Na šachtě/Díl II/XI

Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 121 - 138. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Obrovský sál »u Růže« byl v ustanovenou hodinu přímo nabit. Poledním vlakem přijedší soudruzi ze schůze v Karviné roznesli, co se stalo, po všech ještě dosti plných hospodách a tak se pobouřily kolonie. Po celé odpůldne o tom mluveno a každý se těšil, že večer uslyší o tom více. Redaktor Hokeš byl v celém kraji znám jako řečník silného výrazu a bezohledné říznosti.

Rozpuštěná schůze karvínská neměla jinak žádné zvláštní přitažlivosti. To se stalo bezpočtukrát, ale to zajímalo, za jakých okolností se to stalo.

Dav chtěl slyšeti kritiku o řediteli, jenž byl nenáviděn právě proto, jak jej líčil Soukup. Dav chtěl míti veřejně jeho mravní popravu, ale pomalou a zdlouhavou jako bylo utrpení davu; jeho bída a strádání. Věděl, že redaktor Hokeš, jeho rozhodný obhájce a zastánce jeho ve chvílích nejvážnějších, zaujme určité stanovisko v této události, obětuje třebas svoji osobní svobodu za své přesvědčení.

Je to přirozené.

Sta a tisíce jich trpí. Jsou tísněni a skrčeni, dření a tlačeni k zemi, vražděni nouzí a hladem, a divno vám potom, že chce míti dav právo veřejně popravovati? On chce gilotinu veřejnosti, aby na ní pomalu a zdlouhavě popravoval ty, jichž nenávidí. Řekněte, že vraždí čest nevinných? On vraždí ze vzteku, když byl dříve marně prosil za právo. Snad strhne s sebou i nevinného do bláta, ale to není vinou jeho, to leží v povaze boje samého.

Stále noví a noví soudruzi přicházeli. Byli zde dělníci všech oborů. Horníci, zámečníci, kováři, stolaři, tesaři; všichni ti, kteří jsou kolečky stroje kapitálu řízeného — mamonem.

Počasí bylo mizerné. Bláto a ještě k tomu pršelo; siholilo, ale bylo to přece jen mrzuté. Než, to neubralo chuti těmto lidem přijíti do schůze.

Již po ulicích, kudy se brali, bylo slyšeti úryvky toho, o čem by rádi slyšeli. Slova: šlechtíc, »von«, ředitel, skandál a jiná, padala a lítala vzduchem jako mouchy v srpnu. Ranní událost v Karviné rozletěla se městem a vnikla i do domů měšťanských, i do pokojů úředníků; ba, Šebela sotvaže u Soukupa se zastavil a vyzvěděl smýšlení u něho shromážděných, pospíšil, aby vše raportoval řediteli. Měšťanstvo, úřednictvo nižší i vyšší kategorie, zejména horních závodů, jevilo tajnou radost nad tím, co se stalo. Všichni přáli řediteli, že se našel někdo, jenž pořádně osvětlil zásluhy ředitelovy a veřejně poukázal, zač se uděluje šlechtictví a jakým lidem.

Zjevně a veřejně ovšem nikdo neprojevil souhlas s redaktorem Hokešem. Ba mnozí potkavše se, rozmlouvajíce a přetřásajíce tuto událost, odsuzovali hrubé jednání a způsob jeho zatracovali jeho výpady a do pekel posílali učení sociální demokracie.

Hluk, šum a ruch jako v úle. Kouř, zápach výparu špinavých těl, atmosféra hrozná; tvrdé, skoro bezcílné obličeje; osmahlé, ponejvíce vychrtlé postavy, na nichž může lékař pozorovati již zárodky hrozných nemocí píleních, pocházejících z polykání drobounkého prachu pod zemí. Hustý, nakyslý vzduch, prosycený mastnotou, toť povrchní obrázek schůze dělnické.

