Na besedě/36. O duchu mlynáře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 36. O duchu mlynáře
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 265–267. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Tak byl jednou jeden mlynář ve vsi a k tomu mlynáři přišel chudák a prosil ho tuze, obilí že nemá, chleba taky ne, aby mu půjčil, až si trochu pomůže, že zas oplatí.

Mlynář povídá:

― Nejen že půjčím, ale rád obilí dám a semelu na chleba, ale něco mně slib: že budeš po mé smrti jednu noc můj hrob hlídat.

Chudák si pomyslil: Však ty člověče odtud tak hned nepůjdeš, to pojedu spíš já, i slíbil mlynáři vyplnit jeho vůli.

Vzal mouku, žena napekla chleba a podplamínek a nesla ho muži na pole. Jakmile chudák podplamínek rozlomil, v tom zazněl umíráček. Muž se ptal ženy, kdo to umřel, ale ta nevěděla, i poslal ji, aby se šla zeptat. Za chvíli přiběhla:

― Považ si, komu to zvoní. Mlynář umřel.

Ten chudák se hrozně lekl a už byl jako nesvůj, a tak ženě vypravoval, co se mu přihodilo. Pak šel na faru a tam se ptal o radu.

Pan farář dal mu svěcenou křídu, aby kolem sebe kruh udělal, svěcený háček, aby do toho kruhu k sobě všecko přitahoval, růženec proti pokušení a svěcenou vodu k zažehnávání.

Odbyl se pohřeb a večer šel chudák na hřbitov hlídat.

K 11. hodině v noci objevili se na hrobě dva psi, začali hned zeminu vyrývat, vyhrabali mlynáře, vytřásli tělo z kůže a odnesli je. V ubožáku bylo života na mále. Třásl se jako prut a stál v kole, které si svěcenou křídou kolem sebe udělal. Sotva psi zmizeli, zpamatoval se z leknutí a kůži háčkem do kola přitáhl.

Za chvíli vrátili se psi, ale už měli lidskou podobu. Sháněli se po kůži a když viděli, že je v kole, začali ji na chuďasovi mámit, že mu za ni pytel peněz přinesou.

Ten člověk v kruhu se ale ani nepohnul, a psi za chvíli přivlékli pytel peněz; on jej přitáhl k sobě, a psi běželi pro jiný, zas škemrali o kůži, ale chudák pytel přitáhl a ani necekl. Běželi po třetí. A zas prosili o kůži. Ale i ten třetí pytel mlčky k sobě ubožák přitáhl, v tom tu bila dvanáctá hodina, psi za hrozného zápachu zmizeli, a duše zemřelého měla pokoj.

Ale nebohý chalupník stál v kruhu jako z kamene, ani se nepohnul, ani nevěděl, že zasvitlo ráno. Ráno pak přišel pan farář s kostelníkem, vyvedli ho z kruhu ven a ptali se, co se dělo.

Když všechno ten chudák vypověděl, ustanovil pan farář jeden pytel peněz chalupníkovi, jeden pro chudé a jeden pro záduší.

Tu mlynářovu kůži přibili na dvéře kaple, kterou vystavěli, a doposud prý tam na vratech pod hřebíky vězí z ni kousky.