Naši mužové/Josef Jungmann

Naši mužové Jan Erazim Sojka
Václav Matěj Kramerius	Josef Jungmann	Váceslav Hanka

Údaje o textu
Titulek:	Josef Jungmann
Autor:	Jan Erazim Sojka
Zdroj:	SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 44–67. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Jungmann

Narozen 15. července 1773   † 16. listop. 1847.

Čím kazatel byl moudřejší, tím více
vyučoval lid umění a rozkazoval — zpytoval.

Kn. přísloví.

Minulo čtrnácte let, co jsme velmistra našeho, Josefa Jungmanna, na hřbitově Volšanském slavně byli pochovali na půdě české. Byla noc, když jsme mrtvolu proslavence našeho, toho tichého genia na hřbitov doprovodili. Světla kolem hrobu kmitala a i ta luna probrala se nyní mračnem, aby políbila bledou září svou tu schránku dubovou, do níž vlast truchlící velkého syna svého byla uložila. I zazněl jest líbezný zpěv Čechův smutnících nad hrobem muže v životě již oslaveného a slzy vřelé kanuly po lících synů věrných. Cože mysleli jsme sobě za onoho večera u hrobu muže, jenž věčných sobě zásluh získal o vlast a národ český, jenž mládeži české byl otcem, otcem povždy milým, učitelem neunaveným, synem vlasti nejvěrnějším? Snad jsme se modlili v duchu za vlast, aby ouplného slavila z mrtvých vstání za ty, již se jali národ český vzdělávati a brániti proti všem křivdám jemu činěným, — snad jsme přisáhali v duchu přísahu velkou „sloužiti věrně vlasti a národu českému!“ — Ano přisáhali jsme tak a přísahou tou přejali jsme korunu mučedlnickou, trnovou. A pakli děl velkých nelze bylo zdělati v národě jednotlivcům, položena budiž tato skrovná koruna na rakev jejich, aby svědčila o poctivosti, o věrnosti a neunavených snahách jejich, aby svědčila o tom, žeť i v národech se pochovávají i bibliotéky, uložené v jednotlivci každém. O tom by nám doba poslední mnoho vypravovati mohla, než dnes chceme líčiti život a působení muže, jenž děl velkých po sobě zanechal, jemuž popřáno bylo, sílu svou v plné míře rozvinouti a literárními pracemi svými ten nejskvělejší pomník sobě zbudovati v životě.

Veškerý rozvin v novověkém písemnictví českém líčí se obyčejně ve trojích dobách.

Doba od r. 1774 až do 1800 nazývá se dobou počátečního ruchu národního, od r. 1800 až do 1827 doba českého a od r. 1827—1848 doba českoslovanského uvědomění.

Dobu první representuje V. M. Kramerius, kdežto jednotlivé, zhusta velmi chatrné pokusy národní literární činnosti v ohnivém Karlu Thámovi, jenž vztýčiv r. 1783 prápor obhajný svou „obranou jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení-se v něm liknavým a nedbalým“, výmluvným byl zástupcem jazyka národního.

Representantem doby druhé jest Josef Jungmann, doby třetí Šafařík a Palacký.

Vlivem národního tohož ruchu, kterýž pozorovati lze za doby první, vznikl na universitě pražské spolek mladíků, již rozehřáti láskou vlastenskou, vyšší vzlet národního písemnictví za účel sobě obrali. Byli to, jak jsme na místě již byli připomněli, bratří Vojt. a Ant. Nejedlý, Š. Hněvkovský, Ant. Puchmír, Ant. Pavlovský, Jos. Rautenkranc, V. Chaloupecký, Jos. a Ant. Jungmann, Hanka a j.

Spolek ten obíral se tehdáž nejvíce vzděláváním básní a zpěvů, kteréž pod redakcí důvtipného Ant. Puchmíra — dle něhož spolek ten obyčejně i „Puchmírovský“ nazván jest, již ke čtvrtému svazku byly dospěly. Mladší tito spisovatelé zasazovali se zvláště o to, aby vedle Krameriusových vlastenských Novin nějaký vycházel spis periodický, který by zvláště vzdělanějším čtenářům se hodil. Snažení to schvalovali i někteří starší spisovatelé, zvláště Josef Dobrovský, Pelcl a Kramerius slibovali pomoci své k jeho vykonávání. Pelcl chtěltě podávati historická pojednání, Dobrovský kritiky, Vojt. Nejedlý, Puchmír a Hněvkovský básně, Kramerius pak poučná vypravování, především chtěl se starati o materíelní zdar tohož spisu. Než bohužel, předsevzetí to ihned uskutečněno nebylo, neboť Pelcl, jenž se nejvíce o spis ten zasazoval, zemřelť již r. 1801. Zvláštní snahou Krameriusa počal teprv po pěti letech tento důležitý spis, mající za cíl zvelebení literatury české, r. 1806 redakcí prof. Jana Nejedlého pod názvem „Hlasatel český“ co list čtvrtletní vycházeti. V „Hlasateli“ soustředily se všechny lepší literární síly a mezi těmiž potkáváme se i s jménem Josefa Jungmanna, jenž několika se tuto zúčastnil pracemi, zvláště „Rozmlouváním dvojím o českém jazyku“.

