Některé črty/Na hlavní stráži

Některé črty Františka Stránecká
Urbanův grunt	Na hlavní stráži	Vlasaři

Údaje o textu
Titulek:	Na hlavní stráži
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 147–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na podzim roku 1865 vzkázala stará paní Chmelařová, vdova po úředníku vrchnostenském, panu Nečasovi, nejbohatějšímu sousedu v městysi B., že by mu svůj domek i s vinohrádkem a zahradou prodala, jest-li by jí řádnou cenu podal, a ve svém domě na náměstí, v přízemí, kde nyní sklad a sýpku má, zřídil světnici a malou kuchyňku, poněvadž je jí z domku jejího „na šancích“ daleko choditi do kostela.

Nečas vyslechl poselství to usmívaje se, obrátil se k ženě své a pravil: „Zdá se tobě také, že pro ten „kostel“ se jí na šancích stýská, anebo pro —“

„Míníš-li koupiti, tak raděj mlč,“ napomenula žena.

„Mně je pořád stejně,“ řekl Nečas, „žili jsme tak dlouho bez toho vinohrádku, můžeme i nadále.“

„Ale ten vinohrad jest pořádně obdělán,“ prohodila paní Nečasová, „a hraničí s tím naším dílem —“

„Jest-li si toho přeješ, tož jej koupím, ale ta výminka se mi nelíbí. Ta stará jest největší klepna z celého okolí, s tou v jednom domě a pod jednou střechou obcovati, mohlo by být horší než očistec.“

„Což pak by bylo o to, dal bys zazdíti vchod do naší síně a bylo by.“

„Ano, a ta stará by oknem lezla do světnice?“

„Ale kdo pak na takové věci pomýšlí; oknem by nelezla, ale dal bys vylomiti se strany Hrušovské dvéře, malý nadklenek by se jí dal vlepiti nad ně, aby to vypadalo jako nějaký ústupek, čásť sýpky přepeřiti na kuchyňku, okénko úzké, ale vysoké z ní prolomiti k Hrušové a z té velké světnice, to jest z nynějšího skladu prolomiti ještě dvě okna, jedno naproti kostelu a druhé k zámku, tak by v ní měla tři okna a každé v jinou stranu. To již by viděla více než ze zámecké věže a že by k nám jen z té své všetečnosti do výměny se přesídlila, toť je jisto, ježte k tomu, když má vše tak upraveno jak ona na šancích.“

„Máš pravdu, ale tři okna prolomiti nedám, vždyť by nám tam zmrzla, je již stará osoba.“

„Což pak tahle baba dbá mrazu, vždyť kopřivu mráz nespálí, jak pak by se troufal na ni?“

„Ale rozvažme si: tohle bych v tobě ani byl nehledal, tys mohla být stavitelem, jak dobře, příhodně a rychle jsi to o tom bytu pro tu Chmelařovou vymyslila. Takhle se s ní nikdy stýkati nemusíme, ba celý rok jí ani neuvidíme, proto že máme vchod se strany zámecké, a státi nás ta správa mnoho nebude. Zásoby přesídlíme do staré kůlny ve dvoře a vše bude v pořádku. Ještě mi tedy poraď, jak daleko se mám „pouštěti“ s kupní cenou za domek s vinohrádkem a tou zahradou.“

„Přes tři tisíce nedávej, neboť člověk neví, jak dlouho může Chmelařová ještě žít, ona si ústům neodtrhne a je, ač táhne k sedmdesátým, zdravá jako křen. Musíme přec na ten byt několik zlatých ročně odčítati.“

<! 151 > „Ba právě. Já jí podám 2500 zl. a uvidíme, co na to odpoví.“

A Nečas tolik „podal“. Chmelařová s tíží jen z 3200 „slevovala“; Nečas se pomalu jen „lepšil“, tak dalece, až smlouvu učinili za dva tisíce osm set.

Chmelařová dobře prodala a Nečas si nestěžoval.

