Na besedě/19. O Honzičkovi a čarodějném koníčku

Na besedě Anna Popelková
18. O Anežce	19. O Honzičkovi a čarodějném koníčku	20. Štědrý večer

Údaje o textu
Titulek:	19. O Honzičkovi a čarodějném koníčku
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 176–186. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Náramně bohatý kupec měl synka Honzička. Ženu měl sic taky živou, ale když po osmi letech manželství vypozoroval, že je čarodenice, zaklel ji na hřibátko. A to hřibátko, když Honzičkovi něco chtělo, zařehtalo, a on už věděl, že má k němu běžet.

Když uplynulo nových sedum let a Honzičkovi bylo čtrnáct, usmyslil si otec jeho, že se znovu ožení. A učinil to.

Honziček neměl pak už takové časy, musel den ze dne velkou zahradu zalívat a hrubou práci vykonávat a ještě nebyla s ním macecha spokojena, až i usilovala, aby se ho zbavila docela.

Tu hřibátko zařehtalo a volalo Honzička k sobě:

― Honzičku, macecha chce tě o život připravit a nasype ti do snídaně jedu. Ani se jí nedotýkej a po stole ji rozlej.

Macecha zuřila, když viděla, co se stalo, ale Honziček prosil:

― Ach, já jsem to nerad udělal, já dám podruhé pozor!

Otec se ho zastal a nic se mu nestalo.

Druhý den koníček zařehtal zas:

― Honzičku, my to uděláme tak: nebudeme se zde trápit, ani ty, ani já a uprchneme. Ty pros tatínka, aby tě na mě posadil, že se spolu po zahradě protancujeme. Pros tak dlouho, až ti to dovolí, a pak s tebou uteku.

Honziček nepopustil, až docílil, co chtěl. Hřibátko hopkovalo, skákalo a pojednou se prudce roztancovalo a pustilo se do povětří.

Letělo povětřím jedenáct mil a zastavilo u staré hrušky, která stála u skály. Zde koníček zastavil a poručil Honzičkovi:

― Slez dolů a jdi tamto ke kři. Najdeš tam uzlík, v něm stříbrný nožejček a hřeben, roztrhané šaty a vyrudlý šátek na hlavu! U druhého kře najdeš mast, tou si budeš vlasy mazat, aby ti rostly, a hřebenem česat, aby splývaly pěkně po zádech. Budeš je nosit pak zavinuté a šátkem zavázané a v těch roztrhaných šatech budeš chodit. Zeptá-li se tě kdo, proč chodíš jak otrhanec, řekneš, že musíš se tak oblékat na potupu za to, že máš matku zakletou.

Honziček učinil všechno, jak měl přikázáno. Vlasy namazané vyrostly už dlouhé po zádech, a koníček přikázal teď:

― Jdi tamhle ke skále, leží u ní velký železný prut; tím prutem do skály uhoď a vyprýští z ní zlatá voda. V té umeješ moji hřívu, ohon, podkovy, sedlo i třmeny, sám vlasy rozpusť a ve vodě omoč, prstem do vody omočeným na prsou hvězdu udělej, na levém prsteníku třikrát dokola otoč. Cokoliv se tou vodou omočí, bude zlaté.

Když se i to stalo, mluvil koníček dál:

― Tam u třetího kře je prapor a palaš. Obojí vodou pozlatíš. Pak zastrč mně prapor do levého ucha, palaš do pravého, oblékni se do hader, zaviň vlasy a ukryj hvězdu.

Potom mluvil koníček dál:

― Jdi ke čtvrtému kři, jsou tam manšestrové šaty červené, vzácným zlatem lemované, ty přines sem k hrušce, kde budu stát a čekat na tvé zavolání! Budeš-li kdy čeho ode mne žádat, otoč třikrát prstenem a já ti přijdu k pomoci. Teď pospěš do nedalekého zámku královského, tam v zahradě sedumdesátiletý zahradník květiny zalívá. Toho pros, aby tě přijal za pomocníka, že ho budeš rád zastávat.