Josef Jungmann narodil se roku 1773 dne 16. července ve vsi Hudlicích, vzdálené as tři hodiny cesty od Berouna. Jako všichni naši mužové, o vlast zasloužilí, pocházel jest z chatrče chudinské. Otec jeho, jmenem Tomáš, byl pilný rolník, jenž nemoha dětem svým nižádných statků zanechati, o to všemožně se snažil, dáti dětem svým vyššího vzdělání. Začátky literního umění dostaly se Josefovi nejprvé v místní škole Hudlické (1781—1784), napotom v Berouně ve škole Piaristův (1785—1788), a dávaje záhy velkou pilnost a znamenité vlohy duševní na jevo, vstoupil v 15. roce věku svého na gymnasium novoměstské v Praze. V Praze studoval na universitě filosofii (1794—1796) a konečně práva (1797—1799).

Po skončení studií těchto, vida, kde jemu co národovci statečnému s neocenitelným prospěchem nejvíce lze působiti, oddal se stavu učitelskému. Dostav se rokem 1800 za suplenta, potom za skutečného professora na gymnasium Litoměřické, učil tuto čtyry leta (1800—1803) ve třídách grammatikálních, potom 11 let ve třídách humanitních až do r. 1814. Mezi tím časem povýšen r. 1811 na doktora filosofie na vysokých školách pražských. Roku 1815 vyplnilo se jeho nejvroucnější přání, rozvinouti moci činnost svou v Praze v kruhu vlastenských přátel svých, a dorozuměti se, čehož k povzbuzení mládeže a k vzdělání národu třeba, neboť rokem tím dostal se za humanitního professora do Prahy na gymnasium staroměstské, kdežto po dvacetiletém, blahoplodném působení dne 22. listopadu 1834 za ředitele čili prefekta téhož gymnasium ustanoven byl.

Jungmann narodil se právě téhož času, kdež velká panovnice rakouská, císařovna Marie Teresie muže z lidu k sobě byla povolala, aby jí radili k tomu, co by národům rakouským, válkami schudlým a namnoze nevzdělaným, sloužilo k jich materielnímu a duševnímu blahobytu. — I nastala nyní doba oprav, kteréž pak její syn, císař Josef II. byl dovršil.

Za panování Marie Terezie zrušen jest v Rakousku řád Jezovitův, již řídili jsou národy co pouhé loutky a jichž politika záležela v tom, národy udržeti v poddanství a poslušnosti otupováním jich rozumu. Politika taková dlouho prospívala v Rakousku, než nyní otevřeny jsou brány moudrosti; mužové učení jali se ve školství nižším a vyšším rozličně prospěšné opravy zaváděti, kterými by lze bylo národy rakouské na onen stupeň vzdělanosti povýšiti, na kterémž snahou Bedřicha II. spatřujeme toho času národ německý.

K opravám Marie Terezie a napotom Josefa II. náleží i snaha poněmčování národů slovanských a neněmeckých, v obvodu státu rakouského žijících. Mnozí udávají, jako by poněmčování v druhé polovici osmnáctého věku na duchovní moci idey se bylo zakládalo, a že moci takové nikterak nelze se ubrániti, řkouce, žeť i Karel IV., otec národu, byl poněmčoval, a žeť přece nikdo ho z toho neviní, ano, že co nyní Josef byl zaváděl, v časech pozdějších by se bylo stalo nutností nevyhnutelnou. Pravda, jazyk český byltě opovrženým, každý se styděl mluviti po česku, takže hlaholu českého toliko na vesnicích, v chalupách selských byla slyšeti. Tím právě, žeť němčina v krajinách neněmeckých se viděla býti nutností, žeť zákonem Josefovým Čechu veleno jest, býti Němcem, nastala opposice proti Němectví, kteráž vždy více a více se zmáhala, až pak konečně po padesátiletém mravním boji národním Čech uvědomělý hrdě se opřel těm, již za vlády Bachovské k uniformování národův jak v ohledu politickém, tak i národním, ruky své byli přičinili.

