Na šachtě/Díl I/IV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 23-42.
Licence: PD old 70

»Tak co si přejete, Bětuško,« pravil závodní Dušan, vstupuje do předpokoje, kde zůstal státi, nechtěje do pokoje vejíti ve fáracím obleku. Stál u okna, dívaje se na dvůr, jako by ani zde nechtěl zaháleti.

»Pane závodní, mám k vám prosbu, velikou prosbu,« pravila Bětuška zajíkavě, ztěžka zadržujíc pláč.

»Mluvte jen bez ostychu a bude-li to v mé moci, učiním vše, co mohu,« pravil klidně závodní.

»Pane závodní, prosím vás, pomozte mi. Prosím vás!« a mladá žena se dala do pláče.

»Neplačte, Bětuško, a řekněte, čím vám mohu pomoci,« pravil skoro netrpělivě závodní.

»On mne chce opustiti,« vyhrkla mladá žena ze sebe v zoufalé bolesti.

»Soukup?« tázal se závodní.

Mladá žena přisvědčila.

»A proč?«

»Našel prý si lepší.«

»Lepší? To není možné.«

»Řekl mi to sám.«

»Vždyť vás ale měl tolik rád.«

»Ale už mne nemá rád, nic mne, pane závodní, nemá rád.«

»A jak se to stalo?«

Betuška skryla ještě hlouběji tvář do zástěrky. Nechtěla svěřiti závodnímu, co dnes ráno se u nich stalo. Za živý svět by to neřekla. Tak se stydí.

»Nu, řekněte. Bětuško, jak se to stalo? Vždyť přece vás měl tolik rád.«

»Ach, pane závodní — kdybych to mohla říci — ach, pane závodní, že jsem raději nezůstala u vás. Že jsem se tenkrát dala obelstíti. Proč jste mi to raději, pane závodní, nerozrniuvil? Tak náhle jste mne propustil. — Ach, kéž by byla nebožka slečna živa, ta by k tomu nebyla svolila.« Bětuška se rozplakala jako dítě.

Závodní přešel dvakrát pokojem a po chvíli mlčení pravil mírně:

»Musilo se tak státi, Bětuško. Nemohla jste zde zůstati. Pokud vaše známost byla dětská, ideální, pokud nezasáhla celou vaši ženskost a neprobudila ve vás vášně ženy. potud jsem jen mlčel. Ale jak přišlo najevo, že jste v jiném stavu se Soukupem — sama jste to řekla — bylo nutno, abyste opustila moji domácnost. Musilo se tak státi. Žádalo to mé společenské postavení.

»Ach, Bože, co jsem to jen tenkrát učinila,« hořekovala Bětuška stále.

»Nemohu pochopit, že by za tak krátkou dobu se byl Soukup tak změnil. Znám ho dokonale a viděl jsem v něm vždycky člověka hlubší povahy a třebas časem nerozhodného, přece jen poctivého. Snad to byla jen malá domácí přeháňka. Co bylo u vás?«

»Ach ráno — dnes — ach —«

»Nu, to už vím. Hádka! Chápu. Bojíte se? To je vše. Bojíte se, že vás opustí, poněvadž žijete s ním pouze jen tak »na víru«. Nu, upokojte se. On neuteče, a kdyby chtěl utéci, ani štola ho nezadrží. Ale on neuteče. Ví, co ve vás získal. Zvyk je více nežli láska, a matku svých dětí, jako děti své. Soukup neopustí. Je snad prudký, ale je člověk čestný. Buďte bez starosti.«

Závodní mluvil s plným přesvědčením a vida Bětušku, ze as trochu klidnější, prohodil:

»Nu, ale nyní bych rád věděl, proč vlastně se ke mně obracíte? Čím vám mohu aneb mám prospěti?«

Mladá žena pohlédla jako v důvěře k závodnímu a pravila bolestně:

»Pane závodní! Dnes byla u nás veliká mrzutost. Řekl mi. že se odstěhuje. Pro Krista Pána, co si počnu? Jedno dítě máme. Dva roky skoro je mu, a dnes, pane závodní, cítím, že zase jsem v jiném stavu. Co bych si počala, kdyby mne opustil? Ježíši Kriste, co jsem se již naplakala za to, že tenkrát jsem si s ním udělala známost. Proč jsem nezůstala zde, kde mi nic nescházelo?«

Mladá žena znovu hořce zaplakala.

»Neplačte, Bětuško, neplačte,« těšil ji závodní. »Snad i já jsem tím trochu vinen, že jste se poznali. Nuž, stalo se. Ale nevím ještě dosud, čím vám mohu pomoci. Jste v nouzi?« Závodní popošel ke dveřím druhého pokoje.

