Na šachtě/Díl III/X

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 86 - 94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dušan seběhl dolů do kanceláře. Zdálo se, jako by chtěl utéci tam tomu ovzduší, v němž ještě jasně zněla laskavá slova ředitelova. Na dvoře závodu se pomalu prázdnilo. Tichý důl. Živá mrtvola. Rozkaz jeho, aby se těžení zastavilo, pomalu docházel platnosti.

Důl v činnosti a v klidu. Jak veliký to rozdíl. Jako když člověk pomalu dokonává. Tak i na šachtě to pomalu dokonává. Nezastaví se okamžitě, ještě se pořád točí strojová kolečka, ale stále volněji chrlí tato bezedná hloubka vozíky plné uhlí; jde to však pomaleji — zdlouhavěji… Musí se čekati, až z předku vyvezou uhel. Nejde v odměřených, s matematickou přesností vypočítaných intervalech — až posléze vše stane v klidu, a jen pumpy a větrací stroje — kompresory šustí a sviští.

Dušan si vzpomněl, že o deváté pojedou dolů pod zemi s radou. Nyní bylo sedm. A hlavou mu proběhlo, co mluvil s horním radou o Soukupovi. Rázem se v něm probudila povinnost, jíž byl vždycky věren. Zavolal sluhu a řekl mu: »Vyvolejte Soukupa ze strojovny!«

Za chvíli se objevil Soukup. Po dlouhé době stál tváří v tvář svému dobrodinci, jemuž byl za vše, čím byl, povinen. Všecko, co ze Soukupa se stalo, bylo přičiněním Dušanovým. Vše dobré v něm vzbudil, nadchl ho k práci, byl pákou, která ho povznesla, ale zároveň balvanem, kterýž ho srazil hluboko; tam, kde nyní byl. Kdysi mu byl zářným světlem dobrého příkladu, dnes mu jest strašidlem, rušícím jeho klid; hromem, který rozbil rázem jeho domácnost; bleskem, který sežehl jeho štěstí, klid a spokojenost. Všecko mu tento muž dal, ale také všecko mu vzal…

Soukup se poslední dobou zrovna vyhýbal Dušanovi. Zdálo se, že se bojí potkati závodního, jako by tato chvíle mu měla býti osudnou …

Stál zde klidně, čekaje rozkazů.

Když mu rozkázali jíti k závodnímu, zbledl. Ulekl se, až skoro zavrávoral. K závodnímu! Co mu chce? Vzpomněl Novotného. Snad šel žalovat, projelo mu hlavou. Snad ho budou plísnit, nebo se musí stěhovat, teď v zimě. — Eh — mávl rukou. Jedno mu vše! Ať už je konec všemu. Pociťoval, že stav tento je nesnesitelný, že musí jakýmkoliv, třebas násilným způsobem učiniti konec. To pociťoval, když vystřízlivěl a přemýšlel o všem, co se stalo.

Stál zde klidně a čekal.

Dušan na něho hleděl, a divné myšlenky i jemu táhly hlavou. Viděl Soukupa jako chlapce, jako jinocha — jehož hltavost po vědění konejšil a na nějž se díval s oprávněnou hrdostí. Stopoval jeho úspěchy, mnohdy sám za něho lámal kopí, a dnes — — — Byl to ještě onen Soukup, který byl jeho přičiněním vyznamenán? Stál tu před ním — ale jiný v podobě a jiný v nitru. Bývaly doby, kdy spolu hovořívali spíše jako druh s druhem než dělník se závodním. Bývaly — — — Uběhly — a v Soukupovi zbyla trpkost. Dušan ji cítil z jeho přítomnosti; cítil, že zde stojí dělník, v němž všecek vztek a odpor potlačovaný je drážděn vědomím, že byl okraden o nejdražší… Stál před ním jeden z nejnebezpečnějších lidí, poněvadž dosti inteligentní, cítící dvojnásob svoji bolest a ztrátu. Viděl Soukupa nepořádného, skoro zpustlého, nedbale a nečistě oděného, s vypoulenýma očima a modrými pruhy pod nimi. Z jeho obleku i tváře poznal utrpení Soukupovo.

