Na šachtě/Díl III/XXII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 226 - 235.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

»Přála jste si, slečno Ireno?«

Závodní Dušan stál před Irenou, která seděla na pohovce, oděna po domácku světlým úborem »princesse«. Vstala a popošla mu vstříc, podávajíc mu obě ruce.

»Srdečně vás vítám, pane závodní!«

»Jsem zvědav, co bylo příčinou tohoto vyznamenání.«

Vyznamenání? Nemluvte tak, pane závodní, a buďte nám srdečně vítán. Víte, že poslední dobou jsme se trochu zatarasili. Skoro jako bychom přátele vyhnali. Nu, ovšem, jest na tom cosi pravdy. Jest. Chtěli jsme poněkud osamotniti; a to, věřte, stalo se kvůli vám.«

»Nechápu, slečno. Jsem příliš malý a nepatrný, abych byl hoden takového ohledu, a potom — — —«

»Jste, pane závodní, v naší ochraně, poněvadž jste pod ochranou Heddy, a tu bylo nutno počítati s faktem a nedáti příležitosti oné společnosti k nahlédnutí v naše rodinné záležitosti. Aby však společnost viděla naši zúmyslnost, zvali jsme pouze vás, ba co více, žádali jsme vás, abyste návštěvy své řídil podle vlastní vůle, nečekaje našeho oficielního pozvání.«

»Jsem vám vděčen za tuto pozornost.«

»Jsme tím povinni Heddě. Nevíte, jak trpí, nevidí-Ii vás! V poslední době se trápí myšlenkou, že vás potká nějaké neštěstí. Zdá se jí o tom ve spaní, a neuvěřil byste, že prosila za vás otce, aby vás nenechal sjížděti na důl.«

»Tam mně nehrozí nebezpečí.«

»Ale Hedda od oné události, jak Soukup nechal utlouci ony tři nešťastníky, má skoro utkvělou myšlenku, že se vám jízdou dolů může totéž přihoditi!«

»Možné je všecko, ale člověk musí býti fatalistou a mysliti, co mne má potkati, tomu se nevyhnu!«

»A nechtěl byste změniti jámu za kancelář?«

»Nerozumím, slečno.«

»Myslím, že by vám lépe slušelo býti učencem v kancelářské pracovně než závodním na jámě. Papá sám o tom již vypravoval. Ne proto, že byste se k tomu nehodil, ale okolnosti sběhnuvší se náhodně kolem vás i nás k tomu nutí...«

Irena pronikavě hleděla na Dušana, který tu seděl, nevěda, proč Irena zapřádá tento hovor.

»Není to tajností, že jsem se stal dnes terčem všech, kdo z jakýchkoli příčin se domnívají míti právo mne odsuzovati. Věřte, slečno, kdyby nebylo vědomí, že trpím bez viny, zoufal bych si. Ale tak — Co mně po těch, kdož o mne zle soudí! Nedbám jich. Jest mně útěchou, že věří v moji nevinu ti, jichž si vážím a —«

»— jichž důvěru a lásku máte zajištěnu« vpadla mu Irena do řeči. »Nejen nás všech, ale zejména Heddy. Nemáte větší zastánkyně nad ni. Pravou bitvu onehdy svedla s Riedlsteinovou.«

»Jsem vám, slečno, zavázán díky. Na ostatních mně nezáleží. Kdo se v kalu brodí, vidí kolem bahno, a kdo sám špatný, horšího vidí v bližním. Jest to ovšem hrozné, pomyslím-li, že každý se na mne dívá jako na vraha, jako na bezectného a špatného člověka a zatím —«

»Nejlépe by bylo, pane závodní, učiniti tomu rázem konec. A jest to ve vaší moci,« řekla měkce Irena.

»V mé moci? Nechápu —«

»Ovšemže! Oženiti se a odejíti odtud,« pravila Irena.

»Nechápu dobře. Ani jedno, ani druhé. Odejíti by znamenalo útěk, přiznání viny,« odpíral Dušan.

»Myslím, oženiti se a postoupiti —«

»To není v mé moci —«

»Ale je to tak přirozené. Reichenstein vám velice přeje. Obsadí se nové místo ve Vídni. Snad byste je mohl dostati,« Irena mluvila volně a s úmyslem.

