Naši mužové/Václav Matěj Kramerius

Naši mužové Jan Erazim Sojka
Synům vlasti české!	Václav Matěj Kramerius	Josef Jungmann

Údaje o textu
Titulek:	Václav Matěj Kramerius
Autor:	Jan Erazim Sojka
Zdroj:	SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 7–43. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Matěj Kramerius

Narozen 9. února 1759   † 22. března 1808.

…posěkachu vše drva
i rozhrušichu vše bohy.

Záboj a Slávoj.

Dne 30. máje roku 1434 padl smrtí rekovnou Prokop Veliký u lipan za svobodu náboženskou, národní a politickou. — Šlechta zvítězila jest nad demokracií a na hrobě demokracie rozepínal se feudalismus nyní vždy mocněji a neodolatelněji. Avšak navzdor tomu, že šlechta česká v řízení zemské se byla uvázala, nebyltě boj, jenž vypověděn jest na plápolající hranici v Kostnici duchovnímu a politickému absolutismu, ukončen. Právě onať to byla, jenž v projití následujícího dvoustiletí odboj onen osudný byla podnikla, kterýž na bílé Hoře dnem 8. listopadu tak krvavě se byl skončil.

Přemožením národu českého u Lipan, rozšířením-se řádu Jezovitského po celé Evropě, zavražděním Jindřicha IV., krále francouzského, jenž měl ten úmysl, založiti velkou republiku států evropských, vidělo se, žeť v Čechách všecken odboj se zbraní v rukou jest marný, tím více, anť vyšel nikoliv z národu českého, anobrž z jedné toliko frakce šlechtické, kteráž v politické nemoudrosti své neuměla zachrániti ani svých životů, tím méně zabrániti tomu nešťastnému osudu, kterémuž Čechie v obět vydána jest královským dobrodruhem, Bedřichem V. nazvaným.

Nechceme líčiti veškeré následky této osudné bitvy bělohorské — známo každému, že Čechové tělesně a duševně porážkou na Hoře bílé ve hrob jsou uloženi k spánku věčnému.

V hrobě tom ležel národ český fakticky 228 let. — Šlechta nenárodní plesala na troskách bývalé slávy české a hlídačové dobří střežili jsou ten velký hrob národnosti české. Než na západě konečně po dlouhé noci rozednívalo se — i ty hroby české pukaly — a když národ český jal se vstávati z mrtvých — kdož pomáhal jemu? — on sám. —

Mnohý by se tomu divil, jak národ sám sobě může pomoci, kdežto krutí nepřátelé hroby jeho kolkolem ostříhají, avšak tomu třeba věc trochu šířeji vylíčiti.

Dne 31. prosince 1384 zesnul v Anglicku Jan Viklef, professor Oxfordský. Myšlénky jeho přinešené z Anglicka do Čech, rozhorlily jsou mistra Jana Husa a Jeronyma pražského k boji posvátnému. Z hranice Kostnické vyšlehl plamen válečný; započal v Čechách boj husitský, boj první v Evropě za svobodu svědomí, za svobodu ducha lidského, spolu však za svobodu národní a politickou. Dvě stě let zápasili Čechové s nepřáteli světla, až padli, utonuvše v krvi své vlastní. Ti, již první uprostřed národů ještě ospalých, prápor svobody byli rozvinuli, stali se mučedlníky ideí posvátných, velebných, než boj přenešen jest do Německa. — Luther nevyšinul se na vrch svobody, ačkoli poměry příznivé jemu všemožně napomáhaly, a způsobem tím slavila reformace poloviční toliko vítězství. Avšak proud myšlenkový, všude vytiskovaný, bral se za moře do Anglicka a tamo Kromvelem a Vilémem III. zaštěpěna jest svoboda, kteráž dodnes jest ideálem celé Evropy. Nedosti na tom, že svobodná myšlénka v Anglicku slavila triumfy, onať podmanila sobě nový díl světa, Ameriku a založivši tamo Washingtonem stát svobodný, vysílala blesky žhavé na kontinent evropský, rozpalovala mysli zotročených bělochů, až pak konečně hromů rachotem stará budova státní v Evropě se sesula. Od té doby, když myšlénka svobodná na kontinentu triumfy byla slavila v středu národů, nelze bylo ji více vytlačiti aneb zničiti, anobrž dechem jejím všude vetché budovy se bořily, hroby pukaly, národové zašlapaní a odsouzení k věčnému mření, jako národ český, vstávali jsou z mrtvých.

Věk šestnáctý byltě dobou rekovnou v státu a v církvi. Věk ten skončil s krvavým násilím a s vzdornými prostředky, jichž užíváno bylo k zničení všech snah o tom, co vyššího jest a lepšího.

Tak jak věk sedmnáctý věkem reakce a tuposti národův, čehož přede vším Jezovité se byli dodělali, se jmenuje: tak vyznamenává se zase věk osmnáctý velkými snahami a výsledky, jež duchu svobody konečné vítězství a konečné panství nad celým světem rukou dáním byly slíbily. Kroky zpátečnické jsouť nyní jen pomíjející, nemající stálosti; ony slouží více národům k vystřihání-se veškerého pobloudění aneb k novému rozhorlení-se pro to, co pravdou jest, aneb k ouplnému zaštěpení dlouho utajeného jmění duchovního — práva a svobody. Zastaviti proud myšlenkový nelze více, a stává-li se tak přece, stává se to toliko výmínečně; svět duchovní trvá v neustálém hnutí dílem volným bádáním, dílem zápasem s tradicemi starými: pochodeň světla jednou rozžatá plaší ty matohy noční a den věčný vzešel národům.

I poznejmež tedy, jak my Čechové v té době, kdež každý národ ze spánku svého se hleděl probrati, kdež duchové myslící národy evropské solidárně bez ohledu na národnost se jali cvičiti a připravovati je k politické dospělosti, jak my jsme dostáli své úloze.

Nešťastným výsledkem boje za svobodu svědomí a za svobodu politickou svržen národ český do bídy převeliké. Hlavy národa českého padly pod mečem katovým na náměstí pražském; kapitál, inteligence a pilnost vystěhovaly se z Čech navždy; literatura národní co kacířská ohněm vyhlazena. Jazyk německý platil v ouřadech, jazyk latinský v písmech; volně rozkládali se Jezovité na hřbitově národním; temná noc zastřela kraj český; lid ztupěl a stal se hříčkou silnějšího.

Současně, an růžové červánky dne mladého obzor města pařížského byly lemovaly, provolávajíce v srdcích svobodníků skvělé naděje politické, narodil se v městě Klatovech dne 9. února 1759 Augustin Václav Matěj Kramerius.