»Večer o deváté pojede pan horní rada dolů na sedmé patro. Máte službu vy?« tázal se docela úředním a suchým tónem Dušan, jen aby něco řekl.

Soukup řekl klidně: »Ano.«

Nastala pomlčka.

»Poroučí pan závodní ještě něco? Strojník Soukup jest k službám,« řekl Soukup tvrdě a vzdorně, po prvé tituluje závodního v třetí osobě.

Dušan to cítil, ale nedávaje na sobě ničeho znáti, pravil klidně: »Poslyšte, Soukupe! Chci vám něco říci. Jste v poslední době ve službě nějak roztržitý. I žaloby jdou na vás. Onehdy jsem jel dolů, a klec se tak houpala, že kdyby to byl jiný, byl bych ho pokutoval.«

»Pokutujte — když zasloužím!« opět tvrdě řekl Soukup.

Dušan, jako by to neslyšel, pokračoval:

»Byla zde žaloba, že prý v noci děláte veliké nepokoje v bytě. Uznáte, Soukupe, že život podobný je vás nedůstojný a nehodný. A potom, ženu bijete.«

»Pane závodní, zde stojí strojník Soukup před závodním inženýrem z rozkazu. Co se týče výtek služebních, poslouchám, zasloužím-li trestu, pokutujte, ale do mých soukromých záležitostí, do rodinných poměrů má nejméně práva mluviti závodní inženýr Dušan —« Soukup vedl tuto ránu určitě a směle. Mluvil klidně, ale tvrdě.

Dušan cítil, že Soukup nemohl ani jinak odpověděti. Vždyť ho vyzval a chtěl ho vyzvat. Měl ho tam, kde ho chtěl míti. Pravil klidně:

»Nemám práva, nemám, ovšem nemám, ale dejte pozor. Soukupe, já nikdy neměl a nechtěl míti práva. Rozumíte? Vše to, co vám Bogda vyčetl, bylo ze zlosti, poněvadž předně nenávidí vás a váš postup, a pak byl, jak víte, z trestu degradován z dolu na vrchní práci. A vy tenkrát v zaslepenosti —«

»Ale nač omluv, pane závodní? Jsem dělník, pes, toho můžete pouze odkopnout, spráskat — eh — co se stalo, neodčiníte, a já vím, co vím!« Soukup udeřil závodního na místě nejchoulostivějším; dotkl se cíle.

»Poslechněte, Soukupe, nemyslete, že se vám hodlám omlouvat. Ani mně nenapadlo. Jen vinník se omlouvá, nikoliv ten, kdo má čisté svědomí nejen před vámi a vaší ženou, ale před každým. Víte sám nejlépe, že práci cením, vážím si jí, pozvedám ji, to se nejlépe objevilo na vás a vaší ženě —« Dušan mluvil srdečně a opravdově a dodal: »Věříte-li více sprosté pomluvě, slepému vzteku, a proto vraždíte sebe, ničíte ženu i rodinu — potom — — — « Nedomluvil.

