Na šachtě/Díl II/X

Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 100 - 121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo asi jedenáct hodin dopoledne, kdy se dostavila k řediteli deputace úřednictva místních spolků a jednotlivců bez rozdílu víry a národnosti.

Všichni bez pobízení přišli, aby přáli »vysoce slavnému a vysoce urozenému pánu a panu« — jak začal svoji řeč předseda veteránů a za ním hned komandant »šiců«. Tito dva žárlivě na sebe hleděli, i do ledví i pod plášť, zda-li nenese jeden nebo druhý již hotový diplom čestného členství, jímž pomáhali »zušlechťovati« lidstvo v těchto mizerných časech. Tito stopaři zvýšili pokleslou čestnost tím, že po řemeslnicku vyrábějí čestnost a za desítku provedou na papíře důkaz, pečetí a podpisy ověřený, že ten a ten, dosud neznámý — pan X — má již tolik zásluh — o nichž dosud nikdo nevěděl a neví, a na základě těchto »zásluh« udělají ho čestným členem. Je vidět, že čestnost je lacinější. Čest ztratila na ceně. Jindy bylo potřebí zásluh, dnes peněz.

Za desítku čestné členství…

To se naši potomci budou divit. To budou koukat, jací to byli praotcové, a budou asi vypočítávat, zač asi mnohý z nás stál, když jeho »čest« stála deset zlatých.

Než nechme žertu.

Pan ředitel byl překvapen, že se mu nedostalo diplomu. Vina však nebyla na zástupcích, nýbrž prostě v tom, že teprve dnes ráno se to z místních listů dověděli. Nejen oni. Každý spěchal, aby byl první, jenž skládá hlubokou poklonu »vysoce urozenému pánu atd.«

Úřednictvo přišlo v plné parádě.

Horní úředníci rovněž ve svých uniformách.

Všechno, co přicházelo, vlastně přijíždělo v ekvipážích závodních, mělo úsměv na tváři. Cítil-li kdo nějakou závist v srdci anebo nějakou vrásku na obličeji, vrásku nepřejnosti a závisti, ještě na chodbě se podíval do velikého zrcadla a vrásku onu vyžehlil šátkem v nejspokojenější úsměv.

Vše si radostně podávalo ruce. Sluhové telegrafní běhali co chvíle s blahopřejnými telegramy. Vídeňské listy večerní, jakož i brněnské ranní měly o řediteli zprávy.

»Slovo tělem učiněno jest,« mohl zajásati ředitel. Neselhalo mu. Warzinger, tento nezbytný dopisovatel a referent vídeňských listů, známý v městě pod přízviskem: »Unvermeidlich«, učinil povinnost. Jeho přezvisko »unvermeidlich« pevně se osvědčilo.

A což až sem přijdou o polednách ranní listy vídeňské. Hlásná trumpeta velkokapitálu »Neue freie Presse«, kde bude celá řeč ředitelova, celá jeho včerejší řeč a popis celé hostiny. Ředitel si objednal již včera pět set čísel.

Ředitel rovněž v nejlepší náladě přijímal gratulace v malé své domácí pracovně, kam gratulanti jednotlivě vcházeli.

Jednotlivě vyjmenovati gratulanty není možno. Ze všech stavů tu byli, jen dělnictvo scházelo. Nikoliv z úmluvy nějaké, ale prostě proto, že nikomu to ani na mysl nepřišlo, snad právě jen proto, že teto »šlechtictví« bylo tak neočekávaně uděleno.

K polednímu přijížděly dámy, jimž musila Irena dělat »honéry«. Přijížděly v průvodu svých mužů a vzájemně se žárlivě hlídaly a vzájemně si nedůvěřovaly. Pozorovaly se s onou pozorností dvou dravců, jež chtějí na sebe skočiti.

Šaty, prsteny, náramky, zlato v uších i na hrdle, vše podrobeno důkladné »revisi« stranou protivnou. Škoda, že nebylo možno i srdce podrobiti »revisi«. To by bylo bývalo vzájemné zklamání.

Irena všem rozuměla a viděla do jejich nitra a právě to ji těšilo.

Čím byla některá jedovatější, čím závistívěji nesla její povýšení, tím pánovitěji se k ní chovala. Dala cítit svoji sílu dnes, v tento den svého vítězství; v den, kdy se rozpukla kukla jejího občanského ponížení a vzlétl k slunci barevný motýl, blýskaje znakem. Dnes měla zářit, oslňovat tak, aby pálila a oslepovala. Oblečena byla s onou elegancí nedbalosti, která sluší krásným ženám, budí závist odpůrkyň a rozplameňuje vášně mužů, aby nenalézajíce totéž u svých žen anebo mile- nek, porovnávali a tím vzpomínali…

»Jak jste roztomilá, jak jste krásná, má drahá. Vy nás všechny zastíníte,« pravila k ubohé paní Wohlschlägerové, o níž se vědělo, že má vysedlé lopatky, a o níž šel hlas, že mezi lopatkami nosí sklad vaty.

Irena zachovala vážnost i při největší zdvořilosti. Byla impertinentní k paní Wohischlägerové, poněvadž prý o ní kdysi řekla, že jedině ona se z celé ředitelovy rodiny nepovedla.

