Na šachtě/Díl I/V

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 42-49.
Licence: PD old 70

Závodní Dušan vyšel z koupele. Byl to statný, asi šestatřicetiletý muž, měl plavé vlasy, plavý, krátce střižený plnovous a činil dojem spíše profesora, učence, než závodního, dlícího pod zemí a stále mezi černým prachem a uhlím.

Byl to krásný muž. Takový šel o něm hlas mezi ženami. Měl pěkné, vysoké, dozadu skloněné čelo, dávající podle Lavatrovy knihy znáti, že je to člověk spíše cholerik než flegmatik.

Místo závodního inženýra zastával již po pět roků. Nikoliv proto, že se stal centrálním ředitelem jeho přítel, inženýr Bajer, ale proto, že jeho vědomosti odborové budily pozornost, a zejména to byl na slovo vzatý odborník a učenec, horní rada Bajer, který upozornil naň generálního ředitele. Náhodou se stalo, že na závodě »Hermině« závodní Matlevski zažádal ze zdravotních důvodů do pense a jeho místo bylo obsazeno inženýrem Dušanem.

A Dušan měl zde práce dostatek. Matlevski nebyl odborníkem a tudíž přes činnost asistenta byl důl ve stavu zanedbaném. Všichni, znajíce nedostatečnou schopnost odborovou, kořistili z ní pro sebe a své pohodlí. Nový zavodni uchopil se energicky práce a za tři roky byl důl »Hermina« vzorem všem ostatním. Nejnovější vynálezy a vůbec vše, co bylo nutno prozkoumati, vyzkoušeti, dobrozdání o tom podati, zda je to užitečno či potřebné, anebo zdali to může nebo má býti zavedeno na závodě, vše to se dělo na »Hermině«. Znalosti odborového strojnictví inženýrského byly vždy a všude zárukou správného výroku a posouzení, jaké učinil závodní Dušan.

Za jeho vedení zavedeno na celé šachtě elektrické osvětlení. Nejen navrchu, ale dole pod zemí, ve všech slujích bylo elektrické osvětlení, čímž značně stoupla jistota a zmenšily se úrazy a neštěstí na dole.

V jedenatřiceti letech ujal se vedení šachty a ve třech letech bylo naň ukazováno jako na vzor. Před výplatou, kde na jiných závodech sotva do poslední chvíle byli hotovi s výpočtem směn a obnosů za ně, odtahů bratrské pokladně, za byt a jiné, na šachtě »Hermině« dva dny před výplatou nebo zálohou chodili úředníci klidně a bezstarostně. Každý jiný závodní se tomu divil a nemohl to pochopiti, poněvadž na »Hermině« pracovalo vcelku přes dva tisíce lidí, nejvíce z celého revíru.

Dalo se to lehce vysvětliti. Závodní Dušan, jako odborník strojnictví, znal sílu ať již byla organická, tedy tělesná, či vyvozená strojem, parou či elektřinou. Počítal s ní. Věděl, mnoho-li může naložiti na tento lidský stroj. Věděl, že nesmí kotel nechati bez vody, jako nesmí jej přetopiti; obé jest spojeno s nebezpečím výbuchu. Lidská síla pracující denně to samé, to jediné, to, co zná a koná úředník subalterní deset, dvacet let, to, co se mu protivuje, může býti dovedeno a spojeno láskou ku práci, není-li odporu, vznikajícího z přetížení. Nehonil úředníky, pouze si přál, aby bylo vše v pořádku. Přání jeho byla proslovená vůle. Nekarabačoval inteligentní úřednictvo, aby se zavděčil »nahoře«. Nepotřeboval toho. Nemusil míti ohledu a neměl jich nahoru, spíše dolů.

Ukládal práce, kolik jí mohl člověk snésti. Nahoře i dole. Nehleděl s tisícem dělníků zarobiti tolik, jako jiný s patnácti sty. Věděl, ze čím více by vysiloval tělo, tím rychleji vysiluje i ducha. Pracoval pro závod, pro jeho majitele poctivě, ale nebyl karabáčníkem, popoháněčem, jako mnoho jiných, vyhřívajících se na slunci protekce a z ní vyplývající přízně majitelů. Nehleděl z platů dělníku tvořiti výpar a dým kadidla, jímž posvěcuje se velkokapitál. A třeba zůstal na téže postáti jako druzí inženýři, třebas se nesklonil až k lidu, třebas nehoroval pro sociální opravy, lidem požadované, byl aspoň spravedlivým a objektivním.

Nevlastenčil, nepořádal národních slavností ani banketů, neproléval slz nad tím nebo oním úspěchem nebo neúspěchem národním, ale prokázal na závodě dělnictvu více služeb než kdokoli na jiném závodě.

