Na šachtě/Díl II/XII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 138 - 156.
Licence: PD old 70

Ředitel von Berghöhe se dověděl o všem ještě v noci, co se bylo událo; i o tom, že Soukup předsedal schůzi. Chválil komisaře Wolanskiho, že tak rázně vystoupil. To bylo podle jeho mínění to nejlepší na tu sběř. Než přece mu to pokazilo spánek. Zatknutí redaktorovo bylo slabou záplatou za to, jak ho šeredně pocuchal.

Ředitel věděl, že jako on i horní rada Bajer i jiní mají své donášeče, že se to rozletí v šíř i dál celého revíru, a věděl, že budou mnozí rádi tomu, co se stalo. Ba mnozí budou mezi nimi toho rebelanta i chránit a obhajovat. Znal, jaká neupřímnost panuje na celém závodě všech proti všem.

Spal špatně — a časně ráno byl již vzhůru. Ještě za tmy se objevil jeho vozík s jedním koněm zapraženým, jejž sám vždy řídil a jenž byl také v celém revíru znám, že zdaleka voláno: »Starý jede!«

Jel do Podolí. Chtěl zvědět, jaké tam je smýšlení v dělnictvu. Zapomněl mezi jízdou na vlastní účel své cesty. Zapomněl, jak byl znevážen. Jemu se jednalo hlavně o to, že je dnes pondělí. On slíbil Reichenstenovi, že dnes otevře »sicherku«, že to dnes vyletí. To, co mu provedli včera, mělo býti přitěžující okolnosti; pobídkou, látkou, potřebným prachem, smíšeným s dodatkem zlých plynů a čerstvého vzduchu, aby mohla nastati explose.

»Psi. Jako psi jsou. Koušou. Počkejte!« Prudce trhl opratí, až se koník lekl a zadkem hodil tak, že bláto vletělo až do obličeje ředitelova. Pes, ležící mu u nohou, pozvedl udiveně hlavu. Domníval se, že má »zakročit«. Byltě to stálý věrný druh ředitelův, »dělal inspekce po revíru. Zuby jeho znali ženy horníků i děti i horníci a ohrabovačky. Jakmile dosti malé pohnutí zpozoroval toho nebo té, když stáli před ředitelem, mluvíce s ním, »Augur« se jim již zakousl do lýtek.

Všichni proto, když mluvili s ředitelem, stáli bez hnutí, nikdo se neodvážil ruky pozvednouti nebo dost málo svého postoje změniti.

Byli by nejraději zabili »tu potvoru«, ale nebylo k tomu příležitosti. Jen tak zuby zaťali, když se jim »Augur« zahryzl do lýtka a pan ředitel se smál, říkaje:

»To nic není, vždyť on vás zase pustí.«

Ředitel stanul na prvním závodě »Berta«. Vešel hurtem do kanceláře. Všichni okamžitě poznali, že je »rozladěn«. Ani na pozdrav nepoděkoval. Stáli jako svíčky.

»Pracujte, pánové,« řekl ostře.

Jako automat se rázem všichni posadili.

Prošel kanceláře, vešel do účetního oddělení a zeptal se zhurta:

»Jste hotovi s výplatou?«

»Nejsme úplně,« ozval se jeden hlas.

»Nejsme-nejsme. Pánové, takhle to nepůjde. Musíte být hotovi. Snad by bylo lépe místo návštěv sociálně demokratických schůzí popíliti si zde a být včas hotovi.«

Nečekaje vysvětlení, zvolal: »Augur, komm!« a odešel dále, všude haně a vytýkaje.

Vešel k závodnímu, a za chvíli vyšel se závodním na »plac«.

Bylo-li v kanceláři zle, bylo na »placu« ještě hůř. Tam bylo pouze ostře mluveno, zde však bylo ostře spíláno slovy nejhrubšími. Ředitel i závodní jako by závodili ve sprosfáctví a vynalézání nadávek, a věru mnohý dělník, bývalý voják, srovnávaje »pány« v kasárnách s těmito »civilisty«, musil ponechati těmto přednost. Vojenská hantýrka byla proti těmto na výrazy slabá. Ředitel vjel do dolů pod zem, ale jen na chvíli. Sotva se předku dotkl, ale všude zuřil.

»Co s ním dnes všichni čerti šijou!«

To byl refrain všech, kdož ho slyšeli.