Ubohá paní Wohischlägerová. Co od té doby vystála.

Snad nikoho nezvala Irena častěji než ji k návštěvám, a nepřišla-li, šla ji sama navštívit, dávajíc jí při každé příležitosti znáti, že ví, co o ní řekla. Ani dnes ji neušetřila.

»Škoda, že jen já z rodiny jsem se nepovedla, abych se vám rovnala,« pravila jí tak lhostejně a přátelsky, že ostatní samým blahem se usmívaly.

Bylo to pro paní Wohischlägerovou pravým vysvobozením z muk Tantalových, když sedala s mužem do kočáru, ujíždějíc na důl »Fritz«, kde byl závodním. Dala se do pláče a pravila, že do smrti nepřekročí práh onoho domu, v němž je ona žena.

»Jen ještě jednou, jedenkrát, dušičko. Víš, že čekám na povýšení, které je v rukou ředitelových. Mohl by mi to pokazit. Irena, znáš ji, kdybys nepřišla, bude pátrat — a — ie to zlá ženská, je všeho schopna. Zmůže u Reichensteina všecko… Neplač, dušičko — ve středu posledně.«

Paní Wohischlägerové se zdálo, že by raději šla s jediným svým dítětem ke hrobu, než ještě jednou do tohoto Prokrustova lože — na večírek k ředitelovům.

Ale nic platno.

Povýšení mužovo. Zlepšení a postup. Člověk vyleze o jeden stupeň na společenském žebříku výše a může se dívati tam níže, kde se plahočí horší… anebo ještě níže, kde v bahně a blátě se válejí a rvou nejbídnější.

A mezitím Irena žvatlala s ostatními.

Jediné, jíž se bála Irena, jejímuž vtipu a duchaplnosti podléhala, byla paní Zavalíková, choť inženýra v ředitelství. Ta jediná jí imponovala. S nikým nemluvila upřímněji a opravdověji. Zavalíková byla známa svou krasochutí při volbě barev i látky k oblekům. Dovedla vzbudit závist, a to Irenu s ní spřátelilo. Byla k ní i důvěrnou a malá tajemství si svěřovaly. Bylyť skoro stejného stáří a Zavalíková, z velmi bohaté rodiny měšťanské, mohla se v mnohém Ireně rovnat nebo ji i předstihnout.

Mohla si dopřáti všeho i toho, co Irena považovala za svou výhradu, a potom, jak již řečeno, honosila se vzácnou krasochutí ve volbě obleků.

»Na shledanou, mé dámy — prosím vás, odpusťte, že vás obtěžuji — ale ve středu — určitě vás čekáme. Určitě — prosím, ještě jednou ur-či-tě. Milostpaní, přijďte — prosím vás. Budou tu širší známí. — Včera to byl jenom kroužek starých přátel, ale ve středu já zvu a — opět vás něčím překvapíme Irena od jedné ke druhé běhajíc s roztomilostí děcka žvatlala.

Mezi dveřmi políbily se s paní Zavalíkovou.

»Gratuluji ti, Ireno.«

»Prosím tě, bloudku — i ty?«

»Nemyslím k dnešku, ale —« nahnula se k ní, šeptajíc: »k Reichensteinovi.«

»Eh — jdi, ošklivá.«

»Vím všecko.«

»Není to pravda, Mařko. Aspoň dosud není to pravda, věř!«

»Nevytáčej se, dušičko. Jsem vdaná, rozumíš, jsem vdaná. Řekneš snad: tím nebezpečnější, ale dušičko — znám ho, znám.«

Irena jí polibkem zakryla ústa.

»Vidíš, nemůžeš zapřít. Ale jednu radu ti dám. Reichenstein je zvyklý jen jednou, jen jedenkrát pouze ženu obejmouti, chápeš? Myslíš-li to s ním vážně, zařiď se podle mé rady.«

»Mluví z tebe zkušenost?« Irena se podívala na Zavalíkovou tak opravdově.

»Snad. A snad také ne. Jak chceš. Učiň si závěr, jaký chceš, ale promysli dobře, co ti radím — já jediná snad bez závisti. Glück auf!«^[1]

Políbila Irenu a odešla za ostatními, hopkujíc a poskakujíc jako děcko.

Irenu ani dost málo nezarazilo, co slyšela. Vždyť se jí nejednalo o to, aby onoho muže považovala za vzor. Nepřekvapovalo ji, co o něm slyšela. Znala ho a chápala …

»Tak myslíte, Šebelo, že večer bude ještě divočejší schůze,« pravil ředitel před ním stojícímu dozorci v pisárně, kde kromě něho nebylo již nikoho,

»Jsem tím jist.«

»A Soukup a ostatní také půjdou?«

»Mluvil jsem s nimi. Navrhoval jsem dnes, aby Soukup byl mluvčím deputace, která měla jíti panu řediteli blahopřáti. Odmítl. Úplně záporně se vyslovil.«

Ředitel si přejel rukou obličej, jako by nerad slyšel dokončení, a přešel od stolku k oknu. Náhle pravil:

»Kdo byl na schůzi v Karvině; myslím, kdo fungoval z komisařství?«

»Dr. Korec.«

»Přísně si počínal?«

»Ale kde. Pokud mluvili o závodech nebo o panu řediteli, mlčel. I potom ještě, když rozebírali zásluhy, proč byl pan ředitel jmenován šlechticem, až když začal Hokeš dotírati na vládu a ministra a na všecky, kdož prý jsou tím vinni, a když do toho zapletl i — —«

»Dobře, vím. Rozpustil schůzi.«

Ředitel mluvil ostře.

