Na besedě/18. O Anežce

Na besedě Anna Popelková
17. O Palečkovi	18. O Anežce	19. O Honzičkovi a čarodějném koníčku

Údaje o textu
Titulek:	18. O Anežce
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 168–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uprostřed lesa žili chudí lidi po pětadvacet let v chaloupce, kterou si ze dříví a chvoje sami urobili. Hrozná chudoba u nich panovala. Všeho všudy měli v chalupě kamenný stůl, k posezení kameny, jedli na dřevěných talířích dřevěnými lžícemi chudou krmi, o kterou se jim starala dcera Anežka.

Ta jezdila do lesa na roští, napálila popele a vozila do města prodat a za to nakoupila mouky a chleba.

Tak živila Anežka rodiče po jedenáct let a čekali ji vždy s velkou stížností a hladem.

Po těch jedenácti letech jednou se jí poštěstilo, že napálila plné dva soudky popele.

Vezla je do města prodat.

Hezky za ně utržila, tak nakoupila chleba a jiných potřeb a ještě nějaký groš nesla hotově.

Jede ona zpátky a tu u lesa blízko stáda seděli pastýři a veselili se. Jeden hrál na kytaru, jeden na housle a tři z nich stáli pohromadě a týrali hada. Karabáčovali ho a chtěli usmrtit.

Anežka když tohle spatřila, postavila trakař a běžela k pastýřům:

― Necháte-li hada na pokoji, dám vám po groši.

Pastýřům byl groš vzácný. Hned svolili, všech pět ji hned obsypalo a když jim po groši vyplatila, hada propustili.

Ona k milému hadovi přiklekla a prohlížela jeho rány. Ten se k ní připlazil a promluvil k ní lidským hlasem:

― Nech mne skrýt se do tvé zástěry. Vím, že tobě jenom mám co děkovat za své zachránění. Za to bez odměny tě nepropustím. Putuj se mnou tamto ke skále, v ní přebývá celá naše rodina, pět a sedumdesát hadů. Máme svého krále a toho poznáš podle drahocenné koruny z perel, kterou má na hlavě. U něj se přimluvím, aby tvoji útrpnost se mnou odměnil.

Sotva přikročila Anežka s hadem v zástěře ke skále, skála se sama rozevřela a pojednou tu všech pět a sedumdesát hadů s králem v čele plazilo se k Anežce.

Had k ní šeptal:

― Sáhni do kapsy, máš v ní bílý ubrousek; ten prostři na zem před krále našeho.

Když tak učinila, vztýčil se had v zástěře a promluvil:

― Tato dívka zachránila mne před smrtí. Králi, otče můj, odměň její skutek!

Král připlazil se na ubrousek a vrhl na něj z huby diamant a řekl:

― Vezmi! Kdykoliv vložíš kámen do úst a požádáš, aby to či ono se splnilo, stane se.

Za ten podivný dar Anežka poděkovala, svěřila svého chráněnce bratrům a ubírala se domů.

Ale trakař i s nakoupeným živobytím byl ten tam, z peněz ani groše neměla, tak se vracela domů docela prázdná.

Rodiče dočkat se jí už nemohli samým těšením, co jim toho asi tentokrát nanese.

Proto se na ni taky tuze horšili, když poznali, jak se těšením klamali:

― I ty nešlechetná dcero! Takhle ty s námi jednáš? Hladem teď musíme zajít.

A otec ji zbil chudáka.

Vyšla ven, vložila diamant do úst a pomyslila si:

― Ať mají mí rodiče peněz na půdě plný soudek!

Potom řekla otci, aby nenaříkal a šel na půdu hledat, najde-li co k zahnání bídy.

To bylo potom nějakého divení a odprošování!

Druhý den ráno, byla neděle, šla Anežka do městečka do kostela, prachudince oblečena a bosa. Ale když přišla do lesa, vzala do úst diamant a přála si:

― Ať ty chatrné šaty se mne spadnou a skvostné ať mám na sobě!

Jak to dořekla, podivila se kráse svých šatů. Takové ani na nejvzácnější paní nikdy neviděla. V kostele vroucně se modlila a děkovala za zvláštní dar, který ji a rodiče nejen z nouze nadobro vytrhl, ale ještě zvláštní rozkoše jí podává, jakých se jakživa nenadála.

Z kostela ji vedla cesta kolem zámku, a v tom zámku byl jeden hrabě, ten byl vdovcem a měl jediného syna Liboslava, už dospělého.

Ten syn koukal právě oknem, a jak se tak pro kratochvíli divá, jde tu kolem krásná dáma. usměvavá a líbezná, nádherně ustrojená.

Byla to Anežka.

V lese zas vložila diamant do úst a přála si, aby měla na sobě zas ty šaty staré a chudobné.

Přišla domů a matka povídá:

― Holka, takhle otrhaná nechoď, když si máš zač kloudný šat koupit!