Všechno se stalo. Zahradník se nezlobil, když princezna svolila, aby si vzal někoho k zastání.

Přišel k Honzičkovi a povídá:

― Hochu, můžeš zalívat! Ale takhle chodit nesmíš. Sem přicházejí hrabata, knížata, králové. To bys tu byl jen pro ostudu.

Honziček se zaříkal:

― Ach, já nesmím nosit šaty jako jiní, musím chodit takhle na potupu, že maminka je za hřibátko zaklená.

― Inu, co s tebou tedy. Až budeš zalívat, dej pozor, ať květiny nepoválíš.

Zahradník se procházel po zahradě a pozoroval, jak si hoch počíná. Nejkrásnější květiny nemotorně zurážel a pocuchal. Rozlobil se na něj a vyťal mu dva pohlavky.

Honziček spínal ruce, byl slabý na takovou práci. Pospíšil před zámek, zatočil třikrát prstenem a už tu koníček před ním stál.

Na Honzičkův nářek odpověděl:

― Bude s tebou, holenku, ještě hůř, až celou zahradu tancem rozdupu. Ale potom vyrostou květiny, jakých zahradník jakživ neviděl. Ty jen stříbrným nožejčkem vršky uřezávej a kořínky vyrejpej a zrovna za tebou znovu a krásnější všechno poroste.

Zahradník se podivil, když druhý den ráno místo ulámaných květin našel jiné a mnohem krásnější.

Druhý den pomocník zahradu ještě hůř svedl, že zahradník nad ní ruce spráskl. Ale ráno byly květy v neobyčejné kráse obnoveny ku podivu všeho služebnictva a panstva. Honziček jenom pomrvené květiny stříbrným nožejčkem ořezal a vykonával divy.

A což třetí den, když zahradník odešel, vběhl do zahrady koníček a takové rejdy a tance v ní prováděl, že byla zahrada jako humno udupaná. Zahradníka div neranila mrtvice, když tu spoustu uviděl. Zavolal pomocníka a hrozil, že ho okamžitě vyžene, že se s ním už zlobit nebude.

Honziček ale tak pěkně prosil a ujišťoval, že všechno spraví a že teď porostou květiny na světě nejkrásnější, až se zahradník nechal obměkčit. Dal se pak hned do práce, nožejčkem kořeny řezal, a zrovna za ním se plnila zahrada nejkrásnějšími a nejvonnějšími květy, že se nad tím zahradník ani vzpamatovat nemohl a jen se divil, jakou moc má ten divný stříbrný nožejček.

Kuchař mluvil se zahradníkem a povídá mu:

― Ty, ten hoch je na tvou práci sláb. Děj mně ho k ruce!

― Proč pak ne!

Zavolali Honzička a řekli mu to.

― Ale takhle bys mně u kuchyně nesměl chodit jako hastroš. To musíš být jako ze škatulky a ne takový otrhanec.

Honziček řekl zas, že nesmí chodit jinak, i nechali ho zas v zahradě a on byl rád.

Jednou k večeru odešel do hlídací boudy v zahradě a tam si rozčesával vlasy.

V tu dobu právě dívala se nejmladší princezna Krasomila oknem ze svých pokojů a zahlédla na světle zlaté vlasy se zalesknout.

Jenže v tom Honziček princezna zpozoroval, honem vlasy zadělal, vyšel do zahrady a tam uvil tři překrásné kytice. První ovinul na stopce jedním svým vlasem, druhou dvěma a třetí třemi a nesl je princeznám. Tu s jedním vlasem nejstarší Dobroslavě, druhou prostřední Bohunce a třetí nejmladší Krasomile. Měly radost z krásných kytic a daly mu zpropitné. Dobroslava dukát, Bohunka dva a Krasomila tři. A všechny mu připomínaly, aby si za ně koupil slušnější šat.

Ale Honziček mluvil pořád stejnou, že jinak chodit nesmí. Tak se už na něj neohlížely. Nechaly ho být, protože se tak znamenitým v zahradě ukázal.

Jednou měl král, otec těch princezen, divný nápad.