Nečas upravoval byt pro starou Chmelařovou ve svém domě tak jak mu byla žena jeho poradila; když byl hotov, vyplatil ji hotovými, usadil nájemníka do koupeného domku, přestěhoval Chmelařovou svými bělouši k sobě, a oba byli spokojeni. Obzvláště pak stará Chmelařová. Na šancích jí bývalo velmi smutno, zvláště v zimě, kdy se pod jejími okny živá duše neobjevila; vždyť v tom zákoutí ani děti se saněmi se neukázaly, toliko některý ten vrabec mrazem skřehlý okna obletěl; ale proč také ten její nebožtík na takovém smutném místě ten domek vybudoval, proč tu na tom malém dlážděném dvorku pod ořechem nejraději sedal, vždyť tu bylo jako v klášteře — a ani tak ne, zrovna jako na hřbitově, a proč by se byla ona nyní, když už nebožtíka nebylo, měla tady zahrabovati před světem?

Kdyby jiného ne, přece nyní vídala dítky do školy vcházeti a vycházeti, viděla kdo do chrámu Páně vstupoval, kdo ke kupci, neb do jatek, do zámku, a kamkoliv jinam. Nechápala, že Nečasová až posud se mohla spokojiti vyhlídkou na dvůr a do zahrady, a nyní jí tu znamenitou vyhlídku klidně ponechati.

Ale což pak to bylo za ženu! Inu, myslím, že je trochu pytlem udeřená, sice by jako domácí paní byla přece větší nároky činila. Vždyť ji ještě ani na náměstí nespatřila a již byla celý týden v novém bytu.

Co asi dělává? Čím se zabývá?

Ač to takhle pohodlnější bylo, přec bylo „pohloupeno“, že ten vchod do síně Nečasovy byl zastaven, z těch zazděných dveří by právě byla mohla celé hospodaření v domě i na dvoře přehlédnouti. Již se stalo, co naplat? Nyní musí si to paní Chmelařová nahraditi událostmi na náměstí sběhlými.

Takhle příležitostně se zeptá služky po domácí paní, ale ta služka je nemotorná jako tlouk, i kdyby nevím jak z ní vyzvídal, nic chytrého z té její odpovědi nesvede.

Právě nyní vychází z domu, oblékla sváteční kazajku a saský šátek okolkovaný na hlavu uvázala, opravuje pomalu cípy a vykračuje ze široka; než panímáminy dvě okna, totiž ze zámecké strany a ze strany chrámové obejde, může si tato tak usednouti u třetího okna ze strany Hrušovské, jako by tam dlouho byla již seděla. Panímáma vzala do ruky punčochu a hleděla z okna domnívajíc se, že služka tou cestou zabočí, neb v tu stranu měl bratr Nečasové dům a často posýlávali tam služku něco vyřídit.

Služka slušně pozdravila: „Dej pánbůh šťastný, dobrý večer!“

„Dejž to pánbůh, tobě také. Co pak již jsi s prací hotova?“

„Bodejť!“

„To si’s přispíšila, ještě je skoro —“

„I není, ale hodinu před klekáním.“

„Co pak hospodyně, je zdráva?“

„Chvála pánubohu.“

„Co pak dělá?“

„A cosi šuká po domě.“

„Tak má na pilno?“ „E toto, ale ono ji to „nedá“, vždycky říkává, že člověk bez práce je jako ryba bez vody.“

