Na šachtě/Díl III/XXIII

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XXII	XXIII	XXIV

Údaje o textu
Titulek:	XXIII.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 235 - 254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

»Odpusťte, pane závodní, že vás nemocná matka zve na návštěvu. Slyším o vás tolik dobrého, i řekněme tolik podivného, že věru stáváte se kuriositou. Tento můj pokoj jest celým mým světem, a nebýti Heddy, ani bych nevěděla, co se v nejbližším okolí děje.«

Tak uvítala nemocná paní vstupujícího Dušana.

»Jest mně jistě poctou, ba vyznamenáním, milostivá paní, že ráčíte se na mne obraceti, a přeji si jen, abyste co možno nejvíce mých služeb používati ráčila.«

»Račte se posaditi, pane závodní. Jsem vám povděčna za to, že jste přišel, a zvláštním díkem jsem vám zavázána, že naši rodinu neopouštíte v dobách zlých a smutných.«

»Laskavost vaše, již mně prokazujete přijetím, zavazuje mne k díkům vám, milostivá paní.«

»Zkusil jste poslední dobou velmi mnoho.Vím o tom.«

»A nezaslouženě,« povzdechl Dušan. »Taková je ta naše společnost všecka.«

»Až na čestné výjimky.«

»Jsou řídké. Z tohoto pokoje, z těchto tří oken vidím malý kousek města, a věřte, že jest toho ještě mnoho. Chtěla jsem vždycky, abychom omezili styky s tou velikou společností kolem, ale Irena —«

»Nebylo vyhnutí, milostivá paní. Račte státi vysoko, máte povinnosti ke společnosti — —«

»Ale tato společnost má míti opět povinnosti k nám. Těch však nemá. Vám to řeknu otevřeně. Nemá. Jsou to přátelé nejnebezpečnější, poněvadž uštknou na místě nejbolestivějším.«

»K vám, milostivá paní, chová každý neomezenou úctu. Před vámi umlká i nejjizlivější posměváček.«

»Ano, přede mnou, ale já jsem srostlá se svou rodinou, a co jí se dotýká, kde jí ublíženo, cítím i já. Z tohoto pokoje naučila jsem se dívati na lidi nás obklopující docela jinak. Snad trochu přecitlivěle, připouštím, ale naučila jsem se prohledali je a vážiti podle jich skutečné mravní ceny. Byli zde mnozí i mnohé a pod rouškou přátelské sdílnosti a rady rvali mně srdce z těla, Riedlsteinovou počínajíc a slečnou ben Dardanel končíc. A v těchto dobách právě vděčila jsem náhodě, že Hedda byla ve vaší ochraně. Nevěřila jsem jim, nechť mluvili cokoliv o vás, srdce moje věřilo Heddě, která věří a důvěřuje vám.«

Nemocná paní se odmlčela, hledíc na Dušana. »Uznání vaše, milostivá paní, i slečny Heddy jest pro mne vyznamenáním,« řekl Dušan měkce.

»Jsem vám vděčná; matka Heddina vám děkuje, pane závodní, a mohu s chloubou říci, že přeji vaší lásce. Hedda je zlaté srdce a zaslouží, aby byla šťastna. Z počátku jsem se obávala, aby to nebyl chvilkový váš rozmar, ale Hedda mně vše vysvětlila. Nemá přede mnou tajností.«

Dušan hleděl upřeně na nemocnou paní, jež sedíc před ním bledá v černém obleku při světle elektrického světla, zdála se mu býti čímsi nadpozemským. Neodpovídal. —

»Dnes mně Hedda sdělila,« pokračovala, »že požádáte o její ruku. Vidíte, pane závodní, to mne skoro uzdravilo. Sama jsem se přihlásila, že se zúčastním slavnostní večeře v den Ireniných jmenin. Hleďte, jak štěstí dítěte uzdravuje matku!«

»Milostivá paní — — —«

»Buďte jí vždycky více otcem než mužem. Prožila jsem v manželství nejčernější jeho stránky, osud mne neušetřil, kalich bolesti až do dna vyprázdněn, ale nežaluji. Vím, že života mého je na krátce. Cítím to. Lékař mne těší, ale vím, že jara nedožiju, a proto jsem vám vděčná, pane závodní, za to, že jste se rozhodl již nyní. Jak lehce budu odcházeti do věčnosti, vědouc, že ta, již jsem ze všech dětí nejvíc milovala, bude šťastna v náručí takového muže. A ona bude šťastna. Vidle? Řekněte, slibte mně, že Heddu učiníte šťastnou.«

Nemocná paní popošla k Dušanovi, podávajíc mu obě ruce.

Dušan líbaje ty vyhublé, kostnaté ruce, celý se chvěl.

»Milostivá paní — milostivá paní — — —« vyrážel ze sebe.