»Takový jako dnes, už dávno nebyl.«

»Eh, to víte. Má těch robek[1] kolik, a to je s nimi kříž. Jsou odrostlé a nejdou na odbyt.«

»A co my za to můžeme?«

»My jsme mu je nena ...«

»Když je má, ať je má, ale nechť nás za to netrápí.«

Takové řeči se vedly, když tento velmožný pán zmizel zrakům dělnictva.

Šel do kanceláře se závodním.

Za chvíli kráčeli spolu do bytu závodního.

Dělníci vidouce to, velice se divili. Musilo to býti něco vážného, co měli spolu projednávati.

»Copak asi spolu mají ti dva?« tázali se dělníci na »placu«.

»To se přece ještě nestalo,« dodal vozač, tlače vozík s uhlím po trati na separaci. »Baže,« odpovídaly ohrabovačky.

»Robte a nečumte a nemudrujte!« křičel na ně dozorce »placu« Šimák.

»Šimák má vztek, že nepovýšil, a proto se chce zalichotit pánům.«

»Zasloužil by povýšení« pravil pobledlý hoch — vozač — a udělal kolem krku znamení.

Tak mezi sebou polohlasem rozmlouvali.

Ještě dopoledne byl ředitel zpět a projížděl závody. Všude všecko prošel. Dával znáti, že ví, kdo byl včera na schůzi. Neřekl to nikomu, ale všichni to pocítili.

Na závodě »Fritz« pravil nahlas v kanceláři: »Zdá se, pane závodní, že schválně pomíjíte Pileckého. Proč nepostoupil již? Proč jste ho nedal na postup ?«

»Není dosud na řadě, pane řediteli,« osmělil se namítati závodní.

»Není na řadě? Snad! Ale je to dozorce a dělník pořádný a spolehlivý. Takových lidí nutno si vážit, pane závodu!«

Zatím bylo všeobecně známo, že Pilecki je donašeč a klepař. V nejhorším slova smyslu »popoháněč«.

Na »Vilmě« opakováno totéž s jiným.

Konečně přišel na »Herminu«. Bylo právě poledne. Úředníci se chystali odejít. Ani je nezastavil. Prošel kolem nich a jen se zeptal, zdali je pan závodní v kanceláři.

»Je na dole,« hlásil jeden z úředníků.

Ředitel šel ke strojovně.

Ani nesjel dolů. Jen prošel vše.

»Hermina« byla jáma známá svou vzorností. »Vzorná jáma« byla vedena u ředitelství, u horního rady, inspektorátu, revírního úřadu i u generálního ředitelství.

Byla-li vzorná vším, byla vzorná i svou organisací dělnictva. Zde nejdříve se ujala nová idea, hlásající nové učení, jímž se vyšine dělník z bahna svých trudných poměrů do výše, kde se sedí v pohodlí, čistotě a v bezstarostnosti. — — —

Na »Hermině« byli všichni stejného smýšlení, až na několik Šebelů a Bogdů.

Zvláštní pozornost věnoval ředitel smýšlení na »Hermině«. Pozoroval tu nějaký klid. Nějaké nebývalé ticho vládlo tímto prostranstvím.

Ředitel to pozoroval. Bogdovi, jenž vyjel z dolu, poručil, aby sjel zpět pro závodního.

»Kde je?« tázal se.

»Na devátém patře ve sloji »Oskar«.«

Ředitel chodil po »placu«, prošel kolem »ohrabovaček«, vyšel na prádlo, prošel kolem »separací«, zpět do strojovny, kotelny a zpět kolem strojů kompresních a pump, k hlavnímu těžnímu stroji, u něhož byl právě Soukup.

«Zdař Bůh,« pozdravil Soukup.

Ředitel neodpověděl a kráčel dále.

Soukup se za ním ohlédl a prohodil: »Ví asi už všecko. Ten je dnes naložen. Jen do okurek s ním.«

Vskutku bylo všecko na »Hermině« vzrušeno. Hned ráno se roznesla zvěst o zatčení redaktorově, ba prolétla zpráva, že prý zatknou Soukupa i oba poslance. Nechápali ovšem, že nelze zatknout poslance pod imunitou, ale lid, vida zde jiné věci páchané i trpěné, nelámal si hlavu, zda to možno či nemožno. Viděl, že zde a na něm je všecko možno. Zkušenost byla mu učitelkou.