Vzadu, po celé šíři sálu, je divadelní jeviště; má zde svoji místnost vzdělávací spolek »Lassalle«. Opona je zdvižena. Na pódiu stůl a židle. Nad stolem visí rozžatá petrolejová lampa, podobající se z druhého konce sálu a v hustém kouři blýskajícímu světélku »sicherky«.

Debatuje se všeobecně, nikdo nejeví netrpělivost, že schůze nezačíná. Mnozí sedí, pokud mají místa kolem stolů u zdí, jichž špína odpovídá této místnosti. Pijí pivo a kouří. Jiní sedí v řadách židlí, ostatní se tlačí vzadu. Myš by neproběhla. Tak je místnost naplněna.

»Růže« je jediná místnost v celém městě, kde Žid-obchodník-hostinský dovoluje hornictvu pořádati schů- ze. — Vedoucí kruhy českého života, v nichž mají převahu početní závodní inženýři, nedovolují mu pořádati schůzi odporu v elegantní dvoraně u »Českého lva«. Až sem na periferii, do nedlážděných ulic, je vystrčeno dělnictvo, »bratři jedné rodiny a krve«, jak pěkně se píše ve vlasteneckých žurnálech o dělnictvu.

A tito lidé jsou naší krve a mělo by se jim jíti jinak vstříc. Že chybují? Snad. Ale naše vina; nechali jsme je dlouho o samotě.

Pohleďte sem. Množství žen je zde. Děti mají na rukách. U rozhalených prsů kojence. Přišly poslouchat a utužit se v odporu. Tušíte, co by mohly a dovedly vykonat? Jen je poznat a ocenit.

Soukup přišel až v osm hodin. Šel s Migalou, Mühldorfem a Hrubým. Objevení jeho bylo událostí. Co se oženil, nebyl na žádné schůzi. Sálem proletělo: »Soukup je zde,« a jeho osoba zde v tomto okamžiku potvrdila důležitost situace.

»Soukup je zde,« znělo to polohlasitě.

»Kde? Kde?«

Všichni se po něm ohlíželi.

»Soukup — sám Soukup přišel,« šeptal si Bogda sám pro sebe. »No uvidíme…« dodal mezi zuby.

Redaktor Hokeš šel uvítat Soukupa. »Na zdar. Soukupe, to je dost, že tě vidíme,« pravil, potřásaje mu rukou.

»Měj se na pozoru a zbytečně nedráždi, ať z toho nepojde nějaké zlo. Viděli jsme, přicházejíce sem, celníky. Jsou schováni vzadu za sálem v pokojíku,« pravil Soukup Hokešovi.

»Jako obyčejně. Cožpak máme schůze někdy bez těchto vládních podpor?«

»Nu a jak bylo v Karvíně?«

»Ale báječně.«

Proud příchozích oddálil je od sebe. Soukup se po- stavil až vzadu. Jako náhodou postavil a přidružil se k němu a ostatním Bogda. Pilečka seděl u stolu s horníky. Šebela baví se opět uprostřed sálu na židli v řadě mezi ženskými, zabrán v živý rozhovor, zdá se, že jeví živý zájem pouze o to, co slyší a kdo je tady, než o to, co přijíti má. Rovněž Pilečka a Bogda. Oči tohoto protínají zrovna hustý vzduch, jako by si chtěl pro věčnou upomínku vrýti v paměť obličeje přítomných.

Rázem se tiší tento bzukot a šum. Na pódium zasedli: poslanec Binder, poslanec Grsch, redaktor Hokeš a zároveň úředník policejního komisařství Wolanski, rodem Polák a známý svým bezohledným vystupováním a odporem proti sociálně demokratické organisaci.

Po obyčejných zahajovacích formalitách, jež provedl redaktor Hokeš, přistoupeno k volbě předsedy schůze. Přihlásil se Bogda a navrhl — Soukupa. Shromáždění projevilo svůj souhlas s tímto návrhem.

»Vyzývám tudíž občana Soukupa, aby se ujal řízení schůze,« pravil Hokeš.