»Nikoliv, pane závodní — to není to, proč sem přicházím. To ne!« vyrazila ze sebe mladá žena. Oči si šátkem utřela a pravila prosebně:

»Jediný člověk, na něhož Soukup něco dá, jste vy, pane závodní — vy, jeho otec, jeho dobrodinec. Vám vděčí za vše, čím je, a poslechne vás, Proto jsem vás přišla prosit abyste mu domluvil, aby tomu jednou udělal konec. Skoro tři roky spolu už tak žijeme »na víru«, a dnes poznávám, jaké by to bylo, kdyby mne opustil, odešel.

Má zlaté srdce, kuřeti by neublížil, ale nevím, co mu to dnes vlezlo do hlavy. Zrovna jako by nebyl svůj. Když jsem mu dnes přinesla oběd, ani se na mne nepodíval, snad chce splniti, co ráno říkal. Snad se již ke mne více nevrátí. Ježíš Maria, jestli se nevrátí, já s tím děckem do vody skočím. Pane závodní, pro Boha vás prosím, domluvte mu, af tomu udělá konec, ať si mne vezme po křesťansku. Potom budu jista, že neuteče. Ať mne třebas bije, co na tom, jen abych měla jistotu. Je mi líto toho našeho děcka. Je tak hezké a má mu někdo jednou vyčítat, že je »panchart«? A což, kdybych umřela?« Bětuška, majíc ruce sepjaty, dívala se na závodního.

Závodní chápal celou situaci.

»Nu, dobře, upokojte se, promluvím s ním a myslím, že povolí. Zvláště dnes. Nechal jsem ho předvolati, abych mu sdělil něco příjemného. Došla dnes zpráva od ředitelství. Je pro něho velice radostná, týče se oné události, kdy se vyznamenal tak neobyčejně. Nuže, učiním, co bude možno. Spolehněte se, Bětuško. Sbohem! Zdař Bůh!«

Aniž by čekal dalších slov díků, vešel do pokoje.

Bětuška radostně upokojena, aniž mohla poděkovati za útěchu, odcházela po schodech dolu, do dvora.

Po jejím odchodu vrátil se závodní a vešel do lázně, aby smyl se sebe černý mour z dolu.

Bětuška šla po dvoře, kde sbíhaly se ohrabovačky aneb děvuchy od »separací« nebo »prádla«,[1] mezi ni- mi kmitali se dělníci »vrchní«, pracující na »place«. Byla sobota. Práce o nějakou hodinu zkrácena. Je před nedělí.

Bětuška s několika děvuchami promluvila, pozdravila se s nimi, zalaškovala a skoro vesele odcházela domu do kolonie. Ve vratech závodu potkala dozorce, na jehož otázku, kde byla, prohodila, že u závodního. Ani nepozorovala, jak se Bogda divně usmál.

Bětuška si nevšímala ničeho, ač celý ten prachem a zápachem prosáklý kraj zdál se jí v této chvíli veselejší. Zastavila se ještě u řezníka a koupila tam na večeři maso. Byla uklidněna a rozjasněna. Zapomněla na ranní hádku, již měla se Soukupem. Vlídné přijetí závodního a slib, jakož i důvěra, že brzy bude nositi jméno: paní Soukupová, že bude se moci rovnali těm paním dozorců a naddozorců, strojníkú a nadstrojníkú, ba bude se moci vyrovnati i paním úředníků závodních. To ji rozveselovalo, blažilo.

Život její byl dosti pohnutý. V patnácti letech osiřela. Matky ani neznala. Otec její přišel sem z Tošonovic od Těšína, jako mnoho jiných za »štěstím«. Podařilo se mu, že se stal horníkem. Žili s Bětuškou spolu. Otec její nebyl lepší ani horší ostatních. O výplatě nebo o záloze[2] často se zpil pod obraz boží. Ba stávalo se, že se i popral v putykách. Ale v práci na dole byl svědomitým a proto u závodního Meinvalda i u asistenta i u dozorců velice oblíben. Přivedl to až na »oberháu- ra«[3] a byl by postoupil jistě až na dozorce, kdyby nebyl zahynul při onom hrozném neštěstí na dole »Trojici«. Byl mezi šedesáti mrtvolami, které byly jako zuhelnatělé trupy po hrozném důlním požáru vyneseny z dolu.

Bětuška svého otce viděla ráno, když šel do práce, ale z dolu se ho více nedočkala, ani ho nepoznala, jako nepoznal ve zbytcích spálených těl nikdo svého otce, syna, bratra, milovníka. Vyvezli jejich zbytky v bednách.

Zůstala zde sama opuštěna. Měla zde strýce Bogdu, ale ten si ji nechtěl vzíti a radil jí, aby šla za ohrabovačku. Až do smrti otcovy Bětuška byla doma. Otec, ačkoliv se někdy napil, nebil ji nikdy a žili v dobré shodě, nedovolil, aby šla za ohrabovačku.

Lpěl na své jediné dceři. Často si i zaplakal při vzpomínce, co se z Bětušky stane, až on zemře. Někdy se s ní mazlil, byl by jí vše snesl, na sebe se mrzel, že pije, ale nemohl — jak říkal — se předělati.