Všechny princezny byly dospělé, ženichů se hlásilo také dost, a všichni byli takoví, že bylo těžko brát jednoho a druhého ne.

Přinesl tedy král dcerám tři červená jablka, každé jedno dal a řekl:

― Hoďte každá jedno oknem do pokoje mezi shromážděné hosty. Komu která jablko na hlavu hodí, toho si vezme za manžela!

Hodila prvně nejstarší a dostala barona, druhá rytíře, a když házela nejmladší, vyhlídl Honziček ze zvědavosti ven a jablko zrovna do hlavy ho uhodilo — tak byl té nejmladší Krasomile souzen.

Jak se ale všichni podivili, že Krasomila není nad svým osudem ani dost málo zarmoucena! Druhé sestry měly slavné oddavky, hostina trvala kolik dní, ale Honziček, když se nedal přinutit, aby se jinak ustrojil, slavil s Krasomilou svatbu docela potichu a odstěhoval se s ní do pazderny, když ho u sebe jako otrhance rodina královská trpět nechtěla.

Po krátkém čase chystalo se k válce a zeťové královi měli všichni táhnout v čele vojsk.

Honzičkovi dali kulhavou mrchu, že se s ní ke hrušce sotva dobelhal. Tam oblékl na sebe okrášlené roucho, rozhalil je, že zlatá hvězda na prsou mu zářila, vlasy rozpustil, koníčkovi svému se zlatou hřívou prapor a palaš do uší zastrčil, chopil se uzdy a jeli.

Koníček tryskem uháněl, vznášel se, až i do povětří se pustil, a Honziček se svými poletujícími vlasy skvěl se jako slunce.

Když na koni mezi armádu přilítl, nikdo ho neznal, ani švakři, ani královský tchán, všechno se jeho kráse klanělo a čest a slávu mu prokazovalo.

A teď se Honziček pustil do boje, a to stálo za podívání. Pokřižoval se palašem, řekl: ve jménu Páně a sekal do nepřátel, že za ním houfem padali, a vítězství se mocné ukazovalo straně, na které bojoval.

Král se k němu přiblížil, aby mu za udatnost jeho poděkoval a na svůj hrad ho pozval, ale v tom Honziček vznesl se na koníčku do povětří a ten tam. Uháněl ke hrušce, tam se přestrojil do svých hadrů, vlasy zavázal, sedl na chromého koně a jel do pazderny k ženě.

Sotva se švakři s tchánem z boje vrátili, posmívali se Honzovi, že měl dobře, když se na té své mrše škobrtavé ani neukázal. Však že by takový prašivý rytíř malou čest byl dělal vedle krále jako slunce krásného a jako lev udatného. A otec vyprávěl Krasomile o vzácném bojovníku, jakého co je živ ještě nespatřil.

Druhý den se v boji pokračovalo.

Honziček počínal si ještě udatněji než poprvé, a marně se zas král namáhal, aby se k němu přiblížil.

Divil se král, že ani poprvé ani po druhé Honzička na bojišti nespatřil i přišel do pazderny a tuze hřešil Krasomile na toho jejího muže nemotoru, který se ve společnosti krále ani ukázat netroufá.

Tu se Honziček vracel na zmrzačeném koni, ve starých hadrech, a vypadal tak pitomě, že král se zlostí na něj ani podívat nemohl a spěchal raději z pazderny, aby se s ním ani nesetkal. Zvlášť, když si vzpomněl na neznámého krásného mládence a podíval se na svého nemotoru zetě, zrovna to v něm zlostí vřelo.

Krasomila vyšla ven, přivítala Honzička a pomohla mu s koně. Přece jí pořád v hlavě leželo, jak se tenkrát Honzičkovi hlava zaskvěla, když se v boudě česal. Tak jí to pokoje nedalo, i povídá mu:

― Ukaž mně Honzičku hlavu!

Ale Honziček jí zarmouceně odpověděl:

― Když ty nevíš, jaký já mám na ní škodný strup! Ani si to nikdy nesmýšlej, že bys chtěla mou hlavu vidět!

