Na šachtě/Díl III/III

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 23 - 29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Horníci vyfárali. Ruch a šum se rozlehl po dvoře. Myslili, že bude stávka, že ani již dolů nepřijdou. Vesele seběhli se schůdků dolů a — zarazili se. Před závodem na zdi visel plakát, oznamující, že stávka nebude. Mnozí byli nemile zklamáni, poněvadž se již těšili na sladkou zahálku, schůze, tábory a vše, co se stávkou souvisí.

V závodní kanceláři v tu dobu, kdy fárali horníci z dolu, seděl ředitel proti závodnímu. Byli zabráni v rozprávku, zdálo se, důvěrnou.

»Jsem zvědav a něco bych za to dal, jak se mohl Soukup dopíditi cizozemských novin,« pravil ředitel.

Dušan ani očí nepozvedl.

»Ale třeba přiznati, že je Soukup řečníkem. Ani jsem nevěděl, že je důvěrníkem té sběře socialistické. A toho jste fedroval, doporučoval a protěžovala řekl ředitel s jemnou výčitkou.

»Jeho zásluhu nesmí zmenšiti jeho politické přesvědčení.«

»Ale prospěch závodu, pane závodní.«

»To mu patří ve službě, již koná správně a svědomitě, jako nikdo jiný. Jeho názor, jak se dívá na vývin socialistický, který straně přísluší, musí býti závodu lhostejný. Tím je mimo službu a po tom —«

»Nikomu nic není. Vím, co chcete říci. Pravda. Inu, nelze to upříti. Jen, že podobní lidé jsou nám vždy velice nebezpeční« dodal ředitel vážně.

»Takových je na našem závodě více, ba tisíce jemu podobných,« děl Dušan klidně.

»Nikoli takových, pouze jemu podobných. Nechci vám přednášeti podstatu jejich šíleného učení, ale tolik jen podotknu: nejnebezpečnější mezi nimi jsou pouze ti, kteří mají dostatek — buď vzdělání nebo vlastní inteligence. Ostatní jsou sběř, dav, zvěř, psi, již běží na povel, hvízdnutí. O, nevrťte se, pane závodní! Pohleďte tam oknem. Vidíte je? Je to zvěř. Hleďte, jak pospíchají, se schůdků vesele sbíhají. Vidí před sebou plakát, myslí si, že je stávka. A tam odcházejí mrzutí a bručí, poněvadž jim překažen hlad, jejž by trpěli za týden. Této masy, pane závodní, této smečky chrtů se nebojte nikdy, a studujete-li otázku sociální, studujte ty inteligentnější soudruhy a těch se bojte. V těchto vězí pro nás nebezpečí, nikoliv v davech. Dav si nedá správný směr, musí čekati na povel, a ten dávají předáci, inteligentní vůdcové, organisační výbor. Dav zkrotí několik salv z ručnic, ale vůdce neskolíte. A skolíte-li, zůstává za ním učení, a to je stálé a nakažlivé.«

Ředitel mluvil tak přesvědčivě a skoro otcovsky, jakoby k synovi. »Jste mlád, pane závodní, a později je poznáte. A řeknu vám hned kdy: po velikém zklamání. Až vaše dobrota a laskavost bude zaplacena nevděkem, ošklivým nevděkem. Znám je. Jsou mezi nimi stvůry prodajné, zrádné, a to je neštěstí celku. Jen to. Jinak by byli nepřemožitelnými, hroznými a obávanými.«

Nastala pomlčka. Dušan nechtěl odpověděti na to, co mu vyprávěl ředitel, a tento opět myslil, že dojal Dušana, a že uvažuje o tom, co slyšel. Konečně pravil ředitel:

»Jen si dobře zapamatujte, co vám pravím, mám zkušenosti a znám je. Ach, vy zde máte »Breslauer Tagblatt«, pravil, dívaje se na stůl; »to vám jistě někdo prohlížel věci na stolku a vzal si ono číslo, v němž byla zmínka o uzavření hranic. Nebo jste je odhodil, a oni je našli. Máme-li své zvědy mezi nimi, mají oni své mezi námi. Nečervenejte se, pane závodní, nic není na celé věci. Byli by se toho dověděli o den neb o dva později ze svých listů, jen že mohla býti stávka a příčina ke snížení mzdy a k propuštění. Škoda. No, půjde to i beze stávky. Musí se zmenšiti výroba. O tom bude jednáno v radě v sobotu. Rada Bajer bude jistě proti tomu. Jako vždy, stojí ve všem proti mně. Ale prosadíme svou. Prosadíme. Vždyť by nás uhlím zadusili, zasypali, zamačkali, a proto je nutno se brániti.« Ředitel jako by byl radostí uchvácen při těchto slovech.

