Na besedě/35. O zlých duchách

Na besedě Anna Popelková
34. Jak se Honza učil bát	35. O zlých duchách	36. O duchu mlynáře

Údaje o textu
Titulek:	35. O zlých duchách
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 263–265. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dva formani jeli nočního času s povozy po lese. Byla tmavá noc a milí formani zabloudili. Jeli, jeli, ale ať se obrátili v kteroukoli stranu, vždy přijeli zas na jedno a totéž místo.

― Co si počneme? naříkali si. Koně jsou už utaháni, nezbývá než že tu musíme vyčkat do rána a pak jet dál.

Ale když se líp rozhlídli, zrovna před sebou spatřili velký dům. Zaradovali se a vešli do vnitř.

Jak se ale podivili, když živé duše nikde nespatřili. Zavedli koně do stájí, tam bylo pro ně obroku i vody dost. Pak šli dovnitř. Dvéře se před nimi samy otvíraly, až přišli do hostinských pokojů. Tam bylo pro dvě osoby hojnost dobrých jídel a vína ustrojeno. Chvíli se milí formani rozmýšleli, ale pak se s chutí do jídla pustili. Jakživi v takových krásných pokojích nebyli, ani takových jídel nejedli.

Pomodlili se a ulehli. Ale o jedenácté oba najednou se probudili strašným praskotem, jaký najednou se v celém domě strhl. Jako při zemětřesení všechno se chvělo, kamení padalo a celý pokoj se s nimi točil. Tu za nejhoršího rachotu a zápachu objevilo se sedm ohnivých duchů, lítali po pokoji a točili se v hrozných figurách před očima formanů, kteří div strachem neumřeli.

Tak to trvalo celou hodinu. O dvanácté se duchové ztratili a nastalo ticho.

Ubozí vozkové byli tak přestrašeni, že nemohli dříve usnouti než k ránu, pak tvrdě spali a zbudili se až za jasného dopoledne. Nemeškali, pospíšili ke svým koňům a chystali se na cestu. Ale jenom vnitřní dvéře všechny byly otevřeny, kolkolem stála vysoká zeď a vrata všechna byla zavřena a marné bylo všechno pokoušení se o jejich otevření.

Milým formanům nezbývalo než zůstati v zámku.

Koně dali znovu do stájí, tam bylo už pro ně dost obroku. Sami šli zpátky do komnat a zas jak poprvé otvíraly se před nimi všechny dvéře a jídel bylo hojnost připraveno.

I bylo zas jak první noc. O 11. objevilo se za rachotu ještě většího než poprve 14 ohnivých duchů a tak příšerně vypadali a takový jekot ze sebe vydávali, že jeden z formanů omdléval a musil ho ten druhý třením křísit. Tu se mezi těmi duchy ošklivými zjevila bílá postava a dávala vozkům znamení, aby ani nehlesli a byli klidni.

O 12. hodině zase všecko rázem utichlo. Ani druhého rána nemohli vozkové ze zámku se dostat. Nezbývalo jim, než se zase podrobit dřívějšímu osudu a odhodlat se k nocování v hrozném zámku.

Byly-li ty dvě noci hrozné, byla ta třetí ještě hroznější. Takový rachot o jedenácté povstal, že nikdy žádná bouře tak neburácí. Tentokrát přišlo 21 duchův a řádili tak divoce, že zněl jejich hlas jako řev zvířat. Bílý duch stál mezi nimi a dodával vozkům síly a konečně jim poručil, aby duchům hlavy sťali.

Stalo se to, z nich pak vystoupila knížata, děkovala vozkům za vysvobození a pak padla na zem a tiše skonávala.

Bílý duch kýval pak na ně, aby jej sledovali. Zastavil se u pokladů a zmizel.

Vozkové nabrali si zlata a stříbra, co na vozech uvezli, a pak bez překážek mohli vyjeti z hradu. Ale od té doby chránili se přijít v ta místa a byli živi jen do 50 let.