Na šachtě/Díl II/XXI

Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma
XX	XXI

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 241 - 248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Pokračování: Díl III., kap. I.

Bylo již dávno přes půlnoc, když Soukupová ulehla, nemohouc se dočkati muže. Tak ho nerada pouštěla dnes. Ani neví, proč ji to tak nějak divně, tak bolestně sevřelo u srdce, když odcházel. Jako by se jí navždy ztrácel.

Jakýs pocit děsivé hrůzy ji obešel. Nemohla si to vysvětliti. Tak ho zlíbala dnes vroucně, tak se na něho zavěsila a jako by ze strachu se tázala:

»Viď, že mne máš, Václave, rád! Řekni mně to, že mne máš rád! Ale řekni to tak, jako tenkrát. víš?«

A jak se k němu tulila.

»Ani nevím, proč tě dnes tak nerada pouštím. Ten dopis s novinami, jako by umrlčí zpráva to byla, tak mně srdce zabušilo, když jsem to vzala do ruky!« Tak si stýskala.

»Jdi blázínku,« pravil jí Soukup. »Nějaký dobrý přítel mně to posílá. Kdož ví, kdo je to! Jisto je, že chce tím dáti výstrahu před bláznivým nápadem stávky.«

»Ale věř, raději bych, kdybys dnes zůstal doma!«

»Eh, musím, běží o záchranu tisíců. Stávku vyvolat je lehko, ale je otázka, vyrovná-li se úspěch z ní obrovské ztrátě, již utrpí tisícové právě nejchudších a nejnižších, kde bída nejvíce doléhá a také nejvíce bolí.«

»Ale přijdeš brzy?«

»Hned jak bude po schůzi.«

Ještě jednou ho objala, ještě jednou se k němu přitulila a zašeptala:

»Prosím tě, Václave, jen se nikde nerozčiluj, mám o tebe strach. Tak dlouho jsi nikde nebyl, a jak jsme byli šťastni. Ale nechci tě zdržovat. Když myslíš, že prospěje dobré věci soudruhů tvoje přítomnost a že jest tvou povinností jíti, nuž, jdi! Ale děti polib. Prosím tě, polib je na dobrou noc!«

A Soukup políbil malou Bětušku, jež volala: »Dej Pánbůh dobrou noc, tatínku.«

A Vladíka mu matka přinesla, aby neviděl ani jeho skokaní chůzi, a podala mu ho k polibku.

»Tak polib tatínka, Vladíčku, a řekni: »S Pánembohem, tatínku.« A děcko žvatlalo po matce: »S Pánembohem, tatínku!« a uchopilo otce oběma rukama za krk a vřele ho políbilo. A vtom cítil, že malá Bětuška mu líbá ruku, a velké Bětušce viděl na tvářích slzy.

Celé veliké rodinné štěstí držel tu v náručí, z níž pučel strom nových nadějí do budoucna. Vše to náleží jemu. Všecko. Žena, děti. A co nejdříve bude slavným mužem. Boháčem, tak mu hlavou projelo.

»Ale, Bětuško, vždyť nejdu do Ameriky,« prohodil žertovně. »Vždyť jsem v jedenáct hodin doma.«

A znovu se k ženě přižení, znovu děti zlíbal a zase a zas … Ani sám nechápal, proč i jemu dnes tak těžko se odchází z domova.

Odešel.

A čím dál se domu oddaloval, tím tíživější pocit i na něho doléhal. Jako by něco byl ztratil, tak mu bylo. Jako by ho něco pudilo, aby se vrátil…

A Bětuska se doma s dětmi modlila dnes tak vroucně večerní modlitbu. Tak dojímavě vysílala slova doufám a naděje k nadhvězdnému Tvůrci, v něhož věřila, doufala a všecku svoji budoucnost skládala.

»A ještě, děti, se pomodlíme Otčenáš za tatínka, aby mu dal Pánbůh sílu, aby se mohl o nás starat,« tak prodlužovala čas modlení.

»Tak ještě za tatínka, Vláďo, Otčenáš! Ale potom nám budeš vypravovat pohádku, maminko. Ano?« smlouvala se Bětuška.

»Budu!« slibovala matka.

»Tu o tom králi s tou papírovou korunou, jak měl už jen tři cibule na hostinu a jak Pampeliška šla s Honzou do světa,« vyjednávala Bětuška.

