Na šachtě/Díl III/XII

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XI	XII	XIII

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 115 - 126. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zimní ráno. Ono zvláštní jitro, tak rozdílné v kraji, na horách i zde. Jak krásně se vyjímá zimní jitro na horách, vystoupíš-li na Radhošť nebo Lysou nebo Ondřejník. Kolem dokola jasný, čistý vzduch. Tak ostrý a svěží. Kruhem vidíš zasněžené lesy, v dolinách se to leskne miliardami démantů, jiskřících rozličnými barevnými úlomky. Sluneční koule pomalu vystupuje výš a výše. Hra barev se množí. Slunce nehřeje, ale je čisté, zlaté. Jest ti, jako bys byl v říši pohádek. Vše tě dojímá a děkuješ Tvůrci, vidíš Ho všude a ve všem. Jeho tajemná Moc, jeho neobsáhlá Moudrost a Síla vystupuje před tebou všude v krásách nádherné Přírody. Vidíš, že vše tak a právě tak býti musí.

Nedovedeš si to ani jinak představiti, nemůže to ani býti jinak. Vidíš v této veliké harmonii přírody Božství ve všem. Učiň si pojem Božství, jaký chceš, hledej Božství, v čem chceš, k jednomu přijdeš úsudku: Nalézáš Božství všude. Najdeš je v zimě i v létě, v ročních počasích, v souladu i disharmonii přírody, ve stavbě svého těla, v ptactvu, květu, v kapce vody i v oceánu. Všude se mu díváš do tváře, a zaryje-li se ti do mozku pochybnost, stačí dívati se kolem sebe, abys nepochyboval. Nechť je v čemkoliv, jest ti vždy nablízku a všude, ve všem — — —

Zimní jitro jest poetické. Jet zima vůbec důvěrnější. Sbližuje. Jsme nuceni si zvykati.

Je-li zimní jitro na horách přímo pohádkové, je v této pekelné výhni přímo prosaické. Zde slunce nezlatí vrcholky stromů. Není zlatisté, ale derouc se obrovskými vlnami černého, mastného kouře, zdá se býti rudé, jako by věštilo neštěstí, nebo jako by se bylo napilo krve. Tak dnes vycházelo. Bylo bezvětří. Nad vysokými pecemi a koksovnami stály hrady kouře a jimi prozařovalo slunce jako krvavá koule. Nehřálo. Bylo studené jako srdce majitelů těchto pokladů podzemních, a bez jiskry teploty byly ty paprsky chladné, jako milosrdenství a láska oněch majitelů.

Severní část obzoru^[1] byla jasná, ale což. — Tam ještě více zebe. Tam pláče rodný bratr, tam marně se modlí, marně kině a často i rouhá. Všecko mu vzali: řeč, víru i jeho charakter národový a nadělali z něho pouze materiál pro svoje potřeby. Zapírat ho naučili své vlastní nitro. Nic mu nepopřáli, nic mu nenechali, co bylo jeho vlastní; cizím obklopili, cizí jazyk do úst vsunuli, aby tím cizím zvukem učil se nenávidět vše, co ho upomíná, že je členem velké rodiny slovanské.

Eh — marně lkát. Bolestné vzpomínat. — — — —

Do Irenina pokoje vklouzlo několik paprsků slunečních. Napřed nejistě přeběhly po stěně, ve velikém zrcadle se vykoupaly a zastavily se na okamžik u hlavy této krásné ženy, již ozářily, jako by líbaly v zlato proměněné krásné plavé vlasy.

Irena ležela v sněhobílém lůžku a pozorovala hru slunečních paprsků. Když jí přelétly po obličeji, přimhouřila oči. Sluneční paprsky jako neposedné odtančily dále, a Irena otevřevši oči zadívala se ke stropu. Zdálo se, že o něčem vážně přemýšlí.

Byla bledá, a jakási únava se zračila v tomto krásném obličeji. Zhluboka vzdychla. Pohlédla na hodiny.

Bylo osm.

