Na šachtě/Díl III/XI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XI.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 95 - 114.
Licence: PD old 70

Soukup se vracel do strojovny. Byl dosud rozčilen. Ještě cosi šeptal jda po dvoře. Ale uvnitř cítil jakousi radost, jakési tajné uspokojení, že jednou mohl tam tomu říci pravdu do očí. Nevěří mu, ať si mluví, co chce. Či nemá důkazů, či jeho oči již tak zeslábly, aby jim nevěřil? Či ji neviděl? Dobře mu to řekl. Dobře! Zloději! Ještě více mu měl říci, ještě hroznější pravdu do obličeje mu vmetnouti. Tak mu to hlavou probíhalo! Než i tím, co řekl, byl spokojen. Navázal si v hlavě celou řadu nových myšlenek, z nich hodlal těžiti, udá-li se mu příležitost podobné rozmluvy se závodním. Činil si důsledky z celé situace a přicházel k přesvědčení, že »mu dal«. Zarazil ho, že nemohl ani promluvit. Z toho nabýval přesvědčení, že výhra byla na jeho straně. Proč se nebránil? To byl závěr jeho jistoty.

Kdyby byl závodní vystoupil ostře, hrubě a byl by po způsobu mnohých jiných na Soukupa ostře se obořil, nutě ho činiti rozdíl mezi dělníkem a představeným, snad by byl Soukup tak nejásal, ale klidná, rozvážná řeč závodního neprospěla, a Soukup, nemoha již ani jasně tvořiti sobě úsudky, nemoha ani klidně porovnávati, měl jedno jediné potěšení: že vyhrál on!

Ani sám nevěděl, jak vyšel ze vrat. Bylo mu nějak lehko, veselo. Vystoupil na silnici a rozhlédl se kolem. Byla skoro pusta. Přešel a vklouzl do krámu žida Goldschweina, kde vhodil do sebe něco té »lepší«, a poněvadž bylo zima, tedy pro »zahřátí« půl žejdlíka »jeřabinky«. Rychle opět vyšel z krámu a šel notně posilněn do závodu. A zdálo se mu, že má síly všecko, co mu přijde v cestu, roztrhat a zničit.

Ve chvíli úplné střízlivosti býval urputný, nemluvný; skoro se lidem vyhýbal. Kořalkou se stával sdílným a milým společníkem, dobrosrdečným a upřímným; když byl poněkud pouze v »míře«, měla u něho vrch jeho opravdová povaha, kdežto ve stavu střízlivém jako by se za sebe styděl. Ani se nikomu do očí nepodíval. Jak šel kolem kanceláře závodního, zdálo se mu, aby tam vešel a ještě jednou mu pověděl do pravdy. Má dost síly a odvahy. Zastavil se již, jako by chtěl jíti —

»Soukupe!« ozval se hlas muže, vcházejícího do dvora, »pojedeme dnes dolů. Jede s námi též pan revírní komisař von Riedlstein.«

Soukup poznal horního radu Bajera.

»Jste prý, Soukupe, v poslední době nedbalý ve službě. Nechtě hloupostí. A prý též pijete? To si nezvykejte! Jste nadaný muž, a potvrdí-li se, co pan závodní o vás dokazuje, myslím totiž, osvědčí-li se onen vynález, potom jste šťastným člověkem nejen vy, ale i celá vaše rodina. Nepijte! Víte, že pití ubije jiskru božství, mozek a potom — víte — všecko lze odpustit ve vašem postavení, ale opilství ne. Pamatujte, že ve vašich rukách spočívá život tolika lidí, otců rodin, živitelů. Vyprávějí o tom již i na závodě i vaši soudruzi; vím vše! I ženu prý bijete! Jděte k šípku! Takový člověk nadaný, a spouštět se kvůli hloupým řečem! Měl jste Bogdu žalovat, a byl by potrestán, poněvadž by své tvrzení neprokázal!«

Mezitím došli ke strojovně.

»A což, kdyby prokázal, pane rado?« tázal se Soukup.

»Soud v této věci důkazu pravdy nepřipouští!«

»Aha — poněvadž jsou to páni —« řekl ostře Soukup.

Ze strojovny vyšel Materna a jiní, kteří pozdravujíce horního radu obvyklým »Zdař Bůh!« šli dvorem ke vratům.

Soukup vešel do strojovny a obešel stroj.

Rada se šel ještě podívat k separacím.

Soukup obešel stroj, aby se podíval, zda něco někde neschází. Ani na mysl mu nepřišlo, jak se kdysi zbožně díval na toho obra, jak toužil, aby ho mohl ovládati, jak chtěl mu poroučeti, sevříti jeho železná ramena a zvítěziti nad ním, ne-li silou, tož duchem, rozumem. Jak byl tenkrát pyšný, když se mu podařilo zachrániti ony soudruhy, vyrvati je ze železné tlamy tohoto obra. A jak tu stojí klidně. Ani známky po životě, ani potuchy, že tento netvor má železnou tlamu, jíž rozdrtil tolik ubožáků. Ani nezasyčí, ani nejmenší známky, že má sílu, jíž by mohl rozdrtit i celou tuto budovu. Obrovský buben na zadku stroje, asi sedm metrů v průměru, skrývá v sobě »rosettu«, na níž se natáčí »lina«, vytahující z dolu klec ať s mužstvem či uhlím. Ohromná táhla jako ramena uchystána k objetí, byla protilehle buď zdvižena nebo skloněna.