A zpráva letěla od závodu k závodu.

Horníci, fárající nahoru z dolu, nevěděli ještě o ničem, ježto fárali do dolu o čtvrté ranní, ale během dne se dověděli o všem. A pověst letěla nad zemí i pod zemí ze sloje do sloje.

Ředitel cítil tento těžký vzduch. Vše nasvědčovalo tomu, že se něco stane, a to ho těšilo; chtěl, aby se stalo. To bylo jeho přáním. Vždyť sám stále pátral, jak by mohl uspíšit to něco ...

Šebela několikrát přešel kolem něho jako náhodou, ale tak nějak významně se na něj podíval. Konečně se mu zdálo, že porozuměl.

Ředitel vešel do úřadoven.

Šebela nepozorovaně druhým vchodem za rohem prošel »markšajderkou« a zaklepal na dveře kanceláře závodního.

Z vnitřku mu bylo otevřeno.

Vstoupil.

»Měl bych, pane řediteli, nějakou důležitou zprávu vám sděliti,« pravil poníženě.

»Nu?«

»Na celém závodě se vypravuje, že prý byl Hokeš zatknut — na rozkaz — — —«

»Nu, mluvte. Na čí rozkaz?«

»Na rozkaz pana ředitele.«

»Tááák? A kdo to vypráví?«

»Slyšel jsem to dole pod zemí.«

»A co dále?«

»Budou prý žádat za jeho propuštění.«

»Bláznovství.«

»A chtějí zahájit —«

»Stávku? O tom již vím.«

»Ano, stávku, a nejhlavnější podněcovatel, který dráždí a rozněcuje nenávist, je nadkopní Strouhal a horníci Vujčík a Zemplinski. Nevím, jak to dnes o výplatě skončí!«

»Myslíte, že stávka vypukne?«

»Domnívám se, ba je to skoro jisté,« podotkl Šebela.

»Nu, když vypukne, nemůžeme si pomoci. Hokeš propuštěn nebude. Můžete jim to sdělit.«

Šebela odešel.

»Sicherka se otevírá,« mumlal ředitel.

Zazvonil u telefonu.

»Halo.«

»Halo.«

»Zde ředitel von Berghöhe — jáma ‚Hermina‘«

»Zde revírní rada von Riedlstein.«

»Servus. Důležitá zpráva.«

»Nu?«

»Stávka je na obzoru.«

»Neuvěntelno.«

»Je to jisté.«

»A kde vypukne?«

»U nás na ‚Hermině‘«

»U vás? ‚Vzorný důl‘?«

»Ano, právě nyní jsem obdržel zprávu.«

»A příčina?«

»Dozvíte se. Oznamuji to pouze, abyste to sdělil komisařství pro každou eventualitu. Rozumíte dobře?«

»Ano, pro každou eventualitu.«

»Ano!«

»Myslíte, že bude zapotřebí vojska?«

»Snad. Jsou rozčertěni od včerejška. Zatkli toho tlučhubu Hokeše.«

»Vím, a dobře se mu stalo.«

»Učiň té potřebné kroky, abychom nebyli v nebezpečí jako tenkrát vloni.«

»Stane se.«

»Servus. Ve středu na shledanou.«

»Servus.«

»Cilink.«

»Cilink.«

Úředníci přicházeli do kanceláře. Byly dvě hodiny.

Připravovali si sáčky s penězi k výplatě. Přehlíželi ještě výplatní listiny.

Ani jim na mysl nepřišlo, že vedle v kanceláři je ředitel.

»To byl včera skandálek,« pravil jeden.

»Slyšel jsem o tom.«

»A co o tom soudíte?« tázal se.

»Že měl ten redaktor říci ještě více,« pravil jiný.

»Ba pravda. Co mluvil, bylo mi z duše mluveno,« podotkl Verner.

»Měl pravdu a proto ho zavřeli.«

»Ubožák. Dnes ráno mu zemřel chlapeček Jindřich. Ani mu to neřekli.«

»Víte, co mu nakládají na hřbet?« otázal se Verner.

»Mohu si myslet, kde jaký paragraf« pravil opět jiný úředník.