„Tak, tak. — Poslala tě k bratrovi?“

„Ale co by!“

„Kam pak tedy jdeš?“

„A jenom tamhle!“

„Jdeš k řezníkovi?“

„I ne.“

„K paní učitelce?“

„I co pak bych u ní —“

„Jářku, že tě tam paní poslala.“

„Toto, ona mne neposlala nikam, to já jsem se vyprosila.“

„Ty’s se vyprosila? To jistě jdeš k Vavřincové, aby ti ušila novou kazaju?“

„Kde pak bych na ni vzala?“

„Tak si’s dala k ní šátek obroubit?“

„To by byla hanba, abych si neuměla šátek obroubit — hy — hy — hy.“

„A proč k ní tedy jdeš?“

„Vždyť já k ní nejdu.“

„Ale jdeš v tu stranu.“

„I to je přes silnici.“

„Přes silnici? Snad nejdeš k starému Prchalovi?“

„Jdu!“

„Co pak tam?“

„A všelicos.“

„Vymkla si’s nohu? Či se ti něco sbírá? Nebo’s se někde obrazila?“

„Ale kdepak!“

„Tak vám jistě stůně kůň?“

„Ale kde.“

„Tak kráva.“

„No, aby stonala, zrovna nestůně, ale —“

„Tak vám málo dojí?“

„Ba dva dni na čisto stojí.“

„Jemináčku, snad se jí neskládá nátka do vemena?“

„Zarděné je —“

„To ji zajisté něco jedovatého uštíplo.“

„Kdyby to bylo v létě, ale vždyť je již podzim.“

„Tak se uhodila o dláždění.“

„Kdyby všecko, tohle jistě ne, což pak jí sama pořádné nepodestýlám?“

„No, holečku, již jiná nebude — však já tomu také rozumím. To jenom je tvou vinou.“

„Ne, tohle ne — však mi to také řekla stará Karbaška.“

„A co pak ti řekla? Ta toho ví! A snad ti také dala radu jak pomáhati?“

„To ne, ona jen ví příčinu, pomáhati prý nejlépe umí Prchal.“

„A s tou příčinou, ta ale bude podivná, co?“

„I podivná není.“

„Že ne?“

„Ono je to pravdě podobné, má nebožka matka také nám vykládávala, že jim do osmi dnů zůstala koza „stát“, když se k nim přistěhovala stará baba do podružství, ale ta prý byla již „vyhlášena“ čarodějnice.“

„I aby tě koza trkla — ty neotrlené poleno — snad to nemíníš na mne?“

„Panímaminko zlaťounká,“ chlácholila služka, „vždyť jsem vám řekla, že ta baba byla za čarodějnici „vyhlášena“, ale co pak o to, že jste stará — vždyť sestárneme všeci.“

„A tvá „mladá“ hospodyňka o tom ví, a takovéhle bohaprázdné věci trpí? A trpí, abys ty, hloupá dívko, mne tady tak pohanila!“

„Ale panímaminko, kdo pak vás pohanil? A hospodyně ta o tom ani neví, vždyť já jsem vám jen odpovídala, nač jste se mne ptala. A co se mne ptáti budete, to snad pro pánaboha nevěděla?“

„Panímaminka“ si říci nedala, trvala na svém, že služka schválně vyslána byla, by ji potupila, a od té doby by byla Nečasovou na lžici vody utopila, Ale tato se jen smála a těšila se, že všechna vyzvídání došla rázného konce.

Když se s domácími nic sosnovati nedalo, hleděla Chmelařová tím pilněji své stráže u okna.

Vždyť se sběhne přes celý den v městečku nového dost, a jsou-li to ponejvíce jen všední věci, tak se přec občas zase vyskytne zajímavější událosť, jako křest, svatba, pohřeb; a vše co se podobného udá, vidí Chmelařová již z daleka a stopuje pilně každičký krok účastníkův; to jí poněkud za ty věci náhradou.

Každého kdo vstupuje do chrámu Páně změří ona zrakem od hlavy k patě, ni nejmenší odchylka zvyklého pořádku aneb i nepořádku, jí neujde.

A jak by jinak, vždyť okno její hledí zrovna proti hlavním dveřím do sínice!

Dnes tam pomžívá; Chmelařové je líto čerstvě praného čepce, večer jej byla pradlena přinesla, krajkové varhánky jsou tentokráte tak drobounko nabírané, tak pěkně vyžehlené, že se na ně srdce směje; ty přece nevynese na déšť, aby zvlhly? A sváteční čepec také ve všední den neposadí na hlavu?

Chvíli Chmelařová přemýšlí a pak se odhodlá, že raději do kostela nepůjde, však jí to pánbíček odpustí, vždyť chodívá skoro denně na mši svatou a k tomu nikdy živé duši neublíží; zůstane doma, stoupne si k oknu a podívá se, kteří půjdou na „osmou“; na ranní již je byla sčítala, byli dnes všichni kromě staré Hlávkové, a ta včera večer spadla s hůry, potloukla se.

Ta její nevěsta prý jí nikdy pořádně peřiny neprovětrávala; vyhodila si je ráno na hůru a večer s nimi spadla dolů.

No vida, starý pernikář již belhá přes náměstí. Ještě nezvonili, kostelník neotevřel a on se již podpírá o dvéře, chce na stará kolena pánubohu paty okousat; kdyby byl raději za mládí dělal dobrotu! Tak rozjímá Chmelařová.

