Na besedě/17. O Palečkovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 17. O Palečkovi
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 158–168. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jedni manželé by byli měli tuze rádi dítky.

I přišla tam jednou babička stará, a tu jí žena svěřovala své přání a vzdychala:

― Ach, kýž by mě Pán Bůh děťátkem obmyslil!

Babička povídá:

― I to, panímámo, vám něco poradím! Kupte si za tři krejcary nový hrníček, každý do něj třikrát dýchněte a budete vidět, že budete mít hošíčka!

A opravdu se jim šťastně hošíček narodil, ale byl malinký jako pidimužíček, jako paleček, a tak mu dali říkat Paleček.

V domě bylo plno radosti a starosti, jak jen toho malinkého drobečka dost opatrovat. Ale on se brzy začal sám o sebe i o rodiče starat.

Kdysi odejel otec na pole a matka vařila doma oběd. Povídá si tak víc pro sebe:

― Milý ty holenku, jak pak to mám jen s tebou udělat!? Musím nést tatínkovi oběd na pole a kdo tě tu bude opatrovat!?

― Mami, já ponesu tatínkovi na pole oběd sám! ozval se pojednou Paleček.

― Kdepak ty drobečku bys mohl, vždyť je taška větší než ty!

― I nic, maminko, jen mně jí pověste na záda a nestarejte se.

Tak milý Paleček si vykračoval na pole a táhl za sebou tašku s obědem na zádech. Už z daleka tenoučkým hláskem volal na otce:

― Pomáhej Pán Bůh, tatínku, tadyhle vám nesu oběd!

Milý tatík kouká, kdo by to volal, a tu vidí po mezi mošnu se táhnout a už tu Paleček zastavil před otcem.

― I to je můj Paleček!

― Tak, tatínku, sedněte a jezte, posaďte mně kobyle do ucha a já budu za vás zatím orat.

― I ty špunte, co pak ty bys chtěl s dobytkem spravit!

Tatík se upřímně smál a jen tak pro legraci Palečka kobyle do ucha posadil.

A milý Paleček, ten to uměl! Kůň šel jak na drátkách, jak ho Paleček pěkně komandoval: hý, hat, čehý, a šlo to pěkně krásně a brázdy byly jako šňůry.

Tatík na ten div zůstal koukat.

Co tak u oběda seděl, jede tu kolem pán v kočáře, zastaví se u sedláka a dívá na koně, který sám pěkně kráčí, obrací se a někdo neviditelný volá slabounkým hláskem, jak má kůň chodit.

― Člověče, jak pak to přichází, že vám ten dobytek sám běhá?

― Ale, milostpantatínku, to já mám synka, Paleček se jmenuje, on je kobyle v uchu a tak pěkně umí orat.

Pán na to:

― Člověče, co vám to udělá! Prodejte mně toho vašeho Palečka, dám vám za něj dvě tisícovky.

― I božínku, milostpantatínku, abych já ho prodal!? Pánbůh chraň, já jsem rád, že ho mám, vždyť je to moje potěšení vyžádané!

A pospíchal ve strachu k Palečkovi a div se do pláče nedal, jak ho hladil a obíral.

Paleček se mu nahnul k uchu a povídá.

― Tatínku, i prodejte mě, já se vám zas vrátím!

Pán s radostí zaplatil slíbenou sumu, strčil Palečka za výložek u kabátu, vsedl s ním do kočáru a jeli.

Přijeli do vesnice, kde se chystalo slavné posvícení. Tak se tam zastavili u hospody, že koně pokrmí.

Paleček, kterého kočí posadil kobyle do ucha, než najde žlábek pro oves, utekl zatím za hospodu.

Jak tak za hospodou stojí, vidí v tom dva vandrovní dobývat se do okna na koláče, ale mříže jim v tom překážely.

Sotva Palečka spatřili, popadli ho se smíchem do hrsti:

― Pojď, ty knote, my tě do okna strčíme a ty nám házej koláče!

Paleček si myslil:

― Vy jste pěkná banda! Takhle kdybych mohl na vás někoho zavolat.

Ale co pak takový chlap! Kdyby Palečka pořádně do ruky chyt, vyletí z něj dušička, ani tělo nezví!

Házel tedy Paleček vandrovním koláčem a co mohl křičel:

― Tvarohové? povidlové? makové? hruškové? jaké chcete?

― I házej a mlč! Nebo nás ještě někdo uvidí a přistihne!

Ale Paleček jako naschvál křičel co mohl:

― Tady jsou makové, makové, makové!

― Nekřič, knote, a házej!

A Paleček zas:

― A tyhle povidlové, povidlové, povidlové!

Vandráci nosili o překot, ba i do pytlů se mělo co vejít, a zanášeli nádory do lesa.