Rodičové jeho Augustin a Teresie Krameriusovi byli v Klatovech usedlí, kdežto otec Augustin provozoval řemeslo krejčovské, jsa zároveň kostelníkem při farním děkanském chrámu. Ačkoli četná byla rodina Krameriusova a otec na svůj výdělek jedině byl odkázán, přece hleděli rodičové k tomu, dáti synům svým vyššího vzdělání. I dán byl na tamní gymnasium, kdež toho času ještě Jezovité byli vyučovali, a skončiv l. 1775 studia gymnasiální, odebral se Václav Matěj, jak se vždy podpisoval, v sedmnácti letech stáří svého do Prahy na universitu Karlovu-Ferdinandskou, aby se vzdělal ve vyšších uměních. Co založeny byly školy vysoké, vždy stávalo studentů zámožných vedle chudých aneb méně zámožných, a ti přinuceni bývali výživu sobě zjednati dílem vyučováním mladších žáků, dílem přepisováním a jinými pracemi přiměřenými. Tak živil se náš Kramerius v Praze. Skončiv studia filosofická obrátil se k právnictví, jemuž od l. 1778—1780 se byl věnoval.

Po bitvě bělohorské svěřeno jest v Čechách vychování mládeže Jezovitům, již věrně se k tomu přičinili, národy zabíjeti na duši a nedopouštěti tomu, aby jak jednotlivec tak i celý národ duševně se emancipoval, a stal se samostatným a dospělým. Tak pracovali jsou Jezovité co vychovatelé české mládeže až do zrušení řádu Jezovitského r. 1773 a nikdo se tedy diviti nebude tomu hrobovému mlčení, kteréž dobu Krameriusovu bylo předcházelo. Na filosofii měltě Kramerius za professora matematiky a astronomie exjezovitu Stanisl. Vydru, fisiky exjezovitu Petra Chládka, etiky Meissnera, logiky Jana Schöpla, krásovědy a vyššího slohu Karla Seibta. Ze všech však nejvíce působil Karel Seibt na mládež naši, ačkoli horlivým byl Němcem.

Karel Jindřich Seibt, rodilý Slezák, odbyv v Praze studia filosofická a právnická a vzdělav se dále na universitě Lipské, žádal r. 1763 císařovnu Marii Terezii za dovolení, smíti vedle Jezovitů na filosofické fakultě pražské přednášeti krásovědu co professor mimořádný. Žádost jeho byla k nemalé mrzutosti Jezovitů vyslyšena a již 19. listopadu tohož roku udělena jemu mimořádná professura. Krásné vědy záležely z morálky, paedagogiky, německého vyššího slohu a i historie, kterýchžto studiích Karel Seibt přednášky své na čtyry roky byl rozvrhl. I poznati lze z toho, jak důležité muselo býti působení Seibtovo na mládež jemu svěřenou, přilnul-li s láskou k vědě své, a běželo-li mu o pravé vzdělání. A v skutku snažil se Seibt, mládež českou obeznámiti se vším, co slulo za hranicemi rakouskými pokrokem ve vědě a umění, tak že činnost jeho v jistém ohledu považovati lze za dobu novou v historii kultury české. I byloť na čase, snahy Němcův paralysovati a jazyku českému opět zjednati práva ve školách a v ouřadech, a to tím více, anť místo užívaného jazyku latinského na vysokých školách se nyní přednášelo jazykem německým. Česká řeč národní, kteráž za panování Jezovitů v Čechách a na Moravě tak hluboce byla klesla, žeť selskou řečí nazvána jest, utrpěla vyloučením netoliko z university, anobrž i z nižších škol, kdež až dotud vedle latinského jazyku se užívala, škody znamenité, kteréž centralistickými snahami Josefa II., jenž nižádného práva historického sobě jak v Uhrách, tak v Čechách, tak v Nizozemích nebyl všímal, i v rozličných jiných oborech se dovršily. Karel Seibt byltě 23 let professorem krásovědy. Působením jeho činila řeč německá pokroky znamenité; i rozšiřovala se vůčihledě a vše což náleželo ku vzdělané třídě lidstva, řeč německou sobě oblíbilo. Avšak čehož se nedodělal Seibt, tohož dodělal se protestant August Meissner, povolán jsa (1785) císařem Josefem do Prahy za professora krásovědy a klassické literatury, a úspěch jeho byltě v tom ohledu ještě znamenitější.

Pravda, že nám mužové tito v národním ohledu mnoho škodili, avšak škoda bylať toliko relativní, prohlížíme-li k oné nové všeobecné vzdělanosti, kteréž mužové tito v Čechách dráhu byli razili, uvážíme-li, žeť mužové ti vlastně byli původci nového a neunaveného snažení o zachování jazyka českého a existenci národní. Karel Seibt, August Meissner a exjezovita Hynek Kornova, jenž od r. 1784 dějiny všeobecné byl přednášel, dovedli jsou toho, vzbuditi v srdcích jinošských lásku k vědě a k umění, kterouž lásku Jezovité toliko byli umořovali, a probuzena-li jest jednou v srdcích českých horlivost a láska, nebylo jinak možno, než žeť bujará mysl česká a věrná, nepokálená přičiniti se musela unylou vlast svou poznávati, jazyk mateřský povznášeti z prachu a z povržení. Práce, v kterouž se mladíci tito byli uvázali, ano životným úkolem svým byli učinili, bylať ohromná, a možná, žeť i sami byli pochybovali v duchu o konečném vítězství národnosti české. Než „audaces fortuna juvat“ — a símě rozseté, ač mezi tmí a kamení, ujmulo se a plod jeho zabezpečil jest Čechům budoucnost národní.

Kramerius dokončiv třetí rok právnických studií, změnil úmysl svůj, státi se právníkem a ustanovil se na tom, oddati se docela spisovatelství českému, ten hojný, ohebný, jadrný a ušlechtilý jazyk český rozšiřovati a podstoupiti velký boj za každého pro nás ztraceného muže českého. I poznal jest Kramerius muže horlivé, jako Martina Pelcla, Faustina Procházku, Josefa Dobrovského, Raf. Ungra, Karla a Vácsl. Thama, již všickni byli psali v jazyku národním, z většího dílu spisy vědecké a nepopulární, — a povzbuzen láskou jejich jal se pilně obírati se spisy českými, z oné doby, kteráž „věkem zlatým“ (1500—1620) nazvána jest, pocházejícími.

I stává často okamžiku v životě mnohého člověka, kterýž rozhoduje nad veškerou budoucí činností jeho. Takový okamžik zjevuje se nám i v životě Krameriusově, onť uveden byl Josefem Dobrovským, výtečným linguistou naším, do domu spanilomyslného Čecha, rytíře Jana z Neuberku, muže vzdělaného a horlivého milovníka všelikých umění. Přede vším byltě milovníkem starožitností českých. I nešetřil nákladu, sbíral a kupoval staré obrazy, rytiny, hlavně však staré knihy české. I byloť to zábavou jeho, staré české knihy, potrhané a neuplné doplňovati, a vzácné rukopisy přepisovati sobě. Jsa neustále churav a maje prsty dnou schromeny dal Krameriusovi slušnou výživu v domě svém a zaměstknával ho dříve pořádáním své biblioteky, pak přepisováním starých rukopisů českých a konečně korekturami některých starších znamenitých spisů, kteréž v tiskárně Schönfeldovské přetisknouti dával.

