Na šachtě/Díl III/II

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 12 - 23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soukup se ráno probudil, a hlava se mu točila, jako by seděl na kolotoči. Z počátku se nemohl na nic upamatovati. Bětuška nebyla vedle něho, děti ho nevolaly, protivný zápach, ostrý, čpící, dosud nepoznaný, ho zarážel. Cítil, že je jako rozlámán, údy jeho jako by zpřeráženy.

Promnul si oči, sáhl kolem sebe a ucítil kluzké mokro a tvrdo… Vzpamatoval se a otřásl. Přicházel k sobě. Pomalu se mu vracely myšlenky a upomínky.

V pokoji bylo temno, a Soukup nevěda, kolik je hodin, zůstal ležeti, třebas chápal, že leží na podlaze, aniž ví, jak se tam dostal. Ach, již ví! Zajiskřilo se mu v očích. V mysli mu oživl obraz včerejška. Schůze, Bogda, četníci, věznice, noc, Dušan a »Veselá Afrika«. To vše se mu pletlo, protínalo; to vše mu v hlavě tvořilo směsici divokých skoků, takže nebyl s to, aby zachytil, urovnal a jasnou, určitou představu vyvodil ze všeho, co tvořilo mu v hlavě jediný myšlenkový chaos.

Zaryl si prsty zrovna do prsou, jako by chtěl ztišiti kolotání krve, aby mohl klidněji přemýšleti. Myšlenka stihá myšlenku, obraz stíní obraz.

Konečně se dostavuje určitější nazírání. Soukup se posadil na zemi a sevřel si hlavu do dlaní. Stiskl prudce bušící tepny ve spáncích a tím ztišil bolest hlavy.

Pomalu vystupovaly události včerejšího večera v určitých formách, a čím jasnější se stávaly, tím bolestněji mu bylo. Vše by bylo klidně minulo, jen kdyby toho jedovatého, posměšně se šklebícího obličeje Bogdova nebylo. Vždyť stále mu zní v uších jizlivý smích toho ďábla tam. —

A ten okamžik na mostě, kdy potkal Dušana, vděče mu za svobodu!

A potom ve »Veselé Africe«! Pamatuje se, že potkal horníky, vrátil se s nimi do putyky. Bylo tam veselo. I nějaké holky tam byly. A jedna se k němu tlačila. Ví. Jak jí praštil nebo jí smýkl. Byl z toho křik. A potom zpívali, a někdo hrál na harmoniku, a zas byl křik a někoho udeřil. Zdá se mu, že opět tu ženskou; a potom už neví nic. Ocitl se venku v blátě, a zdá se mu, že chtěl někoho zabíti.

Ach, že sebe nezabil, do řeky neskočil, někde nepadl a vaz nezlomil! Tak by bylo všemu konec! — »Všemu konec —« vzdychl si zhluboka.

A z celého klubka představ vybavovala se myšlenka jeho neštěstí, jež se mu počínalo zjevovati před očima jako strašidelné zjevení, mající tvar, tělo, kosti skutečnosti.

Nic nechápal, než to, co včera slyšel od Bogdy. Ani nemohl klidně vše uvážiti. Ani nepřemýšlel, že tak náhle uvěřil, bez rozvažování. Ale k čemu rozvažování, k čemu dlouhých úvah a myšlenkových závěrů, když jsme jisti, že záhuba jest neodvratná? V mořské bouři lidé na lodi nedělají poslední vůli, nepřemýšlejí o minulosti, neslibují polepšení v budoucnosti, vidí pouze záhubu; čekají každý okamžik, že je moře pohltí, otupěli; nepřemýšlejí ani o záchraně. K čemu? Vše ztraceno. Chápe, že ztratil tím včerejším výstupem všecko: štěstí, rodinu, děti, Bětušku… Jako by mu nůž vrazil do srdce při tomto zjevení. A znovu mu projelo myslí: »K…. inženýrská!« Ani za celý svět by nevyslovil tohoto ošklivého jména, ale zachvěl se hrůzou. Nevěděl, že v noci hodil jím po Bětušce.

