Na šachtě/Díl III/XXIV

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XXIII	XXIV	XXV

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 254 - 264. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

»A těžko si pomůžeš, Soukupe.«

Tak volal jeden ze soudruhů ve »Veselé Africe«.

»A pomohu — pomohu. Což ty víš — Nic nevíš.«

»A jak? Či ti pomůže závodní?«

»Nepomůže. — Sám si pomohu. — Sám — abys věděl.«

»Ano — pomůžeš — pomůžeš. — Nikde tě nevezmou do roboty. Nikde. Už to všude vědí.«

»A — však nemusím do roboty. Mám peníze — mám.«

»Ty? A kde?«

»Mám peníze na závodě, v kase.«

»Ale ty nedostaneš.«

»Dostanu.«

»Knížku nemáš.«

»Mám — a totiž mám ji doma —«

»Dostaneš peníze, ale až za rok.«

»Za rok? Mm — hned. — Zítra.«

»Zítra?«

»Knížku bratrské pokladny prodám.«

»A kdo ti ji koupí?«

»Každý. Vy, Goldenschweine,« volal Soukup na putykáře, »koupíte provisní knížku? Dám ji lacino.«^[1]

Putykář Goldenschwein se jen tak usmál a málo hlavou potakal.

Takový hovor vedli spolustolovníci se Soukupem. Mluvili o všem. Byli nespokojeni se vším, co jim přišlo namátkou na mysl. Závod i závodní úředníci i ředitel, vláda i policie, vojsko i ministerstvo. »Veselá Afrika« žila. Bylo v den výplaty. Za večer vyměnilo se mnoho všelijakých potulných »kumštýřů«, kteří polykali nože, oheň, hráli na harmoniku nebo harfu. Přišly sem ženy hledat své muže a zůstaly zde sedět. Vřískavé děti konejšila nejedna matka cumlem, namočeným v »kvitu« (lihu) aneb, chtěla-li dopřáti děcku pochoutky, nalila mu do hrdla »mogadoru« tím způsobem, že sama se napila a potom, jeden hlt nespolknuty majíc v ústech, naklonila se nad děcko, vsunula mu svá ústa skoro do úst, vstřikla mu prudce kořalku do hrdla. Děcko sebou škublo, očima zamžouralo, ručkama zatřepetalo, natáhlo se, zaječelo divoce, chvíli chrčelo — chrčelo, až posléze usnulo.

Jiné ženy kojily své děti mlékem mateřským, ale docela bez studu seděly tu u stolu s rozvolněnými a obnaženými ňadry. Seděly tu a debatovaly s muži, křičící a kouřem se dusící děti přehazujíce s lokte na loket.

Sem zapadali vyvrhelové společnosti, štvanci bez viny anebo vinou obtížení, již vtiskla jim na čelo společnost. Zde nacházel soustrasti každý, i ten, kdo už nemohl věřiti nikomu a ničemu. Tato společnost bez velikých studií zásad potírala individualismus, právo jedince, naprostým přijetím zásady užívání společného. Život jejich nevolá po nápravě, netouží po zlepšení. Žijí tu životem společným, vyvržení, odkopnutí, zapomenutí. Jedině zde věří bída bídě, jedině v tomto ovzduší společenské stoky přestává závist. Zde panuje zásada komunismu duchovního i občanského.

Sem zapadají nešťastní i méně nešťastní, vyvrhelové i zoufalci, a toto ovzduší je spolčuje, srovnává jejich společenské stupně a vyrovnává nedostatek vzdělání jednotlivců. Ale sem zapadají občas i ti, kdož se chtějí teprve naučiti, vlastně odnaučiti vzpomínkám. Sem do tohoto sběrače společenských odpadků zapadá často nový host, vržený sem vichrem neštěstí neb zoufalství. A rodina tato ho přijme. Nic se nerozčilí, že přibývá někdo cizí, netáže se ho po příčině, nevyzvídá, neraduje se z neštěstí, neprojevuje falešnou soustrast, nenabízí liché a klamné přátelství. Přijme ho, aniž se ptá odkud, ale, zmizí-li opět, netáže se ani proč, ani kam? —