»Neodpovídejte, vidím, že vás dusí vděčnost; jen dovolte, abych vás jako matka políbila — Tak. A až odejdu tam nahoru, budu se u trůnu Všemohoucího za vaše štěstí modliti. Jak ráda nyní odejdu, jak se lehce s vámi rozloučím — — —«

»Milostivá — paní — já — — —« Dušan vyrážel ze sebe tato slova jako v zoufalé bolesti. Hrdlo se mu stahovalo. Chtěl násilně něco vyraziti, něčeho se sprostití; již hlavu pozvedl, ale vida před sebou vyhublou, nad hrobem stojící paní, sklopil oči a pouze zašeptal:

»Múj Bože — můj dobrotivý Bože —«

Hedda, trápená nejistotou, otevřela v tom okamžiku dveře.

»Heddo — mé dítě — jak budeš šťastna — mé dobré — drahé dítě — — —« zajásala nemocná paní.

»Matinko — má drahá, drahá malinko — je to pravda?«

Hedda objímala matku. Obě tyto bytosti tak k sobě lnoucí, jedna druhou doplňující v slzách se objímajíce, cítily své veliké štěstí a zdálo se jim, že anděl tu šumí křídly. Snad jim nese své požehnání.

»Heddo, slečno Heddo —«

Dušan pronesl tato slova tak bolestně, jako když odsouzenec dává poslední sbohem matce.

Hedda se vyrvala matce z náručí a skoro klesla do náruče Dušanovy. Zdálo se jí, aby ho tak vřele objala, aby ho zlíbala, aby mu poděkovala.

Probouzela se v ní v tom okamžiku žena. Bouřilo v ní mládí, vřela v ní krev.

Dušan ji držel v objetí.

Vtom se otevřely dveře, a na prahu se objevil otec s Irenou.

Nemocná paní pokročila až k řediteli a pravila:

»Neodepřeš jim, můj drahý, svého požehnání. Viď, že ne? Ať jsou šťastni. Jsou sebe navzájem hodni.«

Ředitel políbil ženu na čelo a pravil:

»Rád svoluji; vždyť vím, že to bylo tvým nejvřelejším přáním.«

Hedda vidouc otce a Irenu, vzpamatovala se.

»Přijmi, Heddo, od své sestry nejprvnější blahopřání,« pravila Irena vážně a upřímně.

»Nemohu již stačiti — hosté přicházejí a já nedovedu je ani uvítat ani bavit—« tak volala Ella do dveří.

»Matinko, copak se tu dě]e?« tázala se, vidouc celou rodinu seskupenu kolem Dušana.

»Brzy se dovíš,« řekla matka.

»A nesmím to věděti hned?«

»Nebuď zvědava, Ello,« pravila Irena.

»Hedda má plné oči slzí, matinka též, prosím vás, co se stalo? Snad nepláčete pro Reichensteina?« pravila Ella svým polovýsměšným hlasem.

Tato poznámka uvedla jiného ducha do přítomných.

Všichni se odmlčeli, jako by přemýšleli, čím navázati nit hovoru.

Ella, vidouc, že nikdo neodpovídá, pravila:

»Anebo se Hedda provdá?«

»Ello!« řekl ředitel přísně.

»Aha, vidíš, nezapíráš. Je to jisté. Ale nač to přede mnou tajíte? Já už nejsem hloupá husička. Já vím už dávno, že si pan závodní bude brát Heddu za ženu,« vykřikla tak určitě, že se po ní všichni ohlédli.

»Pojďme!« pravila Irena, chtějíc přerušiti hovor této neposedy, jí se tak podobající.

Šli do salonu.

Ředitel podal rámě nemocné paní.

Dušan vedl Heddu.

»A my budeme svědky, viď, Irenko?« pravila Ella ve smíchu, berouc ji pod paží.

»Jak jsi dobrá, že k dnešní, tak významné slavnosti se dostavuješ,« pravil ředitel své choti, »to dodá dnešnímu dni nezapomenutelné důležitosti.«

Vešli do salonu.

Byli zde již pozvaní hosté.

Nebyla to společnost, již jsme viděli kdysi v tomto saloně zúčastněnou na večírku pořádaném na počest povýšení ředitele do stavu šlechtického, ani taková, jako při slavnosti představení »Skon Kleopatry«.

Byla to malá společnost nejbližších přátel, ale byla vřelejší a upřímnější. Scházela tu ovšem nezbytná paní voň Riedlstein s Vinettou, i slečna Bároš ben Dardanel i jiné, ale za to zde byli ostatní, kteří měli býti svědky rodinného štěstí. Byli tu mnozí i mnohé, kterých Irena nutně jako inspicient ke hře potřebovala, ale byli vyhozeni a hlavně vyhozeny, kdo překáželi. V Ireně stará zášť přece oživla. Chtěla se pomstíti; ránu zasaditi. Pozvala jen nejdůvěrnější a k takové slavnosti! To bude zítra vztek v městě i okolí!

