok se skrývala v paláci svého manžela, protože se bála vyjít ven, aby svému dřívějšímu ženichu na oči nikde nepřišla. Měla-li kam nutnou cestu konat, jela vždy s manželem a v kočáře tmavě zaskleném, aby do vnitř vidět nebylo.

Když Krasava tak dlouho naléhala, že chce vidět svůj hrob, učinil jí pán její po vůli, poručil zapřáhnout do kočáru s tmavým sklem, vzali synáčka na klín a jeli ke kapli se zahrádkou, kde pro prince růže byla před rokem vykvetla.

Ale jak se ulekla, když tu spatří smrtonoše na tom svém hrobě hrabat, a sotva ji ucítil, vzpřímil se proti koňům, že v okamžiku se zastavili, přistoupil ke kočáru a zasvítil tu hrozně na ni očima a povídá:

― Dvanáct párů železných bot jsem roztrhal, než jsem tě našel. A teď mně řekneš, proč’s mě nechtěla!

Ona v hrozné úzkosti a že už si jiné rady nevěděla a princ ji pro boha prosil, aby místo sebe dítě obětovala, vzala svého jediného syna nejmilejšího a nevinného a podává ho tomu se šedivou hlavou a zelenou bradou, smrtonoši:

― Na, a udav ho, ukrutníku, jako’s mrtvoly na hřbitově vyhrabával a obžíral.

Smrtonoš jí povídá:

― A tos mně to nemohla dávno říct, proč mě nechceš? Mohlas mít otce i matku na živu. To dítě si nech, bylas už potrestána dost, teď zas můžeš být šťastna. A pamatuj si pro sebe i jiných varuj, aby si tak jako ty v upřímných ženiších nevybíraly. Mohlo by jim potom jako tobě napadnout, že chtějí ženicha se šedivou hlavou a zelenou bradou.

A to by se špatně potázaly.