»Ba, kde jaký paragraf,« vysvětloval Verner. »Dnes před polednem jsem potkal Dr. Krátkého, šel právě s poslancem Bindrem od soudu, kde intervenovali ve prospěch Hokeše.«

»Nu, a co ti řekli ?«

»Nepustí ho z vazby, to je jisté. Měl prý se dopustit asi pěti deliktů. Bude prý na něho vznesena žaloba pro §§ tr. ř. 63.—94., 65.[2] a —«

»A tak dále — jen řekni, a tak dále,« voláno na vypravovatele.

»Kromě toho prý podá ředitel žalobu pro urážku na cti — —«

V tom vešel do úřadovny závodní Dušan. Za ním šli tři horníci.

»Pane Vernere, vydáte Vujčíkovi, Zemplinskému a Strouhalovi knížky.«

A obrátiv se k příchozím, pravil:

»Vezmete si knížky. Pro výplatu si přijďte zítra. Spočítáme, mnoho-li máte dostat. Za čtrnáct dní obdržíte ostatek. Je to hrozný trest, ale nemohu jinak. Jste okamžité propuštěni.«

»Ježíš Marjá, pane závodní, odpusťte nám to,« volali všichni prosebně.

»Nemohu,« odpověděl závodní ostře. — »Nelze v té věci ničeho učiniti. Nechci se mstíti. Vím sice, že proti mně brojíte, Strouhale, ale zapomínám vše ve chvíli, kdy trestám. Vždyť nad vámi se vznáší kriminál, Strouhale, slyšíte? Kriminál. Je to k neuvěření, čeho jste se odvážili na dole. Kouřit. Víte, co to je? Což vám nejsou známy předpisy, že je pod těžkým trestem zakázáno na důl nosit sirky nebo cigarety a dýmky. A vy si tam zakouříte?[3]

Vy, Strouhale, jako přední dělník, jenž máte míti dozor nad ostatními, sjedete s nimi dolů ve stavu povážlivém a dole místo práce si sednete a pijete dál jako v hospodě. Debatujete a vykládáte a staráte se o věci, po nichž vám nic není. Na dole se hádáte o tom, jak je »sicherka« uvnitř zařízena, a k tomu si otevřete, a ne pouze jednu, ale hned tři. Všichni tři si otevřete »sicherky« a rokujete. Na dole, v místě, kde se vyvinuje někdy až dvě procenta zlých plynů, otevřete si »větérku«. Víte, co to znamená? Víte, že podle služebního řádu § 30. oddělení 11. musíte býti okamžitě propuštěni a kromě toho máte býti ještě soudu dodáni a trestáni tam podle trestního zákona § 431.?«

Dělníci klidně poslouchali tato slova. Nebáli se tak trestu soudního, jako spíše ztráty práce.

»A hlavní vinu toho, co jste zavinili, nese ovšem Bogda, že vás nechal sjeti dolů opilé a že na dole na vás nedohlédl,« pokračoval závodní ostře. »On je největším vinníkem, i on musí býti potrestán, ovšem, že z toho vyjde lépe než vy.«

»Pane závodní.« Strouhal chtěl něco říci.

»Nemluvte, Strouhale. Na vás jsem se vždycky spoléhal a vy zatím si počínáte nejhůře. Víte, co jste spáchali? Víte, co by mohlo v nejbližším okamžiku následovati? Vždyť se tu jedná nejen o vás, ale o sta lidí nevinných, o sta rodin, a co je při tom od vás nejošklivější, že jsou to soudruzi, pro něž ve své demagogické horlivosti tolik se chcete starat. Budu mlčet a neudám vás, ale propuštěni jste okamžitě. Disciplina musí být.«

»Pane Vernere,« obrátil se k úředníku, vyhledávajícímu služební knížky, »napište do knížek, že vystupují dobrovolně, ať mohou dostati jinde místo. Tento trest budiž vám výstrahou. Zdař Bůh!«

Závodní chtěl odejít.

»Ježíš Marjá, pane závodní,« vzkřikl Vujčík, »má žena.«

Závodní učinil rychlý krok ke dveřím své pracovny.

Rázem se dveře otevřely a na prahu se objevil ředitel.

Všichni údivem ztrnuli. Nejvíce úředníci, kteří před chvílí o něm mluvili.