Znovu se opřel o podlahu, a znovu mu ruka uklouzla po kluzkém mokru… Zachvěl se. Co se stalo, když přišel domů? Kde to je? Poznával, že leží na podlaze. Nahmatal zhlavec u zdi. Jak se dostal sem? Kolik je hodin? Je tma či světlo venku? A co to, že neslyší ani děti, ani ženy, ani její zpěv ani smích; žvatlavost dětí, jež ho ráno budila k práci? A jaký den je dnes? Upamatoval se, že je dnes čtvrtek. Musí býti již den. Vždyť musil přijíti pozdě domů. A cítí, že je vyspalý, jen hlava ho bolí. A do práce nešel. Po prvé po dlouhých letech strojové určitosti, s níž se dostavoval do práce, dnes zameškal. Stroj se porouchal. Kolečko se otřelo. Na stroji se vymění, nově natře olejem, a znovu se stroj rozletí, ale on — — —? Muže vyměniti své myšlenky? Kolečko rozumu snad mnohdy přeskočí, ale vyměniti je nelze. A kdyby — Ach — jemu nelze vyměniti kolečko rozumového stroje… Nelze! Stroj jeho hlavy dostal obrovskou ránu nikoliv kolečko jedno, ale celý stroj myšlenkový je porouchán. Ne jedno kolečko, všecko vyměniti, zapomenouti, ale to nelze, nelze. Trosky stroje cítí v hlavě … Ani se mu nezželelo, že snad zmeškal šichtu. Co na tom? Je skoro rád, že nemusí viděti ty tváře tam, že nevidí toho pominutého psa, Bogdu, tváře druhých, Materny, Qureckiho a jiných. Jak by se jim mohl podívati do tváří? Po včerejšku? Snad vše to, co tam bylo mluveno, je dnes známo již na celé šachtě.

Takové myšlenky se mu honily hlavou. A rázem mu bylo vše jasné. A kde jsou? Kde je ona? Bětuška a děti? Aha, snad se dověděla o všem, co se stalo, a z hanby utekla i s dětmi. Oho, to se jí nepodaří. On jí poručí, že musí přijíti. Musí se přiznati, a potom ji teprve vyžene. Ano, vyžene ji. Ať jde k němu tam do těch pokojů, kde hřešila. »Ale napřed musí sem. Musí! Musí!« Poslední slova vykřikl nahlas a rázem se vytrhl z dumání.

Jako by teprve nyní chápal, střízlivě a posuzoval jasně, ucítil znovu ostrý, čpící zápach a rázem pochopil. Otřásl se a rychle vstal. Přistoupil k oknu. Záclonami probleskoval den. Vysunul záclonu do výše.

Zrakem zabloudil na hodiny. Ukazovaly dvě. Bylo tudíž již odpoledne. Zmeškal směnu, co na tom? Pohleděl na oděv a na zem a zhrozil se. Šaty byly zničeny. A po zemi… Následky nezvyklého požití množství lihovin a tabáku. Nikotin a alkohol. Dva bratři a největší nepřátelé svých ctitelů provedli toto dílo zkázy.

Soukup se styděl otevříti okno, aby nikdo nenahlédl do světnice. Rozhlédl se po světnici. Rozestlané lože svědčilo, že ani Bětuška v lůžku nespala. To znovu ho podráždilo. »Kde spala?« ozvalo se v něm. Kde je nyní? Až to v něm zaburácelo. A opět včerejší obraz se vynořil z představ v barvách ještě živějších.

Náhle jeho zrak utkvěl na židli, na níž položeno čisté prádlo a čistý pracovní oblek. Vedle spatřil umývadlo s vodou, čistý ručník a mýdlo. To ho překvapilo a zarazilo. Ale pouze na okamžik. Pojal ho nový vztek. To jistě už počítá na odpuštění. Proto si ho vším předchází.