Za dětinčích let Jungmannových přístupnou jest učiněna vzdělanost, věda a umění každému Čechovi, kdož dříve odvykl materskému jazyku, neboť jedině jazyku německému uděleno jest to výhradní právo, jedině on tak vypulerovaným se viděl k vyššímu vzdělávání národů. Než jak tehdáž Jungmannovi zápasiti bylo na školách německých, tož znáti může jen ten, kdož, jsa synem rodičů českých, po německu na vysokých školách byl vzděláván a sám ze zkušenosti byl poznal veškeré ty těžkosti naučení se jazyku německému a z nich vyplývající škody. Avšak v tu hodinu, kdež zákonem německým národnosti české a jazyku mateřskému se zvonilo umíráčkem, vyvstali jsou mužové, kteří podle sil svých proudu časovému se byli opřeli a v čas nejúsilnějšího vnikání cizího živlu do veškerého veřejného a společenského života jali se křísiti jazyk a národnost českou.

Líčili jsme působení mužů, jako Seibta, Meissnera a Kornovy na vysokých školách pražských a pravili jsme, žeť, ačkoli jazykem přednášeli německým, přece pilně vzbuzovali jsou v srdcích mládeže české lásku k vědám a uměním. Ze školy německých těchto učitelův vyšel i náš Jungmann, než čehož se mu na straně jedné nedostávalo, tohož dostalo se jemu na druhé straně, an již rokem 1793 zasloužilý dějepisec český, Pelcl, českou řeč a literaturu na universitě počal přednášeti. Mimo to nemálo působil ctihodný Vydra, profesor matematiky, věrný hajitel řeči národní, na probuzení žáků svých, kteří jen jakkoliv přístupni byli citům vlasteneckým. Jungmann vida, jak jazyk německý na školách a v životě společenském prospívá, podal bratrskou ruku svou svým přátelům, jací byli Puchmír, Hněvkovský a Nejedlý, a od prvních těchto let junošských učinil sobě podobně jim, křísení a šlechtění jazyka národního, hlavním životním úkolem.

Co právník zúčastnil se již mezi studiemi některými básnickými pokusy při důležitém na onen čas podniknutí literárním pod názvem: „Sebrání básní a zpěvů“, ku kterémuž mladší spisovatelské síly toho času sestředil přítel jeho Jar. Puchmír r. 1795 a o kterémž Jungmann na svém místě v literatuře české praví, „žeť těmito básněmi nová epocha počala“.

Y Nejedlého „Hlasateli českém 1803“ proslul Jungmann později čistotou a dokonalostí slohu ve článcích svých prosaických, kteráž mladším literatům pak za vzor sloužila.

Čím více pracovníků na té národní roli dědičné přibývalo, tím více pocitovaly se nedostatky, jež vyvíjení písemnictví českého byly namnoze překážely. I poznávalo se, žeť třeba, aby se literatura česká povznesla nad obor pouhých spisů pro lid obecný, ve kterém se posavad pohybovala snahou jinak zasloužilou, jako Krameriusa, Pelcla, Procházky, Rulíka.

Veškerá ta literatura za dob Krameriusových bylať více méně jarmareční, a aby povznesla se k výši důstojné, a kruhy vzdělanější k sobě přivábila, o to všemožně pokusil se Jungmann pilností neunavenou. Nehledělť sice vyniknouti pracemi původními, alebrž dokázati více, jak krásný, plynný, ohebný a ušlechtilý ten jazyk český a za tou příčinou obral sobě nejvýtečnější plody cizích literatur, zvláště anglické, francouzské a německé, kteréž jak v řeči vázané a nevázané se jal vykládati na jazyk český. Klassické překlady Ataly Chateaubrianda z francouzského r. 1805 a Miltonova ztraceného ráje z jazyka anglického r. 1811 bylyť největší a nejpracnější podniky tohož druhu, avšak zvláště posledním dílem zadivil Jungmann vešker tehdejší vzdělaný svět slovanský, neboť okázal jest, žeť jazyk český spůsobností svou všem moderním jazykům evropským vším právem po bok se smí stavěti. Tyto překlady, aneb abychom více řekli tyto práce zoriginalizované na půdu českou, staly se nedostihlým vzorem v literatuře české a jimi dokázáno tehdejším a pozdějším pokolením, čehož zmůže mocnost jazyka a žeť pilnost, důvtipnost i balkány na půdu českou chutí usilovanou přenésti dovede.