Sem vstoupila Soukupová asi po dvanácté hodině v noci. Nevydržela doma. Od chvíle, kdy od ní Soukup utekl a kdy se vrátila domů, rady si nevěděla. Teprve potom se jí v hlavě rozleželo, co si počne Soukup; teprve potom chápala, že ho neměla pouštět, zavěsit se na něho a nepustit ho. Vždyť se přece vrátit musí, musí. Je tu rodina a má k ní povinnosti. Ano, povinnosti, ale což když uteče těmto povinnostem? Již jednou ji tím vyhrožoval. Neměla stání, přemýšlela-li o tom.

Dovlekla se domů, ale co doma? A potom přece ho tak neopustí. Rozhodla se večer jíti ho hledat. Kde koho známého potkala, ptala se po Soukupovi, zdali ho tam někde v hospodě neviděli. Ani slechu po něm, a tak se vydala na cestu, jednu z nejbolestnějších. Šla od hospody k hospodě. Všude, kam chodívali po výplatě horníci. Až posléze přišla sem. Zde ho našla.

Seděl mezi známými kamarády a byl již úplně zpit. Bětuška přistoupila až k němu a chvíli stanula jako němá. Pláč potlačovala. Posléze pravila mírně:

»Václave, pojď domů. Je už pozdě!«

Soukup vyvalil oči a neodpověděl.

»Pojď, Václave, odpočineš si, prosím tě, pojď!«

Bětuška ho vzala za ruku. Neodporoval, ale seděl nepohnutě.

Kolem něho sedící kamarádi neprotestovali. Nezdržovali ho, ani se neosopili na Bětušku.

Putykář Goldenschwein věděl, že Soukup nemá peněz, a proto ho nezdržoval. Přistoupil k němu a pravil:

»Pane Soukup, 'dou domů, je už pozdě. Zítra je taky den. Můžou přijít zas.«

A kamarádi kolem sedící pravili:

»Tož chodžmy. Pojď, Soukupe, půjdeme s tebou!«

Soukup s namáháním povstal. Bětuška ho celou silou těla podepřela, s druhé strany vzal ho pod paží mladší nějaký horník, a Soukup se nechal vésti domů.

Jak jásala Betuška, když Václava uložila doma, jak starostlivě s ním zacházela, jako o děcko pečovala.

Celou noc u jeho lůžka vyseděla, znovu jí přišla modlitba na mysl. Modlitba nejvroucnější, jakou se kdy žena modlila za svého muže. Nad spícími dětmi skloněna šeptala: »Mé děti, mé děti, tak máme zase tatínka.« A slzy radosti padaly na tváře spících dětí a ty děti tak ručkama ve spaní pohodily a slzu matky rozmačkaly jako bezcennou kapku vody.

Božena, ležící v druhém koutě světnice, dívala se na všecko klidně; když přišel Soukup, vykřikla, jako by strašidlo viděla, ale potom se ztišila. Zabalila se do peřiny a dívala se tupě a jako ve strachu, co se děje.

A Bětuška kula plány o šťastné budoucnosti. Snad již dosti vytrpěla, snad se konečně Bůh smiloval…

Smiloval? — — —

Ráno se roznesla revírem zpráva o neštěstí na »Hermině«. Ještě za tmy o tom vyprávěli horníci. Bětuška vyšla na chodbu, kde bydlili horníci, a dověděla se všeho.

Klec vyjela až nahoru pod trámoví a tam se rozmačkala, utrhla a sletěla dolů. Zabilo se všech pět lidí. Byli to zedníci z dolu jedoucí.

Zpráva nevyvolala velikého vzrušení. Obyčejná to událost a tak častá zde. Jen o příčině mluveno a vykládáno, že vinníkem jest nepozornost strojníkova. U stroje byl nový nástupce Soukupův Mühldorf. Zatkli ho ihned na rozkaz ředitelův. Šel prý ke stroji opilý.