Dům páně Neuberkův byltě toho času středištěm skoro všech v Praze žijících spisovatelů a umělců vlastenských. Tuto shromáždívali se Jos. Dobrovský, M. Pelcel, Frant. Procházka, Raf. Unger, K. z Bienenberku, Fr. Tomsa, Kornova, P. Vokonius, Jos. Zeberer,^[1] někdejší kancléř nového města pražského a j. v., majíce rozličné učené hádky, jimž Kramerius pozorně byl naslouchal.

I museloť často srdce jeho krváceti, anť také muže jako Josefa Dobrovského slyšel chváliti sice tu horlivost vlasteneckou, tu lásku k vlasti české, než spolu pochybovati o vzniku jazyka českého podobně těm tehdejším nepříznivcům jazyka českého, již měli za to, žeť méně dvaceti let jazyk český docela zanikne a národnost česká na vždy bude pohřbena. Ano, podobalo se tomu tak! — než usilovnou prací mužů vlastimilovných, jakým byl Kramerius, podařilo se, národ zachrániti před smrtí tak jistou; avšak vznik národnosti české připisovati dlužno netoliko těm jednotlivým, samopovstalým a soukromným vzdělavatelům jazyka českého, beze zisku, ano s nemalou škodou svou oběti na oltář vlasti kladoucím, anobrž spolu i onomu ruchu politickému, kterýmž vše, což v Evropě slulo otrokem, jakoby troubou andělskou z hrobu zapomenutí věčného vyvoláno jest. Dráha trnová, kterouž Krameriusovi co spisovateli českému bylo nastoupiti, ho neodstrašila, ačkoliv věděl, žeť šlechta česká k národu českému se nehlásí, že v potupě má tu selskou řeč národní, že od šlechty té nižádné pomoci nelze doufati, že národ sám sobě zůstaven zase sama sebe musí spasiti; — trnová koruna mu kynula, než trpěti za národ, omráčený neštěstím nezaviněným, zdálo se mu býti co synovi poctivému a věrnému zbité matky své povinností dítěte zbožného.

Pilným přepisováním klasických knih českých u p. Neuberka a ustavičným jich čítáním zdokonalil se v jazyka spisovním tak, žeť, znaje veškeré způsoby mluvení a psaní českého, směle na dráhu literáckou se mohl odvážiti. Rokem 1782 vystoupil Kramerius do veřejnosti co překladatel s třemi spisy v Praze tištěnými, jako „Cirkulární spis pana z Háje, biskupa Kralohradeckého“, „K důstojně veleb. biskupu Kralohradeckému“ a „Patentní ruční kniha pro měšťana a sedláka“, pak r. 1784 „Kniha Jozefova sepsaná od jistého spatřujícího 18. století“. — Spisy ty převedeny nedostatkem prací původních v jazyk mateřský, byly sepsány k tomu konci, aby jimi se vyvrátily rozličné předsudky a odpory, ano i hanění, s kterýmž se opravy Josefinské v zpátečnické třídě obyvatelstva byly potkaly.

Nedlouho na to jal se Kramerius, jak viděti ze sbírky, V. Thamem r. 1785 vydané pod názvem „{{Prostrkaně|Nové básně v řeči vázané“, i veršovati; než vida, že by tím spůsobem vlasti své unylé neposloužil, vzdal se záhy všeho básnění.

K velkému žalu veškerých přátel národnosti české zemřel dne 31. října 1784 rytíř z Neuberku.

Úmrtím tohož pána pominula výživa, kteréž se Krameriusovi po několik let bylo dostávalo, a Kramerius musel se po jiném zaměstnání ohlížeti.

R. 1782 počali Rosenmüllerovi dědicové znovu vydávati „České poštovské noviny“, jež Frant. Kozuri spisoval až do r. 1785, načež pak Jan Ferd. ze Schönfeldu noÝiny tyto od dědiců Rosenmüllerových převzal a nabyv k vydání jich zvláštní výsady, je pod názvem: „Schönfeldské císařské královské poštovské Noviny“, opatřené v čele listu znakem orla dvouhlavého, od 1. ledna 1786 počal vydávati.

V redakci těchto novin uvázal se Kramerius vybídnutím pana ze Schönfeldu, čímž nastoupil dráhu novou, rozsáhlou a praktickou, poněvadž nestává prostředků národ vzdělávacího nad časopis, veden-li obezřetně, snahou svědomitou a směrem potřebám a lidu českoslovanskému odpovídajícím. Tyto noviny, kteréž čítaly vždy více a více odběratelů a čtenářů, redigoval Kramerius až do měsíce května 1789, mezi čímž byl vydal „Křesťanskou katolickou užitečnou domovní postylu“ (1786) a „Nový kalendář tolerancí k 1787“, kterýž pak rokem 1799 přestal vydávati.

Kramerius, nabaživ se nádenictví v domě Schönfeldově, ustanovil se na tom, nesloužiti více cizím interesům, a vypověděv smlouvu, kteráž ho byla vázala co redaktora, žádal jest za povolení k samostatným českým novinám, kteréž mu navzdor rozličným překážkám, jež Schönfeld z pouhé lakotnosti jemu byl v cestu kladl, uděleno bylo.

Dnem 1. července r. 1789 vydal Kramerius první číslo svých českých novin pod názvem: „Pražské poštovské noviny na rok 1789 vydané prací a nákladem V. M. Krameriusa“. Noviny ty vycházely v Praze každý pátek o 11 hodinách z rána a rozesílány jsou na venek poštou každou sobotu. Pán ze Schönfeldu vida takou konkurenci, nemeškal dáti novinám svým národní tvář a odstraniv dvouhlavého orla rakouského, postavil v čelo znak národní — korunovaného lva českého. Ačkoli se lev český rozpřažený skvěl dnem 27. února 1790 v čele „Novin Schönfeldských“, přece přetvářka taková mnoho neprospívala a pan ze Schönfeldu cítil se nucena, ouředně další vydávání novin Krameriusových překaziti, opíraje se hlavně o to, že Krameriusovy noviny, taktéž nazývajíce se „Novinami poštovními“ odběratelů jemu ujímají. — C. k. gubernium rozsoudilo, že toliko českým novinám Schönfeldským přísluší c. k. privilegium privativum, nazývati se „c. k. novinami poštovními“, načež Kramerius nemeškal, noviny své vydávati dále pod názvem: „Krameriusovy c. k. vlastenské Noviny“, pod nímž až do smrti jeho r. 1808 byly vycházely. Noviny Schönfeldské však od toho času vždy více a více zanikaly.