Šebela chápal, že je audience u konce.

S poklonami a shrbeným hřbetem se odplížil.

Ředitel se pohřížil v myšlenky.

Byl to ostrý kaviár po sladké vodě lživých frází těch, jež před chvílí milostně propouštěl. Chápal, že to, co slyšel nyní, je celkem pravdivější, než to, co mu blahopřáli tam ti… Leč nebylo možno brániti se otevřeně. Čekal náraz; věděl, že musí přijíti tam s té strany, ale nečekal jej tak brzy. Chtěl aspoň zažít první chvíli šlechtického opojení nerušené. Věděl, že mnozí z těch gratulantů byli již zpraveni o tom. co se stalo v Karviné, a zdálo se mu, že u mnohých postřehl jedovatý úsměv kolem rtů. Spolkl toto vědomí, jako polykáme trpkou a hořkou sagradovou pilulku.

»Psi — psi —« zašeptal. »Ohlodaná kost by vás naučila poníženosti. Žlab máte příliš nízko a plný. Ubereme a dáme jej výše. Výše! Až budete skučet — hladoví vlci, pak se naučíte líbat ruce.«

Udeřil bílou rukou na stůl. Až se zalekl svého úderu a ihned se vzpamatoval, zdali příliš hlasitě nemluvil a šel se podívat z opatrnosti do předpokoje, zdali tam nikoho není. Spokojeně se vrátil. Vtom vešla postranními dveřmi z rodinných pokojů Irena.

»Matince se přitížilo,« pravila.

»Bude nejlépe, odjede-li opět na jih. Lékař mi radil na Lokrum u Dubrovníka. Je prý tam překrásně.«

»Víš, že nechce nyní odjeti.«

»Ale zde jí nesvědčí. Musíme požádati Heddu, má na maminku největší vliv. Dovede jí to vsugerovati.«

»Nu. papá, jak dopadla audience?« Irena zvážněla.

»Víš, kdo zde nebyl? — Reichenstein.«

»Tak?« řekla Irena klidně.

»Slíbil přijíti.«

»Snad odjel.« — Irena to řekla, jako by tomu sama nevěřila.

»V Karviné byla dnes bouřlivá schůze.«

»To není nic nového.«

»Dnesní schůze byla však bouřlivá proto, poněvadž se mluvilo o nás,« pravil určitě ředitel.

»O nás?« divila se Irena. »A proč o nás?«

»Totiž o mně i o nás. Zvláštní je při tom ta benevolence, s jakou se chovají policejní úředníci k té luze, když nám spílá. Dr. Korec fungoval. Jeho smýšlení je přece známo. Nechal nás smýkati bahnem a blátem, až teprve když do toho vmísili korunu — rozpustil schůzi. Musím se odpoledne postarati, aby aspoň dnešní večerní schůzi byl přítomen jiný, říznější úředník.«

»A o čem mluvili ?«

»O mém vyznamenání.«

»A co jim je po tvém vyznamenání?«

»Dušičko, ty tak málo znáš tuto lidskou bestii. Je sytá a proto má roupy. Vyje nikoliv z hladu, ale z přesycení. Závidí každému a možno s ní vyjíti, totiž zkrotiti ji, pouze hladem. Při staženém žaludku naučí se poslouchati jako pes. Nu, přitáhnu jim řemen, přitáhnu.«

Ředitel se jízlivě usmál.

Vtom vesla do pokoje Hedda.

Příchod Heddin dal rozprávce jiný směr. Mluveno o zdraví matčině a domácích záležitostech, o cestě na Lokrum. Ředitel nemluvil s Heddou nikdy o důležitých věcech, jako činil s Irenou.

Dokázáno, že matka musí jeti na jih, a bez odporu se Hedda uvolila jeti s nemocnou.

»Dreizahn zůstane u nás k obědu,« pravil ředitel.

»Alma je u malinky a švagr se baví s Ellou v salonu,« dodala Hedda.

»Musím s ním ještě mluvit — odpusťte, děti, že odcházím, ale u oběda se jistě uvidíme.«

Políbil obě dcery na čelo a odešel.

Po jeho odchodu Hedda přisedla k Ireně. Dívala se na ni dlouho. Dívala se s pocitem děcka, jež zbožňuje svou matku. Pojednou ji objala kolem pasu a položila jí hlavu do klína.

Irena cítila na kolenou, jak se křečovitě chvějí ňadra Heddy.

»Co je ti, miláčku?« tázala se něžně.

Hedda neodpověděla.

»Pro Boha, mluv, má drahá.«

»Ach, Ireno. Proč jsi mě donutila v noci líbati jeho—« zavzlykala Hedda s opravdovou bolestí.