»Ne, ne, pane závodní! Nemyslete, že jsem věřil pouze Bogdovi! Přiznávám se otevřeně —« Soukup mluvil rychle a vztekle — »druhý den po schůzi jsem se styděl za všecko, co jsem provedl i v hospodě i doma. Ano, styděl jsem se a byl bych ženu svoji odprosil, ale byl bych Bogdovi rozbil hlavu za to, že ji podezříval. Ale viděl jsem náhodou svoji ženu od vás spěchati, od vás ráno z bytu! A to snad ve chvíli, kdy ještě nevěděla, že jest vše vyzrazeno! Nic mně nevymluvíte; viděl jsem ji, jak běžela se schodů všecka ještě zardělá a jak si urovnávala šátek na hlavě. A to vše postačilo. Přemítal jsem dále a shledal, že dítě, Bětuška, není ani mým dítětem. Vždyť je všecka podobna vám. Ano! Je celá vy! A když jsem vše a o všem uvažoval, tu jsem poznal, proč jste ji vzal k sobě! Proč jste z ní udělal svoji hospodyni, proč jste mne podporoval, proč jste mne vzal i do svého bytu, proč jste mně byl nakloněn a vyznamenával mne — — — To vše chápu teprve dnes. Měl jsem být hromosvodem, po němž se sveze rozkošnictví; beránkem, který sejme hřích vášně, abyste zůstal před světem čist. A proto ta vaše starost o naše děti, o naši svatbu, o naši budoucnost; proto vaše účast a láska k nám, aby Bětuška nezůstala bez muže, poněvadž by vám byla vždycky hrozbou! Když jsem všecko uvážil, musil jsem přijíti k závěru, že jste dobrý počtář, ale já, já jsem byl ubohý hlupák, jemuž se svět za zády smál, poněvadž jsem hrál za zády úlohu šaška. Či nechodil jste i v noci kolem našeho domu? Zapřete to, múžete-li!«

Soukup vychrlil ze sebe spoustu slov, a zdálo se, že má radost, moha jednou otevřeně říci, co má na srdci.

Dušan stál opřen, polosedě na rohu psacího stolu, díval se na Soukupa. Věděl, že by bylo mamo chtít vymluviti tomuto muži to, co otrávilo jeho život. Zdálo se,. že zápasí sám s sebou, že by chtěl něco říci — — — Podíval se klidně na Soukupa a pravil:

»Mohl bych vám, Soukupe, zapřísahali se Bohem i ctí, bylo by to marno! Chápu to. Nejste již příčetný ani přístupný klidné rozvaze. Kdybych vám i mohl všecko, rozumějte dobře, všecko říci, jsem jist, že byste neuvěřil. Vyčítáte mně dobrodiní a tvrdíte, že vzniklo ze sobeckých a sprostých pohnutek, ačkoliv vykvetlo z pouhé a čisté lidskosti. Snad nikomu nedělalo prokazování dobrodiní větších a čistějších radostí než mně samému. Konal jsem je, nikoliv, že za ně jsem očekával vděk, ale že bylo možno jimi prospěti: vám, Bětušce i jiným. Nekoketuji tím, co konám dobrého. Vezměte to na vědomí. Že dítě vaše náhodou je mně podobno a snad i mnoha jiným, není, Soukupe, důkazem, že by nebylo vaše. Je to hra přírody, jako když černovlasí rodičové dostanou děcko se zrzavými vlasy. To, Soukupe, je věčné tajemství, jež nerozluštíte ani vy, ani já. Věc plození, jevící se obyčejnou všedním lidem, je tak tajemná, že proto ani zákon nedává víry nějaké nahodilé podobnosti, aby z ní čerpal důkaz nevěry. Neprocítil jste, Soukupe, ani úkol muže, ani úkol otce. Snad ani nevíte, v čem spočívá nevinnost ženy; snad ani neznáte, co právem měl jste od ní v první chvíli jejího obětování se, žádati. A žádal-li jste od ní dříve oběť, než jste měl právo, potom jste vůbec ztratil nároky, abyste si hrál na soudce, i kdyby byla nejhorší. Myslím, že vaše žena nebyla nejhorší; ostatně jsem — a tím buďte ujištěn — nevěnoval jí nikdy více pozornosti, než bylo potřeba v poměru služebném. Nenadál jsem se, že mstivým člověkem probuzený vztek zakotví se ve vás takovým záštím, abyste sám věřil tomu a z pohledu dítěte kombinoval hříchy ženiny a otravoval sobě i jim život. Z pouhé hříčky přírody, vzniklé náhodou, vyvozovat takové důsledky, je, Soukupe, nehodné a nedůstojné vás!