Soukup nevěděl, co činit! Chápal vážnost chvíle, ale zdálo se mu, že přijetím této hodnosti nastupuje cestu někam do neznáma. Vždyť není ani pravým příslušníkem této strany. Proč on má býti právě předsedou?

Viděl, jak celé shromáždění obrátilo se hlavou tam, kde stál, cítil, že všecky oči jsou na něho upřeny. Říci, že nepřijímá ono vyznamenání, zdálo se mu nemožným, poněvadž by tím dokázal zbabělost.

Jen chvilku bylo toto napětí v jeho mozku. Rázem se počal prodírati davem k jevišti, kde se usadil vedle Hokeše a zahájiv schůzi, udělil Bindrovi slovo.

Pronesené řeči se dotýkaly pouze otázky stavovské. Byly to po většině známé věci, jimiž se zpravidla krmí dav, aby byl stále při chuti: Vyssávací systém, rovnost všech, osmihodinová doba pracovní, volnost svědomí ve věcech náboženství se týkajících, zkrátka mnoho slov a frází, které se mluvívají davu a které již dávno před tím mluvil perský socialista Mirza Ali Mahomed ze Širazu, známý »Bab« (brána), a byl za to zastřelen a stoupenci jeho »Babiové« mučeni a pobíjeni za nauku, již hlásali a jež vyvrcholila ve slovech Mirzových:

»Nikoli proti islámu (náboženství mohamedánské), proti zločinnosti všemocného kněžstva mluvím,« volal již tehdy šlechetný Mirza.

I on již tenkrát viděl v sociálním životě potřebu nápravy a proto hlásal: »Napravte život rodinný, netrpte manželství na čas!« Zapověděl rozvod manželský, odstranil všecky náboženské ceremonie jako prázdné hříčky, ženu postavil na roven s mužem, zrušil rozdíl stavů a jiné ještě Orientu neznámé věci. A nechť bylo trýznění stoupenců sebevětší, tyto ideje, prodchnuté všelidskostí a převanuté láskou ke všem, vtělily se hluboko, a tisíce a tisíce přejaly je za své, až se celý Irán zachvěl. Zachvěl se i král králů šach Nassireddin…

V sále byla temperatura k nesnesení. Nevím, kdo z lidí, nezvyklých tomuto zápachu, byl by zde vydržel. Teplota těla, výpary, splývaly s tabákovým kouřem a mísily se s decliem, prosyceným alkoholem.

Poslanec Binder domluvil a ozval se potlesk. Mnozí ovšem neposlouchali, poněvadž co mluveno, slyšeli několikrát v rozličných variacích, ale aplaudovali přec. Nebylo žádného odporu.

Soukup se otázal, přeje-li si někdo vysvětlení. Nikdo se nepřihlásil.

»Uděluji slovo občanu redaktoru Kokešovi,« pravil zvučně Soukup.

Nastalo ticho jako na povel. Na tohle se těšili. To jim mělo podrážditi krev. Chtěli slyšet něco nového, něco divočejšího. Redaktor Hokeš byl dobrým a známým řečníkem. Míval opletu se soudy ještě o nedávné stávce a to ho činilo známým a sympatickým. Jako řečník byl více rezavý než přesvědčující, ale měl dar umět mluvit k davu, zachytit, elektrisovat, zapalovat. Zvučný hlas, silná fráze mnohdy samorostlá, ohnivý temperament a láska k tomu, co hájil. Pravý táborový řečník.

Měl zvyk velkých řečníků. Začal pomalu, polohlasem, jako by nemohl; mluvil, řekněme, způsobem poslance Dr. Ed. Grégra. Náhle povznesl hlas a zesíleně postupoval, až slova jeho hřměla a zarývala se v duši poslouchajících, uchvacujíce a zapalujíce.

I dnes počal volně a polohlasem.

Mluvil o »charakteru se stanoviska výchovného.« Na pohled neviňoučké thema.