Stroj byl v klidu. Netěžilo se.

Soukup obešel stroj a zastavil se u mladého pomocného strojníka, který tu i onde mazal stroj; pravil mu:

»Budeš prý se ženit, Vojtěchu?«

»Budu.«

»A kdy?«

»Co nejdříve. Snad za čtrnáct dní.«

»Nech toho, Vojtěchu. Žena ie vždycky nejlepší, pokud se o tebe bojí!«

»Jak to?«

»Zůstáváš s ní na víru?«

»Ne.«

»Tož s ní zůstávej a neber si ji. Žena tě má nejvíc ráda, když ví, že jí můžeš odejít, kdy chceš!«

»Málka mne má velice ráda. Ta bude jinačí než každá jiná!«

»Všecky stejné, Vojto. Všecky.« Soukup se smál skoro divoce. »Jen o mužského jim běží. Jen o to! Všem! Znám to! Znám! Jen mužský!«

»Málce ne. Tu by nikdo — —«

»Eh — Hlupáku! Ty budeš mně něco vykládat! Do neštěstí té uvede, do bídy a — a —« Soukup si nemohl již vzpomenout do čeho.

Něco si ještě pro sebe mluvil, a mezitím přišel ku předku stroje. Postavil se k němu obličejem. Zadíval se do jeho čela, tak nějak podivně, jako by si chtěl hodně hluboko vtisknouti jeho obraz, jako by jej na dlouho měl opustit. Snad navždy. A pojednou veselost, vzbuzená alkoholem, změnila se v nějaký, jemu dost neznámý pocit — —

Zahleděl se na desku před ním stojící, na níž byly dvě rafie. Jedna nahoře, ukazující, jak hluboko klec kotví, spodní raíie ukazuje klec ve výši. Vpravo viděl vlnité čárky »tachometru«, jenž zapisuje rychlost, jakou se stroj pohybuje. Před ním páka, jíž se řídí pára, vpravo páky k brzdě, vše již tolikráte viděl, a přece dnes mu to připadá tak nějak podivné.

Stále mu připadá, jako by na něho tam ta deska velikýma očima se dívala, jako by ona rafie byla ústa kolozubé baby, usmívající se a oplzlým — vilným úsměvem jej vítající. Ani pochopiti nemohl, proč mu dnes ten stroj přichází podivný, tak strašidelný. Náhle pociťoval svoji nepatrnost před tímto obrem.

Usadil se na lávku a zadíval se k zemi. Ani oči již nechtěl pozvednouti tam, k té desce, s níž šklebil se na něho takový ošklivý, příšerný obličej. Nevzdorný, silný pocit projel mu mozkem, pozvedl hlavu... Nic. Vše klidno. Stroj zde stojí tiše a čeká jeho rozkazu.

»Soukupe, spustíte nás pomalu na sedmé patro! Pojedete opatrně!« slyšel za sebou hlas.

Obrátil se a spatřil horního radu s Dušanem. Soukup ani slova neodpověděl. Položil ruku na páku a čekal.

»Je potřebí, abyste byl velmi opatrný. Soukupe, a hlavně pozorný. Od čeho jste tak červený? Vždyť jste skoro rudý!« pravil rada.

»Eh, nevím. — Má člověk zlosti a všelikých trampot —« pravil Soukup.

Dušan se podíval na Soukupa směle a rovněž pozoroval, že je v obličeji neobyčejně rozpálen, což přičítal jeho rozčilení z rozprávky s ním.

Rada i Dušan vystoupili po schůdkách nahoru a vstoupili do klece. Byli oděni pouze fáracím oblekem a v rukou měli elektrické větérky.

»Von Riedlstein tedy nepřijde?« řekl rada.

Telefonoval mně, že má důležité řízení na závodě Oskar,« pravil Dušan s úsměvem.

»Dejte znamení!« poručil horní rada.

Zazněl signál:

Cink — cink — cink — cink — cink.

Pětkrát.

»Zdař Bůh!« volali kolem klece stojící horníci.

»Zdař Bůh! — —«

Klec šustila pod zemi.

Soukup pevně pohnul pákou a díval se na rafii, jak s nejnižší značky pomalu vystupuje k vyšší. Rázem vše přešlo, vše vidění a předráždění mozku. Povinnost se hlásila. Rafie se výšila. — Cink. Pevnou rukou přitáhl páku — cink — druhou rukou přitáhl brzdu — cink — usadil klec s uzavřením páry. Tisíckrát již pustil tuto klec do hlubin, a nikdy se mu nezdálo tak cizím, tak nějak novým a nezvyklým. Proč dnes?

Kousek dále od něho stál Novotný. Soukup se na něho zadíval a zdálo se mu, že se nějak posměšně na něho dívá. Obrátil hlavu, aby neviděl jeho obličeje.