Crhová se vleče uličkou jak doškubané přadénko; ani za mladých let jí nešly sukně od pat, ale co se jí dcera vdala, spouští se docela, již ani na sebe nevypere, stýská se jí prsty smáčet ve vodě, volí špínu.

Jest-li pak ten Dohnal neletí za ní jak divoký pták z hnízda! Jest-li že do ní šťouchne, Crhová hnáty zláme, — tohle je člověk potřeštěný!

Hm, hm, co pak to jen dnes mají v zámku? Správcová jde do kostela i s dcerou a posadila sváteční klobouk! Také jí toho péra na něm nebylo třeba, kdo ví na jaké konce přijde! Raději by mohla ten groš děvčeti ukládati, aby jí nezbylo někdy na ocet; za nynější doby jdou mužští po penězích.

Od Hrušové se hrne celá tlupa venkovanů, snad na oddavky? Která pak je ale nevěsta? Snad ne ta maličká s modrým fěrtoškem? Vyhlíží jak trpělka, to bude selka! Hle, hle mživo a přec se kostel naplní, již jde velebný pán, ale přitahuje plášť, bojí se rýmy.

Zaznívají varhany, již „sanctus“ odzvonili a tu ještě někdo přichází ke kostelu, tak pozdě! Která pak je to? I hleďme, je to Ondráčková. Vstoupá do sínice, kleká před krucifix, myslím, že se stydí vstoupiti do kostela, vždyť již bude po pozdvihování. A proč pak vůbec chodí na „osmou“, proč si nepřivstane, aby vše uchystala v domě před ranní, za dřívějších dob vždy chodívala na ranní, proč nyní zlenivěla? Má těch dětí drobných jako mraků, mohla by lépe přihlídati v domácnosti. Již po třetí ji vidím jíti z „osmé“, a když jsem vycházela z kostela — až dnes mi to připadá — vždy již zacházela v zámecké ulici; a konečně — v kostele jsem ji ani nespatřila, snad nestála pokaždé jen v sínici?

Co chtěla v sínici? I podívejme se, tohle je divná věc! Vždyť ona již zase ze sínice vychází — a ještě se sotva tři otčenášky pomodliti mohla — ne, nevychází, ale vyhlédá ze dveří v zámeckou stranu — po čem slídí? Tohle je pobožnosť?

A nyní konečně za pilíř stoupá, ukrývá se — zase povyhlídá — i toť se ráda podívám, na koho čeká?!

Nikde ani živé duše spatřiti.

Žádný nejde, než tuhle Urbánek vykračuje od svého domu ze zámecké ulice, jde dohlížet zedníkům, staví nádherné stavení pod vinohrady; lehko stavěti když má tolik jmění! — I toť jsem blázen! Co pak ta Ondráčková v té sínici tropí? Zase vyhlídá, vrací se, kleká opět před kříž a nyní hrr — jako vítr ven. A nejde v tu stranu, kde bývají, hlehle, pouští se k vinohradům. Co pak tam?

Letí jako šílená, dohání Urbánka, zaráží se, ustává v chůzi, věsí hlavu jako v rozpacích, stojí jako přimrazená — a hle, zase se pouští do běhu a hleďme — zrovna za Urbánkem. Vždyť to povídám, — zastavují se spolu, rozmlouvají, ona klopí zrak k zemi — pláče — a on jí přimlouvá! — Hm, hm, teď mi padla rouška s očí! No to je pěkná, takhle se člověk z nenadání hezkých věcí dopátrá.

Ale tohle tak nenechám, hned půjdu na faru, ač se právě nyní mlha spouští.

Hned se dá velebnému pánu ohlásiti a sděluje mu, o čem se „přesvědčila“.

Pan farář klidně poslouchá, tak klidně, že to Chmelařová ani nechápe, a konečně praví: „Dovolte paní Chmelařová, dokud to, co mi vypravujete, z více stran zjištěno nebude, nebo sám se nějak nepřesvědčím, nemohu nikterak zakročiti, nebo pokárati; pokynutí vašeho však zůstanu pamětliv.“

Tak, a to je vše za tak závažné sdělení? Jak že povídal pan farář, až by to zjištěno bylo? Což pak ona, Chmelařová, je nějaká ledabylá osoba, že tak malou váhu na její slova klade? Ale ona velebnému pánu ukáže, že i sama konečně si umí poraditi.