»Dušana?« otázala se klidně Irena.

»Dušana, ano — Dušana,« pravila Hedda a pozdvihla k ní obličej. V očích se jí leskly slzy.

»Probůh, miláčku, proč pláčeš? Co ti je? — No, mluv — —« něžně jako matka volala Irena.

»Ach, jak jsi krásná, Ireno,« zašeptala chvějícími se rty Hedda.

»Ach — ach — rozumím.«

Irena se dala do smíchu. Ženským instinktem uhodla, co se děje v srdci Heddině.

»Ne — ne — můj miláčku — neboj se a — a —« ve smíchu volala, »nu, řeknu ti poeticky, slyš: poruč srdci, aby milovalo dál! Tak, má dobrá, milá.« Irena zlíbala Heddu v divokém skoro smíchu, tisknouc ji k sobě jako děcko.

»Ty ho tedy nemáš ráda?« Hedda tato slova zašeptala s očima zavřenýma, jako člověk, čekající svoje první odsouzení.

»Ne, miláčku — ne, nemám ráda. Věř, že nemám ráda. Přísahám ti.«

Irena mluvila pevně a určitě.

Hedda se na ni zadívala dlouze. Náhle ji objala a vroucně políbila, jako by jí tím chtěla projeviti za těch několik slov neupřímnější vděčnost.

»Jak jsi dobrá — jak jsi dobrá,« šeptala Hedda, nemohouc více vysloviti a rázem opět odběhla k matce. Chtěla tam u té, již tak měla ráda, zůstati se svým velkým tajemstvím a životním štěstím.

Nevěděla ani, zdali je i ona opravdu milována, či zdali bude milována, ale těšila se jistotou, že Irena Dušana nemiluje. Kvůli této nejistotě v noci nespala. A dnes má jistotu. Nemiluje. Sama jí to řekla. Nemiluje ho Irena …

Irena se zamyslila.

»Jak málo je potřebí ke štěstí srdci ženskému. Chce býti milována, to jí postačí. To je pro ni vším — ale já? — —« Odpověď odumřela jí na rtech.

Po celé odpoledne, ba i při obědě byla všecka roztržitá. Musila vynaložiti veškeru sílu, aby se opanovala. Jak bylo pouze možno vzdálili se, odešla do svého pokoje, vymlouvajíc se na včerejšek.

A zatím…

Ode dvou hodin se počala strojit. Chtěla býti krásnou. ale — stále počítala jako ten Kecal v »Prodané«: »co mu to vynese …«

Zrakem stála na hodinách.

»O čtvrté,« řekla včera!

A čtvrtá se blížila.

Stála před zrcadlem. Zahleděla se tam a pohodila vzdorné hlavou, jako ten, kdo všecko dává v sázku, aby bud vše vyhrál nebo vše prohrál.

Ale ona chce vytírati. Jako vítěz se vrátí.

Ano, jako vítěz. Její výpočty neselžou…

Byla oblečena tak, aby formy jejího těla co nejvíce vystupovaly. Stála zde jako veliká herečka, studující roli. Byla v tomto okamžiku krásná, vnadná a žár jejích očí plál divokým ohněm — ženské vášně. Postavila se bokem k zrcadlu a strhla si stužku s bohatých svých vlasů. Záře zlatých vln oblila rázem její obličej.

Nikdo by neřekl, zda to zkouška či náhoda. Znovu si urovnala vlasy, spínajíc je stužkou.

Zahleděla se ven.

Bylo škaredě.

Siholilo drobně.

»Odjedu,« řekla komorné. »Vyřiďte Heddě, že jedu návštěvou k paní Zavalíkové. Je to důležité. Musím odjeti bez odkladu.« Řekla to skoro drsně. Cítila, že nedovede utajili rozčilení, jež ji zchvacovalo. Cítila vážnost okamžiku.

Nechtěla se před odchodem s nikým setkati, nejméně s Heddou, s touto něžnou, čistou bytostí.

Nechala se ovinout hnědým pláštěm a vtlačila si klobouk do čela.

Pozorovala, že se chvěje.

Musila sebrati všecku svou sílu, aby se neprozradila před komornou — Pařížankou.

Konečně je hotova.

»Právě předjel vůz k zadnímu vchodu,« pravila komorná, dívajíc se oknem.

Irena zbledla; sebravši veškerou duchapřítomnost, vzala za kliku — a vyšla na chodbu.

»Zůstaňte,« pravila komorné, »půjdu sama.«

V prvním patře, do něhož sestupovala, potkala náhle Heddu.

»Ty odcházíš!« pravila tato.

»Návštěvou k Zavalíkovům.« Irena chtěla se Heddě vyhnouti a přejít.

»Ty mě ani nepolíbíš?« otázala se Hedda, vidouc ji odcházeti.

»Ne.«

»Ty se hněváš, Ireno?«

»Nikoliv, miláčku — ale odpusť — dnes, v tuto chvíli. Nikoliv. — Ne — má drahá — ne — ne —«

Irena, přerývaně vyrážejíc tato slova, odkvapila. Podivné. Tato žena emancipovaná a prosáklá názory světáckými, jež vssála od své tety, v tuto chvíli před prostou nevědomostí své sestry, jako by již při činu přistižena, nechtěla se podívati do očí sestřiných.