Závodní poslouchal ty vývody a důvody, důkazy i protidůkazy z povinnosti podřízeného vůči představenému. Měl svůj ustálený názor o věci, již ředitel před ním definoval.

Ředitel vida, že Dušan jako by si byl jist své věci, začal opět a přešel po několika větách na Soukupa.

»Ten Soukup je zvláštní člověk. Škoda je ho, že nedovede se jinak uplatnit, míním totiž prospěšněji. Ačkoliv na to, čím byl, je z něho dosti. Z pouhého táčkáře je prvním strojníkem. A vyznamenaným. A za to všecko je vám povinen díkem, jen vám, pane závodní. Vám —« dodal ředitel s důrazem.

»Jen, aby se vám též neodměnil jako ostatní —« pokračoval pak. »Ti lidé neznají vděčnosti, jim je tato stránka lidského nitra cizí. Co se pro ně udělá, nepokládají za zásluhu, nýbrž za povinnost. Ano, za povinnost. A při nejbližší příležitosti kousnou člověka jako vzteklý pes, nepoznávající svého dobrodince. Na příklad včera, jak po vás ten pes Bogda mrštil pohanou!« Ředitel chytře vplul do proudu, v němž chtěl býti.

Dušan se na něj podíval a pravil klidně:

»Po mně? Proč by po mně házel? Čím?«

»Což vy nevíte dosud o ničern?«

»Nevím, o čem mluvíte, pane řediteli.«

»Ale musíte přece věděti, co se stalo včera večer po schůzi důvěrníků mezi Soukupem a Bogdou.«

»Ničeho nevím. Nestarám se, co se děje mezi nimi,« řekl určitě Dušan.

»Inu, já se také nestarám,« určitě opakoval ředitel Dušanovo slovo, »ale je nutno někdy věděti, co by mohlo být regulátorem našeho jednání.«

»Nemyslil jsem tím nic jiného, nežli, že se o ně nestarám, co ve schůzích dělají,« — omlouval se Dušan.

»Vím, vím — ale co se stalo, zasluhuje aspoň s vaší strany nejurčitějšího a nejpřísnějšího potrestání.«

»Stalo se něco tak hrozného?«

»Velice. Bylo po vás hozeno špínou, pohanou a právě těmi, jimž prokazujete dobro. Odpusťte, velmi nerad se míchám do věcí, po nichž mi nic není, zejména věcí osobních, ale Bogda zaslouží trestu, a sice nejpřísnějšího. Ponechávám to na vůli vám.«

»Nevím dosud, pane řediteli —«

»Hned vám to řeknu, ale prosím, abyste zachoval klid: Bogda tvrdil včera večer všem do očí před organisačním výborem, že — držíte se ženou Soukupovou.« Ředitel udeřil mistrnou ranou. Zadíval se na závodního a čekal, jaký bude míti rána účinek. A s podivem pozoroval, že — selhala. Závodní zůstal klidně seděti, a ani se nerozčilil, ani nezačervenal, ba ani rozpaků nejevil jako člověk při činu přistižený.

Nastala pomlčka. Za chvíli teprve pravil závodní:

»Tvrdil-li Bogda cos podobného, pak je to ničemnost, nedosahující výše mého hněvu, zvrhlost darebáka, prodajné stvůry, jejíž zrádný jazyk nemůže hadí slinou pošpiniti čistý charakter počestného člověka!« Dušan mluvil klidně, ale s celou určitostí a přesvědčením člověka, jenž není sobě vědom viny.