»Nikoliv, pane závodní. Vaše mírnost nesmí zde nalézti místa. Vy chcete tyto zlosyny zprostit trestu, umožnit jim, aby mohli vstoupit jinam do práce? Kdo ručí za to, že nebudou ohrožovati majetek i život nevinných jinde, tak jako to učinili zde? Ne, ne, pane závodní. Lidskost jde až k jisté linii, překročením ztrácí se rovnováha. Tito lidé zaslouží trest a také budou exemplárně potrestáni. Vernere,« poroučel úředníku, »před závodem vidím strážníka. Dojděte pro něj!«

Verner odkvapil.

»Pro pět ran Krista Pána,« vzkřikl zoufale Vujčík a sepjal zoufale ruce. »Pane řediteli, budíc milosrdný.«

»Nic, řekl jsem již. Musíte býti, pane závodní, přísnější.«pravil ředitel ostře, ale přátelsky.

Dušan stál překvapen. Věděl, že zde nelze v této chvíli ničeho změniti. Poznával, že uspíšil tuto scénu nevědomky sám. V horlivosti služební úplně zapomněl, že ho volal ředitel.

Vujčík vida, že ředitel nehodlá odpustiti, klekl na kolena a sepjal ruce volaje:

»Pane řediteli. Ráno jsem šel na šichtu a žena pracovala k porodu. Je to předčasný porod. Kopl jsem ji v ožralství do břicha, nevím, zda porodila již, zda žije, či je mrtva, a je to přece má žena. Odpusťte mi. Přísahám, že nikdy nevezmu kvitu[4] do úst. — Jen mne propusťte, vždyť mám ještě tři děti doma a co ty sobě počnou. Co ty si počnou — Ježíši ukřižovaný —.«

A tento horník, korala, jenž včera skopal ženu, že předčasně pracuje k porodu, rozplakal se opravdovou lítostí a touhou po dětech a ženě.

Slzy valily se mu z očí a kudy tekly po tváři, zanechaly bílou čistou rýhu.

Dušan se díval na ředitele, četl v jeho obličeji, že je vše mamo. Obrátil se k oknu. Bolest tohoto prostého dělníka, koraly, ho dojala. Věřil jeho slibům, vždyť probouzel se v něm cit, nejlepší cit muže k ženě a cit otce k dětem.

Strážník vstoupil.

»Odveďte je,« pravil ředitel.

»Kam?« tázal se strážník, aniž by se ptal po spáchaném skutku. Taková je síla a moc kapitálu zde, v tomto kraji, kde stačí pouze rozkaz ...

»K soudu. Ostatní dodáme písemně.«

»Ve jménu zákona vás zatýkám,« pravil strážník, ale chápal, že bez asistence to nepůjde a proto se k delikventům rychle nepřibližoval.

Vujčík objímal nohy ředitelovy.

Dušan hleděl oknem a úředníci se dívali na tento nezvyklý výjev celí rozechvění.

Strouhal a Zemplinski vzdorně hleděli před sebe.

»Pojdte po dobrém,« pravil strážník, učiniv krok kupředu. Odvážil se dále, poněvadž se opíral o vědomí, že mu snad úředníci v případě potřeby pomohou.

Na rozkaz strážníkův se ohlédl pouze Vujčík, nikdo jiný.

»Ve jménu zákona,« volal opět strážník a chtěl sáhnout na Strouhala.

»Co — já s tebou?« pravil vzdorně Strouhal. »Ani za milion a šestatřicet krejcarů.«

»Půjdete se mnou a hned,« ostře pravil strážník.

»Jdi ode mne, povídám. Mám-li jít, tož půjdu, ale s tebou, ty »chachare«, ne. Vždyť jsi včera za moje peníze pil se mnou v hospodě. No, zapři to, můžeš-li. Přivedu ti na to svědky, či jsi nebyl se mnou ve »Veselé Africe«?«

»Jménem zákona.«

»Pane závodní, vy jste tady naším jediným pánem. Jen vy nám máte co poroučet,« pravil Strouhal. »Na závodě jen vy máte právo rozkazovat. Když nás ta bestie« — ukázal na ředitele — »mocí chce dostat do kriminálu, dobrá, půjdu, ale obracím se k vám s pros- bou, pošlete pro četníka. Vy jste nebyl na vojně, ale já byl. V Bosně v bitvě u Doboje a Maglaje i v Sarajevě hvízdaly mi kulky kolem uší a dnes mám jít s tím »chacharem«, který včera večer byl ožralý za moje peníze, a než se stal, čím je, byl někde — — Eh —« mávl rukou — »povídám —« udělal krok k řediteli — »pošlete pro celníka — sice se stane neštěstí, hrozné neštěstí — dodal vztekle, dívaje se řediteli do tváře.