Rozvinul obraz duše mladé, probral věk dětský, mládí, jinošství, mužství. Stanovil cenu člověka charakterního a přešel k tomu, jaká odměna kyne člověku čestnému a charakternímu. »Nevděk,« řekl, »je údělem lidí pravých, charakteru nezdolného, kteří se stávají moderními mučedníky, jako jimi byli křesťané prvních století.«

Bylo pozorovati, že nedrží se přesně látky, obsažené ve větě thematu. Rozvinul dobu římskou, postup její a zánik, šel dále či blíže po krvavých stopách zaniklé veleříše římské a probral dobu středověkého rytířstva, jeho ukrutnost, nelidskost, ješitnost, marnivost a hloupost, když za to, že nosil kus červeného nebo modrého cáru na helmici, měl povinnost buď sebe nechat zabíti, nebo skoliti jiného, kdo nechtěl uznati, že ona dáma, dárkyně — darovavší rytíři onen hadr — je nejkrásnější a nejctnostnější — třebas ji ani neznal.Tomu se říkalo rytířskost, to bylo chváleno, ba našli se darmošlapové, darmojedi, tuláci horší než pobudové dnešních dnů, ale měli erb, šlechtický erb, neměli však co hrýzt, a proto dali si kytaru na záda, sesumírovali si několik praček, rvaček a vražd a chodili od hradu ke hradu, zpívajíce, jak, kde a jakým způsobem, který rytíř slavně zahynul v boji pro čest své dámy. Dali jim za to najíst a zaplatili jim a za čas je opět vyhnali. Tenkrát jim říkali troubadouři; dnes jim říkáme »jarmareční zpěváci«.

Řečník uvedl posluchačstvo do smíchu. Po chvíli pokračoval zesíleným hlasem:

»Šlechtictví se zvrhlo ve středověku na tlupy vyděračů; lidé, kteří zavedli tak zvané právo člověčenství čili poddanské, zbavivše lid selský volnosti, svobody a nadělavše z něho svých robotníků, mohli se potulovati po světě a utráceli jeho pot a krev a mozoly.

A důsledek? Ten lid, jenž rval se s celou Evropou za doby Žižkovy, poněvadž se rval za svou víru, čistou víru Kristovu, za svobodu svou, ten lid volný, silný lid pevného, nezdolného charakteru Tomáše ze Štítného, Žižky, Husa, Milice z Kroměříže, Matěje z Janova a jiných a jiných, ten lid zotročilý, nebojující za sebe ani pro sebe, nýbrž pro pány a za pány, podléhal a podléhal dále a stále hlouběji a hlouběji, až podlehl úplně na Bílé hoře. To je kletbou našeho národa, naší minulosti, hrůzou dob tehdejších a největším zlodějstvím spáchaným na českém národě a lidu tím, že mu zhýralá šlechta tehdejší doby ukradla charakter — —«

Bouře potlesku zaburácela sálem.

»Bardzo pienknie mluvíš.«

»Bardzo slicznie.«

»Nazdar!«

»Nazdar!«

»Bardzo dobrze mluvíš, szanovny tovarziszu,« — tak voláno.

A bouře pochvaly těchto lidí, o nichž se tvrdí, že nemají smyslu ani citu pro svůj národ, hřměla několik minut. Jen umět k tomuto lidu promluvit tak, aby tomu porozuměl a uvěřil, ale aby mu to řekl někdo z jeho středu, kdo s ním stejně cítí a stejně trpí, jemuž je s důvěrou oddán, na tom záleží. Nevěří tomu, kdo má pro něho velkopanský úsměšek pohrdání a přichází ho vyhledávat časem pouze, jen když ho potřebuje — poučovat o právech, jichž neznal, o povinnostech, jichž neplněno především jemu.

Komisař v bouři potlesku zaznamenává si poslední větu řečníkovu, zanikající v bouři pochvaly, a nachýliv se k Soukupovi, něco mu vykládal.