Ředitel se na něj chvilku díval, jako by chtěl vypátrati, zda to, co slyší, je pravda, či zdali to jest pouze dobře — divadelně sehráno. Na obličeji Dušanově nebylo stopy rozčilení.

»Prosím vás ještě jednou za prominutí, že jsem vám sdělil, co jsem věděl, ale považoval jsem to za povinnost jako váš představený, říci vám to, co se o vás mluví, a to tím spíše, ježto obvinění, jímž po vás bylo hozeno, je zločinem páchaným na cti muže počestného. Nevěřil jsem tomu sám, ale zdá se, že Bogda měl při tom určitý úmysl.«

»Nevím, jaký úmysl by mohl míti, snad jen msta ho k tomu vedla. Nic jiného. Byl degradován pro nedbalost.«

»Musím vám říci, že tomu nikdo nevěří, co Bogda mluvil. Zejména naše Hedda je vaším nejlepším obhájcem. Rozumí se, že Bogdu potrestáte co nejpřísněji.«

Závodní neodpověděl.

Ředitel se díval na něho pozorně a skoro zvědavě.

Za chvíli pravil:

»Bude nutno podati na něho žalobu a propustiti ho z práce.«

»Nikoliv,« řekl Dušan. »Vypadalo by to jako msta, a smýkati se po soudech s podobným padouchem ani mně nenapadá.«

»A necháte ho úplně bez trestu?«

»Prozatím ano.«

»Čiňte, jak vám libo, ale —«

»Pane řediteli, nechať o tom přemýšlím jakkoliv, stále přicházím k jedné metě: nechati vše tak, jak to jest. Žalovati Bogdu nechci a nebudu, propustím-li ho z prá- ce, budou ho všichni pokládati za mučedníka, trpícího za pravdu.«

»A ponecháte-li ho v práci, budou považovati za slabost —« řekl ředitel skoro s úsměvem.

»Snad, ale to je nejslabší zbraň, již jim ponechám v ruce. Octl jsem se v kolisi, aniž vím, jak se z ní dostanu. A přece, pane řediteli, věřte, že jsem nevinen v tom případě.«

»Věřím vám, ostatně vždyť jsme muži. Sem tam nějaká příležitost… ta se promine. Pravý muž dovede využitkovati pravého okamžiku!«

»Ale já jsem jej nevyužitkoval nikdy!« Závodní pronesl tuto větu tak přesvědčivě, že se sám ředitel na něho upřeně zadíval a zdlouha prohodil: »Nikdy?«

»Nikdy! O — kdybyste věděl — kdybych vám mohl říci — —«

»Co? či snad máte nějaké závazky?«

» Nemám, ale — — Ne — Nepovím!«

»Či snad někoho milujete? Ano? Viďte, uhodl jsem? Vy někoho milujete, a ten někdo — totiž, vy myslíte, že nebudete vyslyšen, že mám pravdu? Ale já vám mohu říci, že budete vyslyšen. Slyšíte? Budete. Vím to. Spolehněte se, vzchopte se a jednejte. Tak nejlépe byste zacpal všem utrhačům ústa.«

Ředitel mluvil tak přátelsky, že závodní pohlédl na něho překvapeně. Leč ředitel domnívaje se, že pluje ve známých vodách s příznivým větrem, vedl si stále stejně. »Víte, pane závodní, člověk svobodný se neubrání. Má-li mladá dívka se ubrániti všemu zlu, jež ji v životě obklopuje — mladý svobodný muž je vydán jen ještě horšímu; každý totiž posuzuje jeho život, ale tomu lze se ubrániti jen ženitbou. — Ano, pane závodní, ženitbou! Nic si z toho nedělejte, že jsem vás upozornil, co ten darebák Bogda o vás roznesl. Stalo se to v úmyslu nejpřátelštějším, ale přemýšlejte o mé radě! — Vzchopte se a budete vyslyšen. A kdybyste měl potřebí přímluvčího — nu tak. nabízím se vám —« se smíchem řekl ředitel. Po chvíli dodal: »Ženatý, mladý muž, jako vy, takový odborník, jako vy —, a trochu protekce — ej — to se to postupuje, to je kariéra a závist — — — —«