»Jsem příliš mlád, slečno.«

»Oh, to nerozhoduje. U nás nerozhoduje« — řekla určitě. — »Hlavní věcí, abyste ono místo chtěl. To rozhodne.«

»Skoro se mně zdá, že by to bylo nejlepší východiště z celé této situace —« pravil Dušan volně.

»Co na tom, že se druzí budou mračit? To nevadí. Závist je všude. Slyšela jsem o tom, že ono místo musí býti obsazeno učencem a k tomu nějakým ze zdejšího revíru.«

»AIe myslím, že by z nás byl k tomu nejschopnějším horní rada Bajer.«

»Ten je již stár, a potom jeho sil je zde velice zapotřebí. Odpusťte, že mluvím jako odborník, ale pronáším ozvěnou to, co jsem slyšela. Nenutím vás ovšem ani k tomu ani k onomu, ale mluvím jako vaše přítelkyně a jako žena, dívající se kolem vás klidně, ale s tou láskou, jakou jste oddán Heddě. Je to zlaté srdce, věřte, pane závodní, závidím ji skoro i její povahu, závidím jí muže, jemuž se dostane. — Než nechci — eh — odpusťte, pane závodní! Nemluvme o tom! Dnes nás již neopustíte. Viďte? A víte-li pak, kde sedíte? Aha? Nepozorujete? V pokoji, kde jsme prováděli valašskou svatbu a kde jste Heddu po prvé políbil. Nu, stalo se. Doufám, že to bylo závdavkem k jejímu štěstí.«

Irena mluvila tak lehce, tak bez úmyslu, jako by žertovala. Vypravovala všecky podrobnosti onoho večera a smála se tomu. »Odpusťte,« pravila konečně, »ale jsem sestrám dnes již matkou, a proto tak mateřsky mluvím.«

Začervenala se a postoupila k oknu.

Příchod Heddin dal rozprávce jiný směr.

Irena odcházela na chvíli do druhého pokoje a Dušan zůstal s Heddou sám. Šeřilo se. Rozžali elektrickou lampu, jež vrhala přitlumené světlo růžového zabarvení na všecky předměty pokoje, v němž Hedda i Dušan se podobali nadpozemským bytostem.

Hovor jejich přecházel v šepot.

Hedda měla tolik na srdci.

Delší známostí s Dušanem a řekněme direktivou Ireny sprostila se oné bázlivosti a zbyla jí pouze čistá panenská ostýchavost. V přítomnosti Dušanově nepociťovala strachu ani bázně. Choval se k ní vždy tak něžně, tak přátelsky.

Od té doby, co spolu hráli onu sonátu a kdy ji Dušan políbil na čelo, neopakovalo se nic podobného. Ale Dušan cítil potřebu někde se zakotviti, vždyť všichni kolem hleděli na něho jako na zlosyna, pouze tato čistá, nevinná duše věřila v jeho nevinu. To ho sblížilo. Nepociťoval sílu a moc oné hřejivé lásky, jež zachvacuje mužovu bytost v blízkosti ženy, která nás miluje, blažilo ho aspoň vědomí, že má někoho, kdo s ním souhlasí, a tím více bujel v něm pocit přátelství.

Tak i dnes bylo mu přítulné v přítomnosti této jemné, něžné bytosti. Mluvila o Soukupce a Soukupovi, o neštěstí na závodě, o všem, co s tím souviselo, a Dušana jedno velice překvapilo.

»Soukupovům se musí pomoci. Viďte, že se jim musí pomoci! Soukup je hoden více politování než odsouzení. Až jsem se rozplakala, když vyprávěli, jak papá odehnal Soukupovou. Ale což ona nebo její děti za to mohou? Soukupové se musí pomoci, a to učiníte vy. Slibte mně to! Nenechte je trpěti... Budu vás mít za to hodně ráda!«

Hedda mluvila tak přesvědčivě, ale tak roztomile dětsky, že Dušan, když ho uchopila za ruce, neodolal a pravil:

»Již jsem jí pomohl jménem vaším, slečno Heddo.«

»Ach, jak jste dobrý, a za to vás mám velice ráda.«

»Vy nevěříte, slečno Heddo, že jsem špatný?«

»Nevěřím, a kdyby celý svět mně to říkal a volal, neuvěřím a budu volati, že vás znám, že jste dobrý a že nejste žádné špatnosti ani podlosti schopen!« Tak určitě to řekla.

»Slyšela jsem, že povýšíte.«

»Nevím o tom dosud.«

»Ale já to vím; až povýšíte, to nás opustíte.«

Dušan cítil, že jest zde záměna: místo mne, že užívá nás.