Soukup viděl ve všem její vinu; chtěl ji viděti. Každá sebemenší pozornost se strany Bětuščiny uváděla ho do vzteku a posilovala jeho podezření. Než, nezdržel se. Zvyklost čistoty zvítězila. Umyl se, a úplně převlékl do čistého prádla i šatu. Sotva byl převlečen, pocítil odpor a hnus nad tím, co provedl. Bylo to po prvé v životě. A jak je to ošklivé! Ani vydechnouti již zde nemohl. Rázem přikročil ke dveřím, vedoucím do druhého pokoje. Vstoupil tam. Svěží vzduch, vanoucí otevřenými okny do pokoje zavanul mu do tváře. Zhluboka a skoro radostně si oddychl. Zadíval se do kraje. Podzimní slunce jasně svítilo. Venku bylo mílo, teplo. Mouchy kolem něho bzučely, a ptactvo šveholilo svoji velikou a vznešenou píseň díků. Tam se zadíval na hory, dokraje. Vysoké pece »Herminy« dýmaly žhavým ohněm. Zatoužil tam; tam do toho ruchu, jemuž zvykl, v němž prožil život.

Všecko pracuje, jenom on lenoší! A kdo tím vinen? On? Nikoliv. Ona. Ta … Hnedle by mu bylo vyklouzlo opět ošklivé slovo.

Zrak jeho svezl se na stůl, kde ležel výkres stroje, vynálezu. Ani si nevzpomněl, že jej měl dnes připnouti k těžnímu stroji. Dnes měla býti zkouška. Ano, zkouška. On zkouší, trpí…

A pojednou mu bylo úzko, teskno, smutno. Chtěl by utéci všemu; daleko se ocitnouti, někde v samotě a nežíti tam s těmi a neviděti a neslyšeti nic. Co mu po všem! Co mu po stroji, po vynálezu, po slávě, po závisti? Co mu po všem a po všech? Pro ně nepracoval, pro ně nechtěl býti nad nimi. Ona, ta — ona byla jeho vzpruhou, magnetem i ukazovátkem. S myšlenkou na ni sedal k práci, noci si ukrádal, jen aby — — — »Eh! Jak to vše mohlo býti krásné, jak jsme mohli býti šťastni!« vykřikl hlasitě a udeřil do výkresů a plánu vynálezu.

Až se zalekl svých slov a opět se zamyslil. Náhle vyšel z pokoje, vzav čapku a posadiv si ji na hlavu, otevřel prudce dveře do kuchyně.

Na okamžik stanul: Nevěděl, má-lí vstoupit či ne, přejíti pouze či…

V koutě seděla Bětuška skrčena, držíc Kašpárka na klíně. U nohou jí seděla Bětuška.

Soukup vstoupil do kuchyně.

Bětuška čekala, že přijde k ní, že ji odprosí za to, co provedl, za nadávky i za podezření; čekala že své jednání omluví aspoň slovem. Nic. Soukup rychle přešel kuchyň — a vyšel ven.

Bětuška divoce sevřela chlapce v náručí a vypukla v usedavý, hořký pláč. Děti plakaly s ní, nevědouce ani proč.

Čekala slovo, jediné slovo omluvy. Za to byla by se snížila i k odprošení za svoji nevinu. A zatím? Odchází. Cítila, že s ním mizí štěstí i spokojenost z tohoto příbytku. Vstala a dívala se za ním. Dlouho stála u okna na témž místě v pokoji, kde stál před chvílí Soukup, a hlava její rovněž plna obrazů a domněnek a předtuch…

Hledí za mužem, kam jde. Jídlo mu uchystala, a on odchází. Což ona jeho urazila? On ji ponížil, že ji tak mohl nazvati. A proč? Celou noc nespala. Když se svalil na podlahu u kolébky, nemohla mu již pomoci a jen mu ještě dala zhlavec pod hlavu. Líto jí ho bylo. Do rána oka nezamhouřila a stále na mysli jí tanulo to ošklivé slovo. Proč ji tak nazval? Co se stalo? Kde se tak zpil? Kdo byl příčinou? To jí myslí probíhalo. A sotva, že se ráno rozbřesklo, běžela přece na šachtu a omluvila ho nemocí u závodního, aby nebylo křiku a trestu.