Ani dámské úbory nebyly takové jako tenkráte. Hedda měla šaty světlemodré, Ella bleděrůžové a Irena docela volné, řasnatě splývající módní empire, bleděžluté barvy, bohatě krajkami zdobený.

Byli zde zástupci hornictví a sice: rada Bajer, Borovský, Janský, Rittner, s rodinami; dále tu byli zeť ředitelův, závodní Dreizahn s chotí Almou, asistent inženýr Skrčený, druhý asistent inženýr Hammeršlag, oba z »Herminy«, Zavadil, závodní z »Vilmy«, inženýr Sevov se svou krásnou snoubenkou a její matkou, paní radovou Buršíkovou, a konečně tu byla paní Zavalíková se svým chotěm inženýrem Zavalíkem.

»Prosíme vás tisíckráte za prominutí, že vás tak po občansku vítáme« — začal ředitel svoji omluvu povýšeným hlasem.

Irena, pozorujíc, že vplul do jiných vod, okamžité dala hovoru jiný směr.

»Dovol, papá, abych požádala milou společnost a drahé naše přátelé za omluvu a vzala chybu na svá bedra. Ano, já jsem vinna, já. Zde vidíte největší hříšnici a hned vedle — největší vlnu má Hedda. Než dovíte se všeho toho ještě dnes.«

Všichni obstoupili nemocnou paní, vřele se z jejího pozdravení radujíce.

»A copak až se dovíte, co je vlastně příčinou, že se mama uzdravila!« šeptala Ella slečně Bajerové v koutě u okna.

Milé teplo malé, důvěrné společnosti, sálalo tu ze všech přítomných. Důvěrnost zachvacovala všechny.

Jen Dušan byl nějak zamlklý. Nedovedly ho vzpružiti ani mnohé vtipy Dreizahnovy, ani útočné střely paní Zavalíkové.

Společnost uvedena v živější tempo aférou Reichensteinovou, již každý posuzoval, se svého stanoviska na ni hledě. V jednom se shodovali všichni; že totiž to, co spáchal Reichenstein, bylo málo šlechtické.

Ředitel to sice omlouval, ale několikráte byl uveden do úzkých, musil umlknouti; jen tak se obrátil k paní Zavalíkové, jako by ji káral za to, že nesmlčela obsah listu Krušinova, a budiž dotvrzeno, že nesmlčela…

To byla msta, jíž si dovolila na Reichenstenovi.

»Vaše kniha, pane Borovský, dostala prý cenu ruské horní akademie,« tázal se prostosrdečně Zavalík.

»Ah.« Všecko se udivilo.

»Ano,« pravil Borovský.

»A dobře-li se pamatuji, zamítlo ji kdysi naše ministerstvo orby,« podotknul Skrčený.

»Totiž nezamítlo —« řekl Borovský.

»Ale neuznalo. Měl jste ji vydat německy, a šla by na dračku,« řekl kousavě Dreizahn.

»Potom se mně vytýkalo, že píši knihy své německy. Jsem věru dobrým Čechem, ale vím, že naše odborná literatura, není-li psána německy, nemá odbytu,« pravil Janský.

»Nejlépe by o tom mohl vyprávěti pan Borovský,« podotkl Rittner, »jeho kniha, ačkoliv již na ní slevil polovičku, odpočívá na půdě hornické školy.«^[1]

»Snášíte prý, pane Janský, materiál k nové práci literární,« tázala se Irena.

»Ano, slečno. Bude to asi poslední má práce,« odvětil Janský vážně.

»A smíme věděti, jaká?« tázala se Zavalíková, dodávajíc ve smíchu: »pochybuji, že to bude román.«

»Nebude, milostpaní. Budou to memoiry.«

»Memoiry?« Všichni se divili.

»Ano. Cosi mne nutí, abych tak přehlédl celý svůj dlouhý život a zkušenosti i paměti napsal. Snad jiným někdy něco z nich prospěje.«

»Pane Janský, snad nemíníte opustiti již své místo?« pravil ředitel.

»Ano, hodlám ustoupiti.«

»Ale proč? Vždyť není příčiny?« řekl ředitel.

»Cosi mne nutí ustoupiti. Cosi, jak se říká, co člověka vede, budí a pudí. Sloužím již čtyřicet roků a zakusil jsem všeho, co služba naše s sebou přináší. Viděl jsem tento kraj u kolébky jeho vývinu, a dnes odstoupím dobrovolně, než bych byl donucen okolnostmi.«

»Jaká škoda pro revír, pane rado, že odcházíte!« zvolal mladý Sevov.