Obě tyto díla, Atalu a Miltonův „Ztracený ráj“ dokonal Jnngmann v Litoměřicích. Vedle toho zanášel se ještě jinými literárními pracemi, jak později povíme, vedle toho všeho obětoval každé svobodné chvíle bezplatnému vyučování jazyku českému nejprvé na gymnásií, potom v semináři biskupském v Litoměřicích vzdělávaje takto mládež, aby zdárně vlasti sloužila, a mocna jsouc řeči mateřské budiž v tom aneb onom povoláni hájila povždy národnost českou činem a slovem, a lid český touž horlivostí zase vyučovala, kterouž Jungmann byl osvědčil při nesnadném úřadu professorském, kterýž svědomitě byl povždy zastával. Věru, když ty naše velikány krok za krokem v jich literární činnosti sledujeme a onu rekovnou jich činnost v pamět sobě uvádíme, lze-li pak poctivému synovi vlasti české jalovými frásemi svět odbývati a ruce zdravé rozkošně v klín složiti? — ó zajisté nikoli.

Místo frásí třeba činů, prácí velkých — tolik, kolik mezer se jeví v písemnictví českém, kolik nedostatků se jeví za dnů našich v národním a politickém vychování lidu českého, má-li národ český jako skála žulová odolati každé bouři, nechť se snese nad hlavou jeho dnes neb zítra s té neb oné strany. Zdědili jsme po otcích svých jazyk mateřský, opět čistý, zvelebený, z rukou mužů, statečných vyrumovatelů jeho a nám dostalo se to velké povolání, rozhodovati svou intelligencí, svou literární plodností, svoa politickou zkušeností, ano neohrožeností svou u překonání všelikých překážek, byť se i jevily v středu národu, nad duševním blahobytem národu českého. Na missí tu, kterouž fakticky jsme nastoupili, klademe váhu velkou, obzvláště poněvadž hlasové varující u veřejnosti naší se byli ozvali, anižby valná část lidu našeho hlasů těch sobě byla všímala. Doufejme, že slabé hlasy těch, na jichž práporu psáno „in hoc signo vinces“, nezavanou s hlasem na poušti volajícího!

Koku 1815 povolán jest Jungmann na gymnasium staroměstské. I dočkal se nyní té chvíle blažené, v kteréž, jak se zdálo tehdáž, zasvítaly jazyku českému příznivější okolnosti ve školách rokem 1816 a 1818.

Od toho času, co nařízením od 21. a 31. prosince 1780 poručeno, aby nižádný bez dostatečné známosti německého jazyka do škol latinských připuštěn nebyl, co rodičům českým veleno, dětí, chuť a schopnost do škol latinských přijíti mající, do německých míst posílati, aby se německému jazyku naučili a co pečováno o to, aby také v českých místech učitelé německého jazyka povědomí ustanoveni byli (22. září 1788): od času toho rozvinul se boj spravedlivý za věčná, neporušitelná práva jazyka národního — českého, kterýž k převeliké radosti Jungmannově nařízení od 23. srpna a 20. prosince 1816, pak 13. února 1818 měl dojíti konce vítězného.

I zdálo se, že počíná jazyku českému epocha nová, pěkná, neboť rozkázáno, „aby pro gymnasia v místech pouze českých aneb kde spolu rodilí Čechové se nacházejí, prefekti a professoři v jazyku českém zběhli se představovali; v týchž gymnasiích žáci, kteří známost jazyka českého z triviálních škol aneb domovním vychováním s sebou přinášejí, také v českém překládání a v českých spisech se cvičili; při počátku každého školního roku posluchačům práv aby se ohlašovalo, že v přijímání k politickým ouřadům zemí českých těm, kteří česky umějí, při stejné jiné schopnosti přednost udílena bude.“ Známost a umění jazyka českého, dokládá nejvyšší zákonodárce, „jest politickému ouředníkovi, kterýž neprostředně s poddaným mluviti a na něho s účinkem působiti má, na nejvýš potřebná. Pročež mládež študující nyní i budoucně k důkladnému naučeni jazyka českého se vzbuzuj a s tím doložením jí to se vší moci v mysl vštípeno buď, že ode všech, kdož k praxi tou cestou hlásiti se budou, důkaz jako nevyhnutelná výminka se pohledávati bude, že dokonalou známost a zběhlost jazyka českého mají. Jiným nařízením bohomluvectví učencům má se i vlastními učiteli, kdež ti se vyskytnou, k dosažení známosti jazyka českého napomáhati; lékařství pak a ranhojičství posluchačům oznámeno, že ti, kteří krajskými lékaři, ranhojiči a městskými fysiky a vrchnostenskými lékaři v těch krajinách, kde jediné neb z částky českým jazykem se mluví, pakli, kteří lékaři a ranhojiči v špitálech aneb nemocnicích, konečně ti, kteří professory lékařské a ranhojičské kliniky aneb porodnictví ustanoveni býti žádají, nemají-li českého za svůj mateřský jazyk, jedině pod tou výminkou takového úřadu dosáhnouti mohou, když s to jsou, s vysvědčením veřejného učitele se vykázati, že jazyku českému se naučili.“

