Naši mužové/Synům vlasti české!

Naši mužové Jan Erazim Sojka
	Synům vlasti české!	Václav Matěj Kramerius

Údaje o textu
Titulek:	Synům vlasti české!
Autor:	Jan Erazim Sojka
Zdroj:	SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 3–6. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Nepoznal jsem dosud člověka, který by s oblibou nebyl čítal životopisy mužův proslavených, budižto ve vědě aneb v umění, budižto skutky rekovnými aneb činy politickými, a že jsem člověka takového nebyl poznal, má svou příčinu.

Jak zraky své obracíme k hvězdám, jež velikostí a září svou nad jiné vynikají; tak hledíme i vždy k těm osobnostem, jež v tom nesčíslném davu lidstva se skví svými ctnostmi, jakéž jsou vlastenská obětavost, horoucí láska k vlasti, učenost, neohroženost a vytrvalost na dráze, kterouž jsou nastoupily v úspěch a k oslavení svého národu; tak v lesku jejich se zrcadlíme, tak září jejich rozehříváme srdce své k činnosti, tak povznášíme se k důstojnosti jejich.

Není na světě národu vzdělaného, který by neměl takých na národním obzoru svých hvězd se skvějících — mužův proslulých slovem a činem.

Avšak prohlížíme-li k národu našemu, k národu českému, tuť již založením státu českého počíná řada mužův výtečných, řada od věku k věku vždy četnější a není národu, který by měře se s námi co do počtu obyvatelstva a co do rozsáhlosti země, takou inteligencí, tak velkým počtem hlav moudrých; jakých jsme měli až na počátek sedmnáctého věku honositi se mohl.

Netoliko žeť, připomínajíce dob Husitských, veškerá Evropa se chvěla před hmotnou silou českou, anobrž Čech naplnil jest v projití těch dvou století, jež předcházely dobu pošlapání naší slávy, naší historie a vůbec jmena českého, Evropu všeobecným zadivením, neboť také hromady duchů myslicích, jakých viděti u nás v oboru náboženském a taktéž v politice socialní, v nižádné zemi evropské se nebylo objevilo.

Po dobách tak slavných, kdež Čech mečem a duchem svým se jal první bojovati za svoboda celé Evropy — za svobodu netoliko vlastní, anobrž všech národů — po dobách tak slavných nastala pohroma velká.

Podťat jest kmen národu českého a kmen popálen jest, — jméno české vymazáno jest z historie všeobecné! —

Ano vymazáno jest z historie všeobecné a měloť vymazáno býti na vždy! — než jinak psáno bylo na hvězdách, a prozřetelnosti Boží, jenž vlas s hlavy beze vůle Nejvyššího nedá sejíti, líbilo se navzdor všem snahám lidským zachovati národ a vyvoditi ho z rukou Faraonových opět na jeviště světové.

Skoro dvě stě čtyrycet let leželi jsme — jedni podrobeni, druzí spoutáni tížnými okovy, jiní zase leželi jsou na skřipci v mukách přehrozných; Čech neměl vlasti své, Čech neznal minulost svou, on neměl přítomnosti, jemu nekynula budoucnost.

Avšak Ten, jenž řídí osudy žebráka a králeviče, jednotlivců a národů, povolal jest několik mužů, aby kratičko trpěli, aby apoštolovali u prostřed národu svého: a o těch mužích, již z převeliké lásky k vlasti české tak byli činili a již ten zdechlý trup na srdci svém tak dlouho byli zahřívali, až konečně byl procitnul k slunci jasnému — o těch chceme mluviti.

Třeba jest, abychom nyní, kdežto zase na půdě zákonnité svobody národní a politické se dovoláváme, netoliko znali ty velikány té dávné doby slavné, anobrž abychom poznali ty apoštoly naše, již zažehnávali jsou slovem neohroženým tu černou, dlouhou noc, kteráž zastřela jest svým závojem ten krásný český kraj, v němž za těch dvou set a čtyrycet let toliko jednou bylo dne.

Nepokládám sobe líčení snah těchto apoštolů našich za zvláštní zásluhu: činil jsem svou povinnost, — tu povinnost, kteráž tebe, synu český, váže k poznání horoucí oné lásky vlastenecké, našeho utrpení, naší minulosti a budoucnosti — našich koryfeů slovanských.

V Praze v měsíci lednu 1862.

Jan Er. Sojka