»Tak jest to přece pravda, co praví pan »Gewerke« Kropáček?« řekl rada Bajer.

»A co praví?« tázali se všichni.

»Že náš revír je průchodním domem!«

»Ano. Ale s tím rozdílem, že odtud nikoho nevystrkují, nýbrž každý běží sám,« podotkl Dreizahn.

»Jak vám závidím, pane Janský, že opustíte tento kraj,« pravila paní ředitelová.

»0dstoupím z jeviště, aby druzí měli místa a mnoho, co jsem dříve nemohl říci, řeknu ve svých memoirech.«^[2]

»To je právě neštěstí tohoto kraje a větší ještě bude, že se znemožňují lidé vašich vědomostí a schopností a buď se odstrkují nebo přeskakují.«

Všichni pohlédli na mluvčího. Byl to Dušan.

»Kde by byl pan rada Bajer, kde by byl pan rada Janský, kde pan rada Borovský, kde pan Rittner a jiní, kdyby nebylo jich slovanského, řekněme českého původu, jejich české skromnosti a ústupnosti, jejich lidské povahy, jejich vědomí, že mají vlastní vůli, která jim velí neztratiti vážnost k sobě samým. Pan rada Bajer jede na pozvání americké horní akademie do Pittsburku studovat tam zlé plyny; pan Borovský v lednu jede na vyzvání ruské vlády na Ural zkoumat půdu, zda je tam uhlonosný útvar; pan Rittner s panem Gewerkem Kropáčkem jede do Londýna studovat stroje.^[3]

České jméno, česká práce, česká hlava, český mozek povznesl tento kraj, dodal mu onoho obrovitého rozmachu, a konec? — Pan rada Janský. Učený hornický svět nemá mnoho jmen zvuku právě jmenovaných — a zde? Co jim vše prospívá? Co v tom kraji vůbec prospívá vědění, schopnosti, nadání? Je zde každý jedničkou onoho velikého rozpočtu; článkem řetězu, plnícím povinnost k udržení celku. A za námi?«

Irena postřehla nebezpečí dalšího rozhovoru.

Všechno se udiveně dívalo na smělého mluvčího, jenž se chystal překročiti pole čistě praktické a vstoupiti na půdu národní; a tu věděla, že by srážka byla nevyhnutelná — s otcem.

Tak těžko sklízené zasnoubení se octlo na niti nebezpečí. Zdálo se, že Dušan chce vyvolati něco, aby se stal v této společnosti nemožným.

Ti, o nichž mluvil, hleděli sympaticky na smělého mluvčího, který u přítomnosti ředitele tak bezohledně trhal škrabošku jeho pokrytectví, a ostatní trnuli.

Hedda se živým zájmem pozorovala Dušana, nechápajíc, v jakém nebezpečí se ocitla její láska a celé její štěstí.

V nastalé přestávce, kdy se chystal Dušan znovu udeřiti, zvolala Irena:

»Velevážená společnosti, jest nejvyšší čas. Račte za mnou do jídelny. Uchystala jsem vám malý salonek, v němž jsme se kdysi tak pěkně valašskou svatbou pobavili. Račte, prosím, a po večeři přijdeme na jiné, mnohem důležitější věci a překvapení, jež nás očekávají.«

Ředitel vděčně pohleděl na Irenu.

Vše se rázem změnilo. Docela po »občansku« šli do druhého patra.

Malý salonek proměněn v pěkný útulný pokoj. Irena se všemožně snažila, aby nedala nikomu ani nejmenší příčiny k nepříznivému posuzování, a proto zachovala úplnou »občanskou« míru, potřebnou k přátelskému, srdečnému rozhovoru. Nic neuráželo, nenapínalo, neuchvacovalo, ale též neodpuzovalo.

Irena sama uváděla na místa, s nejroztomilejším úsměvem. Sotva se přiblížila k otci, pravil jí tento šeptem: »Děkuji ti. Zachránila jsi vše. Jak jsi rozumná.«

Dušana posadila na druhou stranu stolu mezi Heddu a Zavalíkovou, a proti němu posadila něžnou slečnu Bajerovou a Sevova se slečnou Buršíkovou. Tím byla jista, že se nedostane tak lehko z proudu povinnosti. Na jeho galantnost k dámám spoléhala.

Vše šlo velice hladce.

Hudby nebylo.

Aby však něčím překvapila, chtěla později požádati, aby Dušan s Heddou něco zahráli. Nalíčila jim tutéž sonátu, již kdysi hráli, při níž došlo k prvnímu důvěrnějšímu sblížení mezi nimi. Poté mělo následovati oficielní prohlášení zasnoubení.

Hedda, všecka šťastná, zapomínala všeho a téměř se stápěla ve svém ženichu.