Valenta odešel ze strojovny a Soukup byl rád, že aspoň jeho neviděl. Často ho bodl svým vtipem nebo poznámkou. Stál tu opět u stroje tak, jako dříve, než je spustil tam do hloubky. Opět tu stojí ten kolos nečinně, jako by v něm nebylo života. A kolem ticho, klid. Venku přestaly pracovat »separace« i prádlo. Tichá šachta — mrtvola v domě. Je tu tísnivé, dusící ticho, je tu ve všech koutech strašidelno. Schází tu ruch, šum a hýřivý, kypící život, vlekoucí za sebou — smrt.

Pojednou: Cink — cink — cink — cink — cink.

Pětkrát.

Soukup pohnul pákou. Stroj se pomalu rozbíhá a rafie se posunuje dolů.

Klec je nahoře. Vystupuje Dušan. Chvátá dolů se schůdků do kanceláře. Zapomněl jakousi věc. Vrátil se pro ni.

Soukupovi vylezly oči až z důlků, když viděl vystupovati z klece Dušana, který volal dolů do strojovny:

»Za deset minut, Soukupe, jedu opět dolů!«

V tom okamžiku Soukup jako by se byl proměnil. Všecko se mu ztratilo z očí, co ho děsilo a lekalo. Ale za to se mu vynořila nová představa, celý výstup se závodním, a vedle toho znovu kroužil myslí onen výstup s Bogdou a tenkrát, když viděl Bětušku jíti od závodního. A na mysl mu přišla jeho výzva: pojedu sám.

Soukup se zrovna chvěl. Zdálo se mu, že nikdy nebylo to tak snadné jako dnes. Ani nevzpomínal, že kolikrát již spouštěl závodního dolů. Nikdy nepoznal oné choutky, aby ho zabil, až dnes. Hlavou jako by blesky křižovaly. Divoce mu v mozku blýskalo. Ale tam v dáli bylo v mračnu záhadné: jak? Myšlenka zabíti závodního měla vrch, ale jak? A Soukup nebyl schopen vražditi poťouchle, úkladně. K tomu měl příležitost jindy. Byl s Dušanem dole u pump. Stáli na pátém patře, a pod nimi prohlubeň až k devátému patru, sto šedesát metrů. A Dušan stál blízko jámy ... jen vrazit do něho mohl, a byl by letěl do propasti. Ale on toho neučinil! Zabít ho, ale zároveň moci říci veřejně: já mu to učinil! Nikoliv náhoda, ale já jsem to chtěl! Něco hrdinského se v něm ozývalo v tomto okamžiku, touha po zločinu, jímž by se mohl učiniti velkým v očích všech soudruhů.

Jako by se mu vyjasnilo v mozku. Viděl v duchu prvé dny svého štěstí s Bětuškou, pozdější život, svatbu, děti a jeho život spořádaný a dnes? Co je z něho? Lump! Chachar! Klesl hluboko. Živí pancharty, a jeho žena je inženýrskou nevěstkou. On ji zmrhal, zneuctil — ano. — Již ví, co učiní. Zabije ho. Má v ruce páku, regulátor jeho života. Může jí pohnout, a klec poletí s rychlostí, že se v ní zalkne, než doletí dolů, a on ji pustí do pohybu a nezastaví. Sletí obrovskou rychlostí na naráží v sedmém patře a rozbije se na kusy, a dole naleznou rozmlácené zbytky těla. Tam na devátém horizontě si ho mohou sebrat, a on půjde hrdě a řekne:

»Já ho zabil. Suďte mne. Já to udělal!«

Škoda, že nevěděl nyní, že jede sám, byl by klec plnou rychlostí vehnal až do trámů věže, tam by se byla utrhla a slítla s ním do hloubky.

Co? Že nemá síly, aby to udělal? Oh, ano! Podívají se. Budou si ještě dlouho vyprávěti o něm. Budou říkati svým ženám: »Ať to neudělám jako Soukup!«

To bude za vše, co již vytrpěl. Copak si myslí, že on nic netrpí? Či on není člověkem? či neměl ženu rád? či si ji vzal proto, aby svým jménem kryl někoho jiného? A — — podívají se! Zabije ho! Dnes! — —

Takové myšlenky se honily jeho hlavou. Cosi chorobně dráždivého v něm vznikalo, a s předrážděnou citlivostí zdál se sám sobě hrdinou a chtěl spáchati zločin jen v návalu této přecitlivělosti. Chtěl se mstíti, ale za cenu popularity. Neuvažoval, ani neporovnával. V duši i v mysli, v mozku i v krvi. všude to vřelo následkem rozdráždění večerní rozprávkou a požitím kořalky, která počínala jeviti účinky. Hrdinství, vzniklé v něm po východu z kanceláře mělo býti korunováno činem. Ani dost málo nepochyboval o výsledku. Tak to udělá. Jak vstoupí do klece, tuto kliku přitáhne až k sobě. Stroj se rozběhne s divokou rychlostí, a klec na sedmém patře narazí na náraží a — Toto — a nedomyslil. Vzpomněl si, jak viděl před časem Lobzika a Kučeru a jiné. Jeli dolů, a narazili s nimi na náraží. Klec zůstala celá, ale otřesem, způsobeným v tom okamžiku kdy těžká klec, vážící na padesát metráků, plnou silou vrazí na odpor — naráží — byli proměněni v beztvárnou skoro hmotu. Nárazem byli vymrštěni do výše. Hlavou narazili na strop, nalézající se asi padesát centimetrů nad jejich hlavami, nohy i ruce měli zpřerážené... Ano, tak to chce vidět. Zloděje svého štěstí — či má živit ještě jeho pancharty? Proč? — —

A Soukup, tímto obrazem rozčilen jsa skoro až k šílenství, stál u stroje s jiskřícíma očima, podoben dravci, odhodlanému vraždit. Krev chlemtat.