»Snad ho má přece ráda,« zašeptala Hedda, »a snad ráno se obětovala, aby —« nedopověděla. Ella na ni volala z pokoje: »Pojď, Heddo, matince je hůř.«

Irena zaslechla ještě tuto větu, ale odcházela …

Vsedla do vozu a jela.

Ani sama nevěděla, proč je jí dnes tato známá cesta tak dlouhá a protivná.

A přece …

Nikdy nebyla cesta ona tak těžká a nikdy při ní tolik neprocítila jako dnes.

Nemohla se nikterak zbavit pocitu tísnivého, něčeho neznámého, z čeho máme hrůzu dosud mlhavě neurčitou, nejasnou. Nikdy neměla této závrati, poněvadž nikdy se neodvažovala toho, čeho se chtěla odvážit dnes … Tušila, že se nevrátí zpět taková, jaká vstupuje … Slova Zavalíkové projela jí mozkem. Zapudila je. Byla tolikráte dobývána. Vydržela útok. Nuže. Dnes chce ona dobývati: ona. Chce míti jistotu, bojí se, že by se dlouho brániti nedovedla …

Deštivý den byl jí velice sympatický. Zdálo se jí, že se právě hodí k tomu, co jí hlavou probíhá.

A zas …

Tam na konci, tam září zlato. Miliony. Je to velká cena za to, co ona přináší? Není! A hlavou jí projíždí okamžik, jak stála před zrcadlem a pozorujíc krásu svého těla, vyhrkla:

»Snad stojím za to.«

Znovu všecko prožívá.

Vidí, jak ho zkrotila. Neučinil až dosud vše, oč žádala? Každé přání její bylo mu rozkazem. Vše splnil. Vše, a ona?

Včera teprve svolila…

Veliká to oběť. Veliká — — —

Ale ta pouta nízkosti — ach, jak ráda by již setřásla ten prach všednosti, ráda by… Ví, že mu není lhostejná. Jen umět okouzlit. »Jen umět udržeti muže při bouři vášně s almužnou milosrdenství: nikdy neztratiti v sobě ženu.« Tato slova tetina tanula jí na mysli při tom. co podnikala. A zdálo se jí, že právě dnes tato rada jest pro ni neocenitelná.

Vše si urovnala v hlavě. Věděla, že se nesmí dáti překvapili. Musila býti připravena. Chce. Ano, chce dobývati, chce obětovati, ale teprve po dobytém vítězství. V žertvu tohoto vítězství přinese — sebe.

»Snad stojím za to,« letělo jí hlavičkou. Tou krásnou hlavou se zlatými vlasy.

A krytý kočár ujížděl. S drkotavého dláždění vjel na rozmočenou polní cestu, zahnul několikrát tam i sem po prázdných cestách, až konečně vjel železnými vraty do nádvoří v zeleni ukryté vily.

Kdyby se byla Irena v tuto chvíli sama sebe otázala: proč sem jede, nebyla by si mohla odpověděti. Ve chvíli, kdy se blížila k cíli podle svých matematických výpočtů. stála daleko vzdálena cíle. Tam v pokoji vypočetla s chladností aritmetika celý postup a v tomto okamžiku ztrácel se jí celý vysněný obraz a všecka skutečnost. Ozvala se v ní žcnskost. Naučené fráze, vštěpované tetou, zmizely a Irena cítila, že je něčím povinna sobě i rodině; že ono něco, nazývané ohledem ke svým a úctou ke svému pohlaví bouří v ní, varujíc ji a nutí ji zpět, zadržeti se na prahu této srázné propasti. Cítila, že se v ní probouzí povinnost dítěte.

Leč bylo již pozdě. Očima zabloudila vzhůru a tam shlédla Reichensteina.

Aniž by rnusila sáhnouti na kliku, dveře jako čarodějným prutem samy se otevřely. Vešla. Dveře se zavřely, a Irena cítila, že ji objímá a tiskne k sobě někdo — jehož znala …

Vstoupila do liduprázdného domu; nikdo ji nečekal, jen on. Dveře se za ní zavřely, jako by přivřely její minulost a otevřely před ní dokořán — budoucnost.

Stoupali beze slova po schodech.

Ireně se hnala krev do tváří. Reichenstein kráčel podle ní, veda se s ní za ruku, jako když jdou děcka ze školy.

Všude, kam oko zabloudilo, bylo znáti blahobyt, přepych. Vešli do malého, útulného pokojíku. Irena stanula u dveří, jako by se neodvažovala dále. Reichenstein sňal jí plášť a žádostivě se zadíval na její postavu a dívčí bujnost, kypící plnými formami.»Děkuji, Ireno, děkuji, že jste přišla,« šeptal jí skláněje se k ní, aby ji políbil.

»Divíte se. pravda. Je to odvaha. Slíbila jsem a splnila, rozumíte? Splnila,« pravila Irena určitě.