Ani nevěděla, zda má či nemá zazvoniti na komornou. Zůstala ležeti a ponechala myšlenkám volný let. Navazovala na to, kde včera před spánkem byla ukončila.

Před spánkem. Jaký to byl spánek! Ani bdění, ani spánek. Cosi středního, co člověka trápí, co ho čeká a musí potkati, kdyby se i vyhýbal. A dnešní den musil přijíti. Musil — poněvadž byl — vyvolán i očekáván —

Nedomyslila.

Komorná přinesla ranní poštu.

»Dobře. děkuji,« řekla Irena. »Odejděte. Zazvoním později. Dopisy dejte sem!«

Vzala dopisy, a když komorná odešla, prohlížela je pomalu, jako by chtěla oddáliti zprávu, jež měla přijíti.

Dopisy odhazovala neotevřené. Jen tak zběžně vždy pohlédla na obálku. Věděla, od koho jsou.

Konečně držela v ruce poslední dva dopisy. Zarděla se. A jeden z nich zvolna otvírala.

Zahleděla se do něho. Jakoby řešila klínové písmo, dívala se na několik těch řádek napsaných na obyčejném papíře.

Konečně dopis položila na stůl pod zrcadlo a pravila pro sebe: »Nic!« Více nepromluvila; ale zdálo se, že tím šeptem vyslovila velice mnoho. Jako by tímto slovíčkem byla potvrdila určitou nějakou domněnku, o níž dosud pochybovala.

Zadívala se na obraz, představující »Prostituci« a dlouho nemohla s něho očí odvrátit. Myšlenky tam daleko někam zaletěly, do neznáma … Co prožívala v této chvíli bylo těžko uhodnouti.

Konečně se zdálo, že se na něčem určitém rozhodla.

Rychle sáhla a stiskla knoflík elektrického zvonku.

Komorná vstoupila.

Irena vstala a nechala se upraviti do lázně. Vše dělala skoro s chvatem. Dnes nenechala se ani tříti, a zdálo se, že se skoro vyhýbá a stydí ukázati své krásné tělo komorné, která je již kolikráte viděla.

Po lázni se oblékla s onou elegancí a vzornou přesností, s oním vkusem jí pouze vlastním. Volila šaty temné barvy, takže bledost jejího obličeje tím více vystoupila. Sešla dolu do salonu.

Sotva vstoupila, vešla za ní Hedda, která v poslední době štěstím, že má jistotu lásky Dušanovy, přímo kvetla.

»Jak je malince, miláčku?« tázala se Irena.

»Stále stejně. Ted právě odešel lékař; ujistil nás, že není obavy. Má prý mama jeti opět do teplejších krajin, ale mama nechce. Ani já ji nemohu přemluviti.«

»Nechce asi kvůli tobě, miláčku. Nechce rušiti tvé štěstí. A ty jsi šťastna! Viď, že jsi šťastna?« Irena se tázala tak opravdově, jako matka.

»Jsem, Ireno, jsem velice šťastna, a za to děkuji tobě. Ano, v prvé řadě tobě!« řekla Hedda usmívajíc se a líbajíc Irenu. »Jaký to byl tenkrát šťastný nápad, že jsi nechala Dušana představovat onoho valašského ženicha. Od té doby, zdá se, dodal si kuráže.«

»Nu, miláčku, mnoho kuráže jako milovník nemá! Ale zdá se, že se vše poddá. Papá s ním mluvil, a Dušan asi co nejdříve požádá docela oficiálně o tvoji ruku.«

»Ach, Irenko, jak jsi dobrá! Ty vše tak rozumně řídíš a každému z nás přeješ jen dobré. Jsi naše druhá matinka!«

»A ty jsi naší opravdové matky milosrdná sestra! Mama nejvíce pocítí tvoji ztrátu!«

»Budu ji navštěvovat nebo si ji vezmu k nám —« pravila vroucně Hedda.

»Blázínku. Co to mluvíš! Žena patří celá muži a nikomu jinému než jemu, a jejím velikým uměním je udržeti muže pro sebe. To si pamatuj o manželství!«

»Myslím, že všecko spočívá v tom, mají-li se dva lidé jdoucí za sebe, opravdově rádi. Láska vyrovná všecky neshody —« mínila Hedda.