Již se rozednilo, a Soukup ještě spal. Bylo již osm hodin. Děti, Betuška i Vladík, již vstaly a poslouchaly matku, ukazující jim tatínka. Netroufaly si však přistoupiti k němu.

S jakými pocity čekala Betuška probuzení mužovo, čekala je jako žena i jako matka. Jako žena. Co vzpomínek jí harašilo hlavou při téhle vzpomínce! Jak velikým, nesmírným štěstím bylo prvé objetí tohoto muže pro ni. Při téhle vzpomínce se dnes ještě zachvěje! A tolik bylo těch šťastných chvil, tolik, že by je ani nespočítala, neuhodla, která z nich nejlepší, nejvřelejší, nejvášnivější. A dosud jich nezapomněla.

A jako matka. Jaké to byly chvíle blaha, když tento muž jí bral z rukou dítě, líbal je, laskal a jí bylo, jako by líbal ji samu. Hrdost matky, že mu děti porodila, že může říci, to jsou jeho děti, tak jí srdcem projela. Odcházel do práce se slovem něžnosti a z práce přicházel s otázkou, co dělají děti.

A tak si vzpomínala dnes na ty chvíle štěstí, a hlavou jí probleskla — kdysi z knihy utkvělá věta: »Nevěř v to lidské štěstí. Není nikdy stálé, a proto není stálé, poněvadž lidé si je vzájemně vraždí z příčin nejmalichernějších.« I její štěstí vzalo za své z příčiny malicherné, ze závisti. A může nenáviděti tohoto muže? Nemůže. Nechť rozerval jí celý život podezřením, vždyť vzniklo z jeho uražené lásky.

A dnes? Zapomněl? Zapomene? Což až se probudí?

Až střízlivě se kolem sebe rozhlédne? Až na děti se podívá? — — Nedomyslila dále. Sama se na děti zadívala, a zdálo se jí, že ty oči Bětuščiny se tak podobají očím — Dušanovým. Tak přišlo náhle to porovnání a přec — — — Čím to je? Pro Boha. — Skutečně. I ona pozoruje, že oči jejího dítěte, o němž by před soudnou stolicí boží mohla odpřisáhnouti, že jest dítětem Soukupovým — podobají se očím závodního Dušana. Čím je to, nedovedla si vysvětliti. Nečetla nikdy Micheleta a jiné odborníky dokazující, že tyto zjevy jsou, že se stávají, že jsou možny. Nevěděla a nechápala, že je to nevysvětlitelná záhada, tajemství rouškou věčnosti zastřené, rodícího se lidstva…

Jí byl a zůstal tento náhodný zjev nevysvětlitelný, a zdálo se jí, že snad ji Bůh potrestal — kdo ví za čí viny — —

A měla proto své dítě míti méně v lásce, že pro ně trpěla? Oh, jako matka již tolik vytrpěla. — Jen když se vrátil!

Konečně sebou Soukup pohnul.

Bětuška přistoupila k lůžku.

Otevřel oči a díval se vyjeveně kolem, jako by nechápal, kde je.

»Václave, můj Václave, nehněvej se. Odpusť mi, prosím, nikoliv za vinu, necítím se vinnou, ale prosím za naše děti, přísahám při Bohu živém za tvé děti!«

Soukup sebou ani nepohnul, ani neodpověděl.

Znova ho Bětuška prosila:

»Vždyť jsem přece tvou ženou, jsem matkou tvých dětí. Co z nás bude tvým životem? Co na tom, že nebudeš již na závodě. Vždyť o nás přece bude postaráno.«

»O tebe i děti se postaral již závodní Dušan,« řekl Soukup, klidně vstávaje s lůžka.

Více neřekl.

Bětuška prosila poznovu, ba i slibovala, že bude posluhovati, vyšívati, že od Dušana ničeho nevezme.

Soukup neodpověděl.

»Děti moje, pojďte prosit, pojďte a tatínka proste,« volala Bětuška a vedla děti k Soukupovi.