Soukup napomíná řečníka dle komisařova přání, aby se mírnil a zůstal při věci! Redaktor pokračuje a hlas jeho hřmí:

»Lid zotročený, zbědačelý, duševně ubitý a fysicky znemožněný, lid bez vědomí, že pracovati má pro sebe, pro svou budoucnost a pro lepší svých; lid hnaný bičem k uctívání a zbožňování toho, co je mu nesrozumitelno, co přestalo tvořiti součástku jeho nitra, poněvadž vidí denně páchati křivdy na tom, co jeho otcům a jeho dětství bylo nejsvětějším; lid takový není ani dobrým poddaným, ani dobrým křesťanem, či má v lásce míti to, čemu nedůvěřuje, ale k čemu je hnán karabáčem, zákonnou nutností a společenským ohledem? Proč? Jen volný, nespjatý duch tvoří volné lidi a tím volný rozhled, volné nazírání na vývin světový. Nikde, ani mezi divochy nenapadne nikomu nenáviděti člověka proto, že se klaní jinému božství, a nejsvobodnější státy, kulturně nejvyspělejší, nejméně věnovaly času hádkám náboženským; vždyť náboženství jako nauka, jako otázka nejniternější, má býti nejvlastnějším a nejčistším chtěním lidského já. V našem státě stalo se náboženství dík stávajícímu režimu pachtovní smlouvou mezi hierarchií, která rozkazuje nám jíti v duševních poutech — — —«

»Žádám řečníka, aby nezabíhal a zůstal při věci,« pravil ostře komisař.

Nová bouře pochvaly zahřměla k souhlasu s vývody řečníkovými, který po utišení opět se chopil slova.

Znovu se vrátil v dobu středověku a vylíčil vznik šlechty, její povinnost a přechod její od zahálčivého života do života práce a doby nové.

Dotkl se šlechty na nejchoulostivějším místě, na jejím národním charakteru; provedl důkaz, jak již dávno stala se národně bezbarvou; z českých rodu zapomněla českosti, dávajíc si nová jména s příznaky německými, a tím stala se v prvé řadě národně bezcharakterní.

Dále vylíčil pasování, či jmenování šlechty v době novější, dovozuje, kdo a jaký člověk bývá často za doby dnešní šlechticem jmenován a jak se to děje.

Komisař prohlásil, že nebude trpěti kritiku vlády, aneb strhování do debaty osoby panovníkovy. Při prvém dotknutí se koruny — rozpustí schůzi.

A zase rozpoutal se dav pochvalou.

»Musím přece mluviti o tom, co se děje při udělování šlechtictví,« volal řečník hlasem plným trpkosti a sarkastického výsměchu. »Nechci generalisovat, ale v jednotlivých případech uděluje se šlechtictví nejmírněji řečeno — velice lehce a buď vědomě či nevědomě k sankci předkládá se toto jmenování na místa nejvyšší. Ničeho nenamítáme — trpí-li již někdo touto »dekorační nemocí« — jen když je to člověk — člověk průměrně provanuty ideou lidskosti, ať je to ten či onen. Křesťan nebo ne, na tom nezáleží. Jen když jeho činnost spočívá v plnění lidských povinností ke všem, jen když je dokázáno průměrem, že zásluh nějakých má, ať tak, či jinak nabytých, jen když jsou to zásluhy šlechetné, jimž lidstvo vděčí.

Šlechetné je býti odměněn za dobro. Šlechtic duchem budiž napřed člověkem a potom budiž šlechticem řádu, kasty vyšší — snad ne vždycky lepší — napřed chceme šlechetný čin, obětavý skutek a potom teprve šlechtice. Nikoliv žoky peněz nashromážděné mnohdy prokletím utiskovaných; nikoliv výsadu šlechtictví pro ty, kdož nemají zásluli jiných nežli těch, že po celý život trpícího, hladovějícího dělníka utiskovali, vymačkávali, vyssávali, aby ho později zmrzačeného a ožebračeného vyhodili na smetiště žebroty.

V našem kraji se rozdává šlechtictví nesl… Pardon, pane komisaři, já to nedořeknu, aby nebyla mrzutosti Hokeš se kousavě usmál.