Všecko snesl, af byla třebas bída, ať třebas mu na- vařila pouze misku »domikátu«,[4] nebo ať připálila vdolky, nebo uvařila hrách »ob zrno«, vše přijal bez reptání. Ani slovem Bětušce nekřivdil, často, když šel opilý domu, potkala ho na cestě a vzala ho za ruku a vedla se s ním domů, do kolonie, a to na něho vždycky účinkovalo.

»Na plac« by ji nedal. Bál by se o ni. Tam se volně mluví. Tam by brzy ztratila onen dívčí pel, její rozvírá společnost těch, kdož vedou volnější, nevázanější život ... Chtěl, aby dlouho zůstala dítětem. Strýce Bogdu kdysi vyhodil když mu radil, aby ji poslal »na plac«. Nepošle ji, on ji uživí.

Leč otec zahynul. Plameny hrozného důlního požáru zničily to dobré srdce jeho, zžehly lásku, již choval ke svému dítěti. Zahynul pro ty, kdož po jeho smrti odkopli od prahu svých kojených duší a ztvrdlých svědomí toto dítě, jež nemělo na širém světě nikoho. Což bvlo kapitálu po tom, že zůstal zde sirotek, lidský život v počátku. Eh, což mu lidský život. Tolik jich již pohltil a neublížilo mu to. Strávil je, ztučněl...

Bětušce bylo již přes čtrnáct roků a tu závod neměl k ní více žádných povinností. Je to správné v duchu normv stanov bratrské pokladny. Je to tak uzákoněno. Dosáhlo toto ustanovení úředního schválení. A komu dal Pán Bůh úřad — tomu dal i rozum...

Co na tom, že lidskost při tomto nařízení pláče. Závod nemá žádných povinnosti k její výchově. Vždyť překročila čtrnáctý rok věku. Ze otec zahynul hroznou smrtí na dole, je pouze náhoda za niž nikdo nemůže.

Co jí zbývalo? Uchopiti se toho, co by jí poskytlo možnost jestvovati. Šla prosit o práci »na plac« za ohrabovačku. Poněvadž její otec zahynul na dole, měla protekci a ač nebylo veliké potřeby, byla přijata. Tak velkomyslný je velkokapitál. Poskytne práci sirotku, jehož otec pro něj ztratil život, zanechav zde siroty. Ani nechápala toho rozdílu, ani necítila, že je toto místo jedinou její záchranou, poněvadž přes svých patnáct let a vyvinuté tělo, nic vlastně neuměla a neznala. Byla více klukem než holkou.

Šla »na plac«.

Přijali ji na Hermině, kde její strýc, Bogda, byl tehdy nadkopním.

Šla tam se slzami v očích, jež měla ještě od pohřbu otcova. Šla tam za pěkného májového dne a to ji do- jímalo ještě více. Než, šla. Musila.

A bylo to snad její štěstí.

Dva dny později žádal asistent, inženýr Dušan, který byl právě tehdy přišel z akademie na důl Herminu, aby mu v kanceláři poradili o nějaké děvuše, třeba z »placu«, k posluze.

Mel u sebe sestru, starší dámu. která bývala časem churavá, a tudíž nechtěl ji doma nechati bez dozoru.

Úředník, zapisující přijaté ohrabovačky, pravil, že před dvěma dny přišla na šachtu dcera po nadkopním Novákovi, který uhořel v jámě Trojice, a že by se mu zdálo, že je to velmi slušná dívčice. Snad by se hodila. Asistent Dušan, slyše, že je to sirotek po horníku, zahynuvším na dole, ihned se rozhodl ji vzíti. Poslali pro ni a když prohlásila, že ráda ono místo přijme, odvedl ji asistent Dušan k své sestře.

Dámě této se Bětuška zalíbila. A možno říci, že byla vděčná za tuto změnu. Sestra Dušanova byla starou pannou a přilnula k tomuto dítěti láskou mateřskou. Jako by se bylo srdce její nyní teprve otevřelo, rozjasnilo. láskou zahřálo, tak přilnula k dívce, snad též z toho důvodu, že Bětuška neslibovala býti konkurentem v kráse. Nebyla sice ošklivá, obličej její byl dosti pravidelný, ale nelišil se ani v nejmenším od těch obličejů, kteréž nás neuchvacují, nedojímají. Ani oči její, šedé a skoro zakalené, nedodávaly obličeji zvláštního půvabu.

Olga — tak se nazývala sestra Dušanova — počala u Bětušky obrozovací práci. Poznala její chápavost, její dobrou povahu, poctivost a čím dále, tím více stávala se jí matkou pečlivou a laskavou. Úlohy se vyměnily. Bětuška byla šťastná a v každém slově i počinu vděčná za tolik lásky, již dosud v životě nebyla poznala. Olga byla jí vychovatelkou.

