Na besedě/34. Jak se Honza učil bát

Na besedě Anna Popelková
33. O vůdci loupežníků	34. Jak se Honza učil bát	35. O zlých duchách

Údaje o textu
Titulek:	34. Jak se Honza učil bát
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 260–262. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jeden Honza a ten nevěděl, co je to bát se. Když mu máma umřela, šel do světa a umínil si, že se musí naučit se bát.

Chodil světem, chodil, až přišel jednou do mlýna a tam prosil o nocleh.

― Človíčku, copak tě napadá! O nocleh by nebylo, ale za celý svět tu nechce nikdo spát, protože tu straší, a tak i my na noc musíme z mlýna vždy odejít, že se tu bojíme.

― Bojíte? Co pak je to bát se? Prosím vás, nechte mě tu, ať vím, co to je.

― Pro nás?! Ale ty abys toho potom člověče nelitoval! Smrtí to noclehování zde už mnoho lidí zaplatilo.

I tak Honza ve mlýně noclehoval. Dali mu dost jíst a pít, vytopili, a Honzovi bylo blaze.

Tu o jedenácté bouchlo něco o zem. Honza kouká, a ona to se stropu spadla ruka, po chvíli druhá, pak noha, ještě jedna, k tomu pak ještě hlava a trup.

― Tak se chlape chodí? Po kusech a stropem? Co tu chceš?

― Je mně zima, chci se zahřát!

― Tak pojď! povídá Honza, posadil chlapíka ke kamnům a dost a dost mu topil.

Po chvíli se otevřely dvéře do kořán a jimi vcházel pomalu funus. Napřed odkrytá truhla, kolem mládenci. Postavili truhlu a mrtvý vstal, a teď všichni i ten od kamen sedli ke stolu a že budou hrát karty a Honza aby hrál s nima.

Tak Honza hrál. Ale jak kartu vyhodil, ten mrtvý mu ji vždy sfoukl. Čekal, až se pro ni shýbne, že ho uškrtí. Ale Honza každou kartu si připlácl na nohu a hrál dál. Když to ale už hezkou chvíli trvalo, tu se Honza už dopálil a zahromoval:

― Tak ty chlape pokoje nedáš? Budeš ty mně karty z ruky pořád foukat? Teď mně povíš, co tu chceš a proč pokoje nedáš, nebo tě na tisíc kusů rozbiju!

A pane, na to právě duch čekal. Hned zmizeli ti druzí všichni a duch mluvil:

― Já jsem duch hospodáře tohoto domu. Vem světlo a pojď se mnou!

Honza vzal svíci a šel, kam ho duch vedl. Přišli do sklepa, tam byly tři hromady peněz.

― Vidíš, povídá duch mlynářův, o tyhle hromady peněz jsem chudáky ošidil. Za trest jsem bloudil mnoho let bez pokoje. Ty mě můžeš vysvobodit. Jedna hromada peněz patří tobě, druhou ať dají chudým a třetí záduší. A jak se to stane, bude má duše mít pokoj!

Už se blížila dvanáctá, Honza duchovi slíbil všechno splnit a rázem půlnoci vidění zmizelo.

Honza pak ulehl do měkkých peřin a spal spokojeně do rána bílého.

Ráno přišli lidi do mlýna a už se strachovali, že Honzu najdou mrtvého.

Jak se podivili, když ho uviděli živého, a jak zaradovali, že bude už ve mlýně pokoj, až vykonají vůli nebožtíka.

Honza sebral peníze a šel. Byl mrzut, že doposud neví, co to je bát se. Až jednou přece se tomu naučil od zajíce.

Rozhazoval na poli mrvu, rýpl do ní vidlemi, zajíc, který tam spal, vyskočil a ubíhal, kam ho běhy nesly. Toho se Honza opravdu ulekl a od té doby prý už věděl, co je to se bát.