Nemocná paní chápala to, co Irena a ředitel; ba, co snad i mnozí jiní, že totiž Dušan svým zasáhnutím bezdůvodně chtěl vyvolati konflikt. Mezi kým? Mezi rodinou? Chtěl rozevříti propast mezi otcem a dcerou, anebo mezi sebou a celou rodinou? Co to mělo znamenati?

Všeho vzpomínala, co se udalo tam v pokoji, a ani jí nepřišlo na mysl, že by Dušan nebyl býval nesmírně šťasten, když říkal o Heddu. Říkal? — A tu se zarazila. Neříkal. Ano! Dobře se pamatuje. Vždyť vůbec nic neříkal. Snad se nedomnívá, že by mu Heddu vnucovali? Oni by? — Ne! To asi nevěří.

Zahleděla se na Dušana, a zdálo se, že se velice dobře baví. Jen byl bledý, velice bledý.

Nemocná paní pozorovala Irenu a rovněž se jí zdálo, že je velice bledá. Konečně se upokojila tím, že snad v nemoci zrak jí zeslábl, ale zítra — tak se utěšovala — zítra si zavolá Dušana a promluví s ním opravdově. Zeptá se ho; a jestli —

Nedomyslila…

Na mysli jí spočinula Hedda. Zdálo se jí, že se přece mýlila. Ano, mýlila se. Snad něco řekl o Heddě. Jistě řekl, to snad se přeslechla. Hle, jak se baví s Heddou; nyní se tam dole všichni smějí. Ano, mýlila se. Jsou šťastni. Budou šťastni…

Srdečná zábava se rozproudila při večeři. Tu a onde to přece uvázlo, jakoby zabrzdil, ale vždy včas vpraveno do vyjetých kolejí.

Bylo zapotřebí vzpružiti náladu, aby zachvátila všecky, a to si ponechal ředitel pro rozhodnou chvíli. Mluveno o poměrech na závodech, o dělnictvu, o stávkách a všem, co právě bylo v ovzduší. Někteří tvrdili. že dělnictvo jest úplně klidno, třebas byla mzda snížena; mnozí opět tvrdili, že v dělnictvu vře, a malá jiskra stačí vznítiti požár odporu.

»Byli tu chyceni dva agitátoři z Pruska,« pravil ředitel, jenž houževnatě zastával možnost stávky; »ostatně,« prohodil, »stávka by nám neuškodila. Zásoby uhlí jsou tak obrovské, že budeme nuceni zkrátiti dobu pracovní na čtyři směny v týdnu. Rusko své hranice tak brzy našemu uhlí neotevře.«

V tomto tempu to šlo dále.

Mezi tím podáváno jídlo, a dobrá drahá vína pomáhala k náladě. Zdálo se, že je vše v nejlepších kolejích.

Konečně se ředitelovi zdálo, že by bylo dobře zabočiti na pole, s něhož chtěl operovati. Začal mluviti o potřebě znalosti revíru v ústřední správě vídeňské; o tom, že jsou všichni závodní inženýři, radové i ředitelstvo, stane-li se něco na závodech pod zemí, vydáni na milost mnohdy ledajakému ignorantu, vyslanému z ústřední správy k šetření; ohřál episodku kolující revírem, jak zástupce ústřední vídeňské kanceláře se bál sjeti na důl; a když viděl, že pozornost je napnuta, obrátil zbraň a zahájil útok.

Pravil:

»Dovolte, velectění, abych mluvil jasněji, srozumitelněji. Snažil jsem se po celý dlouhý čas, aby náš revír, všichni odborníci zvučného jména nepodléhali již více přímo Vídni, ale aby tu byl někdo, jenž by zprostředkoval ono spojení, ale ten někdo by musil býti odborníkem a člověkem energie a práce, a poněvadž jest to práce namáhavá, člověk mladý. Jen proto se vedlo vyjednávání bez vědomí hornické rady, aby se nemohlo říci, že s té či oné strany činěn přímo či nepřímo nátlak. Vše ponecháno panu z Reichensteinů. A dnes máme jeho rozhodnutí v ruce.«

Ředitel povstal. Oči všech utkvěly na něm s pozorností. Nikdo z nezasvěcených nechápal, co se bude díti dále. Věděli, že se děje něco, ale co? Kdo vyjde z osudí? — Snad —? Ani nedomyslili — — —

Ředitel pokračoval:

»Nechal jsem o této věci rozhodnouti pana »Gewerke«. Předložil jsem mu seznam všech, kdož mají právo na toto místo, aniž bych byl slovem přičinil nějakou poznámku. Vedle odborné kvalifikace rozhodovala vůle pana »Gewerke«. Doufám, že všichni uvítáme rozhodnutí jeho jako nejlepší; inspektorem našeho revíru, se sídlem ve Vídni, jmenován závodní —« zde pozdvihl hlas — »jámy »Herminy« pan Vladimír Dušan. Nuž tedy, velectěná společnosti, pan inspektor Vladimír Dušan, nechť k rozkvětu našeho revíru žije dlouho — nechť dlouho nám žije!«

Zařinčelo sklenkami. Šampaňské zpěnilo náladu. U všech? Nikoliv. Nejspokojenějším nebyl Dušan, nýbrž ředitel. Onen cítil, že jsou na něj upřeny zraky všech; a nejen zraky, ale i mysl.