Celé shromáždění vypuklo v smích. Řečník pokračoval:

»To se děje snad proto, jen abychom také nějakého šlechtice zde měli. Zač se uděluje, to vrabci na střeše cvrlikají, jakož i kdo dal k tomu impuls a na místech povolaných sugeroval těchto novopečených šlechticů zásluhy.

Či jiní zde zásluh nemají? Proč neuděleno šlechtictví za zásluhy skutečné, za ochranu a záchranu života? Proč neuděleno šlechtictví někomu z dělnictva? Aha! Nemá zásluh? Má a větších než mnohý ten novopečený »von Ypsylanti«, nebo jak se zove. Mnohý dělník vykonal šlechetný skutek nejvznešenější, protože se obětoval za svého druha; život nasadil, aby soudruha zachránil. Kdo sebe obětuje, aby zachránil bližního, je hoden uctění, ba má právo na to.

Či není mezi námi nikdo, mající podobné zásluhy?« zvolal rozhlížeje se kolem.

»Gembicki!«

»Lácka!«

»Schneider!«

»Vendulák!«

Tak to znělo kolem a celá řada jmen se sypala z úst přítomných.

»A má práva jim toho někdo upřít?«

»Ni!!!« znělo to hromovým hlasem kolem. Rozčilení se zmocňovalo všech, i řečníka.

»Předsedající dnešní schůzi, soudruh Soukup, zachránil duchapřítomností dvanáct lidských životů. Dali mu za to metál a bídný groš, jako by se lidský život dal zaplatit penězi. Lácku, Schneidra, Gembického úplně zapomněli.

Tito ubožáci nasadili životy své při důlním požáru v jamách »Grofovských«. Gembický přišel při tom o oko a ještě se musil o provisi s bratrskou pokladnou soudit. Lácka při výbuchu na jámě »Fritz« se odvážil tak daleko, jako nikdo, a omámen klesl a pouze odvahou Vendulákovou, který se pustil za nimi, byl zachráněn. A jiní —«

»Závodní Dušan zachránil ze zlých větrů dva horníky; na zádech je vynesl až k nárazišti,« podotkl hlasitě Soukup.

»Třebas tedy Dušan, nechť kdokoli jsou, má-li zásluhy. Ale to právě činí to udělování šlechtictví tak neskonale směšným a malicherným, že je odvislé od peněz. Proč není šlechticem Schneider, Gembicki a jiní? Nemají peněz! To je to! Nikoliv zásluhy, ale peníze, třebas nakradené vymačkáním a vydřením dělnictva, tvoří dnes první a hlavní stupeň, po němž možno dosáhnouti šlechtictví.

Dnes slavíme nové obohacení přírůstku šlechtického stromu a ptejme se, co udělal pro lidstvo, co učinil ke zmírnění bídy nás všech! Nic! Poslušným a vděčným orgánem svého pána byl, dobře dresurovaným honícím psem na lidskou zvěř. Znáte ho? Víte, kdo to je?«

» Ředitel — ředitel!« voláno.

»A takového člověka korunují šlechtictvím. Za to, že naplnil do vrchu žoky velkokapitálu, za to je dekorován. Takoví l… mohou být dekorováni a to podporuje i koruna a sám císař z lu …«

»Ve jménu zákona rozpouštím schůzi,« vykřikl komisař, takže poslední divoká slova řečníkova tratila se v bouři odporu, jenž byl tímto zasažením komisařovy úřední moci v okamžiku vyvolán.

Klidné toto shromáždění bylo okamžitě proměněno v bouřící, šumící a kypící vodopád.

»Nechat domluvit!«

»Niech žyje!«

»Bardzo dobrze!«

»Nazdar!«

»Sláva!«

»Mluv!«

»Mluvit!«

Směsice hlasů rykům podobných nesla se vzduchem. Dupot, výkřiky, smích, odpor, vztek, vše promíseno. Každý něco mluvil a žádný nevěděl co, a jeden druhého neposlouchal, ba ani neslyšel a nerozuměl.