Teprve na šachtě u závodního se dověděla o nočním vzbouření i o zatčení Soukupově; o jiném nemohl jí Dušan zprávu podati. Zato sotva vyšla na »plac«, hned jí běžely ohrabovačky radostně zvěstovat novinu, že se Soukup v noci u »Veselé Afriky« pral, že tam častoval harfenici čajem, že kvůli ní stůl i se sklenicemi povalil a že potom ho vyhodili na ulici, když byl na mol zpit. Nechtěla tomu věřiti, nevěřila by tomu, ale vždyť jeho příchod domů odpovídal tomu, co slyšela.

Ani vyslechnouti vše nechtěla. Ještě jí chtěly cosi vyprávěti, ale utekla. A šátek na oči si přitáhla, jako by se styděla před lidmi za muže. Plna bolesti přišla domů, hořce, bolestně zaplakala, děti zulíbala, jako by je chtěla chrániti před otravným otcovým dechem. A přece těžko uvěřiti! Ne, nemůže to býti! Snad to není pravda, co jí povídaly tam ty… Zlost na ni mají. Proto… A tu, dveře se otvírají a vstupuje žid, ošklivý, úlisný žid, Srul Bauchbrenner a křivé rty k úsměvu stahuje a žádá, aby milostpaní zaplatila za Soukupa šest zlatých za rozbité sklenice a čaj.

To jí bylo vítanou příležitostí, aby zjistila pravdu. Ano, praví, že zaplatí, ale pouze, řekne-li židák, jak se to stalo. Komu dával její muž čaj? A židák, aby dostal celou částku, jíž žádal, pověděl, že harfenici a ještě dvěma jiným ženským a několika kamarádům a končil, že on, žid, má při tom ještě škodu a mrzutosti. Když pan »mašinfír« neměl peněz, neměl traktýrovat ženské a dělat pána. To prý by každý dovedl, chudého člověka okrást. Ostatně je mu to jedno. Ať dostane či ne. Půjde k panu závodnímu, a to je jistě spravedlivý pán a ten nedopustí, aby byl chudý člověk okraden o poctivý svůj peníz jen proto, že pan »mašinfír« přišel s holkama do hospody a neměl čím platit, když je pohostil.

Bylo jí v této chvíli tak, jako by se propadala s touto světnicí hluboko pod zem, tam do tmy a zániku. A ráda by byla. Aspoň by nic více neslyšela. Nic by nedrásalo její srdce. Hodila židovi peníze na stůl, aby ho již neviděla, neslyšela, co jí chce ještě říci.

A přece by se byla ještě ráda tázala, co se dále stalo. Chtěla by to věděti, a bála se dále tázati a pátrati, aby neslyšela více. Studem by shořela, kdyby ten ošklivý žid začal jí vyprávět… Jak sobě oddychla, když shrábnuv peníze, rychle odcházel. A zas… Odešlo s ním tajemství… Ne, nechce je slyšeti. Zoufala by si. A přece zas … Tam v koutku, tam hluboko v srdci, pod mateřstvím jest ženskost, jest ona hrdost a ženina pýcha a radost nad mužem jediným, vlastním…

A tam byla nejvíce, nejbolestněji zraněna. Tam byl vražen šíp, napuštěný jedem nedůvěry a nejistoty. Víra v toho, jemuž se oddala celá a neporušená, byla zviklána, čistota jejího panenství poplivána, neporušenost neviny porušena, bezúhonnost manželského lože blátem ulice pošpiněna. Tam, na místě nejcitlivějším, nejbolestněji byla zraněna žena, ale byla uražena i matka.

On, její vlastní muž to učinil. Ten, jehož z celé duše milovala, na němž svým životem visela, v nějž jako v Boha věřila, k němuž se modlila, jemuž beze všech zištných výpočtů dala své čisté tělo — — On ji tak nazve… Proč? Zač? Či si ona zaslouží té šeredné nadávky za to, že on s lehkými ženštinami probil noc? Proč jí vrhal tuto nadávku do tváře? Či ona je inženýrská k ….? Ona? Či proto ji tak nazval, že podobné holky byly mu dnes lepšími než ona? či jsou lepší?