Ale dcera šla druhý den do kostela zas v těch hadýrkách. Jenže v lese zas pomocí diamantu stála oblečena v šaty ještě nádhernější než poprve.

Mladý hrabě, který po celou noc ani spat nemohl a jen na krásnou paní myslil, jak ji uviděl jít do kostela, posmek čepičku a už neměl doma stání. Krásně se nastrojil a před zámkem očekával, až půjde zpátky.

Dočkal se jí, hluboko se poklonil, ona mu vlídně poděkovala a šla dál. Hrabě za ní, ale v lese pojednou se mu ztratila a místo ní viděl kráčet prachudě oblečené děvče. Rozmrzelý se tedy vrátil domů a umínil si, že bude podruhé opatrnější, aby stopu její neztratil.

Když se Anežka doma octla, vadil se s ní zas otec:

― Děvče, nedělej přece ostudu, takhle chodíš, jako bys už byla ta poslední a můžeš zatím chodit v aksamitu!

― Ale tatínku, já jsem takhle spokojená.

― Pro mě, za mě, choď si třeba v pytli!

A už jí pak nic nedomlouvali, ať si dělá co chce a jak chce.

Anežka šla do kostela třetí den a v lese si přála mít na sobě šaty tak drahocenné, jaké mívají jenom královny.

Byla v nich tak krásná a tak jí padly, že si skoro ani netroufala věřit, že by to byla ona. Na drahocenném rudém aksamitu bylo umělé vyšívání zlatem, perlami a drahokamy; náčelek, náušnice, náhrdelník, náramky, střevíčky, všecko pěkné k tomu.

V kostele kde kdo na ni hleděl, z cesty jí všecko ustupovalo a klanělo se před ní jako před královnou.

Milý hrabě Liboslav neměl doma stání, jak zahlídl, že krásná paní se zas do kostela ubírá, procházel se kolem zámku, aby mu neušla.

Už, už se vracela.

Liboslav spěchal naproti ní, hluboko se poklonil, uchopil ji za ruce a promluvil k ní:

― Krásná paní, dovol k tobě promluvit.

― Čeho žádáš?

― Jsem hrabě Liboslav, jediný vlastní syn majitele tohoto zámku. Před 14 lety matka mi zesnula. Ty paní taks mne zaujala, že ve dne v noci v duchu přede mnou stojíš a pokoje dřív nedojdu, dokud se mi nezaslíbíš. V tvé moci je mé světlo nebo temnota, spása nebo záhuba, život nebo smrt. To rozhodni svým ano nebo ne!

― Vidíš mne v nádheře, pane, a to oslazuje tvou řeč. Jak budeš mluviti, když ti povím, že jsem chudičká, v chatrči v lese vychovaná?

― Neptám se nic víc, než chceš-li býti mou.

― Neodpovím dříve, dokud nepoznáš, pane, můj domov.

Blížili se k chatrči v lese a rodiče Anežky divili se, kdo to k nim jde: krásná paní vede si vznešeného pána. I omlouvali se hostům, že dcera není doma a tak že jich ani nemohou ničím uctít.

― Copak mne neznáte? ptala se Anežka rodičů. A zde pan hrabě žádá mne za manželku, jen bude-li spokojen s mojí chudobou.

Liboslav se dlouho nerozmýšlel a radostně políbil ruce Anežky a promluvil:

― Bohatství nežádám, mám sám statku dost, a svolujete-li i vy, rodiče, budeme brzy slavit svatbu. Dovolte, abych svou nevěstu ještě otci uvedl.

Starému hraběti Anežka by se byla líbila, ale když se dověděl, že je chudá, řekl k synovi:

― Chudou a z rodu nešlechtického si vzít nesmíš! Jediná pomoc by tu byla, kdyby dokázala něco zvláštního, co nikdo by neuměl. Krásná je, hodná, předobrá, ale chudá, chudá! Řekni své nevěstě, dokáže-li, aby do rána přes moře byl most a sto kočárů po něm jelo, bude tvoje.

Liboslav vypravil se do chaloupky se strachem a povídá, jakou podmínku otec učinil, než smí Anežka být jeho.

― Nic se nestrachuj, bude vše dobře.

Anežka vstoupla na ostrov, vzala do úst diamant:

― Ať se ve třech hodinách vypíná přes moře most železný a sto kočárů ať po něm jede!

Než minuly tři hodiny, stál přes moře most nádherný a nepřehledná řada kočárů překrásně ozdobených s bujným koňstvem po něm přejížděla.

Starý hrabě časně ráno ten div spatřil a plný radosti svolil hned ke sňatku syna s Anežkou a zámek mu postoupil.

Na svatbu se sjeli rytíři, baronové, hrabata, knížata, a byla to taková veselost, že každý z nich na ni až do smrti rád pamatoval.

Anežka a Liboslav byli šťastni, a rodiče Anežky myslili, že v nebi není líp než na jejím zámku a užívali té radosti jak mohli.