Na besedě/3. O třech vrších

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 3. O třech vrších
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 24–30. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jedna chudá matka měla tři syny: Josefa, Františka a Jana.

Čekala, jak z nich nejstarší trochu odroste, že se půjde živit sám a službu si hledat.

Jozífek rád k tomu svolil, máma napekla placek a hoch šel do služby.

I šel hodně daleko, až přijde k lesu, kde krásná panna ovečky pásla.

― Kam pak jdeš, mládenče? ptala se ho.

― Jdu si hledat službu.

― Pojď ke mně ty ovečky pást.

― I proč ne!

― Tady máš prut, a kam ty ovečky půjdou, tam za nima jdi a nikde nic neber! A všude za nima jdi!

Sotva milý Jozífek prut do ruky vzal, hned se ovečky zdvihly a šly pryč.

Šly — šly, až přijdou k vrchu a ten byl celinký ze stříbra.

― I to je vrch, to je vrch! a podívejme, všechno samé stříbro to je! To si přeci naloupám!

Sáhl pro kudlu do kapsy a stříbra si nadloubal.

No nic! Ovečky šly ještě dál — ke zlatému vrchu.

― I to je bohatství, to je bohatství, to budu boháč pojednou!

A nadloubal si zas.

Ale u třetího vrchu, pane, to byl samý diamant. Tak se to třpytilo a duhou krásně hrálo, že se Jozífek nezdržel a i zde si uloupil.

A ovce šly zas dál, až přišly na zelenou louku, a tam u cesty stál kotel, pod ním šlehal oheň a v kotli se vařil olej.

Ovce Jozífka popadly a hodily ho do kotle za trest, že s těch vrchů loupal.

Minul rok a Jozífek se k mámě nevracel.

Povídá tedy Franta:

― Jozífek nejde, já bych se měl taky někam podívat. Beztoho se mu ve světě dobře daří, když se nevrací.

A tak šel.

Přišel zas k tomu lesu, kde krásná panna ovečky pásla.

Stalo se s ním jako s Jozífkem.

A když zas minul rok a nevracel se ani Jozífek, ani Franta, povídal Honza mámě, že by šel taky.

Ale matka ho hleděla od toho úmyslu odvrátit:

― Jak pak budu tady sama! Pojednou tu na stará kolena nebudu mít nikoho svého!

― Maminko, budete vidět, že přijdu zpátky. Já nezapomenu, že se mám vrátit, jenom mě pusťte do světa!

Tedy i on šel, a právě tou cestou, kterou se ubírali oba jeho bratři, že přišel také do toho lesa, kde krásná panna ovečky pásla.

― Kam pak jdeš, mládenče?

― Jdu si hledat službu.

― Pojď ke mně ty ovečky pást.

― Proč bych nešel!

― Tady máš prut, nikde nic neber a jdi všude za ovečkami, ať se hnou kam hnou, a nezastavuj se nikde než tam, kde ony se zastaví. A neber nic!

Milé ovečky hnaly se ke stříbrnému vrchu, sotva Honza prut do ruky vzal.

― Ach. tohle je krása! A je to podloubáno! Kdopak to ale — komu to taky pokoje nedá! Není-li pak to hřích, takhle tu krásu zohavit a porejpat?

Ničeho se netekl a šel za ovečkami dál. Přišel s nimi ke zlatému vrchu a tu se divil ještě víc a litoval tuze, že je ten překrásný vrch tak pomrven. A nechal zlato s pokojem.

Ovečky se zdvihly a zas šly dál. Přišly k vrchu z diamantů a tu se nemohl Honza ani dost vynadivit, co je tohle za krásu!

― I to je přeci škoda, že taky tohle nemůže zůstat na pokoji, povídá si Honza. Není-li na tom dost, když se člověk na takovou krásu může podívat!

A když se dost pokoukal, zdvihly se ovečky zas a šly dál, Honza za nimi až na zelenou louku.

Tam v kotli se smažili dva v oleji vařícím a bylo na nich vidět, jak hrozné bolesti zakoušejí.

Vzpínali k Honzovi ruce, jakby prosili, aby je vysvobodil.

Rád by to byl dobrý Honza učinil, ale v tom se daly ovečky do běhu a on musel za nimi.

Šly, běžely, běžely k rybníku. Nad rybníkem lítaly vrány, plno jich bylo, a křičely:

― Já bych pila, já bych pila, já taky, já taky!