»Ano. Tu, mé dítě.«

A hned na to zahlaholila modlitba k tomu, jenž je měl ochránit, štěstí jim uchovat, otci dát sílu a všecky od zlého varovat. A pokojem znělo dojemné:

»Otče náš, jenž jsi na nebesích!« — —

A děti již dávno spaly a Bétuška několikráte ze spaní volala ve smíchu. »Pane králi, máme už jen tři cibule ve špižírně,« i Vladík žvatlal úryvky z pohádky, a Soukupka tu seděla ještě a divné, předivné předivo myšlenek jí táhlo hlavou.

Snad dosud nikdy ty obrazy minulosti nemíhaly se rychleji hlavou nežli dnes. Celý ten její život. Jako řetěz náhod se jí to zdálo. A přece, nepoklesla. I ten horní žák, jak ji chtěl tehdy v noci znásilnit a jak se ubránila! Celý dětský věk dnes na mysl jí usedá, obrazy se tvoří, pásmo děje rozvíjí! Proč? Vždyť je to již dávno, kdy s otcem mnohdy trpěla hlad. A jak vše jiné od té doby, jak se vše změnilo!

A jak ta doba, strávená tam u dobré sestry Dušanovy, Olgy, jak jí prospěla. Vyvinula se duševně i tělesně. Tam se naučila všemu, co je pro život potřebno, tam cítila rodinné teplo, jehož nezažila doma, jehož do té doby ani nepoznala. I na otce vzpomněla. Jak by mu dnes život ulehčila, pomohla, bez starosti by mohli žíti. Vždyť, chvála Bohu, mají tolik, aby i on se najedl. Tak ji to nějak u srdce sevřelo při vzpomínce na otce. Zdálo se jí, že měla někoho, o něhož by se opřela — —

A nové obrazy jí táhnou pamětí. Ten večer tehdy — — Jak se po prvé poddala Soukupovi. Jemu po prvé. Nikdy před tím paže její nesevřely muže. Byla by zabila každého. Uchovala svoji nevinnost tomu, jehož měla vroucně a opravdu ráda. Jak byla hrdá na to! A přec se tehdy styděla. Nehonosila se důkazem své nevinnosti před mužem, jemuž se poddala. Nevěděla, jak kdysi v Lombardsku bylo zvykem dávati za tento důkaz po svatební noci dary, nevěděla též, co v té věci ustanovuje sama bible, Starý zákon v knihách Šalamounových.

Ona, žena z lidu, poddávala se, obětovala svoji nevinnost a styděla se za to — že je nevinnou, před tím, jenž měl právo to viděti a věděti. Myslila, že ze slz, provázejících bolest okamžiku, uhodl vše. Vždyť plakala v bolesti, a přece ho objímala a líbala a tulila se k němu, jedinému, jehož milovala svatým ohněm čisté ženy.

Musil pochopiti tuto oběť…

Vždyť mu přinesla nejsvětější, nejžádanější, co může a má právo požadovati muž od ženy: nevinnost a čistotu neporušeného těla.

A později, jak s ním žila »na víru«. Jako vyvržená, nejšpatnější, nejzpustlejší, a přece byla šťastna. Měla ho ráda. Tak ráda, že kvůli němu se všeho odřekla, všeho pohodlí tam u závodního. Šla s ním bez ohledu, zda si ji vezme. Sdílela s ním jeden byt v chudobě a ve strádání.

A jak s ní čestně jednal. Vzal si ji za ženu veřejně, přede všemi. Bude slavným mužem, velikým vynález- cem. Jeho jméno bude v novinách. Budou říkat: »To je paní Soukupová, žena slavného vynálezce« a tento slavný muž — je jejím mužem. Jak jí budou závidět.

Takové myšlenky na ni přicházely a hutněly, až se z nich stávaly živé obrazy, v nichž Bětuška viděla sebe i Václava i děti i svou minulost a přítomnost: vše v nejkrásnějších barvách.

Hlava jí klesala níže. Položila se, jak byla oblečena, sedíc u dětské postýlky, kde spala Bětuška, a u kolébky, v níž ležel Vladík, pouze hlavou na lůžko a chtěla vyčkati příchodu Václavova. Ani nevěděla, proč ji dnes nenapadá odstrojiti se a ulehnouti. Kolikrát byl Soukup z domu večer a nikdy nepocítila, co dnes. Jindy klidně ulehla podle dětí a usnula. Proč dnes nemůže?