Noviny Schönfeldské jakož i noviny Krameriusovy vycházely týhodně v malém kvartu na černém, sprostém papíře. Bylyť sice psány jazykem srozumitelným, populárným a přesným, než mimo jazyk čistě český nenalezneš jiných vzácností. A co obsahovaly noviny ty a ony? — Zprávy váleční a politické vůbec, c. k. dvorní dekrety, patenty, cirkuláře francouzských legitimistů, jako na př. „Hlas francouzských princů hraběte z provincie a hraběte z Artoa k francouzskému vojsku, kteréž při králově straně stojí“, — oznámení starých a nových kněh, tahy c. k. loterie, ceny tržní atd. Nejzajímavější jsou články úvodní o novém roce. I zdá se mi, jako by redaktorovi novin toliko jednou za rok se bylo vidělo záhodno mluviti k lidu českému a pak opět zastříti se tím mračnem politické moudrosti jako Mojžíšovi na hoře Sinai a nevystoupiti zase dříve, než o novém roce po tak velkých trampotách redakčních. I poslyšmež slovo tedy spisovatele k svým laskavým čtenářům ode dne 3. ledna 1789. Tato inaugurace novin českých zní:

„Takměř žádný není, anby radši a s větším zalíbením čítával Noviny, jako když ony ze vzdálených okolních krajin zemí náležitě o válce a hrozném krve prolití píší. Toto ovšem čtenářů zalíbení mohloby se za nepravé pokládati, že rádi čtou a slyší o tak hrozném divadle, na kterém mnohokráte tisíc tisíců lidí bídně zahyne a jinak nešťastnými učiněno bývá. Než také-li to v moci čtenářů pozůstává, že se války vedou, že se mordují, že města v prach a v popel obrácena bývají, že se země a krásné krajiny od nepřátelských rukou poplení a jako z kořene vyvrátějí? Ne — to v moci obecného lidu nepozůstává a k tomu zajisté — aspoň z mých čtenářů — nikdo té nejmenší příležitosti nedal. Když se tedy války vedou, kdo tím příčina? — Mocnářové; neboť oni svých poddaných všeliké pohodlí, dobré, štěstí, bezpečnost, a ať slovem dím, všecko toto zemské blahoslavenství k svým rukoum svěřené mají; a jak to vše oni svým poddaným opatří, když je o to nepřátelé připraviti hledí? jí^ak oni svých práv hájiti budou, když nepřátelé na jejich ujmu co před se berou? a jak bujnost a pejchu nepřátel krotějí a potlačují, jestli ona se den po dni rozšiřuje a rozmáhá? nejináč, než — potud vše v potají a mírnosti napraviti se nedá — válku hroznou a krvavou, jaká předešlého roku dne 9. února od Josefa Velkého císaře Turkům, ouhlavním nepřátelům křesťanstva, vypověděna byla. Také-li tento veliký a slavný mocnář spravedlivě vojnu s pyšnými Turky vede, to každý čtenář z novin mých minulého roku poznati mohl a já zde tuto dokládám: onť jest spravedlivý a nelzeť jemu co nespravedlivého před se vzíti…“

Tenť kus politické moudrosti. —

Z historie však známo, s jakými odpory reformy Josefinské se byly potkaly — s odpory jednak pravými, jednak nepravými, jak despotický Josef II. reformy své chtěl uskutečniti, nevšímaje sobě ani povahy jednotlivých zemí korunních, ani práv jejích historických; známo, jak Josef II. reformami svými i při nejlepším úmyslu svém veškeré stavy proti sobě popudil a i to dobré, kteréž spočívalo v reformách jeho, sám byl pokazil, než missí svou v životě státním mohl vykonati. V Nizozemsku vypukla revoluce krvavá, jejímž původcem byly reformy Josefovy; v Uhrách byla nevole na nejvyšším stupni, — i v Čechách agitováno proti císaři: než o tom všem ničehož není zapsáno v novinách vlastenských. Po smrti Josefově docíleno jest politické narovnání mezi Uhry a Leopoldem II., bouře se utišily, koruna česká a uherská vydány jsou nazpět národům, reformy Josefovy veškeré a taktéž i svoboda tisku jsou Leopoldem zrušeny a vše do starých kolejů se vracelo, anať doba nová žádala oprav velkých, přiměřených, nemá-li státní budovy evropská vichřice konečně podvrátiti a národy nepřipravené, nedospělé svrhnouti v záhubu a bídu: avšak o tom všem nedočteš se v novinách vlastenských.

V Paříži připravovalo národní shromáždění dobu novou, avšak lid český nevěděl, oč se jedná, kdo vinen, kdo nevinen.

Zpráv z Paříže, z Francie vůbec a z Anglie jest buď nižádných, buď tak spletených, žeť marně bys se pokoušel, pásmo veškerých událostí politických sledovati neb ses domýšlel, že by v těchto novinách suma těch věcí politických spočívala.

An na počátku každého roku Kramerius inaugurační zahájecí řeč svou byl míval, poslyšmež tedy, co praví r. 1791 k lidu českému, jenž zachvácen událostmi, neumí ani prohlednouti ke dni příštímu. I píše Kramerius v době tak bouřlivé, kdež národ každý vážil jest pouta svá, takto: „Běh světa ten jest, i všecky věci v něm tak zřízeny jsou: že jedny pomíjejí a druhé nastávají. A tím jediným mysl lidská ukojena bývá, že skrze takové neustálé změny člověk toho dobrého, kteréhož ztratil, opět nabýti a toho zlého, kteréž naň hrubě doléhalo, opět se zprostiti může. Tento nově nastávající rok zajisté mnoho nám vypraví, jakéž změny předešlý rok v sobě zavřel. Kdo neví, jak strašlivé vichřice válečných roztržitostí v celé takměř Evropě se vztěkaly a nám i v sousedstvu krvavou válkou hrozily? Komu známo není, s jakým násilím náš císařský rakouský a císařský ruský dvůr proti Turkům vojnu vedly a jak s nenabytnou škodou Rusové a Švédové mezi sebou bojovali? Komu známy nejsou domácí roztržitosti Francouzů, Nydrlendrů, Litychských a mnohého jiného národu, kteříž všichni uprázdněni byvše ode všech cizích nepřátel, sami sebe ve své vlasti zžírali a velikou záhubu na sebe uvalovali? Ale to vše rok předešlý v sobě zavíral a my již víme, že se zbouření národové, jiní utišili a jiní žádajíce svatého pokoje všech prostředků k utišeni hledají.“

Tenť jest výroční manifest novin vlastenských v té rozechvěné době politické. Mimo ten spatřuješ nyní v každém čísle článek úvodní, nadepsaný „Rozličné zprávy strany války a pokoje“, avšak směr a politická moudrost vůdce národu českého nevyniká nad předešlé ročníky novin vlastenských, neboť doznává se spisovatel sám řka: „Politické důležitosti francouzského království nyní v takovém stavu jsou, že z nich žádný dosti moudrý býti nemůže. Vlastenské shromáždění zdřímá; ministři neustále pracují, přece však nikam dále přijíti nemohou a tak vše den ke dni se odkládá. Jakubinský spolek dělá povyky; lid bručí a slovem všecko jde vzrub na líc, právě tak, jako když v obci každý pánem býti chce.“

Uvážíme-li vůbec i ty obtíže, jež za dob tehdejších vázaly jsou ruce redaktorovy, nemůžeme přece jinak než politovati národ, jenž v tom velkém politickém zápasu absolutismu proti mladé svobodě neustále slyšel mluviti o ukrutenstvích, o ohavnostech, o krveprolévání, anižby se z novin dovtípiti mohl, zač a proč vešker tento sběh lidstva a zuřivost jeho.