Strouhal divoce zakoulel očima.

Dušan obrátil se s otázkou na rtech k řediteli. Byl odhodlán učiniti Strouhalovi po vůli.

»Stane se. Zavolejte četnictvo,« pravil ředitel vztekle.

Dva úředníci odešli k telefonu.

»Ježíši ukřižovaný, Ježíši dobrotivý — co je s mou ženou? — Co s ní bude? Co z mých dětí?« Vujčík tato slova vyrážel polohlasem, zoufale, více pro sebe, než aby vzbudil soucit. Byla to modlitba člověka přesvěd- čeného o neodvratnosti osudu.

Zemplinski stál bez jakékoliv známky pohnutí. Byl svoboden. Co mu záleželo na tom, zda bude zavřen či nic. Díval se tupě před sebe.

»Tak aspoň pusťte, pane řediteli, Vujčíka. Já jsem vinen. Já měl mít dozor na dole. Já kouřil. Mne viděl pan závodní. Já odnesu trest. Je mi vše jedno. Dětí nemám a žena je »korhelice«[5], ožírá se denně. Pojdeli o den dřív či později — a já —. Nu, já se neztratím. Nespáchal jsem vraždu. — Jen Vujčíka pusťte. My to už se Zemplinským odskáčeme. Viď?«

Strouhal mluvil tato slova bez jakékoliv trpkosti.

»Nemám s vámi co mluvit. A nepřeji si, abyste kladl nějaké podmínky,« řekl ředitel chladně.

»Nu dobrá. Tak vám to řeknu já, za všecky. Slyšíte? Za všecky. Jste kat a nejhorší pes, jakého známe na celém revíru. Udělali vás šlechticem jen proto, že ne- věděli, že zasloužíte něco jiného —oprátku. Rozumíte?

Jste pes, dravý, vzteklý pes, slintající a kousající. Li- tuji toho, že jsem vás příležitostně nezabil. Tak bych vás chtěl těmito svýma rukama chytit — stisknout a mačkat — mačkat, až by vám hlava zmodrala a chcíp byste jako ščura.[6] — Nu, co? Toto vám dosud nikdo neřekl. Co? Ale to je pravda. Slyšíte? Pravda je to. Mám chuť tak vás stisknout — tak — až byste zachraptěl — pse — pse — Pfi —«

A Strouhal plivl řediteli do tváře.

Okamžik tento byl jedním z nejhroznějších a bylo štěstí, že Argus zůstal v pokoji závodního.

Ředitel stál hled a zsinalý. Mimovolně sáhl rukou na revolver, jejž nosil v náprsní kapse, ale nevytáhl. Opanoval se. Strouhal na něj rukou nesáhl, a proto nebyla by to sebeobrana.

Utřel si hedvábným šátkem slinu dělníkovu a zahodiv šátek do kouta, zasyčel:

»Za to si odpovíte jinde. Pánové, vy jste svědky — slyšeli a viděli jste —« Obrátil se k odchodu do kanceláře závodního.

»Matičko Krista Ježíše,« naříkal Vujčík.

»Nebreč, kňouro,« pravil Strouhal. »Na téhle kožené duši smilování nežádej. Možná, že tě pan soudce spíše pustí.«

To Vujčíka upokojilo. Vstal.

Nežli mohl ředitel odejíti, vstoupil horní rada Bajer do kanceláře.

»Co se stalo?« tázal se.

»Mohli jsme míti pěknou zábavu, pane horní rado,« pravil ředitel.

»Zábavu? — A jakou?«

»Páni svůdci lidu, náčelníci socialistického ruchu, dávají dobrý příklad ostatním. Ve všem. Učí je také kouřit — na dole.«

Vtom se otevřely dveře znovu, a dva četníci v plné zbroji vstoupili do kanceláře. Jeden z nich předstoupil a hlásil závodnímu:

»Závodčí Mužík stojí k službám.«

»Zatkněte tyto tři muže, Vujčík Michal, Strouhal Josef, Zemplinski Jan,« pravil ředitel.