Jako když rázem slunce vyjde, ozáří kraj po dlouhých, teskných dnech, kdy skrývalo svou velebnou tvář, tak bylo Bětušce. Lásky nepoznala. Té pravé mateřské lásky nezažila. Vychována bez lásky, bez polibků mateřských, tou, s níž žil otec v době prvních let svého vdovství, s níž, jak se praví, žil »na víru« a která mu později utekla k jinému, mladšímu, s nímž domnívala se užíti více rozkoší a požitků, jež skýtá obejmutí.

Zde, u této starší dámy, u níž se probudilo jaro života, rozpučela láska k dítěti v ňadru ženy, toužící v pozdních letech býti matkou, žárlící na práva mateřská, jsouc hrdá na to, že může někoho vychovávat a poučovat a vzdělávat. Ujala se Bětušky a ta jí splácela vděčností.

Olga učila ji čísti, psáti, později vařiti, plésti, šíti, spravovati, vyšívati. Až do té doby byla i žila Bětuška úplně volně, bezstarostně; když dostala novou sukni, chodila v ní, až ji roztrhala. Vařit uměla jen to nejprimitivnější. Otec, který neznal rovněž nikdy nic lepšího, spokojil se tím a aniž by byl někdy četl Rousseaua o výchově dětí, ponechával Bětuščině životu úplnou volnost. Je pravda, že vyvinovala se tělesně, že v patnácti letech měla plná, vzrostlá ňadra, že byla červená, že měla silná, oblá ramena, široké boky žen, které dobře rodí, ale duševně byla zakrnělá. Nic nebylo na ní ženského.

Radívali otci, aby ji poslal do kuchyňské školy závodní, v níž by se byla dostatečně obeznámila s vařením a vzdělala se v rozličných jiných ženských pracích. Otec konečně si dal říci a šel, ale poznal, že ani toto není tak lehké, jak by se na prvý pohled zdálo. Řekli mu jednou, že je škola přeplněna, řekli mu to po druhé i po třetí, a tu přišel teprve k náhledu a jistotě, že tato škola je sice zřízena pro dcerky hornické, ale že mezi horníkem, dozorcem, naddozorcem, ať v hodnosti úřednické »na vrchu« nebo »pod zemí« — je veliký, stavovský rozdíl.

Nechal tudíž všeho dožadování a Bětuška žila svým bezstarostným životem dál.

Vařila otci co uměla a jak dovedla. Co neznala, nevařila. Na svátky nebo neděle se zpravidla otec opil, ať už z lítosti, že mu umřela zena, nebo že Betuška špatně vaří, a při jda v noci domů, snědl vše, ať to bylo takové nebo onaké.

Za div sluší počítati, ze Betuška se mravně úplné nezkazila. Snad proto, že měla tolik volnosti, že ji nikdo nekáral a nezbraňoval. Pamatovala se, jak jednou, když byl otec na noční směné, a ona spala při otevřeném okně, jak ucítila pojednou ruku, cizí ruku, na plných svých ňadrech. Probudila se. Poznala cizího muže. Nemohla poznati, kdo to je. Nevěděla, co na ní chce. Chápala jen, když ji náhle přitiskl na lůžko, že jí hrozí nebezpečí. Vzepřela se celou silou. Nastal boj. Bětuška se bránila, a když cítila že již umdlévá, a hlava muže přiklonila se k její hlavě, zakousla se celou silou do ucha mužova.

Bolestí zaječel. Pustil ji a rychle vyskočil oknem ven, do kolonie.

Bětuška pocítila v ústech sladkost. Rozžala světlo a uviděla v zrcátku na svých ústech krev. Prokousla mu ucho úplně.

Zavřela okno. Nekřičela, nevolala o pomoc. Druhý den viděla, že horní žák[5] Dembski, bydlící v sousedství, který s ní někdy podvečer mluvíval, jde ze šichty se zavázaným uchem. Dala se mu do jekomého smíchu, ale neřekla nikomu ani slova, co se stalo. Ba ani otci se slovem nezmínila.

Jak se rázem vše u ní, v její mysli a duši. mozku i paměti změnilo, když přišla k asistentu Dušanovi. Byl bohat. Ačkoliv teprve v hodnosti asistenta-inženýra majícího měsíčně sto zlatých a prémie, mohl si míti skoro přepych.

Nebyl Kroesem, nedělal ho též. Žil slušně, v mírném přepychu a bez starosti. Měl naději na postup, protože byl synem centrálního ředitele, který zahynul v Sedmihradsku při povstání, kdy vzbouřeny dav hnal na závod »algahaza« náležející skupině Řotschild & Comp. Hájil majetek, bránil rozkaceným davům vstup do závodu, aby odvrátil hrozné neštěstí, vytrval v uzavřeném závodě s ostatními, až se podařilo vojsku přiblížiti se. Poslední výstřel zuřivých davů srazil ředitele Dušana k zemi.