»Láska? Přijde na to, co rozumíš slovem láska,« pravila Irena tázavě.

»Nic jiného než stejnou vůli pro bytost milovanou v každé době, i v bolesti i štěstí se umět obětovati. V tom vidím nejen vrchol, ale i cíl lásky!«

»Má drahá, jsi tak roztomile naivní, že mám o tebe v životě obavy. Přinášíš muži vše: lásku, obětování svého těla a chceš se umět ještě obětovat v bolesti i štěstí — jak pravíš. Neznáš a nechápeš, jaký je to jiný život, ten život v manželství. Muž nikdy neuzná a nedovede oceniti oběť ženy jemu se poddávající a zpravidla po prvých záchvatech, vznikajících v prvých dnech manželství více z vášně a touhy po rozkošnictví, které mu mladou ženou nahrazuje — někdy — dlouhý půst minulosti, stává se vybíravým, je z něho rázem gourmand, požitkář, vybírálek, jemuž se z přesycenosti bohatý stůl manželské lásky — zprotivil. A toho se musíš umět vyvarovat, tomu předejíti. Ty, jako každá jiná. Umět muže upoutati, ochočiti, zkrotiti, aby za tebou šel se zdviženou hřívou, jako kdysi lev za sultánem Saladinem. Mám snad, Heddo, trochu jiné názory o lásce i o manželství; snad zkušenost životní upravila můj názor tímto směrem, snad i moje výchova, již řídila teta ze svého světového stanoviska, vsunula mně do hlavy jiný regulátor, jímž se řídím v otázkách srdce i tak zvané lásky; ale jedno jest jisté, co mně řekla teta: Chceš-li si zabezpečiti muže, hleď mu v lásce poskytnouti pouze tolik, aby se nepřesytil; totiž, abys ho mohla vždycky ještě něčím novým překvapili. Jet hostina vášně příliš sytá, a tu nutno předpisovati — dietu. Nu, nečervenej se, miláčku. Není to jiné. Snad v manželství budeš jednou litovati, že jsi předem nezvěděla více o tom, co tě jako ženu čeká. Vždyť přece provdáním otevře se ti jiný, dosud nepoznaný svět.

Ty podáváš vše, přicházíš jako čistá, bílá holubička, a nevíš, neuhádneš, jaké je nitro toho, kdo tě objímá; jak špinavé jsou jeho ruce, a jak mnoho již objímal, než se tak zašpinil. — A proto, dušičko, je nutno se předem připraviti. Umění provdati se je dosti těžké, ale těžší umění vychovati si muže a udržeti ho pro sebe. Na to nestačí škola, zde musí žena umět pochopiti situaci, a z daných poměrů těžiti.«

»Jak jsi moudrá, Irenko, a jak dovedeš přesvědčivě mluviti. Než, přece se bojím, že toho nedovedu. Ty máš jiný náhled, ale též jiný rozhled. Ty dovedeš milovati rozumem, já srdcem. Ty necháváš srdce ovládati vůlí rozumu, u mne srdce přemáhá vůli. Nemohu za to, ale jsem tomu i ráda. Nedovedu muži, jehož budu milovati jako svého muže, ničeho odepříti. Ničeho. A kdybych věděla, že tím okamžikem sázím i život. Co na tom! Obětovati se v lásce a láskou pro lásku je úkol ženy; je první i poslední její povinností, jet to rozkazem božství. Nedovedu snad muže ovládati rozumem, nedovedu ho opřádati lstí a vypočítavostí, nedovedu s akrobatickou clastičností cirkusového žongléra ho k sobě přitahovati a opět odpuzovati, ale dovedu ho milovati vroucně, vřele, opravdově. Dovedu mu říci: jsem tvá, náležím ti celým životem, mám tě ráda, jako svůj život, vezmi si mne, ale měj mne rád! Jsem tvoje, dávám ti vše, co je v mé moci, chci tě vidět šťastného, spokojeného, chci ti zahánět chmury s čela, chci se modlit za tvé blaho, a nic jiného nechci, než abys měl mne opravdu rád; abys ve mně viděl svoji ženu, jíž jsi největším blahem. Snad se lišíme, Irenko, v tom, jak se díváme na lásku; snad i v tom, jak si muže i manželství představujeme; snad je tvůj názor světovější i opravdovější, ale nechť je jakkoliv, chci vždy a všude býti muži ženou, a tím si vysvětli moje ženštější nazírání na lásku i manželství i na muže. Je-li to snad chybné, potom mám jedinou útěchu, že tu chybuje pouze žena z čistého, nefalšovaného nazírání na ženskou otázku v povinnosti své.«