»I já, miláčku, splnil vše, co jste žádala.«

»Proto jen vidíte mne zde. Proto jen …«

Reichenstein přitáhl ji k malému divanu a pravil:

»Proto jen vidíte mne zde. Proto jen…«

Pevně se jí zadíval do očí.

»Nezapírám. Chci býti upřímnou. Nikoliv — proto jen,« pravila Irena hlasem tak měkkým a pohledem tak významným, že Reichenstein domnívaje se, že nadešel čas, přesel ihned k útoku.

Objal Irenu a poznal, že nemá šněrovačky. To ho přímo elektrisovalo. V okamžiku ztratil úplně vládu nad sebou. Sevřel Irenu tak, že dlaň jeho objala plná, bujná ňadra její. Zdálo se mu, že cítí tlukot jejího srdce. Vášnivě ji přitiskl k sobě a líbal ji a šeptal slova divoká.

Jen tak okamžik dopřála mu Irena této rozkoše, jen právě tolik, mnoho-li stačilo, aby v těchto předčasně zestárlých a uvadlých žilách pomocí této injekce krev byla přivedena do varu. Když se mu zdálo, že již jemu náleží tato krásná žena, vyvinula se mu z náručí a stála před ním s polorozhaleným živůtkem a rozpuštěnými vlasy, jež jako září halily její krásný obličej.

Nepozorujíc tento nepořádek, způsobený Reichensteinem, stála tu před ním všecka se chvějíc rozčilením, ale přece pevným hlasem pravila:

»Přiznávám se, ano, mám k vám, Edine, náklonnost, cítím to v srdci. Je tomu již dávno, co se známe. Klame- me svět a to mne přivádí k domněnce, abych nebyla oklamána i já.«

Edin chtěl odpověděti.

Nedavši mu promluviti, pokračovala, pomalu se pro- bírajíc z rozčilení:

»Ještě jednou vám pravím, že vás mám ráda, ale také vím, že to, co pro nás jste vykonal, je služba, jež může v každém srdci dívčím vzbuditi pocit oddanosti, z níž by později vznikla láska. Mezi námi, Edine, však mnohem dříve vznikla láska, mnohem dříve, než jste pro nás něco byl učinil. Je to šlechetné od vás. Dříve, již dávno před tím dokázal jste mně slovy i skutky, že vám nejsem lhostejná.

V srdci mém dosud pravé lásky nebylo. Nepoznala jsem ji, nechtěla jsem ji poznati, toužila jsem zůstati svobodnou, neodvislou. A poznala jsem k svému pře- kvapení, že toto srdce, jež chtěla jsem obrniti proti citu k mužům — bije pro vás.«

»Nepřerušujte mne,« pravila, vidouc, jak po ní vzta- huje ruce, a pokračovala pojednou úplně klidně:

»Jest cosi v životě ženy, co ji činí hrdou a co ji povznáší. Je to láska muže vysoko stojícího; láska muže, zjevujícího se jako vysněný ideál představ, jako uskutečněný plán obrazové fantasie dob, kdy jsme chodily do vyšší dívčí a učily se francouzsky. Z počátku uleknuta hrůzou jsem pozorovala účinky vaší sugesce. Ano. Toť jediný pravý výraz. Sugesce. Vy jste věděl, docela určitě věděl, co se děje v mém srdci, a přece jste neustal.

Byl jste přesvědčen, že stálým tím drážděním trpím, že moje nervy jsou zeslabeny, ale neustal jste. Čekal jste určitě svého dne, kdy spadne vám vítězství do klína v podobě ženy, která nemůže odolati, již jste sugescí omámil, zbavil vlastní vůle, která klame dobrou matku, drahého otce, nevinné sestry, všecko kolem sebe a po- slouchá vás, Edine, vás … Chápete?«

Irena mluvila mírně a tak dojemně prostě, že Edin v udivení díval se na ni. Neslyšel ji dosud takto mluviti. To byla docela jiná žena než včera.

Pokračovala dále:

Vzpamatovavši se časem z těchto dojmů, přemítala jsem, zda jsem hodná tohoto vyznamenání, této přednosti, již dáváte mne, dceři svého úředníka.« Poslední větu řekla s němou výčitkou trpkosti a opět pokračovala, dusíc hlas něžností, jevící se v pohnutí.

»Jmění nemám a proto obrátila jsem zřetel v prvé řadě ke svým chybám a ke svým přednostem. Vzděláním se mohu vyrovnati každé jiné ženě i z kruhů nejvyšších, a co se krásy týče, myslím, že stojím za to, aby mě mohl někdo míti rád. A chyb svých vyvarovati se hodlám s pomocí muže, jehož mám ráda a jenž mi bude nápomocen se jich zprostiti. Tolik mohu o sobě říci po pravdě.