Jako by běs rázem vjel do těchto lidí. Těžko bylo by lze je ovládati násilím. Divoký vztek jednou probuzený nedá se udržeti odporem.

Zdá se, že dojde k nejhoršímu.

Komisař, čapku maje na hlavě, zapisuje si něco dozápisníku a ostře při tom mluví se Soukupem i Hokešem. Nelze rozuměti slova, ale z posuňků lze poznati, že oba protestují.

Nikdo se ze sálu nechtěl hnouti.

Komisař vybízel k odchodu jménem zákona. Marně vše. Lid stál a bouřil neúnavně. Chtěl slyšet ještě zakončení, nějakou parádní frází. Na to čekal. Vyšla, ale slyšel ji pouze komisař a snad též Soukup. Snad.

Rázem vstoupili celníci do sálu.

Bylo jich dvanáct.

Dvanáct pušek se zalesklo …

Rozestavili se na šíř sálu u jeviště, a strážmistr ostrým vojenským povelem poručil rozejíti se. Ještě stáli všichni. Celníci i shromáždění.

Strážmistr povelel, a celníci nasadivše pušky jako k útoku, lesklými bodáky kupředu — postoupili —

Nastal zmatek. Ženy se obrátily a tlačily se na zadní sražený dav, děti plakaly, mnohé ženské blízko celníků stojící křičely. — Muži zatínali pěsti.

Konečně bylo znáti hnutí, a dav povolil. Zdálo se, jako by zde letěla smrt — — —

Přeletěla … Uhnula se — Tentokrát…

Mezi posledními, kteří vycházeli, byli oba poslanci, redaktor Hokeš a Soukup. Za nimi šli četníci.

Komisař zašeptal něco strážmistrovi, jenž vojensky pouze pozdravil.

Venku se ozval hluk.

Sotva vyšel redaktor do hustě naplněného dvora, ozvalo se volání slávy tak bouřlivé, že se neslo vzdu- chem až do ulice, četníci vyrazili mezi lid, rozhánějíce ho pažbami svých ručnic, nehledíce úzkostlivě, kam rána padne, zda zasáhne vinníka či nevinného, muže či ženu, dítě nebo starce.

Redaktor šel v živém hovoru zabrán se svými přáteli do města, kde již byl klid, rušený pouze pozdními domů se vracejícími lidmi, již ukončovali své hovory hospodské cestou k domovu.

Zašli do hostince k »Českému lvu« a po půlhodinné zastávce šli všichni stejně domů. Soukup i oba poslanci šli vyprovodit redaktora. Přišli do Štěpánčiny ulice. Na věži chrámu Spasitelova odbíjely hodiny, pověstné svou vrtohlavostí, jedenáct.

Před jedním z nově vystavěných domů stanuli. Loučili se v příjemném přítmí ulice, která byla proto tak mizerně osvětlena, poněvadž tu nebydlil žádný »městský rada«. Stáli tak chvilku. V tom se vynořili ze tmy dva celníci a dva tajní policisté.

»Vy jste redaktor Hokeš?« tázal se jeden z celníků.

»Ten jsem. Přejete si?« klidně odpověděl redaktor.

»Ve jménu zákona vás zatýkám.«

»Mne? — A proč?« tázal se skoro ve smíchu. -

»Do toho mi nic není.«

»Ale řekněte mi přece, jsem poslanec Bindr, vy vykonavateli rozkazů, čelících k blahu občanstva, proč zatýkáte Hokeše?«

»Znáte zajisté aspoň příčiny,« pravil redaktor. »či by to snad byla dnešní schůze?«

»Nevím, nepátrám po tom. Mám rozkaz vás zatknouti, učiním tak. Důvody musí podat jiný a víte, že do čtyřiadvaceti hodin musíte být předveden před vyšetřujícího soudce.«

»Vím, vím, pane strážmistře, ale snad bych se mohl se ženou a s dětmi rozloučit.« pravil redaktor.