Hedda mluvila jemně, ale určitě. Dosud nikdy ještě se nerozhovořila o této věci tak delikátním způsobem, jako právě dnes. Tato plachá, tichá holubička, stále matku ošetřující, vystoupila tu na obranu čistoty manželství, jeho opravdovosti proti falešné hře, již mnoho žen zavádí do manželství, dělajíc z něho průchodní dům, v němž se honí agenti se vzorníkem erotických zbytků a odpadků… Ani sama nechápala, jak vysoko se povznesla nad svou protivnici, sestru a učitelku, jež se domnívala poučováním a svou znalostí světa uváděti ji do tajemství manželských intimností. A zatím tato nesmělá, měkká, až dosud nedoceněná dívčina stála tu se svým čistým srdcem a životní neporušenou pravdou, podřízenou citům srdce a nepokaženou falešnými pocity společnosti, zbahnilé nazíráním na život a prohnilé v oné přesycenosti, jež otupuje pravou a čistou lásku žen neporušených, toužících po objetí mužově z mravných a nevypočítavých pocitů čistých žen, u nichž srdce i cit i tělo v jednom se poddává.

Jak se na ni zadívala Irena! Jak ji poslouchala a obdivovala se jí. Zda jí záviděla či přála si býti na jejím místě, kdož to ví? Snad ji i litovala jako ubohou, zbloudilou ovečku, která pochybnou a zvláštní cestou bloudí po pastvině života, ale jednoho jí upříti nemohla: čistoty srdce a ženskosti.

Hedda ani sama nechápala, co řekla. Mluvila, poněvadž musila. Hájila svoji lásku a byla by hotova obětovati jí všecko, ale též za ni bojovati, chrániti a brániti ji. Aniž věděla, chápala nauky své matky. Ty z ní mluvily. Matka. Hedda, která byla stále u ní, byla učenlivým žákem. A matka ji vychovávala tak, jak sama byla kdysi vychovávána; venkovským ovzduším čisté a nefalšované lásky. Všecko jí do duše vštípila a radovala se, když pozorovala, jak se v Heddě probouzí ženskost, čistota duše i těla. Jako by ubohá matka trpitelka chtěla napraviti v Heddě, co teta v Ireně výchovou pokazila.

Matka pozorovala rozdíl mezi svými dcerami a byla ráda, že se podařilo jí Heddu zachrániti. Ella byla divoch; byla více klukem než dívkou. Tu již matka nevychová. Nezmůže ji. Ale Heddu chtěla zachránit, a radostí plakávala, když viděla, jak se jí to daří.

Ostatní dokonalo vědomí Heddino, že jest milována tím, jehož milovala, z počátku beznadějně. Tenkrát, když ji Dušan políbil, veliká píseň lásky zavzněla jí v ňadrech, a na čistém, bílém listě jejího srdce bylo napsáno: štěstí! Probuzený cit lásky činil ji hloubavou; ujištění, že jest milována, přesvědčovalo ji, že jest cosi v duši člověka, co ho s milovaným předmětem sbližuje, a za to vděčila Bohu. V největším štěstí dovedla se modliti.