Mladý Dušan nezapomněl nikdy té chvíle. Otec tehdy matku i s rodinou — dva bratry i dvě sestry — zavřel do sklepa. Než on nemohl zůstati. Vydral se ven, prolezl chodbu a přesvědčiv se, že je zamčeno, vyskočil oknem a přiblížil se právě na nádvoří, když otec se skácel k zemi. Kalící se oko jeho uvidělo synka, teh- dy asi sedmiletého. Umírající vykřikl ještě: »Vladimíre, můj synu, pozdravuj maminku i ostatní!« — a vypustil duši.

Z tohoto okamžiku zůstalo mu něco, čemu se říká chladnokrevnost. V největší nebezpečí vrhal se s neuvěřitelnou odvahou. Důkazy své hrdinné odvážlivosti podal při neštěstí v Příbrami, v době důlního požáru. Tam jako posluchač horní akademie podal takové důkazy hrdinnosti, že byl předmětem okázalé pozornosti a zároveň závisti svých kolegů. Opovrhoval nebezpečím. Rovněž na akademii v Lubně při požáru horní budovy, z níž vynesl s nasazením vlastního života dceru i ženu inženýra Sojky, byl předmětem neobyčejné úcty.

Jak praveno, měl naději, že bude postupovat, ale nechtěl postup protekční. Nechtěl si vlastní výčitkou ztrpčiti své povýšení. Nechtěl se vyšplhati jako mnoho jiných, stráviti léta, v nichž postup musí přijíti, pouhou nečinností, aneb tím, čemu se říká: úslužnost, uctivost galantnost a podobné ještě i jinak a všelijak, ale co je vlastní pravdou, shrnutou ve větě: nedostatek odborné kvalifikace. Toto zakrývá i přikrývá v mnolia případech ono. V mnoha případech, pravím, nikoli vždycky.

Asistent Dušan byl odborníkem. Studoval s vyznamenáním, odborné zkoušky složil rovněž s vyznamenáním. Na to spoléhal.

Na nic jiného. Nenáviděl protekční systém. Nenáviděl ho vůbec v životě, nenáviděl ho tím více zde, při závodech uhelných, kde často na místech nejdůležitějších, nejnebezpečnějších, s odpovědností za sta lidských životů, sedí lidé, jichž celé dvě, třetiny odborné kvalifikace zahrnuty jsou ve slově: »protekce«, zatím co lidé, jež by s prospěchem mohli zastávati ona místa, jak na prospěch závodů, totiž majitelů, tak k prospěchu těch, jimž mají býti vedoucími příklady — krčí se v ústraní, odstrčeni, zapomenuti, odkopnuti...

Asistent Dušan měl vzácný dar Petra Velikého: uhodnouti, co je v člověku a jak ho využitkovati, totiž, kam ho postaviti, aby byl platným činitelem. Sám přísný k sobě, byl přísný vždy k jiným, ale vždycky spravedlivý. Měl lásku i důvěru horníků. Asistent Dušan byl jim vzorem i příkladem. Lpěli na něm. S ním a za jeho vedení byli by se neohroženě vrhali do největšího nebezpečí. Na žádném jiném závodě, ač jich tu bylo do nesečtení, nemohl se ani závodní, ani asistent, ani centrální ředitel těšiti z tolika přízně i skoro lásky, jako asistent Dušan.

Nikdo neměl té přízně u dělnictva, jako asistent Dušan. Až se báli této přízně páni závodní, af dolu »Herminy«, či jiných, této společnosti náležejících. »Asistent Dušan«, to bylo okřídlené slovo. Řekl-li něco pan asistent. bylo to zákonem, jejž nezměnil ani sám závodní. Měl lásku všech dozorců i horníků i subalterních úředníků, a vážnost jeho sloupla ještě více od té doby, co se rozhlásilo, že se dovedl postaviti a opříti i samé mu hornímu radovi Bajerovi, jenž slynul pověstí učence.

A sám tento přísný učenec a muž světového jména zamiloval si asistenta Dušana tak, že později učinil ho svým důvěrníkem a spolupracovníkem učených svých prací a vážných výzkumů v oboru hornictví.

A rada Bajer byl muž opravdové práce. Sám z počátků nepatrných, bez známosti a protekce jen svým nadáním dostoupil výše, na níž dnes se nalézal. V něm bylo kus náladovosti českého jihu, spojené s neúmornou vůlí a touhou po činu. Získal si světového jména a za to vděčil pouze sobě, a proio měl rád a nadevše si vážil toho, kdo nešplhal se do výše pomocí protekce a komplimentů, ale kdo v celém vědomí svých schopností dovedl čeliti nejvyšším — třebas i jemu.

A Dušan mu imponoval. Zejména jeho vzdělání mimoodborové vzbudilo u horního rady obdiv, ba skoro úctu. Dušan však zůstal stejný. Nebylo na něm poznati, že by se z toho nějak zvláště radoval.