A když všechny koláče do jednoho byly pryč, ztratili se zloději na dobro a Palečka nechali za mřížemi.

Milý Paleček zavrtal se do mísy tvarohu, která stála na okně, a seděl v ní až do rána.

Hned ráno přišli do hospody k snídaní hosti, hospodská běží do komory pro koláče — kde nic, tu nic a kdyby si oči třeba vykoukala.

― Tohle je pěkná paseka! Koláče do jednoho někdo pokrad! Teď jen honem, děvčata, kde jste kdo, chystejte nové zadělání a jen honem nové koláče!

A hospodská se činila o sto šest a děvečky i s ní. Každá popadla jinou práci. Jedna chystala těsto, druhá mák, jiná povidla, jiná zas hrušky a jablka a Markyta se chopila mísy s tvarohem, aby ho strouhala.

― Nestrouhej, koušu! ozvalo se tu z mísy.

Děvečka chvíli přestala — bylo ticho.

― Eh! To se mně něco zdálo! myslila si a strouhala dál.

― Nestrouhej, koušu!

Markyta se dopálila:

― Pajmámo, já ten tvaroh strouhat nebudu! Dejte mně jinou práci!

― Nonono, snad nekouše!

― Kouše! Nebudu! a bouchla struhadlem o mísu.

Tak šla hospodská strouhat sama.

― Nestrouhej, koušu!

Hospodyně zavrtěla nad tím hlavou a že neměla času na hrání, popadla mísu a vysypala z ní tvaroh do pití kravám.

Ráno kráva pití i s Palečkem vypila.

Děvečka přijde do chlíva krávu poklízet a jak měla ve zvyku, dala pozdravení:

― Dej Pánbůh dobrytro!

― I vítám tě, Markyto! odpověděl jí tenký hlásek.

Děvečka přiběhne rovnou k hospodyni:

― Pajmámo, jděte si do chlíva. Já tam přijdu a dám pozdravení: Dej Pánbůh dobrytro! a ono to na mě: I vítám tě, Markyto! Já tu krávu poklízet nebudu!

Hospodyně se sebrala a šla:

― Dej Pánbůh dobrý den!

― I šo do putynky a koukej ven!

Hospodská stála na tom, aby muž hned krávu nechal zabit. A tak se i stalo. Přišel řezník, porazil krávu, a že bylo maso docela čisté a přišlo na prodej lacino, hrnuli se lidi kupovat.

Paleček zalezl do osrdí. Koupila je bába nějaká a radostně v ranečku nesla a domů pospíchala.

Najednou ale uslyší hlásek:

― Bábo, zahoď to osrdí, píchnu tě!

― Copak to, snad mě nechce někdo o to připravit! pomyslila si bába a utíkala s ranečkem o všecko pryč.

Uběhne kousek a tu zas slyší:

― Bábo, zahoď to osrdí, píchnu tě!

Bába se ohlíží na pravo, na levo, kdo by to za ní volal, nebo běží-li kdo za ní, ono nikde nic. I dala se do běhu ještě většího.

A zas tu hlásek volá:

― Bábo, zahoď to osrdí, píchnu tě!

Milou bábu tohle už dopálilo, popadla osrdí, praštila s ním o strom, v tom Paleček z něj vyskočil a křičel:

― Teď si bábo osrdí vem a jdi domů a já jdu taky domů.

A šel. Přijde domů a povídá:

― Tak tati, už jsem tu.

A vypravoval, co kde zažil.

Milý Paleček při domácnosti pomáhal, kde mohl.

Ale panečku, zatím, co Paleček byl doma, přibývalo mu pomalu sester a bratří, až jich bylo i s Palečkem devět. A všichni byli větší a silnější než nejstarší Paleček.

Rodiče už s takovým živobytím nemohli svládnout a čas po čase nebylo čím děti živit.

Povídá tedy muž ženě:

― Nic platno, takhle bysme hladem poumírali, já musím ty děti někam odvést, abysme se jich zbavili.

Dětem řekl, aby se sebraly a všechny s ním šly na jahody.

Ty plné radosti hopkovaly za otcem. Zavedl je na plánisko, které se zrovna jahodami červenalo — a sám že jde sbírat roští.

Děti trhaly, chutnaly si na jahodách, byly veselé a štěbetaly, ale veselost je přešla, když se tatínka dočkat nemohly, aby s nimi šel zas domů. Ze všeho stesku daly se do pláče, do křiku a nářku a volání tatínka.

Ale kdepak ten už byl! Už se blížil k chaloupce, kde na něj žena čekala, a když vešel, povídal:

― Tak jsem ženo děti tak hluboko zavedl, že se jistě doma víckrát neukážou.

Děti zatím, když se dost navzlykaly, upokojily se pojednou, když jim Paleček, který byl z nich nejmenší, ale nejmoudřejší, řekl, že je domů zavede.