Rozdurděna se poroučí a zamíří rovnou cestou do zámecké ulice k Urbánkovu domu. Rozežene se po síni. rychle vstoupá po schůdkách, ale u dveří se zastaví, rozmyslí než zaklepe, jak pak aby takhle on byl již doma? A co na tom sejde? Však ona bude věděti jak do toho.

Klepe na dvéře, vchází.

Urbánková přistřihuje plátno na košile, hned je odkládá, diví se návštěvě a vlídné vítá: „Toť jsou k nám vzácní hosti, co pak vás k nám vede, paní Chmelařová? Čím mohu posloužiti?“

„Dříve já vám, ubožátko milé.“

„Propána, což pak se přihodilo?“

„Posad snad ještě nic, ale může se přihoditi a tomu musíme zabrániti.“

„A čemu pak?“

„To se nedá jen tak zlehka odfouknouti.“

„Pro pána krále, což pak se stalo, že tak vážně započínáte?“

„Ba že vážně, a jak pak jinak, když o takovéhle věci běží. Vždyť máte osůbko i děti!“

„No již jen povězte, vždyť strachy trnu.“

„Ještě se snad dá předejíti — bylo to dnes ponejprv, že se naň zavěsila — a mně můžete uvěřiti, já ji dobře slídila po všechen čas. Do dneška jen po něm číhala ukryta za pilířem v sínici.“

„A kdo? Po kom?“

Chmelařka se opatrně ohlížela po světnici, jest-li nikdo nenaslouchá, a pak přichytila ústa až k uchu Urbánkové a zašeptala: „Ondráčková po — vašem muži!“

Odstoupla pak Chmelařová dva kroky nazpět, aby dokonale zkoumati mohla výraz úžasu ve tváři Urbánkové, ale až se zhrozila, když nespatřila než lehký úsměv.

„I nechte jim tu radosť, já jim toho přeju, když jich to těší.“

„Paní Urbánková, je-li možná, takhle můžete o této věci mluviti? Vždyť vám povídám, ona se zrovna po něm shání. Ona za ním zrovna „mře“, na mne se můžete bezpečiti.“

„A což pak není můj muž pěkný člověk? já jsem za svobodna také za ním „mřela“.“

„Paní Urbánková, já vám nerozumím, jaká pak je to řeč pro pána krále! Vy jste za ním mohla „mřít“, ale tohle —“

„Ale kdož pak za to může, že jej ta chuděra Ondráčková také má ráda, z toho jen můžete usouditi, že je hodný. Ta láska je divný, mocný cit, s tím si člověk neporadí tak lehce.“

„Má a musí si poraditi, to by bylo zle!“

„A jak pak si poradil ten nebožtík doktor, ten vdovec, když prý tehda tak za — vámi pálil? A vy již jste byla tehda provdaná!“

„A což pak já vím, „já“,“ durdila se Chmelařová. — „A ostatně — komu pak je co po tom?“

„Ale kdož pak by vám chtěl křivditi, já dojista ne — a také prý byl ten doktor darebák a krom toho ještě šereda — kdo pak by si jej oblíbil? A konečně pravím i já, co je komu po tom —?“

„Paní Urbánková, má-li to být urážka —“

„To to, jen mé poslední slovo.“

„Tohle je přes příliš! To je to poděkování za mou upřímnosť? — Nechť, nechť, ale to vám povídám, že co živa budu přes váš práh nepřekročím, i kdybyste mne na kolenou o to žádali.“

S takovou se hnala Chmelařová bez pozdravení ze dveří ven, již ani neslyšela, že Urbánková ještě zvolala: „I komu pak by to napadlo?“

Hrozně uzarděna se brala ku svému bytu a tu — jako na zavolání — potkal ji Ondráček. Takové „znamení“ nenechá nepoužito, promluv s tím, ten snad bude chápavější.