V novinách vlastenských, po Čechách, na Moravě a Slovensku nejrozšířenějších, četl lid pouhé depeše z tábora legitimity, rozličná provolání strany emigrace francouzské, buletiny atd., četl jmena generálů a velmožů, než ponětí o veškerém sporu politickém neměl a míti nemohl.

Nezapíráme, žeť, pojednávajíce o novinářské činnosti Krameriusově, přísný úsudek jsme byli vynesli, než tím nechceme jemu co prvnímu harcovníku ublížiti, neboť máme za to, že vůle jeho byla potivá, mysl sklíčená událostmi politickými, tudíž politika jeho úzkoprsá a velmi primitivní povahy a protož držíme se u veškerém posuzování spisovatelské činnosti Krameriusovy vlastního jeho výroku, jenž zní: „Nic se mi protivného býti nezdá, co pro mou vlast podnikuji, pro vlast, které všechnu mou možnost povinnován jsem, která mne již často svou pochvalou obdařila, která mně i nyní svou ochranu a lásku neodepře; a mého přičinění jediný zřetel bude, abych se jí vždy hodnějším učinil, abych dokázal, jak velmi mně její užitek, prospěch a potěšení na srdci leží.“

Roku 1789 ohlásil Kramerius v novinách, že vydávati hodlá kroniku trojánskou, a dí: „Pokud se větší počet předplatitelů shledá, tedy k této kronice přidám ještě čistě rytý obrázek, který se na nejhlavnější příběh potahovati bude.“ A praví mimo to: „Když se práce a tištění této kroniky ku konci uvede, vezmu před sebe vydávání života našeho slavného českého hrdiny Jana Žižky, kteréhož hrdinští činové po všech končinách světa až po tu chvíli se rozléhají.“ Životopis hrdiny českého Jana Žižky byl by ve vlasti naší v skutku zdárně prospíval, avšak nevyšel z příčin nám neznámých.

Vedle novin vlastenských vydal Kramerius r. 1789 „Laudonův život a jeho hrdinští činové“, roku následujícího 1790 „Kšaft nebo poslední vůle JCM. Jozefa II. v domácím jazyku vyložený“, „Modlitba Josefa II. za svůj lid“ a „Věnec pocty na věčnou památku zemřelému Gedeonovi pána z Laudonu“ a konečně r. 1793 spisek pod názvem širokým, totiž: „Náležité vypsání ukrutné smrti, kterouž Marie Antonie, královna francouzská od nešlechetné buřičské roty odsouzena byvši, na den 16. října toho roku v Paříži veřejně na gilotyně podstoupiti musela. — Všecko to řádně z veřejných listů vytáhl a k ustrnutí celého českého národu sepsal a vůbec na světlo vydal M. V. K.“

Spisek ten, jehož tyranský titul každého musel přilákati, došel hojného odbytu a věru nebylo čtenáře českého, v jehož rukou by se nebyl nalézal.

U veškeré literární činnosti Krameriusově jeví se praktičnost a spekulativnost. Tímž instinktem, kterýmž noviny vlastenské byl zarazil, tímtéž obrátil zřetel svůj ku kalendářství, jedné z nejdůležitějších větví literatury, vydáváním kalendáře tolerancí, kterýž však r. 1799 pro uložený kolek na všecky kalendáře po desíti letech vydávati přestal.

Tak jak noviny a časopisy i pod vládou absolutní ku vzdělávání lidu mohou nejzdárněji přispěti, tak i kalendář, jenž jest knihou na celý rok ustanovenou a takovou, kteráž zabloudí do té nejzažší vesnice, do té nejbídnější chatrče, kdež po celý rok časopisu a jiné knihy nelze spatřiti. Připomínáme-li, žeť kalendář po čas zimních dlouhých večerů jediným tamo jest vzdělávacím prostředkem, tuť při takové rozvaze každému vydavateli kalendáře na tom záležeti má, aby duševním potřebám lidu jak v části zábavné, tak i poučné všestranně se vyhovělo. Než bohužel, jak v novinách vlastenských, tak i v té desítileté kalendářské literatuře Krameriusově pozorujeme jakýsi zvláštní takt, kterýž slove jalovostí, vyznamenávající se pouze správností jazykovou. Žel bohu! žeť u nás po celých skoro padesáte let tentýž takt se měl za samospasitelný. Literatura naše měla býti veřejnou známkou naší národní jsoucnosti, naším zdrojem, rukojemstvím naší budoucnosti. Avšak jaké to rukojemství, kdežto písemnictví české provívá duch mdloby a pohromy! Neníť v celku od té doby Krameriusovy až po tento den rázného směru v literatuře naší a právě, když jsme se kojili nadějemi, žeť onen starý takt překonán, stala se literatura naše za doby novější tou jedinou snad v Evropě, kteráž se přičinila o to, národ český nikoliv probuditi a probuzený nadchnouti svěžím životem, anobrž uspáti ho, sladce ho ukolíbati.

Jest pravda, že směrem čili taktem takovým člověk se vyhne všem kolisím soukromným a veřejným, než kdož pak hoden jest jmena zastavatele národu, pakli spisovatelové solidárně své povinnosti advokátské nedostojí? — Jest pravda, že veřejný obhájce národu vystupováním svým častou materielní škodu může utrpěti, než máme za to, žeť i národ někdy bývá vděčný, žeť spisovateli zvláště českému nelze velkých pohodlí vyhledávati, avšak přece tolik, kolik mu třeba k povolání svému.

Práce se musí platit v celém světě, než pakli v národu kterém práce kterákoliv se neplatí aneb se vidí zbytečnou, pakli práci nejdůležitější — spisovatelské — v středu národu třeba protekcí aneb pakli vůbec prací se pohrdá: tuť věru bídně to stojí s národem a podobá se tomu, jakoby jakousi tradicí zvláštní vyvolené stíny, osvěty národu se oktroyovaly…

Ačkoli na konci minulého věku, národ český z mrákot teprv se probírající, česky čísti se byl učil, tak přece dostalo se Krameriusovi vydáváním novin a obchodem knihovním tolik řádné výživy, žeť sobě důvěřoval, ženě a dítěti bezpečného dáti útulku po boku svém.

Dne 22. máje 1791 zasnoubil se v chrámě u Trinitárů na novém městě pražském s Genovefou, dcerou Jana Heciriusa, měšťana a zlatníka, z kteréhož manželství jemu čtvero synů: Václav r. 1792, Vojtěch r. 1795, Karel r. 1797 a Jan r. 1802, pak tré dcer, jež však v mladém věku byly pomřely, se bylo narodilo.