»Nemám rozkazu zatýkacího na ně, prosím tudíž —« závodčí ani nedomluvil, když ředitel zlostně vykřikl:

»Já poroučím, pane závodčí, abyste je zatkl, a zodpovím následky. Obviňuji je ze zločinu, jejž soud tresce žalářem. Jdu za vámi k vyšetřujícímu soudci.«

»To je ovšem něco jiného. Zatýkám vás jménem zákona a doufám, že se nebudete vzpouzet a nutit mne užíti násilí —« pravil Černík.

»Nebudem, pane závodčí. Subordinace je subordinace. Znám to. Vy za to nemůžete. S vámi půjdu, ale s tímhle »chacharem« —« ukázal na strážníka, »bych nešel. Pojďte, hoši,« zvolal Strouhal. »Teď půjdeme aspoň jak se sluší a patří na vojáka.«

»Matičko čenstochovská — moje žena — moje děti,« a Vujčík si černou rukou utíral slzy, takže jeho obličej vypadal jako by byl samý bílý a černý a šedivý pruh.

Vyšli.

Na »placu« všichni se dívali na toto skupení. Očekávali, že se něco stane. Strážník a dva celníci, jež viděli vejíti do kanceláře, podávali jim jistotu. Když viděli Vujčíkův obličej — podobný tetovanému obličeji náčelníka kmene malajského — jenž byl křečemi v pláči ještě skoro do komických záhybů seškleben — vypukli v nehorázný smích. Všichni. Nejdříve ohrabovačky, za nimi dělníci i sám »placmajstr« se smál.

Smutný tento průvod bral se ulicemi. Nebudil ani mnoho pozornosti. Zde je něco podobného tak denním zvykem jako denní klekání. Lidé vidí podobné průvody a jdou klidně kolem. Což, vždyť je to jen horníka. Několik zevlounů, uličníku provází tento podobný průvod. Nic víc.

Ecce homo!

Zapadnou za nimi dveře žalářní a je po všem ...

Ředitel, obrátiv se k úředníkům, pravil hlasem co možná mírným a na pohled klidným:

»Nevěděl jsem, pánové, že jste tak šlechetní a dobří. Slyšel jsem, jak mi přejete vyznamenání, jehož se mi dostalo. Děkuji vám. Buďte ubezpečeni, nezapome- nu toho, nezapomenu« dodal a odešel s Dušanem a horním radou do závodní kanceláře.

Úředníci zůstali němí a tiše jako spráskaní psi si sedli ke svým stolkům.

Bylo slyšeti skřípot per. Zdálo se, že chtějí nahraditi, co výjevem právě odehraným zameškali.

Nikdo nepromluvil.

Za chvíli viděli, jak ředitel odchází a vesele kolem něho poskakuje Argus.

Neslyšeli však, jak ředitel laskal svého »přítele«. — »Vím, vím, tys můj jediný, ty bys mně nebyl dal ublížit, ale tys to neviděl — vid, můj milý — viď? To nebylo hezké od tebe, žes mne nechal o samotě —«

A Argus, aby dokázal, že této chvály je hoden, chytil za šaty starou umazanou žebračku — babu, která nesla na zádech v pytli drobné uhlí, nalezené na »haldě« v blátě, prsty vyhrabané za »šlaky«. Baba se opovážila jíti blízko pana ředitele s rancem na zádech a po trottoiru, a to »Argus« nemohl vidět. Baba vykřikla, strachem se skácela k zemi. Pes ji pustil a utíkal pryč. Baba, poznavši pana ředitele, prosila za prominutí a za odpuštění, že se neuhnula.

Na závodě si oddechli po odchodu ředitelově. Jako by těžký severní mrak se ztratil za obzor, tam někam daleko za Lysou nebo Radhošť.

»Dozorce Bogda má jít k závodnímu,« volal kancelářský sluha do oken lampárny i cechovny.

Horníci právě vyfárali z dolu a odevzdávali lampy. Jeden z nich pravil:

»Bogda? To je pěkný dozorce. Dnes byl ožralý na dole a usnul na čtvrtém patře zrovna u dveří komory s dynamitem.«

Sluha odběhl do kanceláře, kde vyřídil závodnímu, co vyprávěli o Bogdovi horníci.

Asi za půl hodiny stál Bogda v kanceláři před závodním. Stál zde drze a směle.

»Vy jste, Bogdo, přijal dnes do práce horníky opilé.«

»Nepřijal!« řekl směle.