Nechala myšlenky plouti a prožívala chvíle trudu i radosti dob minulých.

Náhle se jí zjevil Bogda. Viděla jeho posměšnou tvář. Viděla, že něco mluví, ale nemohla rozuměti co. Hrozil pěstí, a tam dále viděla Václava, jak přichází. Vidí Bogdu a chce se mu opříti. Ten neustupuje. Pozvedá kriku^[1] a míří po Vladíkovi. Chce ho udeřit. Dostupuje k němu — již — již — Vtom přiskočil Soukup a uchopil ho za ruku. Nastal zápas, strašlivý zápas. Rvou se — válejí se již po zemi — již z obou teče krev…

Bětuška se hrůzou potí. Neví, zda je to sen či skutečnost. Sní či bdí? Chce běžet muži pomoci, a údy jsou jako ochromené. Chce křičeti, hrdlo jako stažené. Nemůže hlasu vyraziti, rukou pohnouti, nemůže muži pomoci, a ten člověk ho zabije — zabije jeho i dítě — Vladíka — konečně nabývá síly; násilím se jí podaří vzchopiti se, zdá se jí, že běží, že svým tělem zakrývá muže před zesurovělým Boudou, cítí, že jeho rány dopadají i na ni. Jedna zasáhla jí hlavu a ona vykřikla:

»Kriste Ježíši, pomozte — — —«

Otevřela oči.

Ztrnulá hrůzou opravdovou — — —

Před ní stál Soukup se zešklebeným obličejem a vypouleným zrakem. Chroptil a vyrážel ze sebe krátká slova. Ve zdvižené pravici držel za prsa malého Vladíka, jenž sebou třepal, křičel a mával ručkama a ustrašeně se díval po matce.

»Zabiju tě! Kuš — zabiju tě! Bude to za okamžik — tak — kř — a je to — ty — — pancharte inženýrská — — — jdi — hledej si otce — tam, kde ho máš — závodního — Mlč — kř — křřř — a bude po tobě…« Soukup blábolil nesouvisle, nevěda co mluví.

»Kriste Ježíši! Václave, co to děláš —?«

Bětuška mu vytrhla dítě právě v okamžiku, kdy se chystal udeřiti jím o zem. Nechápala, zda to sen či skutečnost.

Soukup tím, že mu Bětuška vytrhla dítě, ztratil rovnováhu a padnuv na kolébku, zvrátil se s ní na zem blábole něco, z čehož Bětuška rozuměla pouze:

»Kuš — ty — k…o — — ty — —«

Bylo to po prvé co nazval Bětušku tímto šeredným, ošklivým jménem.

Bětuška nechápala ani co se stalo, nemohouc uhádnouti ani co a jak se sběhlo, ani jak se dostal Soukup do podobného stavu, v němž ho dosud neviděla.

Ani by nevěřila, že to pravda, kdyby toto děcko tak bolestně neplakalo a tam Bětuška, probuzená v pláči — — -

Zdálo se jí, že kolem slyší divoký chechtot, že praská strop nebo podlaha, že se řítí vše i s ní, i s jejím štěstím do bezedné hloubky prázdné šachty — — — Divoce to s ní zaburácelo. Jako by v poslední chvíli chtěla ještě prchající štěstí zadržeti, zvolala srdce rozrývajícím hlasem:

»Ježíš — Maria, Václave! — Řekni mi — pro Krista Pána — co se stalo? — Co ti je? Muži můj — Ježíš — Maria — Co děláš? Vzpamatuj se!«

Ale Soukup neodpověděl.

Jen blábolil na zemi, znečištěn a znesvářen, polo v chrapotu spánku, do něhož upadal:

»Kuš — ty k … o — — inži — — nýr — —«

Více již ze sebe nemohl vypraviti.

Bětuška, jako by cítila a tušila, že počíná tragedie života, bolestně zaúpěla, slyšíc bezohlednou a ošklivou urážku — a žalem ji to u srdce sevřelo tak, jako by měla okamžité duši vypustit; sklánějíc se k dětem, bolestně zaplakala.

Anděl štěstí v tomto okamžiku ulétal daleko od tohoto krbu jako by se žalobou k trůnu Onoho, který za štěstí bídných, za lásku ke všem vykrvácel. Děti, vidouce matku plakati, žalostně naříkaly. A Soukup přemožen alkoholem, chrápal — — —

Konec druhého dílu

---

1. Hornická hůl.