Věděl, že toto místo bylo nalezeno, vydupáno, dosud zde pouze jedenkráte užito, a to právě za účelem, aby se mohli bez křiku zbaviti nepohodlného úředníka přesazením a osamocením.

Ale inspektorství ústředního ředitelství? — To bylo neznámo. Rozhlédl se kolem a zdálo se mu, že všichni se naň dívají, jako by se divili, že i on podlehl tomu, co mnohé jiné před ním naučilo povolnosti, ba i servilnosti — protekci.

Zdálo se mu, aby vstal a otevřeně řekl, že toho místa a vyznamenání nezasloužil, ale což může? Tu všichni jsou již kolem něho a gratulují mu, sklenkami ťukají a ruce tisknou. Všichni tak upřímně, tak přátelsky.

A zde vedle něho Hedda tak upřeně na něj hledí, a všichni volají »SIáva!« — »Zdař Bůh!« a všecko to platí jemu.

A znovu usedli — a znovu ta brzda. Tak, jako by rázem vlak na koleji zastavil. Takové ticho neobvyklé. Celá společnost jako by rázem umlkla. Jako by se nad ní cosi vznášelo; cosi, co visí ve vzduchu, čeho přítomnost.

Jako by tušil, co se děje s Dušanem, aby mu pomohl zachrániti klid a rozvahu, povstal v takovém trapném okamžiku horní rada Bajer a pravil:

»Jménem všech horních úředníků starších i mladších, těch, které dnes pan inspektor Dušan opouští, jménem starších, které dnes předběhl, prohlašuji, že všichni přejeme panu Dušanovi vyznamenání, jehož se mu dostalo. Patří mu právem. Je pilný, je učený, je spravedlivý, objektivní a je mladý, práce schopný. Toto vše dává záruku, že našemu revíru bude ozdobou.«

A opět nové nadšení a »Zdař Bůh!« a Sláva!«

A mnozí jiní mluvili ještě, jen Dušan slova nepromluvil. Až to zaráželo. Vědělo se, že toast s díkem, nejvřelejším blahopřáním musí pronésti a to v prvé řadě na pana »Gewerke« a na ředitele. Všichni zde shromáždění viděli, že je to jeden z dobrých tahů ředitelových, aby dostal Dušana výše kvůli Heddě.

Ředitel rovněž, jako by četl jejich myšlenky, chválil zdatnost i učenost všech, zejména přítomných, dokazuje, že co nejdříve očekává seznam novoročního povýšení, který letos bude neobyčejně překvapující.

Když všecko uhladil, a znovu nálada vzbuzena, pohleděla na něj Irena, jako by dala povel k vypálení největšího děla při obléhání této pevnosti.

A ředitel znovu povstal a tentokráte se svou ženou. Všecko ztichlo.

»Je nám potěšením, ba hrdostí se dme naše srdce, že mohu velectěné společnosti v tento tak slavný a památný pro nás den jménem své milé, drahé choti, jakož i jménem rodiny prohlásiti, že slavíme dnes ještě jeden veliký svátek, a sice zasnoubení našich drahých dětí dcery Heddy von Berghöhe s panem inspektorem Vladimírem Dušanem.«

Jako když se rozpoutá dav nadšeným slovem oposičního řečníka, tak působila krátká tato řeč ředitelova. Možno říci, že bylo toto nadšení opravdové, upřímné, ze srdce. Znali je oba, znali jich povahu, znali jejich lásku. Nepřekvapilo je tudíž toto prohlášení, ale nadšení bylo stupňováno láskou, jíž se oba u všech těšili.

Všichni chtěli jim ústně blahopřáti, ruku podat, přátelské slovo prohodit.

Nemocná paní došla Dušana a políbila ho na čelo, rovněž Heddu. To ještě více vzbouřilo jásot. Irena, ředitel, Ella, šli za matkou blahopřát a za nimi Bajer, Borovský, Janský, Zavalíková a ostatní.

Hedda se všecka chvěla. Skoro v náručí ji držela paní Buršíková. Nadšení dostoupilo vrcholu.

Nikdo si ani nepovšiml, že prohlášením ředitelovým Dušan, jakoby elektrickou ranou zasažen, zbledl tak, že se zdálo, jako by srdce u něho přestávalo pracovati. Až zmodral. Rty sevřel a oči skoro vypoulil. Krátké, ostré dechy prozrazovaly boj v něm zuřící.