»Nemožno. Mám povinnost vás okamžitě odvést a podrobit prohlídce. Doufám, že dosti těžký úkol můj neztížíte odporem. Neprospěl byste ani sobě, ani možnému pozdějšímu propuštění po zavedeném vyšetřování, případně vysvětlení věci.«

»Óh, nebesa! Jak ti děkujeme, osude, že žijeme zde v této říši a ne v Rusku!« zvolal redaktor. »Nuž pojďte, pánové. Nač se hádat a smlouvat. Vy to laciněji dát nemůžete, sleva není ve vaší moci,« a jako k zábavnému večírku, vesele rozmlouvaje, obrátil se k odchodu. »Tak nazdar!« volal a podával soudruhům ruce. »Vyřiďte to ženě.«

Vtom se otevřelo v prvém patře okno a ženský hlas volal:

»To jsi ty, Jene?«

»Jsem,« volal redaktor.

»Pojď už domů!« volal hlas.»Jindříšek trochu stůně.«

»Rád bych, ženo, ale nemohu.«

»Což ses dnes dost již nenamluvil?«

»Inu, namluvil, ale právě proto nemohu.«

»A proč?«

»Nechtějí mne pustit!«

»Nedělej šašky, dítě stůně.«

»Nuž opravdu, nechtějí mne pustit, jsou na mne čtyři, bojí se o mne. Je to skoro podobná scéna, jako v tyrolských elegiích«, když odváželi Havlíčka.«

»Nerozumím ti.«

»Pohlédni jen. Jsou tu četníci.«

»A co chtějí zas?«

»Mne.«

»A proč?«

»Nevím.«

»A odvedou tě?«

»Hned. Už mne vedou.«

»A kam?«

»Do »Frohnfesty«.^[1] Pravda, páni?« pravil redaktor vesele k celníkům.

»Do arestu? Už zas,« zvolala žena z okna, ale pouze otazníkem bez všeliké hrůzy. Bylo vidno, že na »tyto věci« byla zvyklá. Inu, žena redaktorova a redaktor socialista — hrůzo boží — — — Zlé od nás!

Ale zbav nás od zlého!

»To víš, že ne do hotelu,« smál se redaktor.

»Kupředu,« zvolal celník, vida, že se noční chodci

zastavují kolem. »O tomhle si promluvíme zítra ve sněmovně,« pravili poslanci celníkům.

»Tak s Bohem, ženo, pošli pro lékaře a zítra mi přijď říci, jak je chlapci.«

»S Bohem,« volala žena.

»Ale neplač.«

»I ne. Zítra ti přinesu snídani, a ať tě, Janku, dají do čisté cely, ne jako onehdy přišel jsi odtamtud plný vší.«

»Nu, jen když to byly vši erární.«

»Kupředu!« volal celník.

»Nuž pojďme. Servus, kamarádi. Už jdu. Nezapomeňte — zítra.«

A redaktor si zanotoval na melodii kdysi dojemného smutečního pochodu, tuším Chopinova, směšnou pražskou parodii:

»Už mne vedou
ku Dobytčáku,
»Polda«^[2] jde napřed
a dva jdou vzadu.«

Šli Nádražní třídou; ztracenou uličkou, nejkratší cestou k vězení.

Soukup kráčel k domovu. Musil jíti kolem bytu ředitelova. Přešel již a náhodou zůstal státi v temném koutě zahradní zdi blíže vrátek, které se po chvilce otevřely a vyšel z nich — Bogda.

Soukup svým očím nevěřil. Bogda šel kolem něho — a nepozoroval ničeho. Soukupovy oči, zvyklé tmě, však ho určité poznaly.

»Bogda u ředitele, a v noci? Co tam asi chtěl? Ze schůze zrovna k řediteli?«

Cestou k domovu tanul mu Bogda na mysli a hádal a pátral po příčině toho, co viděl.

---

1. Vězení.
2. Pražský lidový výraz = policajt.