A přišla jsem dnes. Slyšíte, Edine. Dnes. Přicházím k vám, ale nemyslete, že k vám přichází návštěvou děvčátko, jež není sobě vědomo osudného kroku a hrozných následků, jež mohou býti kroku tomuto v zápětí. Uznáte, že by bylo nesmírně naivní, dělati se hloupou a nerozumnou; předstírati, že nevím, proč jste chtěl mne zde míti. Vím, že vše na světě se rodí — a hyne, že káže tak odvěký zákon přírody, jejž neumlčí žádná stydlivá morálka, ani nezakryje sebezvrácenější výchova, zejména nás dívek. Vím, že děti nepadají se stromů jako suché šišky, a proto jsem si vědoma kroku, jejž jsem k vaší prosbě podnikla. Vím, že čeká na mne nebezpečí, ale důvěřuji vaší cti a vašemu charakteru. Přišla jsem, abych vám dokázala, že dovedu slovo dodržeti. Třebas šlechtična — od včerejška — —« Irena poslední větu řekla nějak podivně, že Reichenstein byl zmaten.

Dlouho se na ni díval; nevěřil svým očím. Zdála se mu jiná dnes než včera, než jindy. Očekával sentimentální fňukání těch, které již neměly nad čím naříkati, aneb bolestný opravdový nářek nad uloupenou nevinností, již tolikrát zde urval bez jediného vzdechu lítostí, a zatím slyšel zde, v tomto odevzdání se, vědomí skutku; slyšel zde, co dosud v těchto místnostech slyšeti nebylo. Viděl hrdost ženy, viděl její poddávání se a podléhání při plném vědomí a to ho zaráželo, to mu bylo něčím novým, nezvyklým. Něčím, co bylo by mnohého zarazilo, odzbrojilo.

A přece … Jak ho to dráždilo, svádělo, hnalo do náručí této ženy. Chtěl urvati tento rozvitý květ se stromu její nevinnosti. Cítil, že děj se co děj tak učiniti musí, nemá-li shořeti vášní. Nebyl zvyklý ovládati se, vášeň držeti na uzdě. Žár, plamenný žár rasy ho zmáhal. Rozpřáhl po Ireně ruce, na nichž cítil dosud žár ňader této krásné ženy.

Irena, dívajíc se na něho, instinktem ženy uhádla, co as v něm vězí, a ustoupivši od něho, pravila jemně, skoro dráždivě:

»Toužíte pouze po ženě, viďte? Vše lhostejno, zda utržený květ uvadne. Co na tom. Nepočítáte vítězství. Bylo jich tolik, ach tolik. Nač nositi suché, uvadlé květy na prsou. Co na tom, zda někdo pro tento utržený květ pláče. Vy, Edine, toho neslyšíte, žijete vysoko. A k vám do té výše pláče neslyšeti. Až divno mi, že jsem pocítila k vám lásku. Nevěřila jsem tomu, až jsem poznala. — Sugesce.«

A Irena pokračovala hlasem tak dojemným, ale přirozeně, v pathos divadelní nezabíhajícím:

»Vím, že vám běželo pouze o ženu. čtu dobře ve vašich myšlenkách. Viďte? Chtěl jste ve mně viděti ženu, podobnou všem těm, které zde byly přede mnou. Měla jsem býti objektem, chvílí, jež ukracuje čas, bublinou, ztrácející se ve vzduchu, hračkou, již odhazujeme, jakmile se porouchá. A domníváte se, že nelze porouchat nevinnost ženy? Chcete mne připočítati k ostatním, ve svém zápisníku udělati o jedno jméno více. Nic více. A víte, Edine, proč? Poněvadž vás těší vraždit spokojenost žen, rdousit v nich lepší pocity, krásti jim štěstí, setřást v smíchu ctnost jejich se stromu veřejnosti a nevinnost žen házet do všední vřavy, kde je pohltí bahno společenských odpadků, a volati: Vyberte si, přejte si, pochutnávejte si, je to kůstka se stolu velmožného pána.« — Poslední slova řekla trpce, bolestně a rázem zvolala otevřeně:

»Ale, řekněte mi, Edine, proč to děláte? Proč? Či je v tom zvláštní kouzlo, ničit?«

»Proč? Proč? Ireno, ty se ptáš, proč?« Hlas se mu chvěl buď vášní nebo pohnutím. »Poněvadž jsem neslyšel nikdy mluviti ženu tobě podobnou, Ireno. Jsem nejen okouzlen, ale jsem dojat; jsem uchvácen tím vším, co jsi: tvým duchem, tvou prozíravostí, elegancí. O, pojď — Ireno, nemohu bez tebe žít.«

Irena stála beze slova, s hlavou kupředu nachýlenou. Konečně po chvíli zašeptala:

»Vášeň z tebe mluví, Edine. Jen vášeň. Nic víc. Chceš, abych byla chvíli bublinou, suchým květem. Nic víc.« A nahnula se k němu ještě více, takže uviděl bělost jeích ňader, a zůstala v této posici, hledíc mu do očí.

»Ne, Ireno, ne — nevěř. Mám tě rád — rád, věř mi — — —« vyrážel ze sebe.

Strhl ji k sobě, a sevřel ji silou rozvášněného dravce.

»Dokaž to.«

»Dokážu, uvidíš.«

»Čím? Tím, že mne zničíš?« šeptala, kladouc dosud odpor.

»Nikoliv. Dokážu to skutkem.«

»Jakým skutkem to chceš dokázati?« pravila Irena, ovinujíc mu rámě kolem krku.