Žil se svou sestrou v nejněžnější lásce a z té lásky obou sletěl paprsek i do srdce Bětuščina. Jak praveno, žili Dušanovi v dostatku. Zde uviděla a poznala Bětuška rozdíl mezi její bývalou světnicí o čtyřech metrech zdeli a čtyřech metrech zšíři, s kasárnickou úpravou vně i uvnitř, a úpravou bytu. v němž se nalézala. Vše Jí bylo nové, všecko ji překvapovalo. Byla nesmělá tázati se, nač to či ono, a přece zvědavá zvěděti, k čemu to je potřebné. Jaký veliký to rozdíl, co vidí zde a tam doma. Tam jedno lůžko, modrá »švonepajová« cícha na ni, dva zhlavce, vše těžké, proleželé, skoro prohnilé. To není už peří, to je hlína, jež nehřeje. Na zemi slamník, na němž spávala. Almara, kufr, lavice, stůl, a židle, toť vše. Snad ještě několik tretů, ale vše bez významu, bez ladu a vkusu.

A zde jaký rozdíl! Jaká krása. Jako by z říše ten noty se vznesla do světa pohádek, tak se jí zjevilo ví, nové, neznámé, netušené. Jak se všemu divila lekajíc se mnohého, úzkostlivé se střežíc dotknouti se přednít tu jí neznámého, i

A slečna Olga, pozorujíc ji, jak plaše si počíná v této jí nezvyklé nádheře, byla jí učitelkou a matkou i sestrou. Vložila jí do duše nový názor o světě, vysvětlila jí, že je jiný svět, tam daleko na Moravě, aneb za Odrou »na modré« straně,[6] že jsou ještě jiné a vzdálenější země než Morava nebo Slezsko a mívala radost když prostá mysl této dívčice, chápajíc bystře vysvětlované divy, na to či ono prostým rozumem svým, co představiti si nedovedla, se dotazovala. Mnohdy až směšné byly otázky této děvušky.

Vladimír často domů přicházeje z dolu, slyšel toto učení a vysvětlování, jemuž se, skryt za dveřmi, často musil dáti do smíchu. Než neměl ničeho proti tomu, poněvadž se zdálo, že jeho sestra časem churavící, potřebuje toto vyučování a poučování, aby své choroby zapomněla. A skutečně od té doby, co přišla Bětuška, byla zdravější, málokdy se obvyklá její choroba nervová, spojená s bolestmi v hlavě vracela. Bratr Vladimír věděl, že je to pouze tím, že se zbyla tížící samoty, jež doléhá tak neúprosně na svobodné ženy, přicházející do let a stáří. Zdálo se, že nevěnuje tomu ani pozornosti, ale cítil to.

S Bětuškou zacházel jako jeho sestra, klidně a mírně. Ne více. Byl velice zaujat svými pracemi, než aby mohl věnovati pozornost dívce, obstarávající domácnost. Právě v těch letech hloubal o přístroji, který měl zmenšiti počet neštěstí na dolech. To zaujímalo celou jeho misi, to bylo mu vodící hvězdou, to dráždilo jeho myšlenky a vzněcovalo jeho šlechetnost. Tomuto vynálezu, jejž chtěl učiniti, věnoval všecek svůj prázdný čas. O něm snil v noci a přemýšlel za dne.

Večer sedával ve svém pokoji a počítal a měřil, psal a kreslil. Zdálo se mu začasté, že má už onen poslední bod, ono neznámé X a zase poznával, že se klame, mýlí.

Sestra jeho, Olga, sedávala v předsíni pokojíku s Bětuškou, která jí předčítala, nebo šily, vyšívaly, nebo »vyučovala« svou poslušnou žačku. Někdy přišel Vláďa mrzutý, zasmušilý, rozezlený neúspěchem, a tu jeho sestra, znajíc jeho povahu, sedla k pianu a hrála. Věděla, že hudbu zbožňuje; věděla, že v její lahodě nalezne sám sebe, svou duši, své myšlenky, svou ztracenou ideu.

V těchto chvílích byla Bětuška jako u vytržení. Dívala se na mladého muže tím zrakem mládí, které nezná onoho moderního způsobu mluvy mnohých dam, jímž se uráží a tak do krve rdí pravá nevinnost, a který končí zpravidla: »Pane, vím, co ode mne žádáte, ale to se vám nepodaří; vím, nad jakou jsem byla propastí, ale mne nenapálíte.« Ví-li již, co se od ní žádá, a nepodaří-li se to, nu potom snad není důležité tolik se bránit . . .

Ale Bětuška tu seděla ve své nevědomosti, ve své dětské nevinnosti, nevědouc, že by jí, ženě, hrozilo něco zlého. I na ni hudba měla přímo čarovný účinek. I ona podléhala jejímu kouzlu a často, když slečna Olga hrála a Vláďa maje hlavu ve dlaních, opřen o stůl seděl podle ni, Bětuška tam v koutku tiše plakala. Vzpomínala na matku, otce? Snad. Nitro její, přístupné dojmům, chvělo se bolestí, smíšenou s něčím, co ji povznášelo, sílilo.