A slétaly až k vodě, ale napit jako by se nemohly a nemohly.

― Tak se nemůžete napit a jen pořád musíte krákat: Já bych pila, já bych pila, já taky, já taky!? Iššššóó! tak se napí a dej pokoj!

A tím prutem jich k vodě srážel, a sotva se napily některé, ty druhé už se odvážily za nimi, a jak se to stalo, byly z nich holubičky bílé a volaly třikrát za sebou:

― Pánbůh tě pozdrav, tys nás vysvobodil! a vzletěly pak k nebi.

Honza koukal na to jak ve vyjevení.

Ovečky se zdvihly a šly dál. Přišly ke kostelu, velikému a vysokánskému. Dvéře U kostela do předsíně byly otevřeny a z kostela světlo sem zrovna jako v záři proráželo. A zas hejno vran černých letělo a všecky křičely:

― Já bych ráda do kostela, já bych ráda do kostela, já taky, já taky!

Vrány nalítaly do sině a tu Honza vzal prut a hnal je.

― Tak tam nemůžeš jít a musíš jen křičet, že bys ráda!?

A dvéře kostela otevřel, pár jich tam vehnal a ty druhé za nimi vlítly.

Za chvíli vylítly jak bílé holubičky a třikrát zavolaly:

― Pánbůh tě pozdrav, tys nás vysvobodil! a letěly k nebi.

Pak se ovečky vracely k lesu. Panna tam čekala, až se Honza s nimi vrátí, i povídá mu:

― Teď vypravuj, kdes byl!

I začal Honza o těch krásách vrchů a jak litoval, že byly poškozené, a když mluvil o těch v kotli na zelené louce, řekla mu panna:

― To byli tví bratři, kteří oloupili tři vrchy.

Teď povídá o tom hejnu vran nad rybníkem.

― To byly duše lenivých, kteří za živa raději žízeň trpěli, než by si vody byli donesli, a za trest po smrti museli kolem vody a nad vodou lítat, ale napit se nesměli. Tys je vysvobodil! řekla mu panna.

Honza vypravuje dál o černých vránách nad kostelem, jak je vehnal prutem do vnitř, a panna mu to vysvětlila:

― Vidíš, to jsou zas duše takových lidí. kterým se nechtělo jít do kostela a vždycky si našli příčinu, na kterou se vymluvili, že do kostela nemohou. Tys je vysvobodil.

A za to vedla ho panna krásná do ráje, všechnu radost mu ukázala, že to není možná vypovědět.

I ptala se ho, jestli se mu v ráji líbí.

― Ach líbí, já bych tu hned ostal!

― Víš-li ale, žes matce slíbil, že přijdeš domů? A ta chvilka malá, kterous tu ztrávil, trvala tři sta let. V radosti tak rychle ti uplynuly, a tak matka tvoje na ten slib, že přijdeš, čeká tři sta let a je dosud živa. Jdi tedy domů a přijď s ní sem.

Krásná panna vyvedla Honzu zas na cestu, kudy k ní přišel, a on šel tedy domů.

Přijde k chaloupce i divil se, že jsou tam jiní lidi:

― Kde pak je maminka a u koho je to tady! Vždyť je tohle má chaloupka!

― I jéminku, jak pak je tvoje jméno?

Honza řekl.

― I tak je to teda tvá maminka, co je ve špitále. Už je tři sta let živa a umřit nemůže, čeká pořád na syna, až přijde.

Zavedli ho k mamince a matka se synem se poznali. Ona chudinka sotva se pohromadě držela, jak byla sestárlá, a jen se divila, že syn je pořád jako chasník, když z domu odešel.

― I tak tys přeci přišel, tak tys přišel! To ti uvařím polívku, abys se po cestě trochu zkřísil!

A sotva Honza pár soust pozemského pokrmu pozřel, sestárl pojednou, že z něj byl dědeček.

Matka a syn padli si do náručí a šli spolu do ráje.

Tam je panna u brány uvítala a povídá jim nebeským hlasem:

― Já jsem Panna Maria, která jsem ovečky pásla! A vpustila je do ráje.

Na ty dva na zelené louce — to byl očistec — se Pánbůh po vystálém trestu rozpomněl, ale hůř bylo s těmi, kteří se na věčnosti museli trápit ustavičně v pekle.