Vtom vešel již Dušan nahoru ke kleci, kam viděl Soukup ze strojovny okénkem. Vytřeštil oči, až mu bělmo vystoupilo a zornice pod vrchní víčka se ukryla. Obrátil hlavu stranou. Tam spatřil tklivý obrázek štěstí lásky. Tam Vojtěch Novotný seděl na lávce u stroje, v ruce plechový džbánek bezpochyby s kávou, a vedle něho seděla plavovlasá děvucha, ovinutou majíc ruku kolem jeho šíje. Tak se mu dívala upřeně do očí, tak něžně a měkce, tak zářně a toužebně. Bylo vidět, že celým životem visí na tomto muži, který jí není cizím, jehož jistě již zná a s ním snad bydlí, ale jehož bude nazývati svým mužem v nejkratší době.

»A máš mne rád?« slyšel její hlas.

»Mám!« zněla odpověď.

»Ale nebudeš mne bít, viď. že ne, Vojtěchu!«

»Bít tebe? Proč bych tě bil, když tě mám rád?«

»No, Soukup taky měl Bětušku rád, a bije ji —«

Soukup slyšel tuto větu, již děvucha skoro zašeptala.

Zahleděl se na ni. Neměl na ni zlost. Viděl jak ji Novotný políbil bez ohledu, že se na ně díval. A na jejích rtech zůstal temný stín učerněných vousů a rtů Vojtěchových. A Soukup si vzpomněl vida to, jak jednou rovněž Bětušku tak políbením učernil a nechal jíti domů a jak se jí na »placu« smáli. A tato episodka přivedla ho rázem do oné doby, kdy prožíval své štěstí, podobné tomu, jež zde vidí. Ano! Tak, jako oni se mají rádi, tak on měl Bětušku rád... A znovu se zadíval na děvuchu s Vojtěchem a zapomněl, jak před hodinou o ní špatně mluvil, jako o všech jiných. Seděla tam s otiskem vousů Vojtěchových na pěkné a sličné tváři, tak naivně a vážně mluvila, že tento obrázek nutil skoro do smíchu. A Soukup, porovnávaje oba obrázky, tento i onen s Bětuškou, dal se do smíchu.

Cink!

Soukup přitáhl páku.

Cink!

Znovu a silněji a zmenšil rychlost klece — a přitáhl brzdu.

Cink! po třetí.

Zastavil stroj!

Ani nevěděl, že v okamžiku, kdy se zadíval na líbající se, vstoupil do klece Dušan. Odzvonili pětkrát — jako obyčejně a docela mechanicky uchopiv páku, uvedl stroj do pohybu a spustil klec s Dušanem pod zemi. Docela klidně, když uslyšel prvé cinknutí, pohlédl na desku na rafii, přitom zmenšil rychlost, aniž by byl vzpomněl toho, co chtěl učiniti. Povinnost a zvyk ho zachovaly, že nespáchal zločin.

»Soukupe, závodní poručil, abyste nechal přepnout na deváté patro. Půjdou prý po svážnách na osmé a deváté, aby prohlédli tam nízké sloje od ‚Uranie‘ až k ‚Juno‘ v osmém a potom ‚Herman‘, ‚Velde‘, ‚Siering‘ a ‚Vindobona‘ na devátém patře. Až přepnete, sjedeme na desátý!« Rozkaz tento hlásil dozorce a Soukup se zrovna zachvěl. Tímto suchým rozkazem uvědomil si skutečnost. Slovem: »závodní« vystoupil mu před očima Dušan, Bogda, Bětuška a vše. Připamatoval si, co chtěl provésti.

A nic! Nic! Znal sebe. Věděl, že někdy bývá tak nerozhodný, tak nejistý. Dnes ho měl již v hrsti a chtěl...

Než nebylo času k úvahám. Nutno přepnouti. Spěšně vykonati rozkaz, založiti těžní kolo a přepnouti. Přiběhli dva vybírači, aby přepnuli. Vlezli do bubnu, aby uvolnili rosettu, na níž se navinuje lina. Nemohli klínem pohnouti, a proto zavolali Novotného, aby jim šel pomoci.

»Dej na sebe pozor, Vojtěchu!« volala za ním děvucha.