Založením nové domácnosti hleděl porozšířiti obchod svůj a za tou příčinou oddal se docela svému povolání spisovatelskému. Tendencí dosavadní činnosti jeho bylo, jazyk zvelebovati a rozšiřovati; toho dosíci doufal nyní vydáváním kratochvilných kněh, neboť měl za to, žeť kniha kratochvilná, zábavná jedině chuť ku čtení českých spisů a lásku k jazyku mateřskému povzbudí. I nerozhlížel se Kramerius dlouho co kalého, dobrého a prospěšného národu českoslovanskému, anobrž jal se psáti, vzdělávati a překládati historie rytířské, staročeské rozprávky, pověsti smutné a veselé příběhy, čarodějné povídky atd., jakéž byly: Maran a Onyra, příběh amerikánský, Arabské pohádky, Rybrcol na krkonošských horách, Čarodějnice Megera, Anežka, královna sicilská, básně o Čarodějnicích, Skalní duchové, Zdeněk Zásmucký, Ferdinand a Kalisto, Hrabě Rožmberk, rozličné povídačky a j. v.

Povídačky psány byly tehdejším moderním přemrštěným směrem romanopisců německých, jako byli Richter, Kramer, Spiess, Meissner a j. Mimo to přiměl jest i jiné české literáty, jako Prok. Šedivého, jenž hromadu divadel, mezi jinými i krále Leara byl přeložil, Rulíka a Ant. Borového k tomu, aby podobné knížečky spisovali nebo z jiných jazyků na český vykládali, kteréž on pak nákladem svým vydával, totiž „Zazděná slečna“, „České Amazonky“, „Zrcadlo příkladů k naučení a obveselení“, „Mnislav a Světivina“, „Žert a pravda“, „Krásná Olivie“ a j. v. I byltě Kramerius od r. 1780—1808 tak činný, žeť na 84 svazků spisů svých a cizích v jazyku českém byl vydal.

Tím poskytnuto jest lidu českému hojné zábavy, než nekalé a neskvělé, a pakli Zděnek Zásmucký, Hrabě Rožmberk, Mnislav, Krásná Olivie se ještě tisknou a rozšiřují, pakli lid náš sobě dosud libuje v čtení Štylfrida, Brunšvika, Meluziny a j. hloupých povídek, důkazem by to bylo toliko naší netečnosti a duševní chudoby, ano svědčilo by, že se nedostávalo zápalu a energie, lid povznášeti a postaviti na onen stupeň duševního pokroku, kterýž zříme kolem sebe.

Nikdo nebude jistě onen přemrštěný směr Krameriusův schvalovati, nikdož ho omlouvati nebude tím snad, žeť tehdáž téměř každý s neobyčejnou dychtivostí, ano hltavostí se sháněl po moderních románech rytířských a historiích strašidelných a že téměř naprosto nemožné bylo, tehdejšímu duchu časovému a obecně panujícímu smýšlení na odpor se stavěti, — neboť bychom se ptáti museli, kdož jsou byli ti hltaví čtenářové? Češi nikoli. A ten, kdož liboval sobě v románech Kramerových, Spiessových a t. d., tenť nevšímal sobě těch hubených spisků, mysl čtenářovu nedosti rozpalujících. Čtenářem spisův českých byltě náš prostý, venkovský lid, a tomu nebylo třeba na ujmu duševního jeho vzdělání takých koncesí dělati, neboť vítána byla jemu každá kniha česká, když praktická a poučná.

Než vyznejme se, žeť práci sobě usnadnil Kramerius jak mohl a nechceme tudiž se hádati, zdaliž míněni Krameriusem o věci té pronešené, že „i smyšlenými věcmi nejdříve mysli své poobveseliti a tudy k čítání užitečnějších spisů chuti sobě dodati můžeme“, jest neomylné, podstatné, praktické, čili nic. Co za velkou, věčnou zásluhu Krameriusovi pokládáme, jest ta kvantitativní činnost jeho, jest neunavené zvelebování a křísení jazyka českého vůbec a porozšiřování těch úzkých mezí, kterýmiž na sklonku osmnáctého věku národní jazyk náš byl stísněn a obehnán. Účinkoval-li Kramerius co přítel národnosti české v prospěch jazyka, tuť nám musí býti lhostejné, jakými prostředky vítězství svého se byl dodělal; než prohlížíme-li k pokroku duševnímu a ptáme-li se, jak vysoko národ náš jsme byli vyzdvihli, tuť přísně musíme vystoupiti proti těm, již by způsobem Krameriusovým, třeba zmodernisovaným, národ náš měli živiti. I poznávaltě sám Kramerius, že ačkoli blahodárně v ohledu jazykovém byl působil, národního uvědomění, náležitého vzdělávání sobě málo byl všímal; i hodlaltě mylnou tuto cestu opustiti a vydávati malou encyklopedii, kteráž by v sobě zavírala výbor všelikých užitečných vědomostí a tak byla zřízena, aby i sprostší čtenářové věcem v ní obsaženým lehce rozuměti mohli. Myšlenka ta byla praktická, že kniha tato, nadepsaná „Všeobecná kronika světa od nejprvnějších až do těchto časů“ měla vycházeti v půlarších co příloha k „Novinám vlastenským“; než nahodilými překážkami upustil Kramerius zase od práce, vydav zatím r. 1806 „Přítele lidu“, knihu to ve dvou svazcích, k poučení a vyražení. Knížka ta zavírala v sobě tyto kusy: Chvála jazyka slovanského; povzbuzení k čítání kronik; naučení o člověku; vypravování z historie věcí přírodních; pravdivé, poučné a výstražné příběhy; známost světa a národů (krátký popis Evropy, Afriky a Australie); vybrané bájky; domácí prostředky lékařské atd.