»Chci ti dokázati svou lásku,« vyrážel ze sebe Reichenstein.

»Jako těm ostatním? — Pusť mne. — Pusť.«

Irena se mu vyrvala z náručí.

Reichenstein po ní skočil, sevřel ji do náručí znovu a těžce oddychuje pravil:

»Ireno, jsi má — jsi má.«

»Nejsem,« řekla chladně.

»Ale chci, abys byla moje.«

»Nerozumím ti.« Irena stála a nebránila se. Reichensteinovi se jiskřily oči dravostí.

»Chci, abys byla moje,« znovu vyrazil.

»To jsem již slyšela. — Pro dnešek? —« Jako když bodne, byla chladná její poslední věta.

»Nikoliv, Ireno — miluji tě. — Pro vždycky. — Buď mou pro vždycky. — Pro vždycky — — —«

»Edine — můj Bože — slyším dobře? — Jak jsi to pravil?« zvolala Irena v pláči.

»Buď mou — budeš mou.«

»Tvou — — ženou?«

»Ano — Ireno — mou ženou budeš. — Mám tě rád — věříš mi?«

»Tvou ženou, miláčku? — Ach. —Opakuj mi to slovo ještě jednou,« pravila Irena měkce, objímajíc ho a přivádějíc krev jeho do šíleného varu.

»Mou ženou budeš — Ireno, budeš. Buď mou — mou — — —«

»Ach ne. — Ty žertuješ. — Ty to nemyslíš opravdu. Ty jsi zde již tolikrát sliboval — jiným — viď? Oh, jak jsem dětinská, něčemu podobnému věřiti.« — Irena jako by se mu chtěla vyrvat z náručí.

»Ireno, přísahám ti,« zvolal Edin, celý se chvěje, svíraje ji v náručí.

»Přísaháš? Ach. ty přísahy — — —«

»Své čestné slovo ti dávám v zástavu.«

»Čestné slovo, čestné slovo,« opakovala Irena, svírajíc ho v náručí. »A což když na mé zapomeneš, zítra, až se uklidníš, až budeš přemýšleti o tom všem, co se stalo,« šeptala mu téměř do obličeje. Stáli proti sobě, sevřeni v náruči jako klubko. Cítili teplo svého dechu i svého těla …

Reichenstein skoro zpit krásou této ženy, jemuž dosud nepodařilo se u ní jediné dojíti k cíli, byl by snad i číši jedu vypil jako onen otrok Kleopatry, spatřivši ji vycházeti z lázně.

Zašeptal pouze úryvkovitě:

»Co chceš, Ireno, víc? Co mám činit, abys uvěřila?«

»Důkaz — důkazy, že nezapomeneš.« položila mu hlavu na rameno.

Reichenstein porozuměl.

Drže levou rukou Irenu kolem pasu, jako by se bál o ni, přistoupil k psacímu stolku, vzal pero a chvatně obrátiv jednu z rozházených navštívenek, napsal na ni rozčilením se chvějící rukou:

»Edin Reichenstein, šlechtic z Reichensteinú, zavazuje se šlechtickým slovem vzíti si Irenu von Berghöhe za ženu.«

Smlouva byla uzavřena. Docela po obchodnicku. Zboží nabízené přijato.

Smlouva vzájemně akceptována.

Podmínky dodržení závislé na čestnosti stran. Zda budou vzájemně dodrženy? Snad. Na to odpoví budoucnost.

Irena dívala se planoucím zrakem na lístek před ní ležící. Měl pro ni cenu života. Vysněná budoucnost se stávala před očima skutkem. Po čem toužila, dosáhla dnes.

Vidouc tuto rozhodnost v jednání Reichensteinově, podlehla úplně dojmům. Věřila a podávala za tento kousek papíru vše, co dosud odpírala s bezpříkladným zapíráním a přemáháním.

»Důvěřuješ?« zvolal Reichenstein slavnostně.

»Ach, ty můj dobrý— ty můj milý, ty drahý muži— — Můj jediný — tvá jsem — tvá —«

A Irena, líbajíc ho na vlasy, na oči, na líce, krk, ústa, v tu chvíli mu dávala znáti veliký žár lásky ženy, lásce se oddávající, který zachvátil i ji.

Pojednou jí hlavička klesla na prsa Edinova. Cítila pouze, jak ji svírá k sobě víc a více. Klesala …

Cítila jen, že ji Edin v náručí odnáší.

Nazítří ráno, dívajíc se na pobledlé svoje tváře, shlížejíc se v zrcadle, pohodila Irena vzdorně hlavou a pravila:

»Mnoho je slavných vítězství v dějinách, jichž dobyto bylo jen porážkou.«

Ani sama nevěděla, jak jí tato věta Montaigneova — míněná jistě jinak — přišla v tom okamžiku na mysl.

»Jsi snad churava, Ireno?« tázala se soustrastně Hedda.

»Nikoliv, má drahá. Jsem zdráva. Buď upokojena a šťastna ve své důvěře« — a zlíbala ji tak vřele, jak již dávno neučinila.

---

1. Německý překlad hornického pozdravu »Zdař Bůh!«