Tak ho Krasomila nechala.

Jelo se do boje potřetí a Honza že pojede zas.

Král se smál:

― To bude tak, jako když si mucha na strom sedne! Právě tak tě tam myslím uvidíme, a kdybysme si třeba oči vykoukali! Nemotoro, ty jakživ nic nedokážeš!

Honza jel přece.

Ti druzí královi miláčkové s velikou slávou z hradu vyjížděli, lidi před nimi jako před vítězi na kolena padali a je velebili, jen Honza na sedřené kobyle div se ke hrušce došmatchal.

Odtud ale na koníčku zlatohřívém jako slunce se vznesl nad bojiště a zvítězil i tentokrát a to takovou mocí, že nepřátelská vojska, která měla desateronásobnou posilu, prohrála zúplna.

Když bylo vítězství jisté, vzepjal se kůň s Honzičkem a uháněl pryč.

Ale král, který si stále lámal hlavu, jak by vítězného hrdinu přiměl k návštěvě svého zámku, když spatřil, jak ujíždí, namířil na něj a střelil ho do nohy.

Koníček se zastavil a král pospíchal ke krásnému mládenci, omlouval se mu pro svůj skutek a sám mu ránu šátkem se svým jménem zavázal. Děkoval mu za udatenství a tuze ho zval na svůj zámek.

Ale než mohl Honziček slovo promluvit, zdvihl se s ním kůň a v minutě se vznesl do povětří a uháněl, že po chvíli památky po něm nebylo.

U hrušky zas oblékl starý mundur, sedl na kobylu a jel domů.

Královská družina už byla ve hradě a král nejmladší dceři vyprávěl, jak a co s krásným mládencem bylo.

Krasomila běžela Honzičkovi s koně pomoci, když viděla, že přijel a tu pozorovala, že mu s nohy kape krev. Uložila ho tedy do postele a ošetřovala ho. Když mu ránu převazovala, vidí tu, že je zavázána kapesníkem s jménem královým. I nemeškala a spěchala k otci:

― Pane otče, podívejte se, můj Honziček má nohu postřelenou a rána byla tímhle vaším šátkem zavázána. Mluvte si co chcete, on je ten krásný, udatný bojovník!

Král v udivení pospíšil do pazderny, a Krasomila Honzička prosila rukama sepjatýma:

― Honzičku, ukaž mně svou hlavu.

Tentokrát Honziček se nedal dvakrát pobízet, strhl šátek s hlavy, a zlaté vlasy plné kudrn rozkládaly se kolem tváří. Odhalil i zlatou hvězdu, ukázal vzácný prsten, a už nebylo pochybnosti, že je on a nikdo jiný slavným a krásným vítězem.

S velikou slávou odvezli ho do zámku a chystali znovu hlučnou jeho svatbu s Krasomilou.

Tu on se jim ukázal v celé kráse, jak do boje přijíždíval, a rytíři, hrabata a knížata, kteří byli na svatbu pozváni a viděli v boji jeho hrdinství, velebili ho a přáli i záviděli to veliké štěstí princezně Krasomile.

Král daroval novomanželům troje panství a oblíbil si Honzička nade všechny.

Honziček chtěl koníčkovi o svém štěstí vyprávět, odebral se před zámek, zatočil třikrát prstenem, a koníček tu stál.

Všichni ze zámku vyběhli, když viděli, jak Honziček objímá hlavu koňovu a stále mu něco šeptá a se usmívá.

Ale zaplakal hlasem, když koníček místo odpovědi mu řekl:

― Zaveď mne do zahrady a palašem mně hlavu utni! Učinit, to musíš, nechceš-li, aby tvá matka v zakletí věčně bloudila.

Honziček s pláčem rozkaz vykonal, a tu on a celý zástup, který ze zámku sem přiběhl, spatřil, jak vylítla z koně bílá holubička a sladkým, nebeským hlasem zašveholila:

― Pán Bůh tě pozdrav, tys mě vysvobodil! Ať jsou tvoje skutky požehnány! Buď šťasten!