Než, toho nikdo nechápal, domnívaje se, že to pochází od příjemného rozčilení, jehož je po celý večer předmětem.

Nyní bylo na Dušanovi, aby veřejně potvrdil tuto zprávu, aby projevil radost, vděčnost, aby veřejně budoucí matce ruku políbil — To od něho očekáváno.

Nadšení se pomalu utišovalo. Každý se těšil z toho, co ještě přijde. Jen Dušan tu seděl a nikdo netušil, co se v něm odehrává. Jen on jediný poznal, proč byl jmenován inspektorem. Jen on věděl, že je koupeným ženichem Heddiným, jen on vycítil komedii, již s ním hraje ředitel s Irenou a snad i s nemocnou paní, tamto sedící.

Jen on to chápal! Nikoliv. .Rada Bajer se tak významně usmál, slyše oznamování zasnoubení, a zdálo se, že tento úsměv Dušan zahlédl.

Styděl se před Bajerem. Styděl se za to, co mu včera ještě říkal. Zač ho bude považovati? Jak u něho klesne v ceně! Ano! Komedii s ním hrají. Všichni! Toto slovo nechtělo mu ani z mysli. Komedii. Vždyť se pamatuje, že ani o Heddu neříkal. On nežádal ani o místo ani o Heddu, a nabízeli mu obě, tož jedno druhým kupují nebo platí. Je to kšeft, prasprostý židovský kšeft, s jakým tu kramaří tento kupec. Kupuje ho jako zboží! On ani slovem nedal příčiny k tomuto kšeftu. On nežádal o Heddu. Všecko bylo tak nevinně, nenápadně ustrojeno, všecko tak zosnováno, jako by se rozumělo sama sebou, vše tak uplatněno s dovedností kata, jen kličku na čekan, a zadrhnout, a pevně zadrhnout a visí. A už ho mají tam, kde ho chtěli míti. A proč? Nedovede odporovat. Neviděl kolem sebe, a dnes je v tom. Klička zadrhnuta. Veřejnosti ho presentovali, aby se nemohl vysmeknouti.

A stydno mu bylo, tak bolestně stydno, že všichni se budou domnívati, že on, hrající v této komedii hlavní úlohu, ji inscenoval, že za souhlasu jeho přikročeno k jejímu uspořádání a provedení, a zatím on jest jí tak překvapen, jako oni, snad ještě více. I na mysl mu přišlo, že snad i Hedda jest zasvěcena do této hry, v níž on hraje nejubožejší úlohu, že k ní dala svolení, že v ní účinkuje, že sítě rozpjala, aby ho chytila, že vše, od jejich šlechtictví až k jejich srdci, všecko lží a šalbou a přetvářkou. Slova i skutky.

A rázem se v něm vzbouřil všecek odpor proti této hře. Chce býti čist. Nikdo si nesmí mysliti, že je padouchem, kupujícím postavení prodejem své cti. Chce býti čist před jediným člověkem, a to je rada Bajer. Ano! Před tímto jediným chce býti cist za každou cenu, i za cenu postavení i za cenu ztráty všeho …

A rázem povstal… Vše ztichlo a upřelo na něho

Ředitel se díval tak blaženě. Očekával dík a ocenění své otcovské starosti a ředitelské péče.

Dušan již stál, a ještě mu prolétlo hlavou, že nemůže z toho salonu, z této společnosti odejíti s tím cejchem, jaký mu jejich mínění vpálilo na čelo. Byl by bezectným před nimi, byl by popraven jejich úsudkem. A v tomto rozechvění chápal se slova. Hlas jeho zněl neobvykle drsně. Mluvil úsečně a ostře.

»Jsem překvapen vyznamenáním, jehož se mně dostalo, a to dosud dvojím způsobem. Nejsem sobě vědom žádných zásluh, opravňujících mne na tak důležité a zodpovědné místo. Jsou zde starší, učení a objektivně i zasloužilejší úředníci — odborníci a těm spíše patřilo ono vyznamenání. Je-li předností moje mladost, je u nich opět zkušenost a odborná znalost. Jmenování toto vrhne na mne stín, a sice oprávněný stín protekce, za nímž se povleče hned z počátku nedůvěra, a ta jest největším zlem, ba neštěstím naší společné práce. Záleží mně na prospěchu celku, a proto musí ustupovati v prvé řadě ohled k jedinci, třeba ke mně.«

Všichni se dívali v údivu na Dušana. Starší inženýři, radové pokyvovali hlavami, mladší z plného přesvědčení souhlasili, a mnohý v duši odprošoval za to Dušana, jak před chvílí o něm v srdci svém soudil.