»Odejdete a zapomenete. Viďte!« Hedda to řekla tak smutně.

»Nezapomenu!« řekl Dušan pevně.

»A neopustíte, viďte?« dokončila Irena, vstupujíc právě do salonku.

»Neopustíte?« tázala se po ní Hedda.

»Neopustím!« zašeptal Dušan.

Vstoupil ředitel.

»Celé romány se vyprávějí o Reichensteinovi. Chtěli jsme to umlčet, ale marně. Zpráva stíhá zprávu a jedna divočejší a fantastičtější druhé« — volal ředitel.

»Dovol, papá, abych tě nechala chvíli o samotě s panem závodním,« pravila Irena. »Uveď ho zatím do velkého salonu. Mějte nás omluveny, pane závodní. Ale máme s Heddou ještě jiné povinnosti, aby večer byl důstojně oslaven.«

Odešly s Heddou.

Ředitel uvedl Dušana do velikého salonu v prvém patře, vykládaje mu o Reichensteinovi, jak se stalo, že byl na něho učiněn atentát, opatrně zamlčuje pravou příčinu.

Venku na chodbě pološeptem se konal tento rozhovor :

»Jsi tím jista, Irenko?«

»Ano.«

»Že požádá o moji ruku?«

»Požádá.«

»A kdy?«

»Brzy.«

»Řekl ti to?«

»Svěřil se mně.«

»Má dobrá, drahá Irenko —« Hedda vášnivě políbila sestru a běžela k matce.

Nemocné paní se velice ulehčilo poslední dobou. Mohla choditi po pokojí a právě stála u okna, dívajíc se dolů do osvětlené ulice, kde padal hustě sníh, když vběhla Hedda celá rozradostněná do pokoje.

Bez dechu vyrážela celé své veliké štěstí, jež ji dusilo.

Musila se někomu svěřiti, a to byla matka, která jí jediná rozuměla. Stála před matkou se srdcem přeplněným a oči v slzách. Byly to slzy, jimiž srdce hovoří o velikém štěstí. Slzy, mající cenu života.

»A jsi jista, Heddo — vzpamatuj se — jsi jista vším, co pravíš?«

Tak to vyslovila nemocná paní, že se Hedda na ni zadívala, jako by nerozuměla. Což ho neslyšela, jak s ní mluvil? Nezapomene, řekl a neopustí! dodal. Neopustí! Co je to jiného, než potvrzení toho, co jí řekla Irena?

»Irena mně to řekla,« s důrazem doložila, dívajíc se matce do tváře.

»Irena? Což Dušan s tebou vůbec nemluvil?«

»Mluvil, malinko, mluvil —« A Hedda vše znovu vyprávěla, každé slovo; ještě svoji lásku zvětšila a každou větu květem svého mládí okrášlila.

Nemocná paní poslouchala její obhajobu, z níž mohla pouze pochopiti, že Dušan se odhodlal ucházeti se o Heddu. Jak aneb kdy, nechápala. Nevěděla, zdali snad nemluvil již s otcem. Snad se vyhnul jí, matce, snad úmyslně nebo náhodou, snad ji chtěli šetřit — Ale vždyť není tak slabá, aby nemohla slyšeti o štěstí své dcery! Zabolelo ji, že jest odstrčena a zapomínána, ona — matka. Vždyť ona ji porodila a vypěstila.

Hedda, nepozorujíc truchlivý obličej matčin, stále vyprávěla, tvrdila, dokazovala a ze všeho toho čím více přesvědčovala sebe, tím méně přesvědčovala matku.

»Tobě se ještě ani nezmínil?«

»Ne, matinko.«

»Toť přece podivné. Zpravidla mívá ženich předem svolení své vyvolené.«

»Když je tak ostýchavý.«

»I před tebou?«

»Ovšem. Ale Irena pravila —«

»Můj miláčku, Irenka si ho nebere —«

»Pravda, ale — —« Hedda se zarazila.

»Nu, dopověz —« pravila matka mírně.

»Něco mne napadá, ale bojím se to vysloviti.«

»Jen mluv!«

»Ale nehněvej se, malinko — myslím — že — že by bylo nejlépe, kdybys ty s Dušanem promluvila, pak by bylo vší nejistotě konec, potom — potom bys jistě uvěřila — —«

Schovala obličej na vyhublá ňadra matčina, objímajíc ji kolem krku.