Byl spravedlivý a objektivní, nic jiného. A tak vzrostl u dělnictva ve vážnosti. Ono nechtělo více. Ale inženýr, závodní Dušan, uměl se toho dělnictva zastat, uměl se postaviti i samému hornímu radovi, ba i generálnímu řediteli, shledal-li v nějakém nařízení, že zbytečně dělnictvo dráždí, aneb že by bylo na úkor neb jeho zkrácení.

On, sotvaže dělnická organisace vystoupila s požadavkem osmihodinné pracovní doby, hájil tento požadavek, ukazuje k jeho důležitosti i prospěšnosti. Hájil jej sám, i když všichni byli opačného mínění a dokázal, že jednou se tento požadavek splniti musí. A ostatní závodní se tomu smáli. Sám závodní inženýr Kulhán tvrdil, že vláda se musí tomu opříti. A závodní Kulhán platil za přítele dělnictva…

Inženýr Dušan na závodě »Hermině« konal vše tak, jako jinde. On podle zásluhy hrubých poklesků proti povinnostem neodpouštěl. On káral, trestal, pokutoval jako jiní. Ale jaký to rozdíl. Žádné surové nebo sprosté oslovení, žádné nadávky, žádná sprostota.

Nikde známky msty nebo zlosti při káráni nebo trestu. Byl-li nucen trestati, pokutovati, činil to teprve, když nepomáhalo napomenutí. Nikde nebylo tak málo zadržených prémií jako na »Hermině«.[1] Každý se podrobil trestu, poněvadž věřil a byl přesvědčen, že je spravedlivý a zasloužený.

V jediné věci byl neúprosný. V zanedbávání povinností, zejména při práci, spojené s těžením. Byl-li přísný a dbalý, aby při práci v kancelářích šlo vše s největší akuratesou, byl při práci u strojů těžních nebo větrních, jimiž je možno způsobiti hrozná neštěstí a ztrátu na životech i jmění přímo pedantem. Sem dával lidi nezkušenější. Zde musilo vše jíti s matematickou určitostí i mechanickou přesností. Jemu se jednalo hlavně o životy horníků. Věděl, že dosti malá nedbalost ve službě může míti vzápětí to nejhroznější neštěstí. Strašlivé scény, které mu utkvěly v mysli ještě z neštěstí příbramského, byly mu stále výstražným znamením.

Zpravidla se nechával vyvézti z dolu, anebo do něho spustiti s mužstvem, přesně toho dbaje, aby se klec nehoupala, nebo nejela rychleji, než jakou rychlost měla podle hloubky dolu stanovenou zákonem. Nikde nebyl tak přísný a neúprosný, jako zde na miste takové důležitosti a zodpovědnosti. Zde se jedná o životy těch, kdož jsou dole a důvěřují správnosti a přesnosti toho, jemuž v tu chvíli, co vyšli z věčného nebezpečí na předku[2] vstoupením do klece, aby vyfárali, jsou odevzdáni totiž svědomitosti strojníkově. Jediným přitáhnutím páky může se klec rozběhnouti z rychlosti dvou či tří metrů za vteřinu na patnáct, a ponechání této páky, jíž ovládá strojník tento obrovský stroj, tuto spoustu koleček, kol a ramen, může klec vyhoditi až tam pod střechu, kde narazí na trámoví, urazí lano drátěné na němž visí a rozdrtí se i s lidmi v jeden obrovský chumáč, který slétne pak zpět do hloubky třebas pěti či sedmi set metrů. Zde, kde visí život i smrt na nitce okamžitého rozmaru, byla tato přísnost na místě. Byl nejstrašlivějším odpůrcem strojníka, viděl-li ho u stroje jen poněkud opilého. Tu nepomohlo nic. Mohl býti sebe dovednější, sebe zasloužilejší a zachovalejší, musil od stroje. Nevěřil mu a nechtěl mu svěřiti nejen životy těch tam dole, ale i životy těch tam venku, rodin, těch pozůstalých sirot a ubohých matek, otců, bratrů, sester a milenek…

Aby zajistil větší bezpečnost, zavedl při obsluhování těžních strojů kromě dosavadních dvou strojníků ještě třetího, takže po dobu dvanácti hodin, již měli vyměřenou práci, mohl si vždy jeden za druhým hodinu úplně odpočinout, nabýti opět klidu, jehož je mu třeba po tak namáhavé a duševně, zejména mozkově napínavé práci. Horníci i strojníci si velice libovali toto zařízení. Třebas byl centrální ředitel proti tomu, z počátku činil námitky, že je to zvýšení výdajů, později byl přesvědčen, že je to v zájmu závodu, když bude o bezpečnost hornictva co nejlépe postaráno.