Irena a ředitel chápali tragiku okamžiku, a marně Ireně vřelo hlavou sta myšlenek, jak urovnati novou tuto rozevírající se propast, hrozící pohltiti Heddino štěstí. Chápala, že Dušan hrozí znovu vyvolati konflikt. Proč? — A proč právě dnes? Kdyby jen Heddu mohla poslati do boje! Či nemá Heddu rád?

A Dušan pokračoval:

»Vyznamenání těší, cítí-li člověk, že je hoden postupu, ale zároveň, že nepřekáží, že nikoho nepřeskočil, že nikdo kvůli němu nebyl odmrštěn aneb posunut, jinak stává se čestným lidem obtíží a výčitkou —«

Vtom se zadíval na stranu, kde seděl ředitel, a viděl, jak nemocná, téměř mrtvole podobná paní upírá na něj zraky, jako by ho prosila, a ředitelův zamračený obličej dával tušiti bouři. Dušan chápal, že střela dobře mířená neminula se cíle. Ale ta nemocná paní. Eh, jednou tuto komedií ukončiti musí! Pokračoval:

»A jak mnoho spočívá v důvěře, je vidno u nás a mezi námi. Pan »Gewerke« povyšuje, ale v našich řadách panuje nedůvěra, podezření, poněvadž systém povyšovací spočívá dnes nejen na protekci, ale i v národnosti. Dnes je zázrakem, když někdo z jiné než německé národnosti dle zásluhy postoupí, a dovolte, abych byl upřímným a řekl, co mně sdělil ve zdejším revíru zešedivělý muž, když pravil: Za nedlouho nebude zde rozhodovati odborné vzdělání ani kvalifikace při postupu, ale úsměv, přání a choutka mnohých přítelkyň pana z Reichensteinů —«

Ředitel vstal — — —

Katastrofa nastala… Bylo to příliš ostré a pádné.

Irena se chvěla, ale hleděla k zemi.

Napnutí před bouří. Jen slovo ještě a sjede blesk. Udeří. Dušan čekal.

Ostatní se dívali na smělého mluvčího a souhlasili s ním. Bylo v tom tolik pravdy, ale tolik mužného přesvědčení a síly říci to.

Vtom vstoupil službu konající úředník z kanceláře a bez opovědění přistoupiv k řediteli, hlásil:

»Z jámy ‚Herminy‘ telefonují neštěstí.«

»Co se stalo ?«

Všichni povstali a tázavě hleděli na sluhu.

»Klec se utrhla.«

»S čím? S uhlím?« tázal se dychtivě Dušan.

»Nikoliv, s lidmi.«

»Slítla?«

»Ano.«

»Je někdo raněn?«

»Zabiti dva. Více nevím.«

Bylo po slavnosti. Všecko vstávalo, a Dušan se na rychle oblékal. Ani omluv nebylo potřebí.

»Jak jste rozčilena,« šeptala Hedda Dušanovi, když se s ní loučil. »Co je vám?« pravila mu tklivě.

»Nic, slečno Heddo,« řekl.

»Tak jako byste byl chtěl vyvolati disharmonický zvuk v dnešní večer.«

»Nikoliv, slečno … Věřte — —«

Nedomluvil. Pohlédl jí do očí, a zdálo se mu, že na ní zhřešil.

»Jdu s vámi,« pravil ředitel k Dušanovi. »Jste nějak nervosně rozčilen, a tomu pouze přičítám dnešní vaši náladovou řeč,« řekl mu již v předsíni a dodal: »Musíte si vzíti dovolenou, pane inspektore, postarám se o to.«

»Šetřte se, pro Boha živého vás prosím, neodvažujte se,« volala se schodů Hedda.

»Neboj se, miláčku. Zítra přijdeme zdrávi zpět. Není nebezpečí,« volal ředitel.

Odešli.

Hedda s matkou odešly dolů do ložnice matčiny. Nemocná paní zádumčivě hleděla před sebe. Sevřela Heddu do náručí, na hubená prsa ji přitiskla, šeptajíc:

»Jaký mám o tebe, mé drahé dítě, jaký mám o tebe strach!«

Irena osaměla ve své ložnici.

Náhle, jako by si potřebovala odlehčiti, jako by zadržovanou bolest či vztek chtěla uvolniti, vypukla v divoký pláč. Cítila, jak mnoho pravdy bylo ve slovech Dušanových.

A to ji hnětlo a bolelo, že jest jednou z těch, o nichž se vyjádřil Dušan tak pohrdlivě.

Vždyť i ona jest jednou z přítelkyň páně Reichensteinových, provádějící to, co líčil tak pravdivě Dušan.

»Jest to počátek konce?« zašeptala.

---

1. Dle skutečnosti. Hornická terminologie od H…yho, ačkoliv cena snížena na polovic, nešla na odbyt, protože byla česká.
2. Byly již p. J…ým vydány.
3. Kresleno dle skutečnosti.