Ohledem na toto nejvyšší nařízení a pobídnutím tehdejšího gymnasialního direktora Grüna, ctihodného preláta Strahovského, sepsal tehdáž Jungmann svou Slovesnost čili nauku o výmluvnosti. Naděje Jungmannovy, v dekrety ony skládané, brzy zmařeny byly, jak se vůbec za to mělo, protivným působením potomního gymnasiálního direktora Františka Pöllnera, Čechův nepřítele. Kniha ta, mající býti pomůckou humanitní mládeži, v manuskriptu předložena jest J. C. M., o kteréž dekretem c. k. dvorské komissí v studiích (dne 30. března 1818) rozkázáno, „že budouc vytištěna znovu se předložiti a dle uznání c. k. komissí studujícím poručena býti může.“ Nedorozuměním některých professorů, píše Jungmann v historii literat. české, příčina dána k následujícímu dekretu c. k. dvorní komisse nad studiemi od 16. února 1821: „„Znamenáno, že na některých gymnasiích učení českému jazyku jako řádný předmět vykládáním české gramatiky a chrestomathie professora Jungmanna (Slovesnost 1820) se děje, což proti nejv. ustanovení od 30. března 1818 čelí, kterým se dovolilo chrestomathii tu dle uznání nejv. komissí i studujícím poručiti, ne však jako řádnou školní knihu v gymnasiích uvésti, proto že by žáci, kteří toho jazyku neumějí, trpěli ujmu času veřejnému učení zákoně vyměřeného.““

„Tím vlastně v nejvyšších nařízeních předešlých, zvláště od 23. srpna 1816 ničeho nezměněno, ale chladnost a nechuť k národnímu jazyku, bohužel široko daleko rozlezlá, to k svému pohodlí obrátila, tak že v pravdě pro český jazyk na gymnasiích českých více se neděje, než před r. 1816 se dálo, to jest, že málo který ušlechtilejší vlastenec několik vedlejších hodin do roka z vlastní vůle tak důležitému učení národního jazyka, často ostatním kollegům a jiným lidem nevděk, obětuje.“

Nebylo na tom dosti, žeť nejpěknější chvíle v životě Jungmannovi dotčeným reskriptem byla ztrpčena, měltě ještě jiných hořkostí zakusiti těmi, již za horlivé se vydávali vlastence.

V prvním vydání „Slovesnosti“ užil Jungmann ponejprv tak zvaného analogického pravopisu, jejž byl navrhnul Dobrovský. Polemika, která z toho se rozvinula mezi ním a Nejedlým, převedena od tohoto pohříchu na pole osobního ano i politického osočování, zhořčila mnohé chvíle v živobytí mírného, všechněch nízkých vášní, jak na člověka sluší, prostého Jungmanna.

Každý se ještě pamatuje na ty útoky Kuhovců a Büdingrovců, jimiž nepřátelé naši aneb lépe řečeno velkodušní podporovatelé ruchu národního na náš rukopis králodvorský a Libušin soud rokem 1859 jsou hnali. Jak známo zaslán jest roku 1818 rukou neznámého člověka „Libušin soud“ purkrabí království českého. Dnes arciť víme, kdo ten neznámý byl, a veškerá pře do roku 1860 k hanbě nepřátel našich narovnána. Než roku 1819 a následujícího byloť to jinak; tuť mnohý muž učený, tak jako Hanka ještě před smrtí svou, musel sobě dáti spílati falsifikatorů a muž takový byltě i náš Jungmann.