„Odkud pak, pantáto, odkud?“

„Jen jsem byl trochu na lukách, člověk musí všude dohlédnouti.“

„Ba právě! Měl by člověk všude dohlížeti, jen že nestačí; kdo však má tak správnou hospodyňku jako vy, ten se maže spolehnouti. Vy v zámeckou stranu na loukách a ona k vinohradům okolo Urbánkového domu — bezpochybně tam máte někde rolí?“

„Nemáme.“

„Že nemáte? Hm, hm, vždyť jsem z rána vaši manželka viděla, jak se s panem Urbánkem v tu strana vedla.“

„Že se s ním vedla?“

„Ano, to jsem viděla, a hovořili spolu velmi bedlivě, myslím cos důležitého.“

„Opravdu s ním hovořila má žena?“

„Snad bych vás neobelhávala? Nemýlím-li se, tak na něj čekala v sínicí za pilířem, když šel okolo kostela.“

Ondráček povzdechnul těžce a vypravil ze sebe:

„No, pánbůh dal!“

„Co že povídáte?“

„Já? Povídám si, že je přec jen štěstím, když má kdo hodnou, správnou ženu. Nechci vás déle zdržovati, paní Chmelařová, a pánembohem!“

„S pánembohem, chudáku! Ale jen jim dejte co proto, neuškodí!“

Od toho okamžiku „roznášela“ Chmelařová Ondráčkovou s Urbánkem po městečku.

Někteří věřili, někteří ne, jak již to obyčejně bývá, ale všichni konečně tomu uvěřiti musili, co se později rozblesklo, totiž, že Ondráčkův bratr, menší úředník v hlavním městě, vystavil na jméno Ondráčkovo směnku a tento odpouštěje bratrovi, rád by byl peníze někde sehnal, neb jich sám chuďas neměl, ale proto že se styděl a obával, aby se to příliš nerozhlásilo, odhodlati se nemohl někoho požádati, kde co vydlužiti, tak že již chodil, jako by svůj nebyl. A tu prý se odvážila jeho žena požádati Urbánka a tento jim z nouze a úzkosti vypomohl.

Pánbůh prý mu to zaplatí, nezapomenou prý mu toho do smrti, již pro tu jeho shovívavosť, že jim trpělivě čeká; neb jsou teď zlé časy, výdělky nejdou a prodati není co. A Urbánková — pánbůh ji pozdrav — prý se proti tomu také bránila, aby takový dluh na dům dali připsati, tak dalece prý jim věří, že jim spláceti budou dle možnosti.

Touto novinou hodnověrnosť paní Chmelařové trochu utrpěla a všelijaká mrzutosť, kterouž tu a tam zosnovala, přesvědčovala obyvatele městečka vždy živěji, že pokud ona u okna jako „na stráži“ stojí, žáden nějakým útokem jist není, rád se jí takto každý vyhnul, ale co naplat, když ona každého slídila a věci si vymýšlela, na které by do smrti žádný nepřipadl.

Takto uběhla zima, nastalo i odletělo jaro, a lato připravovalo tenkráto krvavou, slzavou žeň, vtrhli do Čech Prušáci.

Vtrhli do cech a zaplavili po bitvě u Králové Hradce i celou Moravu.

V městečku B. je se strachem očekávali den co den. Mladíci pozutíkali, proto že se pověsť roznesla, že Prušáci odvádějí mladý lid s sebou, aby získali nových sil bojovných; starci utekli s dobytkem „do lesů“, totiž do některého lesíka poblíže městečka, a vzali některé mladé dívky sebou, aby je tam někde ukryli před nepřítelem.

Doma zůstali hospodář i hospodyně, některé „odhodlanější“ děvče a staré babičky.

Večer se obyčejné některé vykradly z městečka k lesu, aby donesly „schovaným“ stravu a aby tam krávy podojily; a této doby používali tenkráte hospodáři a hospodyně, aby majetek svůj „v hotovosti“ neb plátna a příze někde zakopali, zazdili neb i do studní spouštěli; nebáli se prozrazení, nebo dítky juž spaly, a každý sám svými záležitostmi zaneprázdněn málo dbal o sousedy.

Vždyť i stará Chmelařová zapomněla slíditi, než se rozhodla, kde ukrýti majetek svůj. Ale od onoho večera, co nesla na hřbitov několik voniček v květnáčkách, aby je na hrob nebožtíkův vsadila, opět stála „na stráži“.