Vladík i Bětuška se vzpouzeli, ubohý mrzáček, spěchající jindy k otci na lůžko, Bětuška, žadonící o pohádky, dali se do křiku a pláče, a Vladík odskákal svou nemotornou chůzí až do druhého kouta k Boženě, jež se dívala tupě na tento výjev.

Soukup, jako by neviděl ničeho kolem sebe, zůstal klidný. Bětuška nevěděla již, co má dále činiti.

Soukup vstal a oblékl se. Bětuška mu i čisté prádlo nachystala i čisté zimní šaty. Oblékl se do nich.

Přistoupil ke stolu a otevřel. Zarazil se. Uviděl tam přes čtyřicet zlatých. Byly to peníze včera Dušanem Soukupce darované. Neřekl však ani slova. Přehodiv několik papírů, vytáhl lístek bratrské pokladny a zastrčil do kapsy.

»Co chceš počíti, Václave?« řekla Bětuška pozorujíc ho. Neodpověděl.

Přistoupil ke stěně, kde stála bedna s jeho strojkem a složené nářadí zámečnické, kladiva, svorníky, dláta, vrtáky a jiné věci, kterých potřeboval, pracuje na vynálezu.

Všecko si počal skládati do velikého kusu pytlového hadru, jímž náčiní přikryto.

Konečně se zadíval na strojek. Plány navrchu ležící stočil a položil vedle náčiní a počal vybírati jednotlivé části stroje.

Bětuška chápala, že to chce odnésti.

Bylo jí jasno, že ji chce znovu a navždy opustiti. Snídani odmítl. Neodpovídal na žádnou otázku a vůbec nejevil zájmu na okolí, ani na Bětušce ani na dětech.

»Pros tatínka, Bětuško, aby nás neopustil!« zvolala matka, držíc Bětušku v rukou a strkajíc ji Soukupovi před oči.

»Maminko, bojím se — bojím —« plakalo dítě.

Soukup se podíval dítěti do očí a jako by v tom okamžiku pozbyl vlády nad sebou, pozvedl kladivo, jehož rukojeť končila hadí hlavou, a přímo zařval:

»Nech mne, nebo vás zabiju — zabiju!«

Sbíral si věci a chtěl odejíti. Bylo toho mnoho. Vzal náčiní, mapy a výkresy a nesl to ven.

»Ne — Václave — toho neučiníš — neodejdeš!« zaúpěla Bětuška. »Nemáš-li povinnosti ke mně, máš povinnosti k dětem a ty plniti musíš!«

Zastoupila mu cestu.

»Pusť — nestav se mně do cesty!« vzkřikl Soukup a odhodil Bětušku stranou.

»A nepustím — nepustím —« vykřikla Bětuška skoro v zoufalství: »Zab mne, zab, ale děti okrásti nedám. Stroj neodneseš! Je náš! Náš! Ne pouze tvůj! Stroj tento je poslední záštita naše, tvoje, všech nás! Stroj tento může tě učiniti slavným, váženým, může tě obohatit, dětem prospět — proto jen ti bráním, proto jen, poněvadž vím — že ho jdeš prodat!«

Bětuška se vrhla opět proti Soukupovi zabraňujíc mu cestu.

Soukup znovu zařval hlasem tak divokým, že děti schoulené u Božky na lůžku strachem se chvějíce ani nedutaly.

»Nech mne odejít, nebo — —«

»Nenechám —« zvolala Bětuška — »nenechám a kdybys mne i zabil. — Zab mne — co mně po tom. — Chráním své děti, děti tvé, jich majetek i čest a slávu jejich otce.«

A přiskočivši ke stolu vyňala ze zásuvky peníze tam ležící, a podávajíc je Soukupovi pravila:

»Zde máš peníze, potřebuješ-li — vezmi si je — ať trpíme znovu hlad — ať se s námi děje, co chce! — Vraždi dále své zdraví i svou čest, ale nezaprodávej geniálnost svého ducha. Opatrovala jsem tvůj vynález jako věno tvých dětí — ani na mysl mně v největší bídě nepřišlo, abych jej za peníze vyměnila, ani pohledem nikdo on nezavadil, a dnes dovedu jej hájit před vlastním vynálezcem! Můžeš mne zabít — ale stroj dříve nedostaneš!«

Bětuška stála s planoucíma očima před Soukupem.