Či,…

A vzpomněla si, že bude tomu asi dávno, co se s nimi schází. Vzpomněla si na mnohé podrobnosti manželského spolubytí a domnívala se poznávati úbytek jeho lásky. — A pamatuje se. Již tenkrát po svatbě… Jak byl chladný! A později vždycky cítila, že jeho objetí není takové, jako bývalo dříve, před svatbou. Vždyť před jejím sňatkem, jak to bylo vše jinačí, vše radostnější, světější…

A z toho domnělého skutku vinula nové nitě vin a podezření, až se octla u dnešní noci.

Ráda by věděla, co mu mohly lepšího poskytnouti tam ty holky. Či jsou lepší, hezčí než ona? Či jejich tělo, vystavené dnes tomu, zítra jinému, je pro něho čistší a rozkošnější? O, jak by ráda tak vztekle se zahryzla do srdce té, která jí ukradla muže! Ráda by přece věděla, která to je. Chtěla by ji zabíti, zničiti. A snad jsou to tam ty — »z placu«.

Proč se mu líbily jiné? Proč? Či v ní není již vášně, touhy po rozkoši a vášně větší a silnější i prudší dnes než dříve? Vždyť mu porodila děti… A jako by se jí před zrakem rozjasnilo. Děti. — Je matkou. A myslí jí proletělo, že snad proto si jí neváží, proto ji nemá rád, že je stále matkou. Upamatovává se. Jednou jí to s jemnou výčitkou řekl. A tenkrát, když mu zjevila to nejsladší tajemství, jež žena sděluje svému muži slovy: jsem matkou, ani se nerozesmál, nerozjásal. Jen tak chladně to přijal, jako by řekl: o jednoho jedlíka více.

A může ona za to? Není to jeho vinou? Je mateřství hříchem? Děti jsou neštěstím? Tím, že jest matkou, že on ji matkou učinil, pozbývá ceny, vážnosti a jeho lásky? Proč? Vždyť jsou to jeho děti…A přec jí stále na mysli tane vzpomínka, že jí to kdysi vyčetl.

A při tom, jak srovnávala sebe tam s těmi, na mysl jí přišel okamžik, kdyby on, její muž, přijda domů, žádal na ní daň manželství. Až se otřásla ošklivostí a o krok ustoupila, jako by již již po ní sahal. A náhle pocítila dosud netušený a nepoznaný odpor proti muži, jehož až do včerejška tak velice milovala, jemuž celým svým životem náležela. Chtěla by věděti pouze jedno: proč se mu zošklivila, že ji mohl zaměniti za jinou, a chtěla by tu jinou znáti.

Těžká urážka, již jí vmetl do očí — třebas opilý do bezvědomí — tlačila a hnětla a bolela ji. Než i tu by mu odpustila, kdyby nebylo toho, co jí vyprávěl onen žid. Bolelo ji, že její muž nazval ji tím ošklivým jménem, jež přinesl z náručí té, jíž ono jméno patřilo. To ji rmoutilo a do duše uráželo. Proto nebyla s to, aby slovo promluvila, když odcházel, čekala — a on též. Nepromluvil. Chápala, že vše, co slyšela, spočívá na pravdě.

A mezitím, co tak stála v myšlenkách hledíc na cestu, po níž dávno již odešel, kráčel Soukup pomalu k závodu. Šel krokem váhavým, jako by se bál, jako by nechtěl dojíti za dne na šachtu.