A skutečně je z lesa vyvedl. V noci tu někdo na chalupu klepe a devět dětí jako kuřátek stálo pod oknem.

Tatík se na děti mrzel, ale nedal to na sobě znát. A když mu děti povídaly:

― Ach, tati, my jsme se o vás naplakaly! vymluvil se, že myslil, že šly domů dřív než on.

Zatím v noci znovu se s ženou radil, kam by děti zavedl, aby se vrátit nemohly.

Paleček zatím, když už ostatní bratři a sestry spali, si v noci sedl na kliku, ucho přiložil ke klíčové dírce a poslouchal, na čem se rodiče radili.

Druhý den zas vybídl otec děti, aby šly s ním na jahody, že tentokrát už nezapomene si pro ně přijít, když ví, že by netrefily. Děti tedy s novou chutí se do lesa vypravily.

Namlsaly se jahod a čekaly na otce, ale čekaly nadarmo. Daly se znova do pláče a nářku. Ale Paleček zas je ukonejšil, že najde dobrou cestu.

I vylezl na strom a obhlížel, kde by se dostal s dětmi na kraj lesa. Tu za lesem uviděl zámeček, a na jeho střeše byly samé zvonečky a ty zvonily.

Paleček pustil čepičku v tu stranu, kde zámek ležel, slezl dolů a vedl děti přímo ke stavení. Že je vede dobře, to podle zvonění poznal, a tak se brzy octl s nimi před zámečkem, který neměl žádných dveří, jen okna a střechu plochou, pokrytou zvonícími zvonky.

Řekl tedy Paleček, aby děti házely do oken písek a smetí a tak aby se někoho dovolaly.

Po chvíli se otevřelo okno:

― Co tu děláte, co tu chcete?

― Rádi bysme někde přenocovali!

― Tak vlezte do koše!

Děti vlezly do koše a bába je nahoru vytáhla. Když byly nahoře, zalíbilo se jim tam:

― Ach, babičko, tady máte hezky, my bysme tu u vás rádi sloužili. A my vás budeme poslouchat, jenom nás tu nechte!

― Inu, milé děti, co pak o to. Já bych vás tu třeba chtěla mít. Ale můj muž je lidojed a kdyby vás tu našel, sní vás jedno po druhém. Dnes vás tu ale někde přece ukreju.

A vedla děti do komory a tam je pod bečku ukryla.

Lidojed přišel domů a zamručel:

― Čuchy, čuchy, čuchotina, zavání tu člověčina! Pověz, koho tady máš!

― Ale chudinky takové, kuřátka malinká, tak mě jich bylo líto, přišly o nocleh prosit, tak upřímně koukaly, tak jsem jim nemohla odepřít kousek toho přístřeší!

― A co chudinky nechudinky! Zejtra ať z nich mám pečínku!

Paleček vylezl zatím dírou pro pípu z bečky ven a poslouchal zas na klice u dveří, co lidojed povídá.

Hup! Hup! spěchal tedy a poručil druhým, aby bez meškání se připravili k útěku, že lidojed je doma.

Potichounku vykradli se tedy ven, spustili se v koši dolů a utekli daleko od zámečku a skryli se do sluje.

Ráno lidojed sháněl se po pečínce a žena jeho zatím se přihrnula, že děti v noci utekly.

― Přines sedmimílové boty! zařval lidojed na ženu.

Ta je přinesla, lidojed udělal krok a už byl u jeskyně, kde děti seděly schouleny.

― Ach, strejčinku, strejčinku, my vám budeme sloužit rádi, jenom nám neubližujte.

Lidožrout se zachechtal a roztáhl žok, aby tam děti nastrkal.

Paleček jim šeptal:

― Děti, až vás lidojed do pytle bude strkat, jen všechny hodně roztahujte ruce, abyste se tam nevešly.

Když děti nijak nemohly pochopit, jak do pytle lézt, ptaly se lidojeda:

― Strejčinku, ukažte nám, jak se tam leze, my to nedokážeme!

Lidojed vlezl do pytle hlavou dolů, děti popadly se všech stran obrubu, pevně ji u vrchu stáhly a byly osvobozeny.

Pak popadl Paleček sedmimílové boty, otočil je směrem k zámku a v okamžiku před ním stál a dal se do křiku:

― Pajmámo, pajmámo, otevřete! Neštěstí! Mám boty strejčinka, ale loupežníci ho na cestě přepadli a vzkazuje vám, že máte za něj poslat veliké výkupné.

Žena lidojedova sháněla kde co bylo drahých věcí, sotva že s tím Paleček mohl svládnout, pak pospíšil ke druhým zpátky a všichni se vrátili potom k rodičům a přinesli jim na živobytí tolik, že nemuseli už nikdy od nich z nouze utíkat.