Josef Dobrovský (naroz. 1753 † 6. ledna 1829), muž o etymologii slovanskou velezasloužilý, míval často jakousi fixní ideu, a i ideou tou fixní byltě „Libušin soud“ co falsifikát podvržený. Neustále na to myslil, kdo by byl schopen takého falsifikování, a tuť vymýšlel sobě rozličné osoby. I znamenité měl rozepře s Jungmannem o starobylost básně Libušina soudu, z jejíhož podvodného podstrčení brzy Jungmanna našeho byl vinil, brzy toho a onoho. Hrob nad oběma muži se zavřel a nyní jasně vidíme, jak mnohý v životě musí trpěti, jak mnohý z osobních třeba nenávistníků přidá víry lživému osočování, aniž by lze bylo osočovanému ospravedlniti se.

Než muž, jenž zdárně chce prospívati vlasti, musí se opásati mečem pravdy a hruď svou zastříti pancířem železným jako onen báječný rytíř, jenž vytáhl do boje proti všelikým šelmám a potvorám, aby dobyl zámku zakletého a retoval z něho krásnou princeznu, — mnozí ji jmenují svobodou. — Jest to jen pohádka, která se povídá dětem a děti rády naslouchají těm pohádkám, a možná že se již pouhým vypravováním hotují proti takým šarkánům do boje. Bouře několikráte se vznesla nad hlavou Jungmanna, bouře opět utichla a mračna se rozptašila: než ten, jemuž hrozila jest bouře, utekl se ku svým knihám, odvolával se v duchu k trpícímu národu českému, zahrabal se do svých studií a pracoval k úspěchu vlasti. Mezi tím co přebýval Jungmann v Praze, nabyl příležitosti ku podniknuti díla nad míru důležitého pro vzdělání každé literatury, sestavení totiž úplné bibliografie české od nejstarších až do nejnovějších dob, pod názvem: „Historie literatury české“, kteréž v prvním vydání roku 1825 již na světlo vyšlo tiskem. Kdož nahledne v dílo to aneb jím se byl obíral, spatří pilnost velkou, nadobyčejnou. Avšak pilnost svou železnou osvědčil jest Jungmann ještě v jiném oboru, a věru Čech každý požehná tomu v hrobu sladce spícímu velikánu, neboť on jest vyrumoval jemu a všem pokolením budoucím tu řeč naši mateřskou, zavrženou. „Veliký slovník národní“, jemuž Jungmann vedle spomenutých již prácí veškerou sílu svou byl věnoval, jest nejskvělejším pomníkem. O slovníku tom pracoval Jungmann neunaveně s velkou, ohromnou, ano sebe-zapíravou pilností přes třicet let, než dílo to byl dokonal! Jazyk český musel teprv se znáti v celém bohatství svém, musel připuštěn býti k vyšším potřebám krásné a vědecké literatury, neměla-li literatura naše pokulhávati za pokrokem časovým, měl-li vůbec jazyk náš národní po tak dlouhých mrakotách směle po boku státi všem jazykům evropským pilně vzdělávaným.

O důležitosti tohož díla mluví Jungmann v předmluvě, přidané jemu, dosti obšírně a pročež pokládáme za povinnost svou uvoditi vlastní slova jeho. I píše: „Slovník národního jazyka náleží mezi první potřebnosti vzdělaného člověka. To cítí obzvláště ten, který za povoláním svým anebo z lásky ku přirozenému jazyku v něm psáti, řečňovati a sličněji pohybovati se má i chce. Nižádná zajisté, byť i nejživější byla pamět lidská, není s to, aby všechen poklad jazyka, třeba jediného obsáhla a na vždycky udržela, a tak všeobecnou encyklopedii věcí, jichžto mluva naše představitelkyní jest, bez umdlení a ovšem se všemi denními přírostky v sobě obnášela. Pročež každý vzdělanější národ ode dávna o to pečoval, aby bohatství jazyka svého jako v jednu schránu snešené a ku potřebě uchystané choval; pečoval pravím o slovník národní a někdy celí sborové o snešení jeho se přičinili, jako v Italii, ve Francouzsku, v Rusích: někdy nalezli se mužové jednotní, kteří oživeni jsouce duchem celé akademie, dlouhou a trvalou prací podobná díla vyhotovili, jako Johnson, Adelung a Linde, v Angličanech, Němcích a Polště.