Tak žila společným životem těch, s nimiž byla v spojení. Osvojila si způsob jejich mluvy, lepší vyjadřo vání, správnější úsudek, zkrálka nové okolí vtisklo duši její nový, lepší ráz. Naučila se vařiti, zvykla pohodlnosti, lepší život, vlastně lepší výživa působila na i svým vlivem, že se utěšeně rozvíjela a sílila.

Ani nevěřila, ani nepočítala, jak rychle ubíhají dny i měsíce, i léta.

V tomto jednotvárném, spokojeném životě, za který byla těmto dvěma lidem vděčná, jež ctila jako své dobrodince, ubíhal jí život beze změny.

Než i ten nejspokojenější život má své hroty a ostny. Bylo Bětušce již skoro devatenáct let, když dobroditelka její ulehla jednoho večera a ráno ji nalezli mrtvou v lůžku. Srdeční mrtvice učinila konec jejímu životu.

Vláďa bolestí bratrskou zaplakal. Lékaři ho sice jižvpřed časem na možnost náhlé smrti upozornili, ale přece tak rychle ji nečekal.

Bětuška byla všecka zdrcena. Nevěděla v prvé chvíli co počít. Je to sen či skutečnost? Její dobroditelka matka, zemřela, není jí více. Bětuška nikdy nepřestoupila onen kruh, za nímž podle jejího mínění, byla jiní vrstva lidí, »těch lepších«, jak říkala, takže z obapolné ho obcování těchto dvou žen poměr její služebnost vždycky vystupoval, než přece ztratila touto ranou vše Vždyť této mrtvé, této bledé, zamodralé osůbce vděčili za vše, co měla a čím byla. Křečovitě plačíc, vrhla se k rakvi, v níž ležela Olga, a plakala, zachvácena opravdovým bolem, slzy nejbolestnější, nejpalčivější.

Osiřela po třetí.

Uložili do země tu, již oba, asistent i ona, bratr i služebná, měli tak nevýslovně rádi. Zmizela na věky. Nevrátí se.

Po pohřbu druhý den seděl asistent Dušan ve svém pokojíku zamyšlen a smuten. Jeho byt se mu nyní zdál úplně prázdný, opuštěný.

Vešla Bětuška.

Asistent se na ni podíval, jako by čekal, co řekne, a jako by to, co řekne, již předvídal a tušil.

Bětuška váhala, nevědouc jak začít, až konečně po delší chvíli pravila:

»Pane inženýre, těžko na nás dolehla ruka boží.«

Dušan mlčel, jen hlavou zakýval.

»Pane inženýre, odpusťte, ale musím vám něco říci.«

»Mluvte.«

»Ale nehněvejte se, prosím vás.«

»Mluvte bez obalu.«

»Vím, že — že —« zarazila se.

»Nuže, Bětuško, co chcete říci?« tázal se jí Dušan, přistoupiv až k ní.

»Vím, že mne už nebudete potřebovati. Slečna Olga zemřela a já jsem zase opuštěna. Mám jen strýce, Bogdu, ale k tomu bych nerada šla, a proto vás prosím, nevyhánějte mne, až si najdu nějaké slušné místo. Slibuji, že se budu starati co nejvíce, abych si něco našla, ale u pořádné rodiny.«

Domluvila a dívala se na asistenta svýma šedýma očima, které na něho upřeně hleděly, jako by v jeho odpovědi spočíval její osud.

Bětuška se na tuto řeč připravovala po celou noc. Nespala. Stále viděla Olgu, jak stojí u ní a těší ji a chlácholí. Některou chvíli se jí zdálo, že by přísahala na to, že Olga stojí u ní. Ráno bojovala ještě sama se sebou. Odhoďala se k tomuto kroku pouze z krajní obavy, že rázem ji asistent propustí a počne choditi na stravu buď do nějaké rodiny nebo do hospody. Nač by také vedl domácnost — tak si myslila. ;

Dívala se na něho tak nějak bolestně, tak se jí oči leskly, jako by byly plny slz nejbolestnějších. A možno říci, že s hrůzou čekala, co odpoví.