Že mně byla vaše žena vděčná, že ke mně chovala úctu i vážnost, chápala a oceňovala vše, co jsem pro vás i pro ni učinil, poněvadž je dobrá, to snad přispělo, že ve chvíli, kdy se vám poddávala celou silou svého mládí — zůstal tam v paměti obraz vděčnosti ke mně, a z toho důvodu jedině dala by se vysvětliti ona podobnost — je-li jaká. Nevěřte, že se vám žena poddává z divoké, nepřekonatelné vášně, nž snad více předstírá než cítí, aby vás nerozhněvala. Žena se obětuje, poněvadž je dobrá, ale muž toho zpravidla nechápe. Měl jsem za to, Soukupe, že po oné scéně v hospodě při schůzi přijdete jako přímý muž sem ke mně, kam jste tak často chodil s důvěrou, a řeknete přímo, oč běží. Byl bych vám řekl pravdu; byl bych vám jako čestný muž řekl: není to pravda! a to vám mělo postačit. Snad více důvěry máte v mé slovo než v Bogdu? Mohl jste si uspořit mnoho zlosti. Hleďte; v době, kdy jste i ve sprostých krčmách a putykách o mně šeredně mluvil, jednal jsem ve váš prospěch. Horní rada jest přímo nadšen vaším vynálezem a prosadí — ačkoliv ředitel vám nepřeje, od té doby, co se přátelíte se sociálními demokraty — že dostanete dovolenou, a přístroj váš bude zkoušen na »Vilmě«, kde dostane závodní rozkaz býti vám k službám. A tím končím. Budoucnost, Soukupe, jest ve vašich rukách. Nezničte si ji! Můžete se vysoko povznésti, nebo sletíte hluboko, do bahna, v němž utonete, ve svém slepém, vzteklém, neodůvodněném záští.«

Dušan domluvil klidně. Ani stínu nějaké omluvy, ani nátlaku, ani přemlouvání. Byla to slova upřímně míněná; mluvil zde člověk nevinně trpící a nevinně podezřívaný. Dušan se chtěl sejíti s tímto mužem, zaslepeným vztekem a štvaným jízlivostí, úšklebky a posměchem soudruhů.

Soukup stál před Dušanem, a při jeho řeči zdálo se, že se krčí, skoro očividně klesal, jako by pod tíží pádných důkazů. Oči přimhouřené, upřené k zemi, pěsti zaťaté, ruce svislé, stál tu, a Dušanovi se zdálo, že ho jižjiž přesvědčil, že po jeho řeči se vzpřímí, postoupí vpřed a řekne: »Ano, jest tomu tak! Věřím tomu!« Než, stalo se toto: Soukup po řeči Dušanově pozvedl hlavu, otevřel oči, jako by ještě na něco čekal. Pojednou jako by vyrostl. Vzpřímil se rázem a celý oživl. Zadíval se směle, ostře na Dušana a rty se stáhly k sarkastickému úsměvu, skoro se nenávistně ušklíbl a pohrdlivě pravil:

»Nedovedu tak mluvit, jako vy, pane závodní. Ale nedovedu také tak klamat jako vy; nedovedu, dovolte, ani se tak vysloviti, tak lháti nebo se přetvařovati. Ani nevím, proč se přede mnou tak přetvařujete, či se bojíte veřejného skandálu? Nebojte se. Tolik mně zbylo hrdosti, abych nechodil se svým neštěstím na veřejnost. Stojíte vysoko nad námi. Co my jsme vám? Co můžeme proti vám my ubožáci, kandidáti hladu a smrti?