»Zab mne — myslíš-li, že jsem ti nevěrna. — Učiň tomu jednou konec! — Co na tom? — Okradl jsi nás o štěstí, rodině jsi otce ukradl, mně muže! — Nuž, co ti ještě překáží? Chceš sám sebe zničiti v putykách, napraviti se nechceš — a nedáš — opanovati se nedovedeš — jsi ztracen! Nuž, čiň, co ti libo, ale neokrádej se o vlastní geniálnost.«

»Okradl — ano okradl —« vzkřikl Soukup — »okradl jsem se o všecko — a to kvůli tobě — peníze tvoje, jimiž platí svůj hřích ten, kdo je otcem těchto dětí, nechci. Slyšíš? Nechci! — A jdi mi stranou — nebo tě zabiju« — znovu vztekem zařičel Soukup.

»Zab mne — zab mne — lip bude —« a Bětuška mu skočila až po ruku. Neznala již sebe. Neuvažovala.

»Nuž, zabiju — tu máš — —«

Soukup drže kladivo v ruce, rozmáchl se po Bětušce volaje: »Aspoň nám bude oběma lépe.«

Sotva tato slova dořekl, a dříve než dopadlo kladivo na hlavu Bětuščinu, svalil se Soukup na zem.

Božena, vidouc tento výstup, vyskočila z lůžka právě včas, jak Soukup chtěl kladivem švihnouti po Bětušce, a chopivši Soukupa oběma rukama ze zadu za krk, strhla ho k zemi. A jako by se v ní rázem probudil vztek z poznání, že tento muž jí zabil milovníka, otce i muže — počala do něho bušiti oběma pěstěmi bez ohledu, kam rána dopadá. Křičela při tom, lála, děti se daly do nářku, a v tu chvíli několik horníků, slyšících ze Soukupčiny světnice křik a nářek, vstoupilo do dveří.

Při vstoupení jich Božena přestala tlouci Soukupa.

Jako by se styděl, vzchopil se Soukup a uchopiv uzlík, v němž měl uložené náčiní, a kladivo, jež držel dosud v ruce, ozdobené zvláštní vyřezávanou rukojetí v podobě hada, vstrčil do kapsy a vyběhl ven. Ostatní věci, mapy a části stroje tu zanechal.

Po jeho odchodu Bětuška neplakala, nenaříkala, nezoufala. Věděla, že páska natržená dnes je dotržena. Více učiniti nemohla. Podnikla všecko, aby ukázala, že jí běží o zachování třeba pokleslého muže. Dnes více učiniti nemůže. Všechno mamo. Konec.

Cítí to. Jedno ji povznáší. Nedopustila okrásti děti.

Něco se musí státi. A to něco vykonala hned. Místo planého nářku rozbalila částice stroje, znovu je uložila do bedny, k tomu plány přidala a — odhodlala se k rozhodnému kroku.

Šla k závodnímu Dušanovi.

Slibovala si, že tam již nikdy nevkročí, ale nouze láme nejen železo, ale i povahy nejsilnější. Učinila vše, aby dokázala Soukupovi svoji nevinu. Dnes jest jí lhostejno, co o ní soudí. Cítí, že jest navždy konec. Šla k závodnímu prosit, aby se ujal stroje Soukupova. Věděla, že slíbil tenkrát k prosbě Soukupově, zkusiti stroj na »Vilmě«.

Šla tam prosit, aby zachránila budoucnost svoji i svých dětí. A Dušan slíbil stroj vyzkoušeti, slíbil, že se postará i o patentování.

Když ne šťastna, tož aspoň uspokojena se vracela Bětuška od závodního. Budoucnost ji nestrašila. O děti bylo postaráno.

---

1. Je to nezákonné, ale stává se to, nebo stávalo. Poznámka spisovatele.