»Neboj se, Božko!« pravil a podstrčiv pod ramena těžního kola prkno, aby se pojistila jeho nehybnost, vlezl do bubnu s kladivem v ruce, a za chvíli ozývaly se a duněly strojovnou rány.[1]

Soukup byl tím hlukem a šumem úplně probuzen. Z této lethargické nálady přemítavé a hloubavé, v níž i za dob úplně normálních jeho hádavý duch se potácel, přešel k životnímu střízlivému nazírání. A dospěl tam, že vším je vinen sám. Jen on. Nemá odvahy. To je to. Nemá! Mohl ho zabít! Měl ho v ruce a pustí ho, jako dítě mýdlovou bublinu. A tato životnost, řekněme životní skutečnost, probudila v něm nezkrocenou vzteklost, nemužnou a neovládající se. Když se byl přesvědčil, zdali těžní kolo je podloženo pro bezpečnost, nemaje jiné práce, obešel kolem stroje a opět si usedl na své místo ku předku zrovna před páku, jíž uvádí se tento obr do pohybu. Božka stála u zdi a dívala se, jak její ženich pracuje v bubnu s ostatními dvěma soudruhy a jak se tam hlasitě baví a smějí. Jsou nad otevřenou propastí smrti, a nic jim to nevadí, aby netěžili ze života. Není jim neznámo, že tento buben, kdyby se roztočil, poněvadž je uvolněn, zbaven tíže, přišel by do strašlivého letu a oni v něm by se utloukli, v pravém slova smyslu na kaši rozdrtili, poněvadž je uvolněna i vnitřní rosetta, a ta se pak pohybuje protisměrem. Viděli již mnohé tak zaniknouti, a přece, třebas místo dosud čerstvou, lidskou krví zapáchá — již jsou zde jiní kandidáti smrti. A zvolají »Zdař Bůh!«

»Morituri te salutant, Caesar!«

K smrti odsouzení před smrtí pozdravují tě — kapitále!

Soukup seděl a uvažoval vztekem, kterýž se mu rozlil po všech útrobách, zachvátiv tak celou jeho bytost. Vztek měl na sebe i na vše kolem. On, pán tohoto stroje, neporučil mu ve chvíli, kdy mohl ničit. Jako dítě se nechá upoutat hloupým obrázkem. Spokojí se cumlem. Fuj! A mohl vykonati čin veliký, skutek, o němž by byli mluvili všichni; byl by mohl dokázati, že není takový podlec, za jakého ho považují v domnění, že on je srozuměn s tím, co jeho zena dělá. A zatím... Stojí zde jako baba. A bylo k tomu tak málo potřebí.

Soukup se zahloubal do onoho okamžiku, kdy měl příležitost Dušana zabít, vším tím bolem, jejž v poslední době prožil. I včerejšek mu přišel na mysl. Dnes ráno odcházel z bytu a viděl tam ji — Bětušku na zemi. Svíjela se. Ani na ni nepohlédl a odešel. Raději se již nevrátí. Nechce ji vidět. Najde si jinou a půjde s ní na víru. V tom okamžiku pociťoval potřebu ženy. Celým tělem mu zalomcoval žár a před očima vyvstávaly obrazy, plné vášně, prožité kdysi s Bětuškou.

Vztek se v něm bouřil při vzpomínce na minulost. A Soukup vrčel si do zubů mezi tím, co bušila kladiva v bubnu: »Najdu si jinou a to brzy, ještě zítra, a domů k té k.... již nepůjdu. Ať se o ni stará on. Ať si tam chodí, kdy chce. Co mně po ní. Když jsem ho dnes nezabil, tož už ho nechám. Psa! Ale jinou si najdu... Škoda, že jsem ho nezabil! Tak mně vběhl do cesty, tak byl v pasti a já ... Troup! Proč jsem to neudělal? Co k tomu scházelo? Nic! Nic k tomu nescházelo! Zachránil jsem ho jednou tímto heverem. Tenkrát jsem ho zachránil. Oh! Kdybych to byl tehdy věděl anebo tušil... A dnes jak pěkně mohl sletět ke všem čertům! Vstoupil do klece, a jak zazvonil — cink — cink — položím ruku na páku — cink — cink — už ať se zpovídá! Poletí do pekel — cink — Pětkrát. A teď, jak jsem měl páku v ruce! Celou silou přitáhnu ji k sobě, a stroj se rozletí a letí — a letí — a letí —«

»— — — Ježíš, Maria, Josef — — —«

Děsný výkřik a pád těla k zemi.

Stroj spuštěn ...

Těžní kolo točí se obrovskou rychlostí. Rafie se nepohybuje, poněvadž není zavěšena klec. Ale stroj šustí a sípe a svistí. — Setrvačník je rozšířen až k vrchním ramenům, a buben se točí obrovskou rychlostí asi stodvacet obrátek za minutu. Ani neslyšeti nárazů těl uvnitř se nalézajících. A stroj supá a mlaská a oddychuje a cvaká, jako by si pochutnával na lidském mase. Jest to skutečně královská hostina ...

Na okamžik zavládlo děsné, příšerné ticho.

V okamžiku však odletěl Soukup od stroje. Valenta, který se právě vracel ze dvora, zpozoroval, co se děje, a skočiv jako dravec na Soukupa, odhodil ho od stroje, uzavřel páru a přímo se položil na brzdu, aby stroj zastavil. Těžní kolo se několikráte ještě otočilo, až posléze stanulo. Závěr příšerného dramatu.