Pravou protivou historií strašidelných byloť předsevzetí Krameria uvázati se u vypsání a vydávání cest do krajin cizích. Domýšleje se, že „čítáním takových vypsání nabýváme známosti rozličných národů ve světě i mnohých neznámých a přepodivných věcí a tím že se učíme znáti veliké a přepodivné skutky Boží a tudíž k velebení jeho nevystihlé všemohoucnosti a moudrosti tím více srdce své rozněcujeme“ — počal vydávati takováto putování, jednak od něho samého, jednak od jiných na jazyk český vyložená. R. 1798 vydal prací a nákladem svým: „Jana Smita kapitána anglického pravdivé příhody po cestách, kteréž vykonal ve čtyrech dílech světa“; pak Fr. Bakona Vypsání nového světa překladem J. B. Dlabače; načež přikročil u vydávání prostonárodních vypsání krajin cizích, jako: „Ouplné vypsání Egypta 1802“, „Historické vypsání, kterak čtvrtý díl světa, Amerika, od Kolumbusa vynalezen byl“ a „Historické vypsání všelikého Mongolského císařství v druhém dílu světa, Asii“ (jakožto první díl Indie 1803). Roku 1804 vyšel „Druhý díl Indie“ jakož i „Cesta do Arabie a do země svaté jinak Palestiny“. Ve spisech těchto vyličují se rozliční v zemích jmenovaných bydlící národové, Řekové, Arabové, Meronité, Indové atd., jejich někdejší dějiny, nynější mravy, obyčeje, soudní a váleční řádové a náboženství; dočítáme se v nich zpráv o Deukalinovi, Venuši, Pytagorovi, Bramovi; Magích a Sabeismu, o Mahomedovi a učení jeho, o objevení cesty mořské do Indie r. 1497, jakož i ocenění zásluh a charakteru Kolumbova; to vše, jak uznáváme, bylo velmi pěkné a užitečné. I mělťě národ český znáti i tamnější zvířata, rostliny, výrobky, opice a hady cejlonské, hyeny, šakaly, krokodily, slony, velbloudy, to vše měl znáti, všeliké ty potvory na zemi, — — než o to nikdo se nepokusil, aby Čech poznal sebe sama, svou vlastní historii, své mravy a obyčeje, svou vlastní vlast. Aneb měltě Čech znáti tu nešťastnou historii svou snad z „Letopisů trojánských“, vydaných r. 1790 z „Jana z Mandivilly rytíře anglického cesty po světě z r. 1795“, z „Krátké historie o válce židovské, vytažené z kněh Josefa Flavia M. Hyp. Strakovským r. 1595 a opět r. 1806 vydané, čili snad z „Příhod Václ. Vrat. z Mitrovic v tureckém zajetí“? — Nikoli.

Vydáváním takovýchto spisů starších chtěltě Kramerius těm hlavně, „kdož by k vzdělávání řeči české ruky přičiniti chtěli, platných prostředků podati, jimiž by se nejjistěji a nejdůkladněji poučili, jak čistě a ozdobně po česku psáti a tím své přičinění krajanům svým platnější učiniti mají.“

Mimo tyto spisy vydal r. 1791 „Ezopovy básně s jeho životem“ a r. 1794 Šimona Lomnického „Krátké naučení mladému hospodáři“ a připravil k vydání „Xenofonta mudrce Aténského život a skutkové Cyra staršího, prvního mocnáře perského“, kterýž spis však teprv po smrti jeho r. 1809 nákladem dědiců vyšel tiskem.

U vydávání spisů svých řídil se nejvíce Kramerius podle rady učených přátel svých, jací byli na př. F. Procházka, M. Pelcl, Fr. Tomsa a j. muži to učení, a zanícení láskou vlastenskou, než nepraktičtí. Věru nechceme Krameriusa jmenovati geniem, než musíme vyznati, žeť co do praktičnosti veškeré ty učené pány věku svého byl předčil, a když byl pochybil u vydávání některých staročeských spisův, neobávali bychom se, viniti z toho muže tyto učené, již nerozuměli tomu, čehož národu třeba, má-li zdárně se vzdělávati a pokročiti k uvědomění svému.

Chválíme sice horlivost mužů těchto věrných a neustálé jich usilování o čistotu jazyka v psaní a mluvení, a jest povinnost Čecha naučiti se klasickému jazyku českému, než tajiti nemůžeme sobě, že snaha Čechův našich byla větší o správnost jazykovu, nežli o to, národ český spisy prostonárodními přiučiti všemu, čehož národu vzdělanému a pokročilému třeba věděti.

Pozdě uznal jest Kramerius, čehož vlastně národu českoslovanskému třeba, než tu odkázán jsa na vlastní síly své, nemohl uskutečniti veškerá přání svá. I počal vydávati Kramerius r. 1801 takové spisy prostonárodní, jichž čítáním by sprostší krajané jeho o mnohých užitečných věcech, o nichž potud nezvěděli, nějaké širší známosti nabyli. Aby pak spisům těm zjednal nejširšího průchodu, přidával je po půlarších co zvláštní přílohu literární k svým novinám, čímž se tyto spisy při tehdejším velikém počtu odběratelů novin jeho v Čechách, na Moravě a Slovensku (ke 1000) valně rozšířily.

První knížka toho způsobu, vydána r. 1801, byla: „Večerní shromáždění Dobrovické obce“. Rozmlouvání ve knížce této zavírají v sobě pravidla šlechetného života; především o vychování dětí, o zachování se k čeládce, sousedům a j., o nakládání se zvířaty; naučení hospodářská; vypravování z kosmografie, základy geografie fysické a meteorologie, známosti země české; mravné povídky, bajky pro děti a t. p.

Na to vydal Kramerius r. 1803 spis: „Dobrá rada v potřebě aneb vypsání života Davida Opatrného“, dle Salzmanova: Heinrich Kluge. Obsažená jsou v něm krátká, prostá, než výborná pravidla opatrnosti.

I vyrozuměv Kramerius konečně co kněhkupec praktický, jak velice vychování národní zanedbáno bylo a že žádných skoro literárních pomůcek nestává k povzbuzování a vzdělávání mládeže, přiměl spůsobilé k tomu vlastence, Tomsu, Rulika, Pařízka a j., aby knihy zdělávali pro mládež a její vychovatele. Takové pak od nich vydané spisy, na př. „Gastonovy užitečné knihy o dobrém zvědění mládeže“ od Rulika; „Nešťastní příběhové“ od Tomsy a j. schvaloval netoliko v novinách svých, nýbrž i sám přičinil ruky činné, vzdělav jednak sám několik spisů pro mládež, jednak vydav nákladem svým několik, jež byli jiní sepsali, on ale bedlivě prohlédnul a opravil.

R. 1806 sepsal Kramerius velmi zajímavý spisek pro mládež: „Obnovený Ezop ctnostné mládeži k moudrosti a rozšafnosti ukazující“; než jsa jinými pilnými pracemi a potom churavostí stížen, nemohl to dokončiti, pročež byl teprv r. 1815 od jeho dědiců vydán.

Mimo to povšimnul Kramerius sobě ještě jiné větve tehdejší literatury, totiž literatury dramatické.

Rokem 1785 zjednán byl neunaveným horlením našich vlastimilovných mužů jazyku českému průchod i na divadle pražském, tak jak několik let na to vláda, vyslyševši spravedlivé nároky Čechův, konečně dvě mimořádné professury na vysokých školách pražských byla zřídila a sice jednu na fakultě filosofické pro řeč českou (1793), druhou na fakultě právnické r. 1792 pro státní právo české, kteráž po 32 letech rokem 1824 zase zrušena. I počaly se na divadle pražském od r. 1785 řádně a stále provozovati činohry a zpěvohry české, a sice s takovým účinkem, žeť rozradování ctitelové Thalie české, jak o tom básně a oznámení divadelní dne 15. června 1786 vydané svědčí — dobu tu „za zlatou epochu českého jazyka a herectví vyhlašovali“. An nyní velká se cítila potřeba českých kusů divadelních, přičinil i Kramerius ruky své, přeloživ r. 1785 vedle jiných vlastenců, již se obírali vzděláváním her českých, jako Prok. Šedivý, jednu takovou hru „Albert a Lotte“, kteráž r. 1788 dne 27. dubna na divadle českém od měšťana pražského Jiříka za Pořičskou branou nově zřízeném se provozovala.