»Neodpovídejte a poslouchejte. Přijal jste je, poněvadž jste byl sám opilý. Usnul jste na čtvrtém patře.«

»Neusnul jsem ale z opilství. Nespal jsem, ale byl jsem umdlen. Nespal jsem celou noc,« odpověděl tvrdě Bogda.

»Po tom mi ničeho není. Když jste byl churav, měl jste vyjeti nahoru a dozor předati jinému. Ve vašem předku jsem nasel Strouhala. Vujčíka i Zemplinského s otevřenými větérkami. Právě je odvedl celník. Vás ovšem nemohu dáti k soudu, poněvadž zde není svědka, že jste byl opilý. Ale za to, že jste nechal sobě svěřenou partu bez náležitého dozoru, jste degradován a sice z důlní práce k práci manuelní na ‚placu‘«.[7] Závodní mluvil určitě, ale ne tvrdě.

»Pane závodní, toho nepřijímám. Půjdu si stěžovat panu řediteli.«

»Dost. Nechci ničeho slyšet. Jděte si stěžovat, ale nezapomeňte, že na závodě rozkazuji já. Rozumíte? Připravil jste tři lidi do kriminálu, rodiny jste zbavil živitelů, a jestli je zde kdo vinen nejvíce, tož jste to vy. Vy patříte do kriminálu, a proto s celou přísností musím vás trestat. Máte právo vésti si stížnost. Do dolu již nesjedete. Zdař Bůh!«

Vtom vstoupil do kanceláře Soukup.

Bogda vida, že zde nepomůže žádné vytáčení se, beze slova vyšel z kanceláře. Jen tak úkosem podíval se na Soukupa.

Za dveřmi pohrozil pěstí a něco mezi zuby prohodil. Věděl, že je zde mamo se bránit. Dověděl se, že závodní byl na dole, že nenašel jeho, ale za to opilé horníky. Vina tu byla.

Na dvoře se setkal s několika soudruhy, jimž vyprávěl historii svého neštěstí. — »To jistě ten Soukup stále na mne donáší. Viděl mne ráno, sotva jsem se bolestí hýbal, a přece jsem šel do práce, a tu jistě na mne žaloval závodnímu, že jsem byl opilý. Je u závodního stále. Právě nyní zase tam šel. A potom chodí do dělnických schůzí. A ještě jim předsedá. Počkejte jen, až já vstoupím do organisace. Já ho spražím. Zajde mu chuť donášet. A také že vstoupím. Ještě dnes. Budou na mne hledět. Oči vyvalovat. A potom... Co všechno řeknu.«

Bogda si šel sice stěžovat řediteli, ale ten nemohl na věci ničeho měnit. Slíbil Bogdovi celou záležitost vyšetřiti, u závodního se zeptati, ale nic více. Řekl mu, že bude nejlépe, když počká, až bude nějaké místo na jiném závodě. Prozatím aby pracoval navrchu, až se na to trochu zapomene. Proti rozsudku závodního nedalo se nic dělat.

Skutečně také nedalo se pro okamžik nic dělat, poněvadž žádný závodní by Bogdu nebyl přijal, věda, proč byl degradován.

Bogda spolkl tuto útěchu, hubenou jako myš kostelní, a nemaje naděje lépe pochoditi u horního revírního úřadu, ani tam nešel.

Pomalu se loudal k domovu a přemýšlel, jak by nejlépe mohl se závodnímu za to odměnit. Že trest tento byl zasloužený, že závodní podle dozorecké pragmatiky ani jinak jednati nesměl, ani na mysl mu nepřipadlo.

»Dnes mám volnou ruku,« pravil si, přicházeje k domovu. »Vstoupím do organisace. Jako dozorce by mne nebyli přijali, ale jako dělníka mne přijmou.«[8]


  1. Děvčata.
  2. Paragrafy: Uražení Veličenstva, urážka údů domu císařského, rušení veřejného pokoje.
  3. Kouření na dole je trestáno jako zločin těžkým žalářem.
  4. Sprostá kořalka z líhu a vody a ještě snad jiných příprav.
  5. Pijačka, někdy též tulačka.
  6. Krysa.
  7. Práce na »placu« je obyčejná nádeničina.
  8. V tehdejších dobách vidělo dělnictvo horní v dozorci svého největšího nepřítele — což se majitelům dolů velice líbilo.