Vtom již přiběhli horníci a dozorci, stojící nahoře u těžní jámy a čekající na přepnutí, a obstoupili těžní kolo. Na zemi u bubnu ležela omdlelá Božka. Zvedli ji a položili stranou. Valenta zůstal u stroje, a naddůlní Marek vedl zachraňovací akci. Zjistil napřed zlomení podložených prken, aby bylo jisto, že nebylo opomenuto bezpečnostních opatření se strany závodu, a když kolo znovu podložili, pohlédli dovnitř.

Z vnitřku již vytékaly potůčky krve. Uvnitř bubnu zjevilo se jim divadlo, při němž hrůzou ztrnulí. Na stěnách bubnu byla krev smíchaná s mozkem. Kolem »rosetty« byly v hrozné směsici zachytány kusy lidských těl, kůže, vlasů, na jednom klíně bylo naraženo půl hlavy, takže se zdálo, jako by vylézala z tohoto železného válce. Jinde v koutě byla ruka — noha — nos — ucho ... Byl to hrozný obraz, nad nímž by byl i dravec zaplakal. Všecka tři těla nebyla čtvrcena, ale v pravém slova smyslu rozsekána na kusy, v jedné hromadě zhnětena a opět rozdrcena.

Sami horníci, otužilí, kteří již často se dívali smrti do tváře, neubránili se pohnutí.

Bylo okamžitě posláno do kanceláře. Jiného nebylo lze činiti. Nějaké záchranné akce se chopiti bylo holou zbytečností. Hrůza byla tak veliká, obraz tak příšerný a událost sama tak ohromující, že nemohli pronésti slova, ba ani na sebe se nepodívali. Viděli zde na tomto obrázku, mnoho-li má jejich život ceny. Tito tři byli před chvílí plní života. Novotný se chtěl ženit. Zpívali — — A teď ...

»Ubohý Novotný!« řekl Marek jako pro sebe, a tím byli ostatní upozorněni, že kousek dále od nich leží Božka. Donesli vody, omyli ji a přivedli k sobě.

Božka počínala sobě jako šílená. Neplakala, ale řvala, žalem, lítostí a strachem o budoucnost. Rvala si vlasy s hlavy, volajíc: »Ježíš — Marjá, co si počnu, sama, opuštěná. Vždyť jsem s ním těhotná!« A vztek jí zalomcoval, že ztratila muže i otce děcka.

... Přiblížila se až k samotnému kolu, kde tekla krev jejího muže-milence, a v bolesti volala: »Co jsi mně to udělal, Vojtíšku — Ježíš, Marjá, co jsi to na mne, Bože, dopustil za trápení! Můj Vojtíšku drahý, vždyť ani nevím, kde je tvoje tělo a drahá hlava, již jsem před chvílí líbala ...«

Mezitím naddůlní Marek přešel kolem stroje k Valentovi a spatřil tam v koutě státi Soukupa. Oči měl vyvalené a obličej zmodralý hrůzou a strachem. Třásl se na celém těle. Dělal dojem člověka, nemohoucího pochopiti hrůzu situace.

»Víte, Soukupe, co jste spáchal?« řekl Marek.

Soukup neodpověděl, jen oči ještě více vypoulil.

»Zabil jste tři lidi!«

Opět žádná odpověď.

»Považte si, že máte na duši tři vraždy. Nevím, jak se vše stalo, to si zodpovíte před soudem, ale jisto jest, že je to vaše vina. Máte na duši i sirotky, poněvadž Božka je s Novotným těhotná. Ještě štěstí, že oba vybíhači jsou svobodní!«

Na Soukupově tváři počalo se zračiti pohnutí. Pojednou vyrazil ze sebe silný, křečovitý vzlykot a dal se do usedavého pláče.

Do strojovny vstoupila jakás žena, vedoucí za ruku malou Bětušku Soukupovu. Byla to stará Vinklerka, vdova po sluhovi, zemřelém na souchotiny, které si uhnal v »Amonce«.[2] Soukupová jí často poskytla do sytá se najíst a za to jí Vinklerka pomáhala při domácích pracích.

Vinklerka, nevědouc, co se stalo, uviděvši státi Soukupa v koutě s Markem, nutila Bětušku, vzpouzející se kupředu — k otci.

»Neboj se, hloupá!« pravila. »Vždyf je to přece táta! No — neboj se! Tak — jdi pěkně, polib tatínkovi ruku, a hezky ho pros! Tak! Tak!« Stáli již až u Soukupa. »Rekni — No, mluv, Bětuško, co ti nařídila maminka? či nemáš maminku ráda? Co ti řekla? Řekni to! No! Vyndej prstíček z pusy! No tak! Řekni to hezky! No!«

A Bětuška, dívajíc se ve strachu na otce, šeptala:

»Maminka prosí, abys přišel — hned domů — Moc stůně — Snad umře — — — Nehněvej se, tatínku ...« Bětuška se dala do pláče.