Takové byly ty první počátky českého písemnictví po tak dlouhém spánku hrobovém, a nelze-li abys nás dokona uspokojily, tuť máme za to, žeť povinnností bylo mužů pozdějších, kráčeti za pokrokem časovým a národ povznášeti k vyššímu poznání věcí, než tu opět potkáváme s tím taktem Krameriusovým, kterýž, ač by byl třeba býval na místě za doby jeho, přece nikterak napotom nelze ospravedlniti.

Summou veškeré činnosti Krameriusovy jest neunavená horlivost o zvelebení jazyka českého, poctivost a obětovnost, kteréž zvláště děkovati máme, {{Prostrkaně|že národem sloveme českým((. „Expedice novin vlastenských“ bylatě středištěm všech horlivých vlastenců a literátů českých, starších a mladších. „Expedice česká“ bylatě takořka salonem spolku mladších spisovatelův českých, v kterýž byli ku konci minulého století, působením a vynasnažením Šeb. Hněvkovského, studující všech fakult v Praze byli vešli, mezi nimiž byli: bratří Vojt. a Fr. Nejedlý, Šeb. Hněvkovský, Ant. Puchmír, Ant. Pavlovský, Jos. Rautenkranc, V. Chaloupecký, Jos. Jungmann, Jos. A. Seidl, Ig. Hájek, Tad. Setelain, Václ. Bergner, Fr. Hek, Fr. Novotný, a v salonu tom rozehřívali mladí vlastenci bruď svou, rokujíce o zvelebení písemnictví českého. Kramerius, muž zkušený a praktický, byltě jim otcem laskavým a rádcem neunaveným. Než ačkoli jmena v literatuře naší dosti známá tuto čteme, předce nikdo, vyjma velmistra našeho Josefa Jungmanna, nedostihl jest Krameriusa činností svou.

Kramerius byltě všude známý po vlastech českoslovanských a byl se všemi tehdejšími vlastimilovnými a učenými muži ve spojení přátelském. R. 1806 zakoupil sobě dům někdy Hrabovský, nyní Straširypkovský č. p. 373 st. 232 nov. a přestěhoval se tam o sv. Jiří tohož roku. Dům ten byltě veškerým výtěžkem neunavené spisovatelské činnosti jeho, nezanechal jest jiného kapitálu, než synů svých, jimž dostatečného jmění k zabezpečení jich budoucnosti nebyl zanechal. Nebyl však Kramerius dlouho v držení toho domu; neboť již několik roků před tím objevil se mu jakýsi neduh na pravé noze, načež často churavěl a postonával. K tomu přišlo i to, že záhy od mladosti své, jak jeden biograf jeho píše, za příčinou spisovatelského povolání svého, téměř neustále sedával za psacím stolkem; při tom též málo se pohyboval a nevycházel na zdravé povětří. Prsní vodnatelnost a zatvrzení jater byli nevyhnutelní toho účinkové, již neunavenému životu jeho v plné ještě síle mužné dne 22. března 1808 konec učinili. Pracoval jest pro národ český do poslední chvíle a můžeme říci, že umřel takřka s pérem v ruce. Pochován jest dne 24. března na Volšanském hřbitově v četném průvodu věrných přátel všelikého věku i stavu a v hlubokém zármutku rodiny jeho osiřelé i všech upřímných vlastenců. I truchlila nad ztrátou vlastence tohož upřímného veškerá vlast českoslovanská. — — Jeden ze synů jeho Václav Rodomil stal se taktéž spisovatelem a lopotil se jako otec jeho na té vinici Páně. „Dne 6. června 1861“ zněl referát v českých novinách, „zemřel v c. kr. chorobnici v 65. roku věku svého pan Václav Kramerius, syn to o národ český a českou literaturu nesmrtelné zásluhy majícího Václava Matěje Krameriusa. Václav Kramerius syn byl též českým spisovatelem, vydal více než 30 dílem původních, dílem přeložených spisků (jmenovitě několik větších novel Zschokkových, Žertovný zpěv, Král Václav a krásná Zuzana, Zlatá kniha, Dobrozvěst, Příhody princezny z Pontie, Nové leto, Volení manžela, Polybius, Vystěhování do Brasilie, Všeobecná kronika světa, Sbírka cest po moři, Moró, život tohož generála, Napoleon Bonaparte, Ildegert, Kalendář tolerancí, a Vlastenský poutník atd., redigoval též některé časopisy, jako Čechoslava, Večerní oznámení a c. kr. vlastenské noviny…

V posledních letech nedařilo se mu příliš dobře, zápasilť často nouzí. Poslední čas byl korrektorem v tiskárně Karla Bellmanna. — Takový jest osud synů mužů o vlast a národ zasloužilých, — mužů, již se vlasti zcela byli obětovali! — Pohřeb jeho byl jednoduchý! Za rakví kráčelo několik příbuzných a přátel zvěčnělého — vlasť a ta živoucí literatura naše ho neznala! — — Nedala jest poslední aspoň poctu synovi muže, jehož druhým nazývá Veleslavínem. Než nechceme jej tak nazývati; uvažujíce, žeť Kramerius první se jal zahrabaný národ český obživovati, že jedině pro lid český pracoval a ten omráčený lid náš počal svolávati pod prápor národní do boje posvátného, věda že netřeba rodilých generálů tak, jakož více lidu bojovného generálovi, má-li vlast česká vlastí českou se státi; uvažujíce, žeť práce v dobách rozličných rozličnou cenu má; protož stavíce jej po bok Veleslaviny věčně Krameriusem ho chceme nazývati. Sláva Krameriusova povznáší se snad nad slávou Veleslavína a náš národ český, o jehož z mrtvých vstání muži učenější Krameriusa byli pochybovali, nemůže jinak vděčným se prokázati, než když slaviti bude po vlastech českoslovanských výroční památka prvního velkého buditele a křisitele svého — Václava Matěje Krameriusa.

---

1. JUC. Josef Zeberer, někdejší kancléř nového města pražského, zemřel dne 9. července 1789 v 77. roku svého stáří. I píše o něm Kramerius: „Nebudu zde jeho zásluhy co konečně vypravovati, neboť není Pražana, komuž by povědomé nebyly, toliko jeho snažnou péči o zvelebení jazyka a učenstva českého povrchně dotknu, o které, kdybych obšírně psáti chtěl, hmotné knihy by nedostačovalo. Kníže Honzík, veselohra od jednoho zátahu! od něho přeložena jest a právem říci můžeme, že on byl první, který řádnou činohru na světlo vydal. Byl měšťanům podpora — učencům zrcadlo — křesťanům příklad — nyní jest příjemný host nebesům.“