Asistent Dušan se díval na ni dlouhou chvíli a potom pravil:

»Bětuško, chtěl jsem vás právě dnes požádat, abyste zůstala zde a vedla mou domácnost dále. Znáte všecky mé zvyky, víte již od nebožky sestry, jak jídlo upravit, beztoho jste poslední dva roky sama vedla kuchyni a tudíž nebude vám za těžko, aby vše zůstalo tak, jak bývalo. Zůstaňte zde,« pravil Dušan srdečně, »veďte celou domácnost jako dříve. Pokoj, do něhož vedou dveře z předsíně, upravte si za ložnici, abyste byla úplně oddělena, a co se týče platu doufám, že se shodneme. Jste poctivá, spravedlivá, to již sestra říkávala, zvykl jsem na vás a potom nemám rád cizí tváře stále kolem sebe. Nu?«

Bětuška nemohla odpověděti. Toho nečekala. Překvapilo ji to. čekala vyhazov, propuštění a zatím. Slzy jí vstoupily do očí. Ani promluviti nemohla, až po hodné chvíli se vzpamatovala; podávajíc asistentovi! ruku, jen zašeptala:

»Zaplať Pán Bůh, pane inženýre — záplať vám Pán Bůh.«

Tak rázem se vše změnilo, rázem, jako tenkrát když šla na šachtu. Tenkrát i dnes byl to on, pan inženýr, který jí podal ruku a zachránil. V této chvíli vděčnosti byla by bývala hotova ke každé oběti, aby se zavděčila . . .

Dušan obětí nežádal. Byl spokojen, že uvázala se ve vedení jeho domácnosti, byl rád, že převzala úkol hospodyně, že nemusil změniti způsob svého života, že se mohl věnovati opět svému bádání v oboru mechanickém, což bývalo jeho nejmilejší a stálou zábavou.

Ještě za života sestřina podařilo se mu nalézti malý přístroj. Jímž regulovalo se narážení »vůzků« na náražích do klece.[7] Tento malý úspěch, který vzbudil obdiv a vynesl mu kromě uznání i slušný kapitálek, poněvadž vynález byl patentován a zaveden na všech uhelných závodech, pohádal ho stále k nové práci. Měl jisté neurčité vidno, ale neměl jasnosti, neměl onoho závěrečného X, jímž by byl korunoval svou myšlenku ve skutek a čin. Ve svém pokoji měl celý závod v miniatuře. Obě jámy, větrní i těžní,[8] zvýší od země ke stolu, a na těch zkoušel své vynálezy a poznával jejich nedostatky.

Když se byl s Bětuškou dohodl, odešel do svého pokoje. Druhý den po této rozmluvě odejel na čtrnáctidenní dovolenou, jež mu byla udělena. Odjel do Itálie, kam předtím byla odjela jeho provdaná sestra se svým manželem.

Bětuška osaměla v tomto velikém, nádherně upraveném bytě, ale nestýskalo se jí. Něco, jako hrdost, naplnilo celé její nitro. Vždyť byla paní nad tím vším. Paní! Toto slovo ji zrovna do srdce bodlo. Nedovedla ani mysliti na paní, ženu asistentovu, k nějakým nástrahám nebo úmyslům byla příliš nevědomou, ale že je paní nad tím vším. A pan inženýr jí slíbil, že k výpomoci při prádle nebo mytí podlahy, nebo vůbec většího čištění, dostane »z placu« dvě ohrabovačky.

Toto vědomí že bude moci poroučeti a ne jen stále poslouchati, sílilo její hrdost a ženskou marnivost.

Ona mohla a měla právo poroučeti, rozkazovati. Ona. A vše to, co je kolem ní, poslouchá jejích rozkaz. Všecko. Nebyl vedle ní kromě posluhovačky »z placu« nikdo, ale i to ji posilovalo a povznášelo.

Rázem pochopila úkol paní. Byla hospodyní a když se v podvečer dívala z okna do špinavých ulic města, pociťovala něco jako radost nad tím, že není nucena, jako ti tam, plahočiti se za denním chlebem. Nebyla to pýcha, ale radost, že dny hrůzy, které prožila po smrti otcově, minuly, a že se více nevrátí. Jen toho se bála, aby se více nevrátily.


  1. Koryto, jímž teče voda, po níž se spouští uhlí, které kamením znečištěno. Uhlí odplave, kdežto kamení padne ke dnu. Zavedeno pouze v některých závodech.
  2. Výplaty jsou u horních závodů dvakrát do měsíce, a to 1. každého měsíce je záloha a patnáctého teprve hlavní výplata, jelikož kvůli výpočtům musí se vypláceti vždy o čtrnáct dní později; 15. bere horník peníze za práci, již vykonal do posledního dne uplynulého měsíce.
  3. Nadkopní nebo také nadhavíř, prvý stupeň, vlastně již druhy stupeň hodností. Prvý je »kopáč«
  4. Domikát = druh polévky, sestávající z chleba, politého vařící vodou. Směs tato omastí se buď lojem nebo slaninou.
  5. »Horní žáci« jsou ti, kdož se vzdělávají na horní škole a z nichž jsou potom dozorci. Jsou staří osmnáct, dvacet i přes dvacet roků.
  6. Název Pruského Slezska za Odrou.
  7. Klec, v níž se vozí uhlí z dolu, do níž se vejdou dva vůzky.
  8. Jáma větrní, jíž se ssaje vzduch z dolu a tak činí průvan. Jáma těžní, jíž se těží uhlí nebo mužstvo. Obě jsou v některých patrech průkopy spolu spojeny. O tom bude řeč níže.