Soukup se podíval na dítě, jež bázlivě se tulilo do sukní Vinklerce. Vše bylo zvědavo, jak tato scéna skončí. Mnozí ani nevěděli, co se děje, až Vinklerka to objasnila:

»Tak tam necháte tu ubohou ženu v bolesti. Ani se o ni nestaráte! Snad by byla zahynula v porodních bolestech, kdybych tam nebyla přišla. Vždyť je tam doktor a praví, že to Bětuška sotva přečká.«

Vtom vběhl do strojovny horník, jehož byli poslali do kanceláře a pravil tajemně:

»Jde sem ředitel. Byl právě v kanceláři!«

Sotva to dořekl, vešel ředitel a za ním asistent Skrčený.

»Co se stalo?« tázal se ostře ředitel.

»Neštěstí, pane řediteli,« hlásil Marek.

»Přišel někdo o život?«

»Tři lidé.«

»Kde?«

»V bubnu.«

»Jak se to stalo?«

»Přepínali k rozkazu pana závodního na deváté patro.«

»Kdo byl u stroje?«

»Soukup, prosím.«

»Ach — Soukup? Nu, vidíme. Soukup,« řekl posměšně ředitel a dodal: »Bylo by lepší, pane Soukupe, kdybyste místo předsedání socialistickým rebelantům a křiklounům, kteří nic jiného neumějí, než nadávat inženýrům a štvát dělnictvo — kdybyste si raději lépe hleděl stroje. Rozumíte?«

A obrátiv se k jednomu dozorci, řekl:

»Dojděte pro četnictvo!«

Dozorce odešel.

»Jak se vše událo? Vyšetřil jste případ?« tázal se ředitel Marka.

»Dosud ne, pane řediteli.«

»Dosud ne! Ale proč ne? Kdo má míti podobné věci na zřeteli a na starosti? Byl jste zde?«

»Byl jsem nahoře u těžní šály, měli jsme sjeti po přepnutí k rozkazu pana závodního na deváté patro.«

Ředitel neodpověděl a popošel k Valentovi.

»Jak se celá věc udála?« řekl ostře.

»Byl jsem právě venku. Stroj stál. Soukup spustil pana závodního po druhé dolú.«

»Jak to — po druhé ?«

»Pan závodní sjel s panem radou, ale asi za čtvrt hodiny se pro něco vrátil.«

»Ah tak. Dále!«

»Stroj stál v klidu. Podložili kolo a vlezli do bubnu, a poněvadž nemohli klín na »rosettě« vytáhnout, vlezl tam Novotný, aby jim pomohl. Soukup sedel před strojem. Za chvíli se vracím ze dvora a vidím stroj v obrovském běhu, nejméně na sto obrátek spuštěný. Vtom zaječel ženský výkřik.«

»Ženský výkřik?« tázal se ředitel.

»Byla tu nevěsta Novotného s večeří a viděla, jak se stroj dal do pohybu — bez rozmýšlení skočil jsem ke stroji, jediným rozmachem odhodím Soukupa od stroje a zaražení páry a zabrždění bylo prací jednoho okamžiku. Nevím, jak se to stalo, že byl spuštěn stroj, ale jisto jest, že byla pára na plný chod spuštěna, poněvadž dosti silná prkna pod kolem byla zlomena jako hoblovačka.«

Ředitel řekl chladně:

»Nedovedete si představit příčinu nebo pohnutku k tomu? Nemůžete říci, zda je to náhodné či zúmyslné, co se stalo ?«

Valenta chvíli mlčel, jako by nechtěl promluviti, aby soudruhovi neublížil.

»Nu, proč nemluvíte! Či máte na tom spoluvinu?« jako had zasyčel ředitel.

»Spoluvinu? Nemám!« Valenta tato slova řekl určitě a sebevědomě.

»Nu, a proč se nechcete s pravdou vytasiti?«

»Poněvadž nemohu ani pochopiti dosah toho, co se stalo, tím méně mohu pevně stanoviti příčinu a důvod, proč se tak stalo! Jeť Soukup jedním z nejspolehlivějších strojníků. Byl jsem u stroje dnes večer, a pan závodní nařídil, že mám postoupit místo Soukupovi. Nebylo mne to nápadné, poněvadž vím, že přeje Soukupovi. Ale co se stalo je tak hrozné, a skoro k nepochopení, že Soukupa právě v tu chvíli musil zdravý rozum opustit! Vždyť není možno, aby člověk se zdravým smyslem, znamenitý odborník jako Soukup, věda, že jsou tři lidé v bubnu vydáni životem jeho pozornosti, mohl spustiti stroj do takového šíleného běhu!«

»Nu, již se stalo! Vy tvrdíte, že jinak se nemohl stroj pohnouti, nežli, že Soukup jej zúmyslně pustil v běh?«

»Nepravím zúmyslně — — —«

»Na slově nezáleží. Zkrátka, Soukup je hlavním vinníkem, a za to si odpoví. — Ano — ano! Chodit po schůzích a tam kázat — — — Vidíte, Valento, kam to vede? Napřed schůze, řeči, nadávky, potom přijde kořalka. Podívejte se na Soukupa! Oči, tváře, vzhled. — či můžete říci, že není opilý? A jak jste ho mohl pustit ke stroji? I vy jste vinen, Valento!«

»Ale, pane řediteli, pan závodní poručil.«

»Vy jste měl závodního upozornit! Jste též vinen a ponesete následky za spoluvinu!«