Jestliže pak těmto národům, u kterých jazyk vlastenský v každém ohledu žije a panuje, kdežto vzdělanec, vycházeje z učilišť domovních i veřejných sám v sobě živý a hojný slovář přirozeného sobě jazyka do života obecného přináší, přece tolik na obecném slovaři národním záležeti se vidí: co říci máme o milém národu českoslovanském, kterýž všecku téměř péči na přiosobení sobě jiných jazyků obrací, jehož jazyk přirozený toliko domácímu vychování a vlastně jednoho každého pilnosti a vůli zůstaven jest, jehožto učenci, vyjmouce malý jich počet, čím dále ve školách učených pobyli, čím více a pilněji ducha svého uměními rozličnými vzdělali, tím menši zásobou mateřského jazyka, ačkoli jim neméně potřebného, do úřadů a do života měšťanského opatřeni přicházejí? Mohou-li oni, chtějíce neb majíce česky čísti a psáti, obejíti se bez úplnějšího národního slovníka? Za našeho pak času, kdežto literatara vlastenská zdařileji vynikati počíná, a kdež pro tu samu příčinu veliké množství slov a výrazů dílem z obyčeje vyšlých a nyní pro nuznou jich potřebu obnovených, dílem docela nově tvořených do spisovné řeči se vetřelo, kdož vydání takového díla za svrchovaně potřebné býti neuznává? — Potřebě této vyhověti má přítomný slovník.“

O slovníku českém jal se nejdřív pracovati Karel Hynek Thám, doktor filosofie, jenž vešker život svůj jazyku českému takořka obětoval, zanášeje se vyučováním dílem veřejně s dovolením vlády 1804, dílem soukromě až do smrtí své r. 1816. Prací jeho vyšlo patero vydání slovníků německo-českých a česko-německých, než práce ta, ač dosti unavující a záslužná, bylať přece nedostatečná. Pokusům těm rovnalo se i dřevnější dílo Františka Tomsy a pozdější Josefa Dobrovského, jenž velkou nejevil tenkráte důslednost a spolehlivost.

I cítil se Jungmann nucena, ruky své přiložiti a v dílo tak klassické, jak nám je po sobě zanechal, se uvázati, a sbírati neustále, ačkoli kolikráte práci tu s veškerým již nahromaděným materiálem na muže vědecky vzdělané, jako Palkoviče, přenesti hodlal. Než k slávě své dodělal přece sám dílo to ohromné, jsa vděčným za každou službu, kterouž mu horliví synové vlasti České byli prokázali a jemu činem nápomocni byli, jako Antonín Marek dodatky, Josef Dobrovský svými sbírkami, dílem od něho samého psanými, dílem od Puchmira, Zlobického, Zabranského, Rybay-e, Knoblocha, kaplana v Boleslavi, Vamberka snešenými; Faustin Procházka, Fr. Novotný, farář z Luže, J. J. Rautenkranc pilnými dodatky a taktéž studující Václ. Bergner, Mrázka a j., farář Fabri, M. D. Ryba a Václav Kramerius svými sbírkami. Znamenité a vzácné přídavky sdělili jsou přátele Jungmannovi, jako Dominik Kinský, Josef Ridl, Václav Hanka, Jan Kollár a Leška, prof. Boček, Chmela, farář Vrána, Sláma, prefekt Schön s prof. Bezděkou a bratří Jungmannové Antonín MDr. a Jan, administrator v Tursku.

Vůbec těšil se vydavatel každého téměř času vždy z nějakého laskavého pomocníka u vybírání a vypisování slovcí ze spisů a snad málo který vlastenec, píše Jungmann, aby něčeho buď z úst národu anebo z knih vzatého k této sbírce „Slovníku národního“ nepřičinil. Jmenováni buďtež v tom ohledu prof. Šir a Macháček, pp. Hansgirg, Ondrák, Amerling, Havránek, Zimmermann, Vaněk, Hampejs, Jachim, Hulakovský, Štulc, Pichl, Doucha a j.

K závěrce uvádí vděčný Jungmann M. Dr. a prof. Svatopluka Presla, Fr. Palackého a prof. Pavla J. Šafaříka, kterýchž první co do částky přírodovědecké velikou sobě o slovník ten dobyl zásluhu i sbírkami svými jej byl podporoval; druhý svou radou a péčí k tomu, že konečně na světlo vyšel, velice byl přispěl; třetí pak ku prohlédnutí rukopisů a jedné korektuře laskavě se podvolil. Tak spojenými silami horlivých národovců a neunavených pracovníků na vinici. Páně dodělalo se po dlouhých třiceti létech dílo velké, ohromné, jenž netoliko slouží ke cti a slávě těm, již ruky své byli přičinili, anobrž i k slávě národu českého, jenž choval v středu svém muže velké duchem, pilností železnou a obětavostí vlasteneckou, již beze vši pomoci materielní dokončili dílo, jakéž akademie francouzská a ruská, valný sbor učenců v žoldu vlády nadchnuté pro pokrok ducha lidského, s velkým nákladem {{Prostrkaně|světu a národu(( byly podaly.