Jste závodním, a já ve vaší službě. Vždyť nemohu ani odejíti, jsem vázán zde hladem. Musím pracovati, abych se uživil, než pojdu!«

A Soukup, jako by se změnil, pojednou vztekle volal:

»Nevěřím ničemu, co jste zde povídal, poněvadž věřím svým očím a poněvadž vídali ještě před naší svatbou lidé, jak Bětuška vás navštěvovala v bytě. Vím všecko! Jsme vám zvěří — eh co, ani zvěří! Té šetříte, ale nás honíte. Nám kradete krev i čest a své rozkošnické choutky ukládáte tam, kde mnohý z nás v lásce se modlí. A smějete se nám potom, když my se stáváme otci vašich plodů. Podporujete nás, a veřejnost k tomu dělá vážnou tvář a noviny o vás píší, jací prý jste dobrodinci. Nevěřím vám; dolů s tou maskou přetvářky! Nenávidím vás! Slyšíte! Nenávidím onoho dobrodiní, jehož se mně z vaší ruky dostalo; nenávidím i to, čím jsem se pomocí vaší stal, poněvadž jsem to zaplatil celým životem. Myslíte, že bych pil, kdyby mne bylo vše lhostejno? Snad mnozí přijmou to dobrodiní, s nímž se blížíte, snad ruku políbí, poděkují a řeknou: »Přijďte zase brzy!« ale já jsem měl svoji ženu rád, a dnes jsem zvíře. Dnes pláču sám nad sebou i nad tím, co se stalo; i nad tím, čeho se dopouštím! A není vyhnutí! Piju. Démon alkoholu uchvátil mne do svých spárů, a to je nejhroznější, že vím, jaké zlo to je, a nemohu se mu vyhnouti. Piju ze zlosti, vzteku i lítosti, ale jedno vám řeknu, pane závodní: Nenávidím vás! Věřte, více než všecko na světě, a jediného lituji, že tenkrát v noci, po onom večeru, jsem vás na mostě nezabil. Dnes jsem vám řekl své mínění i vše, co cítím. Vyžeňte mne, zazvoňte, zavolejte celníka, ať mne odvede. Je mně vše jedno! Zpustl jsem, ale tolik cti mám, abych nesnesl to, co mne potkalo, s úsměvem na rtech!«

Soukup se obrátil k odchodu.

Dušan klidně vstal se stolu, na němž poloseděl, a pravil bez hněvu:

»Snad jednou a možná dosti záhy dovíte se o mé nevině a budete jí věřit. Dnes vám nechci více říci. Nevěřím, Soukupe, že vaše nitro je dnes horší! Nikoli; byl jste vždycky dobrým a zůstanete jím i dále. Abych vám dokázal, že se nebojím vašich vyhrůžek, že je neberu vážně, a že to, co jste mluvil o nenávisti a vyhrožování, jako bych neslyšel, oznamuji vám, že jedeme za hodinu s horním radou dolů, a vy budete u stroje. A dám vám příležitost. Až sjedeme na sedmé patro, necháte přepnout lano na deváté patro. A potom vyjede napřed horní rada a za ním teprve já. Sám pojedu, Soukupe. Máte mne ve své moci. Slyšíte? Budu v kleci sám! Jednejte! Rozhodujete nad mým životem, abyste neměl čeho litovati, že jste mne nezabil! Pojedu sám. Ani jediný soudruh se mnou…«

Dušan řekl až ledově tuto poslední větu. Obrátil se a odešel do druhého pokoje.

Tam potmě sedl na pohovku, schválil hlavu dlaněmi a zrovna divoce a bolestně zaječel: »Ty, Bože, víš — — — Jen kdybych to mohl a směl říci.« — — — —

A zůstal tak se svým hrozným tajemstvím, a divoký hukot vysokých pecí serval šepot jeho slov. Byla to modlitba? Bylo to prokletí? Kletba či slova lásky? Modlitba odpuštění či bolest odříkání? Tajemství lásky, závazek minulosti či vědomé viny? Trest za spáchaný hřích nebo bolest za utrpěnou křivdu? — — —

Hukot vysokých pecí řval do tmavé noci svoji nekonečnou, ječivou spoustu disonančních zvuků, nezladěných žádným akordem něhy … smíru… lásky…