Irena přistoupila k Heddě a pravila měkce:

»Jsi, dušinko moje, zladěna měkkostí maminčina nitra. Snad to jest také dobře, ale obávám se, že často zapláčeš nad zklamaným štěstím a nesplněným snem. Chtěla jsem tě poučiti, a pozoruji, že jest pozdě. Ani by nikdo nevěřil, že jsme sestry, kdyby nás slyšel mluviti.«

»Irenko, hněváš se?« tázala se Hedda, dívajíc se jí do očí měkkým, vlhkým svým pohledem.

»NikoIiv, má drahá! Jsem šťastna, že ty jsi šťastna, a skoro ti závidím tvůj opačný názor. Jediný rozdíl mezi námi: Ty chceš býti ženou a já paní v domě svého muže, a to jest vše. Ale sestrami zůstaneme sobě vždy!«

Hedda ji objala a pravila: »Jak jsi dobrá, Irenko, a jak jsi učená a prozíravá!«

Za divili se tázala Hedda:

»Jest skutečně pravda, že se o tebe uchází Reichenstein?«

Irenu tato otázka překvapila.

»Kdo ti to řekl?« otázala se rychle.

»Byla u matinky paní von Riedlstein návštěvou a slyšela jsem v předpokoji, jak vyprávěla, že prý je toho již plné město, že se o tebe uchází. Mnoho lidí prý ti to závidí.«

»Myslím, že ona a její Vinetta nejvíce.«

»Nemám ji ráda. Je to zlá ženská a kdykoliv matinku navštíví, vždycky ji velice rozčílí. Bude nutno upozorniti lékaře na to, aby omezil návštěvy vůbec.«

»Nezveme-li je na dýchánky, najdou si jinou záminku, aby se vetřely. — Jsou jako polští židé. Vyhoď je dveřmi, a vlezou ti oknem do pokoje!«

Vtom vstoupil ředitel.

»Dobré jitro, děti! Dobré jitro!«

»Ah, papá, copak se stalo, že nás dnes tak časně poctíváš návštěvou?« volala Irena.

»Nesu ti dopis.«

»Mně?«

»Tobě! Jest to opravdové nabídnutí k sňatku, jež došlo dnes ranní poštou.«

»Aj — A od koho? Jistě jest to opět pan Železný, pokladník; pan Vogel, inženýr; pan — — —«

»Nikoliv!«

»Tož jistě pan Wittge, závodním

»Nikoliv —« řekl opět ředitel.

»Nuž, netrap nás déle, papa,« pravila Hedda.

»Copak, ty má drahá, jsi tak zvědava, či se bojíš, aby to nebyl Dušan? Také na něho dojde, ale vše po řadě. — Tedy, Irenko, o tebe se uchází — hádej kdo?« Ředitel držel dopis v ruce.

Irena se začervenala.

»Aha — již to máme! Víš již —« pravil ředitel.

»Já to vím, papá. Vím to! — Já to vím! —«

»Co víš?«

»Je to Reichenstein!« vykřikla Hedda a dodala: »Já to vím, vím, že to je Reichenstein!«

Ředitel se podíval na Irenu a pravil zdlouha:

»Reichenstein? Ne, nikoli Reichenstein!« a podal Ireně dopis.

Irena do něho nahlédla a usmála se. »Ach, to je pan Krippelbauch, velkostatkář z Modré —« řekla klidně.

»Krippelbauch?« volala Hedda a smála se jako nezvedené dítě.

»Čemu se směješ, Hcddo?« řekl ředitel.

»Ne — papá — Krippelbauch — Představ si, až budeš psát adresu: paní Irena Krippelbauchová — Ne, papá — to je komické — to je k zalknutí!« A Hedda, zakrývajíc si obličej rukama, v jásavém smíchu svalila se na díván.

»A chce mne bez krejcaru — bez krejcaru —« pravila jako ve snu Irena. »Ale pan Krippelbauch — — Krippelbauch,« dodala skoro zlostně.

»Nu, víš, Irenko — ale má veliké jmění —« řekl ředitel.

»Hedda má pravdu. Bude se to velice pěkně vyjímat, až tak pošleme oznámení sňatku, na nichž bude psáno, že: Irena von Berghöhe a pan Siegfried Krippelbauch slaví sňatek svůj atd.« — Irena to řekla tak rezavě, až to kolem zaskřípalo.