Arci dílo to dokonal Jungmann k zadivení celé Evropy r. 1833 a vyšlo během l. 1836—1839 pomocí Matice české. Zásluhy Jungmanna jak ve výtečném zastávání úřadu učitelského, tak o vědu a literaturu českou došly jsou ještě za živobytí jeho patrného všeobecného uznání. Universita pražská vyznamenala jej, jakožto spoluouda svého, dvakráte důstojenstvím děkana fakulty filosofické r. 1827 a 1838, potom pak zvolením za rektora roku 1839. Ctihodný bratr jeho, prof. Antonín Jungmann, odevzdal jemu tehdáž co rektor odstupující insignie úřadu rektorského, an druhý bratr Jan, kněz řádu křižovnického a farář v Unhošti, četl mši svatou, slavnost tu dovršující: tak slavili jsou tito tří bratři, již v chýší chudobné světlo Boží byli uzřeli, slavnost veřejnou, než spolu rodinnou, aniť v národě svém milovaném triumfy ducha lidského jsou slavili.

Královská česká společnost nauk i učená společnost Krakovská (11. ledna 1853) počítaly jej mezi členy svými. Ode vděčných krajanů českých poctěn byl dvakráte darováním stříbrného pokálu a sice r. 1832 a r. 1835 na znamení uznání zásluh o národní literaturu. Taktéž poctila jej r. 1835 dne 9. října císařská akademie ruská poslaným jemu zlatým penízem pro zásluhy o vědu.

Než i velmožové patřili jsou nyní na velikána našeho, jehož sláva po celé Evropě se šírala: arcikníže František Karel, otec nynějšího císaře Františka Josefa, poctil Jungmanna za slovník český, jemu podaný, pochvalným dopisem dne 4. dubna 1837, načež císař Ferdinand jej obdaroval skvostným zlatým a diamantovým prstenem (17. dubna) na důkaz uznání za totéž dílo velezaslužné. Nad to vyznamenán jest Jungmann dne 30. listopadu 1839 udělením rytířského řádu Leopoldova a r. 1847 před smrtí svou jmenován za ouda akademie nauk ve Vídni.

Tak došel jest Jungmann pocty všeobecné, ano evropské. Jungmannem a přáteli mladšími jeho počala doba nová literatury české. I byloť se nadití, žeť vlast naše zdárně nyní rozkvete jako to zrno hořčičné, které, když pak vyroste, větší jest, nežli jiné byliny a bývá strom: takže ptáci nebeští přiletíce hnízda sobě dělají na ratolestích jeho. Avšak bohužel, jinak věci se sběhly, a ta budova vzdělanosti národní na vzdor tak pevným, mocným základům, na kterých nyní spočívala, nepovznášela více touž pružností ducha, kterýž světy netušené před třiceti lety z rumů byl vyluzoval. Ústav Matice české, kterýž nejvíce k tomu byl povolán po vlasti české zdárně účinkovati, zakrněl v dobách posledních, nevšímal sobě ruchu evropského, jak ve vědě tak v umění, nedbal jest o pravý duševní pokrok národu českého, anobrž zůstavil národ sobě samému, kterýž vyvolán jsa opět poměry časovými na divadlo světové, se táže, zdaliž ústav ten, zbudovaný mozoly vlastními, dále může býti pěstounem jeho! —

Po těžké nemoci, kterouž obklíčen byl r. 1844, viděl se Jungmann nucena, žádati za propuštění z úřadu co prefekt gymnasia staroměstského, načež po 45letém, svědomitém zastávání povolání učitelského vstoupil do stavu odpočinutí. I jal se nyní pokračovati v rozdělaných prácech literárních, než nebylo mu dlouho popřáno pokojnější hodiny. Již dne 16. listopadu 1847 zemřel po krátké nemoci v 74. roce věku svého.

Pro syna svého upřímného truchlil vešker národ český, za syna tak milého modlila se vděčná vlast. Ano modlí se po dnes, slavíc výročně slavným rekviem památku jeho — volajíc neustále:

„Pojďtež a stavmež zeď Jeruzalemskou, abychom nebyli více v pohanění.“

Kn. Nehem. 3. 17.