Tímto zařízením změnil se nápadně počet neštěstí, vzniknuvší z napětí nervů, při dlouhé dvanáctihodinové práci strojvůdců u těžního stroje, který vyžaduje ve své obrovské spletitosti té nejnapjatější pozornosti. Závodní Dušan sám jednou i dvakrát týdně zkoušel drátěné lano, není-li někde rozcupované. Sám se zastavil u jámy, sám vzal lano, čtyř až pěticentimetrového průměru, do hrsti a nechal klec volně sjížděti dolů, drže volně sevřené lano, projíždějící mu rukou. Jakmile dva dráty, totiž na dvou místech přetržené dva drátěné provazce, z nichž je stočeno lano, v ruce ucítil, ihned kázal lano vyměniti. Téměř každého rána prohlížel hlavici, totiž uzel, kde je lano na klec připevněno a zadrhnuto, poněvadž věděl, že v těchto místech nejčastěji se uvolňuje.

Nebylo tudíž divu, že dělnictvo, vidouc toto vše konání, vyplývající vedle povinnosti služební z veliké starosti a péče o ně, lnulo k závodnímu úctou, ba možno říci i láskou, již skoro na žádném závodě v okolí nevyvolal poměr služební, který zpravidla vyvolává s nevolí závodních odpor a vzdor dělnictva.

A jak bylo nahoře, tak a skoro ještě přísněji bylo dole, pod zemí. Zde, kde každé chvíle letí kolem smrt, kde je ukryta ve všem, ve vzduchu, v prachu, ve skalách, ve vodě, všude dbal rovněž bezpečnosti největší. V nejnebezpečnější místa, kde plyn se nahromadil, kde byl již cítit, kde vydával již onen ostrý, odporný zápach tam, kde bylo největší obezřelosti potřebí, vrhal se sám. »Jsem svoboden,« říkal, »pro mne nikdo nezapláče, nezatruchlí.« A slova tato zněla vždy tak bolestně, tak nějak dojemně.

Zavedl na dole, přes protest centrálního ředitele, tak zvané »dozorce bezpečnostmi. Bylo to něco nového, neslýchaného. Horní rada Bajer sám z počátku nemohl se s tím spřáteliti, ale když mu závodní Dušan vysvětlil, jaké výhody toto malé vydání bude míti jak se zmenší počet výbuchu plynů, neštěstí a vražd lidských životů, vznikajících z nedostatečného opatření na dole — přistoupil horní rada na toto zařízení.

A po čase uznal to za výtečné. Horní rada byl odborníkem světového jména, zejména co se týče rozboru plynů zápalných a třaskavých, které jsou ve zdejším uhelném revíru nejnebezpečnější. Bezpečnostní dozorci měli za povinnost stále jen měřiti vzduch, totiž jeho čistotu, zejména »na předku«. Jakmile poznali, že vzduch je prosycen škodlivými plyny, a to nikoliv pouze na světle lampy — v podobě malé, modravé záře, která tím více se zvýší, čím více je plynů ve, vzduchu — nýbrž i píchání v očích, v praskání malých uhelných lístečků — čemuž horníci říkají, že plyny syčí — v obtížném dýchání a jiných podrobnostech. Vše to, co se ukládá k pozorování důlnímu dozorci, jenž kromě odpovědné povinnosti své má pozorovati, i vyvinování se uhelných plynů, to vše obstarávali' bezpečnostní dozorci«, lidé s odborným vzděláním.

Nauka bývalého ředitele hor a učence Hořovského byla mu vedoucím vzorem. Tam četl: »Nejjistější a dosud jedině v uhelných dolech užívaný prostředek k odstranění škodlivých plynů jest silné větrání.«

A tento rozkaz, Hořovským s důrazem a proloženým písmem napsaný, byl mu zákonem. Při dosti malé jistotě o třaskavých plynech měli bezpečnostní dozorci právo okamžitě zastaviti těžení, vyvézti horníky nahoru, provésti důkladné větrání a tím odstraniti počátky neštěstí.

To vše napomáhalo závodnímu Dušanovi k popularitě v dělnictvu, ale též k závisti u kolegů závodních.


  1. Prémie = vedle služby, již má horník i dozorce, je ještě Prémie z vyrobeného množství uhlí. Je to šroub, jímž se vymačkává lidská síla a pohání k práci všecky, an prémie dotýká se všech.
  2. Předek = »Ort«, místo, kde horník vyrubává uhlí.