Na šachtě/Díl I/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 20–23.
Licence: PD old 70

Klec vyvrhla posledních asi osm horníků. Někteří z nich šli do koupelny, aby se umyli a převlékli. Velice mnoho vsak jich šlo přímo domů do kolonií. Horníci, jdoucí do koupele, šli přes veliký, rozsáhlý dvůr k budově, kde byly sprchy. Tam se koupávají všichni společně, muži šedesátiletí i »táčkaři« a »vozači« šestnácti nebo dvacetiletí.[1]

Zde propuká žert, zde protrhává se zádumčivost a šumí to zde někdy sprostě, divoce, naze i neomaleně se zde žertuje. Vtipy silné, nestoudné i vilné, zpravidla mající za podklad sexuální organismus, vyrážejí tu z úst jedněch, přenášejíce se do úst jiných a jiných.

S poslední klecí vyjel inženýr Dušan, závodní na jámě »Hermině«. Vyjel a dal ještě některé rozkazy o svážení dřeva do jámy, k vypažení slojí potřebného, což se vždy děje mezi dvěma směnami, totiž od čtyř do šesti odpoledne a od čtyř do šesti ráno. Ovšem, že ne každodenně.

Závodní se ohlédl kolem, sběhl dolů do strojovny a pravil tam strojníku Soukupovi:

»Než odejdete ze šichty, stavte se u mne v kanceláři«

Ostře pozdraviv obvyklým »Zdař Bůh«, chtěl jíti, jak byl učerněn, do kanceláře.

Přišed ze strojovny na dvůr až k chodbě kudy musil jíti do své kanceláře, uviděl tam státi ženu. Mohla býti dvacet šest či dvacet osm let stará. Byla vysoká, štíhlá, plavovlasá, oblečená úplně po městsku, ale beze všeho přepychu. Na hlavě měla šátek uvázaný po způsobu těšínském. Obličej dosti souměrný, více však dobrácký než krásný. Byl to jeden z oněch obličejů pracovitých, nemajících času k vášni, jsouce od mládí zapraženy v práci jako dobytče v pluhu. Byl to obličej velice milý — ale nic více.

Dušan, shlédnuv stojící zde ženu. pravil:

»Co si přejete, Bětuško?« Hlas jeho zněl měkce.

»Mám k vám prosbu, pane závodní,« pravila žena.

»Prosbu? A jakou?« tázal se Dušan hledě na Bětušku.

»Je to velice důležité« pravila Bětuška, klopíc oči.

»Nuže, pojdte do kanceláře.«

»To je to právě, pane závodní.«

Mladá žena se zamlčela.

»Nu?«

»To je to, oč vás chci prositi. Stydím se to v kanceláři před panem asistentem říci,« pravila Bětuška polohlasem.

»A jak tedy mám vám pomoci?« tázal se závodní, nechápaje, co chce tato žena.

»Směla-li bych vás prosit, pane závodní, ráda bych se vám s něčím svěřila. Je to důležité, a proto bych vás prosila, abych vám to směla říci u vás doma.« Mladá žena pohleděla k němu s důvěrou.

»Ale ano. Bětuško, ano. Pojďte jen se mnou « a obrátív se, zaměřil k druhému koutu stavení, kde byl v prvém patře jeho byt.

Šel podle Bětušky jako podle dávné známé. Horníci, vycházejíce z koupelny, šli kolem něho. hlasitě své »Zdař Bůh« pronášejíce. Dušan děkuje jim rovněž pozdravem »Zdař Bůh« více mechanicky než z přátelství, šel klidně s Bětuškou k svému obydlí.

Horníci vidouce, jak zmizel s Bětuškou, významně na sebe pohlédli.

»Znáte ji?« tázal se jeden z nich, mladý, asi dvaadvacetiletý horník.

»Bodejť,« prohodili druzí.

»To je Bětka Nováková.«

»Kdo by to byl řekl.«

»Ale to víte, čím hrnek navře, tím nerad vyvře.«

»Tak on tedy tak, pan závodní? — Aha.«

»A ona, to zrcadlo ctnosti. Na Prokopa ani zatancovat se mnou[2] nechtěla,« prohodil opět mladý muž.

»Ty, Boture, nehaň hned,« káral mluvčího starší horník. »což vy víte, co a jak. Má už jedno dítě a není také žádná mladice.«

»A proč si ji tedy vede závodní do bytu včil, když je Soukup u stroje. Co?« zlostně prohodil Botur.

Jiný dodal se smíchem:

»Což na tom, že je stará; aspoň je rozumná, ví už, co a jak. Ale mordie, musí to být gusto, nemá náš závodní špatný nápad. Je to kůstka, to by byla večeře.«

Všichni se smáli. Jen asi dva či tři starší odtrhli se od tohoto houfu a vyšedše ze vrat budovy, dali se směrem k dědině. Byli z blízké dědiny Malinovic.

Ostatní dali se ke kolonii nebo šli do kasáren.[3]

Botur, jda po nádvoří do kasáren, pravil ostatním:

»To víte, tolik let, zvykl si na ni; kdyby si ji i Soukup vzal, zůstane pořád taková. Škoda, že jsem si ji dříve nenadběhl, než přišel ten Soukup.«

Vešli do kasáren.

Tam brzy zapomněli na Bětušku i závodního. Zaujala jejich mysl jiná věc. Byla sobota. Ráno se nefárá a proto honem do města.

Botur, který právě vyprávěl o Bětusce věci odporné, nevíme dosud, zda pravdivé či vylhané, nemluvil tak z opravdového záští. Má tam dole v městě známost s ohrabovačkou, Martou Goreckou, půjde k ní, nalezne tím u ní vše, co si přeje. Mluvil o Bětusce, co mu napadlo, nevěděl, zda to trefí či netrefí. Byl by tak mluvil o ní i kdyby s ním byla tancovala o Prokopské slavnosti. Jeho slova byla řečí bez úmyslu pronesenou, spíše pravenou jen tak z okamžitého nápadu než ze zlosti.


  1. Na některých jamách v novější době se koupající mužstvo roztřídilo podle stáří. Hleděno k tomu aby bylo přibližně stáří vždycky pohromadě.
  2. O Prokopské slavnosti pořádaly se od závodů pro horníky taneční zábavy, při nichž se zúčastní i úřednictvo, a tancuje tu inženýr třeba s ohrabovačkou. Dnes ovšem to již přestalo.
  3. Místnost, kde se bytují v závodě svobodní neb ženatí, kteří zde nebydlí se ženou.