Nemocná paní políbila Heddu na čelo a pravila:

»Jak jsi rozumná, má Heddo. Ani mě nenapadlo — věru — máš pravdu! Jediné východisko jest promluviti s Dušanem!«

»Jest zde, matinko, mluví s tatínkem v saloně.«

»Promluvím s ním. Ano. Požádej ho, aby přišel. Ale dříve zazvoň, ať mne Mary oblékne, abych —«

»Jak jsi dobrá, malinko, jak jsi dobrá!« pravila Hedda a neposlouchajíc již, odbíhala.

»Vyřiď, Heddo, tatínkovi, že přijdu večer ke stolu, řekni to též Ireně. Nebojte se. Jsem dosti silná, abych byla svědkem štěstí mého anděla strážného,« řekla matka pevně.

Za půl hodiny byl závodní Dušan uveden do pokoje, kde seděla nemocná paní.

Irena, zpravená Heddou o tomto rozhodnutí matčině, zaplašila její obavu takto:

»Nikdy jsi nebyla cíle svého štěstí blíže jako ve chvíli, kdy mešká Dušan u maminky.«

Dobře znala Dušanovo nitro, a těšilo jí, že Dušan řekne ano dříve, než se doví o svém povýšení. To věděla, že nemocné matce se podaří příměti ho k rozhodnutí a že ve své šetrnosti nedovede nemocné paní odporovati.

»Jak se to všecko dobře shoduje, papa,« pravila otci, když odcházel Dušan, uváděn jsa Heddou. »Sama jsem nevěděla, jak nám poslouží náhoda. Jaká to náhoda!

Dnes večer slavíme zasnoubení. Je ti pomoženo, papa?« pravila vesele.

Otec ji políbil na čelo a pravil:

»Irenko, škoda, že nejsi chlapcem, jakou bych to měl v tobě pomocnou ruku!«

Mezitím usedla Hedda ve svém pokoji a ponořila se v myšlenky o Dušanovi. Musila míti samotu. Chtěla nerušené všeho vzpomínati, co kdy k ní promluvil v samotě. Chtěla se v tuto chvíli, kdy dlel u matky — modliti.

Všeho vzpomněla, a jak jí srdce bušilo. Neznala, ani si nepředstavovala lásku jinak, než ji projevoval Dušan. Neznala světa, nevěděla, jak mnoho má a může požadovati důkazů lásky od muže. Jedno políbení Dušanovo tenkrát po oné hře večer jedinou bylo trofejí vítězící její lásky. Neozývala se v ní při vzpomínkách na onen okamžik nikdy žena. Nemilovala tělem, ale srdcem, duší. Věřila v posvátnost lásky a její velikou čistotu, poněvadž byla čistá sama.

Chvíle s Dušanem strávené byly jí svátkem srdce, a čím více v poslední době trpěl, tím byla k němu přítulnější, ostýchavost její mizela vědomím, že jest mu třeba podpory a posily. Byla do všeho zasvěcena, co se týkalo Dušana; jen proto, aby ho dovedla těšiti. Chtěla býti štítem, o nějž by se odrážely a lámaly šípy nenávisti. Věděla i o posledních událostech vzpoury na závodech.

Nežádala na muži, jehož milovala, víc než to, co jí podával Dušan. Věřila, že to jest láska, tak si ji představovala čistotu duší i srdcí. Dovedla by mu býti sestrou, matkou, vším. V obětování se hledala velikost lásky. Nikdy již ji Dušan neobjal, nikdy horoucně na srdce nepřivinul, nikdy chvějícím se hlasem nezašeptal vášní dýšící slova, nikdy nic, co by opravňovalo v ní vzbuditi zdánlivý odpor ženy, nikdy nic, co uráží pannu, ale co odpouští žena, omlouvá láska a žádá příští matka.

Klid těla i duše, rovnováha vedená rozumem a společenským ohledem. A Hedda v tom viděla lásku, v tom, co jí podáváno. Žila v domnění, že jest milována. V čem jiná žena by hledala atom chladu: v mužském odříkání počátek lhostejnosti nebo snad jiné příčiny — — — viděla Hedda vážnost a něhu a šetrnost. Spokojovala se klidem lásky, netoužíc po divokých výbuších sopek vášně. Neznala jich.

A až budou vzbouřeny? Až se ozve život? — — —