Na šachtě/Díl III/XXI

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XX	XXI	XXII

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 223 - 226. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soukup kráčel podél řeky bez cíle. Došel mostu a nepřešel jej, nýbrž šel podle řeky vzhůru. Nechtěl jíti po mostě, aby známé nepotkal. Styděl se. Ani na mysl mu nepřipadlo, že se úplně změnil. Obličej vroubil mu plnovous, a byl tak vyhublý v obličeji, že jen oči mu svítily.

Tak kráčel k železničnímu mostu. Šel skoro bez cíle. Sníh padal hustěji, a z něho probleskovaly ohnivé jazyky koksových pecí. Nádherný obraz, uchvacující za noci cizince, nedovedl Soukupa upoutat. Ani očí nepozvedl.

Zde na této prostoře bylo mu volno. Po kolika týdnech volně ssaje vzduch, třeba smíšený s plynem, ale svobodný, volný.

Došel k mostu a přešel.

Sotva se ocitl na druhé straně, kde proti němu zela tma, rázem ho zachvátila ona úzkost před nocí, jíž se tolik lekal. Nebál se pocitem bázlivce, ale bylo mu hrozno při pomyšlení, že tato tma, vystupující před ním, potrvá celou noc. A náhle se v něm počal roditi pocit touhy, volající po slunci, po jeho smavé tváři a blahodárném paprsku.

Tento skličující pocit donutil ho vrátiti se zpět, aby aspoň přišel mezi světla závodů. Tam snáze onen pocit úzkosti zažene světlo velikých obloukových lamp.

Nic mu nevadilo, že se brodí sněhem, ze jest již vše kolem něho na břehu řeky sněhem zaváto. Nepřemýšlel o ničem. Pocit sebezáchrany vedl ho zpět úplně bez vlastního vědomí. Ztratila se mu v hlavě nit určovati si cíl i směr; uvažovati, srovnávati — a jen jediná vedoucí nit z tohoto myšlenkového prázdna vystupovala: nesmiřitelný vztek na vše, co bylo v jakémkoliv poměru k jeho nynějšímu stavu.

Snad by se byl vrátil k ženě, k dětem, snad by ji byl opět stloukl, snad by byl upadl do dřívějšího stavu, kdyby byl přemýšlel a srovnával, ale k tomu nedospěl. Veliké neštěstí, zasáhnuvší ho rázem na srdci i mozku; hrozné vědomí, že je příčinou takové tragedie, zplodilo v něm utkvělou představu, že nikoliv on, ale oni tam jsou tím vinni. Všichni. Proto zavrhl ženu a děti. Brodil se sněhem bez cíle, nevěda, kam jde a co chce.

Aniž věděl jak, dostal se do říční ulice a stál před hospodou, odkudž ječela harmonika a řev chraptivých hlasů. Náhle vyšla z hospody nějaká žena s holčičkou asi desítiletou.

»DaIi ti něco?« tázala se matka.

»Dva krejcary,« pravilo dítě.

»Nic víc?«

»Ne?«

»A kdo tam je?«

»Dozorci a hajeři a —«

»Jen dva krejcary!« pravila zlostně matka.

»Nechtěli více dáti,« pravilo dítě plačky.

»A proč?« pravila matka drsně.

»Vyháněli mne.«

»Proč jsi se nechala vyhnat?«

»Kleli, že prý ta žebrota nedá pokoje.«

»Mohla jsi jim říci, že ti neměli nechat zabít tátu.

Když byl Soukup lump a kořala, neměl ho závodní Dušan nechat u stroje. Kvůli tomu, že držel s jeho ženou, přišlas o tátu — — —«

Soukup více neposlouchal. Utíkal ulicí do města. V hlavě mu hučelo, jako by ho byl někdo praštil. Nevěděl, co dělat, kam se obrátit. Zdálo se mu, aby se vrátil tam k řece a skočil tam — — —

Zastavil se na křižovatce Pivovarské ulice. Ano. To udělá. Smrt. Ano. Smrt — — — Ta jediná ho vysvobodí. Co mu pláten život otrávený vědomím, že je vrahem, že rozvrátil rodinu… Na sebe ani již nepomyslil. Představa jedna zrodila druhou. Smrt. Jediné východiště, jež mu zbylo.

Ano, to učiní. Tam nahoru půjde na železniční most a skočí do vody. Tam je řeka hluboká. Ale zpět nepůjde, tam kolem té ženy. Kdyby měl peníze, hodil by jí je do tváře, zaplatil by jim otce. Ale tak — — — tady půjde … Přímo a pak nalevo k řece — — —

Rychle se rozběhl.

»A Soukup?«

»Soukupe?«

»Tos ty?«

»Poď hef! (sem).«

»Kam tak spěcháš?«

»Čemu (proč)?«

Taková spousta otázek probudila Soukupa. Ani sám nevěděl, jak na ně naběhl. Byli to oni kamarádi, kteří ho také tenkrát v těchto místech potkali. Byli to stolovníci z »Veselé Afriky«.

»Už tě pustili ?«

»Ale ďacha, ty vypadáš.«

»Pojď s námi.«

»Pojď na židlík »kvitu«.«

»Musíš nám vyprávět, jak je v tom arestu zařízeno.«

»Nechte mne!« rozkřikl se Soukup.

»Ale jen pojď, pojď!«

»Choďžmy!« volali společně a uchytivše Soukupa, stojícího uprostřed, hnali se k protějšímu rohu a vešli do dveří lokálu, odkud se vyvalila obrovská zátopa páry a řevu.

»Veselá Afrika« je pohltila.

Řev opilých hlasů uvítal Soukupa.