Soukup po celou tuto dobu stál beze slova. Rázem ho opustily všecky vidiny. Hrozné neštěstí soudruhů vrátilo ho životu, skutečnosti. Díval se dosud divoce kolem sebe, jako by chápal pomalu, ale tím silněji vše, co se stalo. Při posledních slovech ředitelových zvolal:

»Nechte Valentu! Co se stalo, já jsem zavinil! Já sám!«

»Nu, to víme, že vy sám, ale měl vám to překazit.«

»Mně? On? Zapomínáte, že jsem tu já — prvním — strojníkem, a tudíž nikdo mně nemůže nic překazit! Ani vy, ani Valenta! Závodní vám dokáže, byl-li jsem schopen služby nebo ne! Mluvil se mnou před hodinou. Ano, řeknu vám. jak se věc udala! Řeknu! Zdálo se mně, že jede závodní, že ho mám konečné v hrsti, mohu ho zničit, jako on zničil mne, ženu moji zhanobil, ah — co vám to budu povídat! Jste všichni stejní! Všichni! A kdybych mohl tak všecko, celý tento závod i s vámi vyhodit do povětří, učinil bych to! Všecky bych vás zabil, vy honci a chrti lidské zvěře; vy kati; vy zloději našich rodinných krbů; vy vražedníci našeho štěstí!«

Vtom vešel četník do strojovny, a ředitel mu stručně oznámil, co se stalo. Četník ohledal místo činu, a když si byl učinil poznámky, přistoupil k Soukupovi.

»Půjdete se mnou!« řekl svým obvyklým tónem.

Vinklerová se dala do pláče.

»Ježíši Kriste, vždyť mu žena umírá!« zvolala.

Jako by tato slova teprve nyní probudila v Soukupovi ozvěnu slov děcka před chvílí pronášených, pravil svým srdečným a upřímným hlasem:

»Pane závodčí, půjdu s vámi. Jsem vinen. Uznávám to. Co se stalo je hrozné, a je to mou vinou. Ale slyšíte, že mně umírá žena, je to matka dětí — zdali mých dětí, o to se právě jedná. Celé toto neštěstí má podklad i původ svůj v tomto velikém otazníku nejistoty. Víte, nebo jste snad slyšel, co se mluví o poměru mé ženy k závodnímu Dušanovi.«

»Nedopusťte, pane závodčí, urážeti zde pouhým klepem závodní úředníky! Měl-li příčiny, mohl žalovati, ale sprostě pomlouvati v mé přítomnosti úředníka a zejména závodního Dušana, nedopustím! Odveďte ho!« ostře pravil ředitel.

»Soukupe, pojďte a neklaďte odporu,« řekl četník.

»Pane závodčí, neuteku vám, nebojte se! Anebo pojďte se mnou! Pojďte se mnou do bytu! Můžete býti svědkem všeho, co se bude mluvit! Chci promluviti se ženou, která je na smrtelné posteli. Chci se jí zeptati. Je nábožná. Věřím, že neselže, má-li smrt před očima. Chci se jí zeptati, aby přísahou potvrdila, od kdy se stýkala se závodním. Chci to vědět, musím to vědět! Nezapře! Znám ji! Pravdu mně poví a tu chci vědět. Dosud stále zapírala, ale dnes umírá — — —«

»Pane závodčí, uznáte, že toto vše nepatří k věci. Zde se jedná o tak příšerný zločin, že před ním je vzdušnou bublinou podobný žvast. Stůně-li jeho žena, pošleme tam závodního lékaře. Ale prosím, abyste Soukupa nepouštěl do kolonie, kdy byste ho možná — sám neubránil. Znáte to! Marku,« pravil naddůlnímu, »pošlete někoho k závodnímu lékaři, ať jde okamžitě k Soukupové.«

»Již tam je!« volala Vinklerka, držíc malou Bětušku, třesoucí se a žalostně naříkající, v náručí. »Ale Soukupka porodila mrtvé dítě předčasně. Lékaři je musili z ní vytrhat po kuse.«

»Vpřed!« zvolal četník.

»Pro Boha vás prosím!« volal Soukup bolestně.

»Vpřed! Nedělejte si marně horší postavení, než je máte. Ještě slovo odporu, a jsem nucen vás spoutat,« řekl ostře celník.

»Polib aspoň tatínkovi ruku, Bětuško,« pravila Vinklerka, podávajíc děcko Soukupovi.

»Tata — Bojím se — bojím,« úpěla Bětuška.

Za strojem bylo slyšeti bolestné steny Božčiny: »Ježíši ukřižovaný — co ze mne bude — ubohý můj Vojtěch — můj život — — — a dítě — mé — «

»Vpřed!« řekl celník a vyšel se Soukupem do tmavé noci.

Vinklerka s plačící Bětuškou vyšly za nimi. Celník vedl Soukupa vpravo k vězení, a Vinklerka šla do kolonie. Soukup se za ní ani neobrátil.


  1. Připomínám, že tento způsob přepínání je dnes již odstraněn a novým bezpečným zařízením nahrazen.
  2. Továrna na amoniak.