Na šachtě/Díl III/I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 5 - 11.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Předchozí: Díl II., kap. XXI.

SOUDRUZI! DĚLNÍCI!

Organisační výbor se usnesl, aby od stávky bylo upuštěno, a proto vám oznamujeme, byste práci nepřerušovali a všecky stížnosti, které máte, jako dosud podávali organisačnímu výboru, který bude o nich uvažovati.

Co se týče zatčených soudruhů, zplnomocnili jsme soudruha Dra Krátkého, aby učinil pro ně všecko, co bude v jeho moci.

Organisační výbor.

Tento plakát spatřil na nároží ředitel, když se náhodou podíval oknem na ulici. Zarazil se. Po tom, co se stalo, očekával určitě, že vypukne stávka všeobecnou nespokojeností. A zatím! Měl přece zprávy již v noci, že se vše daří co nejlépe. Ulehl v domnění, že vše jest na nejlepší cestě ke stávce, a teď mu jako na posměch vyvěsí sem zrovna před oči tento plakát.

Zlostně přešel několikráte po pokoji. A jako by nemělo býti dnes dosti na jedné mrzutosti, vešel sluha, přinášeje depeši. Ředitel ji rychle otevřel a dychtivě četl její obsah. Jen tak hlavou zakýval odkládaje depeši na stolek a pokynul sluhovi, aby odešel. Sedl pak ke stolku a zabručel: »Lehko říci: »Sdělte podrobnosti o stávce! Odjíždím do Opatie, villa Quarnero.« Ale co sdělovati, když nic není? Všecko selhalo. A tak pěkně to šlo a hladce. A tu zrovna jako zlý duch vloží se do toho Soukup a káže jim morálku. Eh, dostal co proto. Tu máš! A Dušan také. Vlastně ten byl dobrým vodičem, ale selhalo. Hm.« — Zamyslil se a potom jal se psáti dopis Reichensteinovi do Opatie.

Časem se zahleděl ven na zeď, kde mu trčelo jako naschvál ono prokleté návěští, jež mu zhatilo tak dobře promyšlený plán a snížilo jeho chytrost, jíž se vynášel nad Reichensteinem.

Nebyl ještě s dopisem hotov, když vešla do pracovny jeho choť. Byla oděna černě, a bleděžlutý její obličej se odrážel od jejího šatu až příšerně.

»Odpusť, že tě ruším a překážím ti,« — pravila.

»Oh, jaký to vzácný host!« — usmál se ředitel. »Copak se stalo tak důležitého, že moje Ilma sama mne vyhledává? Copak mně přináší?« tázal se bera ji za ruce a veda ji k pohovce.

»Odpusť, vyrušuju-li tě.«

»Ani v nejmenším. Píšu pouze obchodní dopis. Ale copak ti je? či snad opět nemoc? Ah, vím, včerejší noční shluknutí! Nu, nic to nebylo. Několik opilých chacharů. Ale ty, má drahá, snad přicházíš mne upomenout, že jsem tě měl již vypraviti někam, kde není takové počasí. Odpusť, ale ve spěchu práce poslední dobou se nashromáždivší — věř, že nevím mnohdy, kam dříve. Všecko leží na mých bedrech. A nyní ještě ten zákaz, vlastně ono uzavření hranic.«

Ředitel mluvil, jako by spěchal, nebo jako člověk, který chce cosi zamluviti, aby neslyšel slov nepříjemných.

Nemocná jako by mu do duše viděla, trpce se usmála a prohodila:

»Neboj se, Rudi, nevymlouvej se a nebraň se. Nepřicházím si stěžovat. Za dobu své nemoci zvykla jsem tak mnohému, že již nic mne nezabolí, nepřekvapí. Vždyť vím vše. Vím a uznávám, že jsem churavá žena, jež nemůže ani dozor vésti nad vlastními dětmi ani nad domácností, a ty, můj drahý, jsi zdravý, statný muž. Co by zde prospěly výčitky! Co se stalo, stalo se. Pláč nepomůže.«

Ředitel chtěl cosi říci, ale nemocná pohlédnuvši na něho svýma, dosud hezkýma očima, trpce se usmála a posuňkem odmítajíc jeho omluvu klidně pokračovala:

»Neomlouvej se. Jsem u konce. Proto jsem nepřišla. Chci s tebou mluviti o dětech.«

»O dětech?« — zvolal ředitel skoro radostně. Bylo znáti, že se mu ulehčilo. »Nuž, copak si přeje má dobrá Ilma? Copak se stalo? Či co se má státi?«