Kolem něho hřměl život, snaha, touha, než co mu všecko? Nic. Krásný, tichý den podzimní jako by se smál jeho bolesti. Byl by si přál, aby hrom bil, blesky se křížily, ale tak …

Dvakrát již obešel závod. Nechtěl tam vejíti. Věděl, co musí učiniti, a to se mu protivilo. Jíti k Dušanovi a požádati ho za prominutí, že nepřišel do práce. To je povinností. Má se před něj postaviti a prositi? Jeho? Eh … Zaťal pěsti a zuby zaskřípal. Ah, učiniti to musí, nemá-li zítra jít po žebrotě. Jest to předpis, povinnost. Zameškal směnu a musí jíti. Šel by, ale bojí se okamžiku, až bude s ním o samotě, se zlodějem štěstí a spokojenosti. — Přál by si, aby se s ním nemusil nikdy setkati v tomto životě. Bojí se toho okamžiku, aby mu nevzkypěla žluč.

»Zdař Bůh, Soukupe!« ozval se za ním hlas.

Soukup pozvedl hlavu. Stál před ním strojvůdce těžního stroje Nagel.

»Zdař Bůh!« řekl Soukup. »Kam jdeš?«

»Uskřípl jsem si palec, myslím, je zlomen. Jdu do nemocnice, aby mně jej obvázali. Zastupoval jsem tě, když jsi ráno nepřišel. Měl jsem noční, ale ráno přišla tvoje žena, že je ti nevolno, že nemůžeš přijíti, a proto jsem zůstal u stroje. Trochu jsem bezpochyby zemdlel a tu mně přirazila brzda palec. Nu, je ti již dobře?«

»Dobře! Děkuji ti, žes mne zastal. Zůstaň doma a já převezmu za tebe noční službu celý týden.«

»Dobře! Zdař Bůh!« Nagel chtěl odejíti.

»Ví o tom závodní, že jsem nepřišel?«

»Ví.«

»Řekli jste mu to vy?«

»Žena tvoje byla u něho ráno, jak šla od nás ze strojovny, aby mu ohlásila, že tě zastupuju.«

Rozešli se.

Soukup pocítil nové bodnutí. Tedy ona byla u něho hned ráno. Neuvažoval o nutnosti tohoto kroku, ale naplnilo ho vztekem, že byla u něho — u závodního. Běs domněnek a představ naplnil ho novým podezřením a záštím. Ani to ho neuspokojilo, že k závodnímu nemusil jíti.

Skoro se rozběhl do závodu a vrazil do strojovny, aby ohlásil, že nastoupí večerní směnu za Nagla.

Usedl ve strojovně do kouta a znovu se zahloubal v myšlenky. Za chvíli přišel Materna a vysvětloval mu, co se stalo dnešního dopoledne.

»Ještě po nočním sběhu sešli jsme se,« pravil, »a uradili, že se má počkati se stávkou. Slova tvoje uznali potom všichni. Dali za pravdu, že by bylo šílenstvím hnát soudruhy do stávky, když výsledek je pochybný. Vyčkáme doby příhodnější.

Bogdovo jednání odsoudili všichni a byl na základě jednohlasného usnesení sboru důvěrníků vyloučen. Dávno jsem neměl k němu důvěry. Je to prašivá ovce, slídící panský pes. Dnešní ranní listy potvrdily, co jsi včera mluvil. Dovoz uhlí zastaven. Jsi poctivý soudruh, a co nejvíce váží, neztrácíš hlavy ve vřavě ostatních. Jen jednomu jsem se divil, že jsi mu nerozbil hlavu, tomu Bogdovi. Či's o tom věděl, že tvá žena — —«

»Materno, pro Krista Pána, mlč, nebo se stane neštěstí!« zařval Soukup a jako kleštěmi sevřel mu rukama hruď.

»No, pusť, blázne! — Pusť,« sípal Materna. »Proč jsi včera Bogdu neuškrtil? Mne škrtí, a Bogdu, který mu vyčte přede všemi, že jeho žena drží se závodním, toho nechá. Před tím mlčí —« vyrážel ze sebe Materna a odcházel. Byl asi pět kroků od Soukupa vzdálen, když se ohlédl a viděl Soukupa bledého jako mrtvolu. —- »No, nedělej ze sebe takového mučedníka. Tys o tom jistě věděl. Ale co na tom. Či je to něco zlého?« prohodil ještě, aby to Soukup slyšel, a odešel ze strojovny.