»To jest konečně, Irenko, nejmenší. Jméno. To se lehce změní! Zažádá se o změnu jména, na příklad Sieghardt, může se do toho vsunouti von a bude to zníti velice slušně, a co hlavního, každý tomu uvěří! Siegfried von Sieghardt je přece pěkné!«

»Ale příliš židovsky to zní!« pravila Hedda.

»Inu každý se nejmenuje Dušan,« odpověděl ředitel skoro podrážděně a dodal, k Ireně se obraceje:

»Víš, Irenko, mám o tebe vážné obavy. Jsi již dospělá, a nač tudíž čekati? Inženýra nechceš — a jiný nejde. Vezmi tedy, co se nabízí! Má-li Krippelbauch nepěkné jméno, má za to pěkné peníze a vyhoví ti ve všem. Není již mladík, tof pravda —«

»Dovol papá, abych chvalozpěv tvého chráněnce vyslechla až někdy jindy. Možná, že se rozhodnu. Pravím: možná, ale dnes ne! Nejsem dnes v sentimentální náladě, spíše výbojné, a tu mám příliš otevřené oči. Ostatně to vypadá, jako bys nás vyháněl z domu!«

»Mýlíš se, Irenko! Vždyť vím, že jsi vlastně paní domu a zástupkyní matky, ale bojím se, abys konečně —« zde se ředitel zarazil.

»Nezůstala starou pannou! Jen to dořekni, papá! Neboj se toho!« dodávala Irena. »Snad dost brzy budeš zproštěn těchto obav!« Řekla to tak jistě, až ředitel i Hedda pohlédli na ni s podivem.

»Nu, bude mne těšiti!« pravil ředitel.

»Ale papá, což ty nevíš, co se děje?«

»Co se děje?«

»Vždyť přece je jisto, že o Irenu se uchází sám Reichenstein —« dodala Hedda docela klidně.

Ředitel se podíval na Heddu i Irenu, jako by nevěřil. Bylo vidno, že se oné zprávy ani neulekl; konečně řekl:

»Irenko —« nedopověděl, co chtěl říci.

»Milostivá si přeje mluviti se slečnou Heddou —« ohlašovala komorná u dveří.

V témž okamžiku objevil se domácí lékař ve dveřích. »Přicházím vám říci, pane řediteli, že milostivé paní je dnes poměrně lépe, ale neodjede-li — a k tomu ji nelze pohnouti — možno se obávati nejhoršího.«

Příchod lékařův dal rozprávce jiný směr. Hedda odběhla a lékař s ředitelem hovořili o chorobě nemocné paní.

Bylo usneseno, že Hedda musí působiti na matku, poněvadž všichni se shodovali v tom, že se nemocna obětuje pro ni. Bez ní nechce odjeti a s ní rovněž ne, poněvadž ví, jak těžce by Hedda nesla odloučenost od své lásky.

»Myslím, že by odjela milostivá paní s kýmkoliv, jen kdyby viděla slečnu Heddu — na níž zrovna s chorobnou citlivostí lpí — již u cíle. Pak ovšem by láska její k slečně Heddě došla uspokojení,« řekl lékař chystaje se k odchodu.

»Půjdu s vámi, doktore! Apropos, Irenko, nečekejte mne k obědu! Pojedu dopoledne na závod ‚Fritz‘. Zdržím se tam, a ve čtyři hodiny máme konferenci s horním radou a Reichensteinem na závodě ‚Nora‘ Volíme proto ‚Noru‘ poněvadž si Reichenstein tak přeje.«

»A proč ne u nás v ředitelství?« tázala se Irena docela lhostejně.

Ředitel již skoro z chodby pravil:

»Odjíždí opět na delší dobu. Jest zvláštní, že nyní opět tolik cestuje. Zrovna jako tenkrát — —« nedomluvil ani poslední větu, jako by se byl lekl toho, co chtěl před lékařem říci.

---

1. Pruské Slezsko.