»Ano. Dobře díš. Co se stalo a má státi. Zdá se, že nabytím šlechtictví ztratili jsme svoji občanskou důstojnost. Nevím, co se dělo na onom večírku, totiž nevím to úplně. Ale byla u mně paní von Riedlstein a ta mně vyprávěla věci, jimž jsem nemohla ani uvěřiti.«

»O — — —«

»O Ireně, Heddě, Zavalíkové, Dušanovi a o jiných, ale hlavně o Ireně, a proto přicházím, abych tě ještě před odjezdem požádala, abys nedovoloval Ireně podobné ztřeštěnosti, které ji u rozumných lidí uvádějí do různých podezření, jež mohou nás kompromitovati před veřejností.«

»Ale, má drahá, to jsou pouze řeči. či tomu věříš, co ti vypravuje paní von Riedlstein? Znáš ji, že to je klepna, ale co platno. Její muž je horním radou, a proto musíme je přijímat.«

»Nepřerušuj mne, prosím tě. Snad je mnoho přehnaného z toho, co se vypravuje, věřím; ale poslední živý obraz, v němž hrála Irena Kleopatru, hodně veřejnost pobouřil.«

»Nu, slušelo jí to znamenitě. Byla překrásná v tom egyptském úboru. Líbilo se to velice,« podotkl ředitel.

»Věřím, Irena je krásná. Vím to a toho se právě obávám. Žádný muž jí není vhod. Každý jest buď pouze úředník aneb služebník a to i ono nenávidí. A to je též jedna z příčin, proč přicházím k tobě. Pozoruji, že Dušan se dvoří Ireně, a dnes byla jsem v tom utvrzena paní von Riedlstein. Jeť ovšem z její řeči znáti hněv, že se Dušan dvoří Ireně a nikoliv její Vinettě, a tu bych ráda věděla, co .ty tomu říkáš?«

»Má drahá, já — — —.« Ředitel byl překvapen. »Že se dvoří Dušan Ireně?« pravil po chvíli. »To mne překvapuje! Nepozoroval jsem nic takového!«

Okamžitě ho ani nenapadlo, že již sám Reichenstein na ono spojení upozorňoval.

»Nebylo by to ovšem nic divného, kdyby se jí opravdově dvořil,« dodávala paní ředitelová, »jeť Irena krásná a duchaplná, ale věc má háček.«

Ředitel v domnění, že bude řeč o Dušanově poměru k Soukupce, chtěl dáti rozprávce jiný směr.

»Nevyrušuj mne, můj drahý. Musím o tom mluviti. Je to velice důležité. Přicházím dnes k tobě jako matka žádající tě o radu. Miluje-Ii Dušan Irenu, potom učiní tato láska nešťastnou druhou naši dceru, Heddu.«

»Nerozumím ti!«

»Hedda se mně přiznala, že miluje Dušana. Miluje ho vroucně. Shlíží se v něm a nemůže býti živa bez něho. V pláči mně to dnes vyznala, kdy v noci chvějíc se čekala, zdali se mu nic nestalo, když vyšel, aby ukrotil dav. Jsou obě naše dcery a obě chtějí býti šťastny. A tu —«

»Co v této věci, prosím tě, mám já činiti? To jest přece úkolem matky —« řekl ředitel.

»Vím, ale právě dříve, než o věci s Irenou pojednám, chci mluviti s tebou. Muže se nadíti Dušan postupu co nejdříve?«

»Ano. Reichenstein sám to slíbil.«

»Dobře. Ach, pravíš Reichenstein. Celá historka Ireny s Dušanem zdá se býti bublinou proti zvuku tohoto jména. Nevím, nemýlím-li se, ale zdá se mně, že mezi Irenou a Reichensteinem jest nějaké bližší spojení.«

»Myslíš?« tázal se zdlouha ředitel.

»Věřím tomu. Pozorovala jsem ji často. Ba zdálo se mně, že vše, co poslední dobou činí, činí pouze proto, aby mu imponovala svou duchaplností. Znám její tužby a touhy; Irena myslí výše než na závodního inženýra. Její všechen život jest jedinou snahou dostoupili výše. Pamatuješ se, že zamítla ruku dvou inženýrů a pokladníka Vrbeckého? Chce výše; a dnes, po udělení titulu šlechtického, bylo by směšno věřiti, že se vzdala svých výpočtů. Její srdce je početnice a ženskost podrobena rozumu. Proto nevěřím, že by na celé věci s Dušanem bylo zbla pravdy. Nevěřím tomu,« klidně, ale pevně pravila chorá paní.

»A nemyslíš, že by mohla smýšlení své změniti? Dospívá. Považ, že je Ireně dvaadvacet let. Dívka jejího stáří a mocně deroucí se vášeň ženy — — —«

»Nikoli,« přejala řeč chorá žena. »Znám její povahu, třebas výchovu její měla na bedrech moje sestra. Irena spíše posledními událostmi srostla se svým názorem, řekla bych skoro tajným plánem, než upustila od něho.«

»Nebylo by to tak špatné, kdyby se jí to podařilo. Reichenstein a Irena! Sapristi! To by bylo závisti. Musím přiznati, že bychom i my se dobře vyjímali jako rodiče pana Reichensteina. Irena jistě by dovedla vésti šlechtický dům.«

»Vím, že Irena hraje odvážnou hru! Sází vše na jednu kartu. Ještě štěstí, že závistivé zraky našich přátel uvede Riedlsteinová na falešnou stopu. Vím, že by bylo marné Ireně v této věci domlouvati. Má již příliš svoji vůli; zvykla již tak samostatnosti, že nikdo úmysl její nezvrátí. Ani se nechci o to pokoušeti. Největší díl viny nesu já sama, totiž moje nemoc. Nemohu-li ji zachrániti, chci zachrániti Heddu, jež miluje Dušana.«

»Fííí — — —« ředitel hvízdl skoro rozjařeně a podíval se na svoji ženu.

»Ano. Miluje ho onou vroucností čisté duše, onou posvátností citu, jíž láska nezkažené ženy hledá lásku muže. V její duši se zachytlo podezření proti Ireně; ani nevím, jak to vzniklo. Bojí se o svou první lásku. A proto přicházím, abych tě na to upozornila než odjedu. Chceš, aby Hedda jela se mnou. Představ si, jak by jí, ubohé duši, bylo! Ne; zříkám se — ač nerada — jejího průvodu. Nechám ji zde, ale prosím tě, abys nekladl tomu překážek a přičinil se o povýšení Dušanovo. Tím možno onen sňatek uspíšiti.«

Ředitel se díval chvíli na ženu a pak prohodil:

»Vyjádřil se již Dušan ?«

»Dosud nikoliv. Ale Hedda tuší, že ji miluje.«

»A jak to Hedda ví? Podle čeho?«

»Podle všech známek, jež uhodnouti dovede pouze srdce ženy. Přiznala se mně; čekám ještě na příležitost, abych s nimi promluvila sama.«

Ředitel si vzpomněl, že mu Reichenstein kladl na srdce spojení Ireny s Dušanem, a nyní slyší, že Dušan a Hedda … Po chvíli se otázal:

»A ví Hedda jistě, že jest to opravdová láska, myslím totiž láska Dušanova? Nemýlí se? …«

»Ví jistě, že ji má rád, ba je přesvědčena o jeho lásce. Zdá se však, že si netroufá, a zvláště nyní; třeba v té věci něco učiniti. Irena tu jistě překážeti nebude.«

Vtom zahrčel zvonek telefonu.

»Odpusť,« pravil ředitel, »ale buď jista, že učiním, co bude možno v této věci učiniti. Má-li Hedda jistotu, že si ji vezme, a nechce-li Irena Dušana, buď ubezpečena, že rychle povýší. Co nevidět uprázdní se místo u generálního ředitelství. A Dušan jest učenec. Ovšem dříve musíme věděti, na čem jsme. Bez Ireny nebo Heddy ono místo nedostane.«

»To zařídím sama. Buď bez starosti. Děkuji ti!« řekla vroucně a odcházela.

Ředitel přistoupil k telefonu.

Nemocná paní kráčela do svého pokoje, kde na ni čekala Hedda. Slíbila jí, že promluví s otcem a vyšetří, není-li nějakých námitek s jeho strany. Ze zářivého obličeje matčina uhodla Hedda prospěch své tužby a radostí se rozjásala, líbajíc matce obličej a suché ruce, na nichž se modraly žíly, naběhlé krví.

»Ach, matinko moje, jak jsi dobrá, jak jsi dobrá a jak jsem šťastna!« volala Hedda.

»Nejásej, mé dítě, před časem! Snad budeš kdysi trpce naříkati a těžce želeti této chvíle,« pravila matka.

»Po boku Dušanově? Ne, matinko. Nevěřím tomu. Je takový charakterní člověk a —«

»Bože, dítě, vždyť nemáš ani jistoty, má-li tě tak opravdu rád.«

»Má mne rád, matinko. Má. Jeho oči mně to řekly, třebas ústa mlčela. O, vím to, matinko, vím to a jsem tím jista!« volala Hedda, hopkujíc po pokoji.

»Šťastné mládí!« zašeptala matka.