Tenkráte, když jeden kopeček za druhým do hlubokých jamek sázela, vklouzl mnohý balíček tolarův a dvacetníků pod kořínky, ale to nikdo neznamenal. Odcházejíc ze hřbitova sešla se s hrobařem a tomu vyložila, že pražádného strachu nemá; co prý jí by se mohlo státi? To haraburdí že jí snad nikdo neodnese, o výslužbu že se musí vrchnosť starati, nechť jsou časy zlé či dobré, peněz že nemá, a těch několik květin že sem zasadila nebožtíku, než by je nějaký Prušák s oken shodil. Nyní že jen bude stávati u oken a vyhlídati po Pruších; již prý by ráda věděla, jací to lidé jsou, pamatuje prý zde Francouze, potom Rusy a nyní že je ještě zvědavá na ty Prusy.

Nemusila dlouho čekati. Stála jednou z rána při okně a čekala, až se lidé z ranní mše svaté objeví; totiž několik žebrákův a churavých babiček, ostatní byli všichni buď pozutíkali, buď zaměstnáni, a tu viděla kterousi služku bez dechu od vinohradů běžeti k náměstí. Než však tato vzkřiknouti mohla „Prušáci jdou!“, bylo jich jak čmeláků, jimž někdo hnízdo rozbourá, plná ulice za ní, ale nejen za ní, než od Hrušové se jich též valil celý zástup a od zámku také. Chmelařová myslila zrovna, že je u vidění. Je-li tohle možno? —

Nepřišli z jedné strany, přihrnuli se jako příboj vody ze všech stran, žádný nevěděl odkud, a co nejpodivnějšího, přivedli s sebou i mnohý kousek dobytka před nimi uschovaného, mnohou dívku a i ty starce.

Lidé zrovna strnuli; před těmi je marno ubíhati, marno něco ukrývati, ti snad o všem vědí, i o té stezce v houští nedaleko Barákovy skály, vždyť i ty ovce ženou, co tam byl řezník pod dozorem tovaryše ukryl; pane, teď je zle!

A nyní vřískají píšťaly, až uši trnou, takové jakési nizoučké bubny jako hračka pro děti chraptivě hrčí, naddůstojník velí, a všichni se zastaví na náměstí. Bodáky natažené, šavle vytasené a nedůvěru v oku, tak tam stojí Prušáci, a několik obyvatelů B—ských proti nim a těm hledí jak kterému strach, vzdorovitosť, zahanbení a bol z očí.

„Kde je starosta?“ volá naddůstojník.

Urbánek předstoupí.

„Pane starosto,“ počne důstojník, „vy stojíte životem svým za celou osadu; již mne neopustíte, až já sám tomu připustím. Vzdorovati nám nikdo nesmí nižádným způsobem, co potřebujeme, dobrovolné ať se podá, předně čtyři tučné voly na maso a padesát měr ovsa; to ostatní později. Bude-li se vše v pořádku vykonávati, co rozkazuji, nebudou se zajisté díti žádné výtržnosti se strany vojska. Nyní se mužstvo ubytuje.“

Paní Chmelařová okno otevřela, posadila dvoje brejle a pilně naslouchala, aby jí ani slovíčko neušlo.

„Tak to jsou tedy ti Prusi! Vždyť je to jenom sběř,“ začala rozumovati u okna: „křivohnáti, ledajací mužíci, jeden trpaslík, druhý zlombidlo, jak by je byly vrány snesly — to je jiná podívaná na to naše vojsko, jeden podle druhého, jako kdyby je zastřihl. A jemine! Tento má brejle na nose. To je voják! Fi — těch lidí ani já se nebojím, a před těmi naši utíkali? Na ty já bych popadla koště.“

Hle tu naddůstojník se na vše strany obrací i na její byt hledí, na ni se dívá, pokyne mladému důstojníku — myslím adjutantu — a jen dva skoky jeho bělouše, již stojí před oknem a praví k Chmelařové: „Milá paní, vy se musíte vystěhovati, potřebujeme vašeho bytu.“

Chmelařová žasne — vytřeští naň zrak, ale již se pamatuje a rychle odpovídá:

„Já ze svého bytu nepůjdu, to je má výměna, máte v městečku bytů na výběr, nemusíte vyhánět starou osobu z jediné světnice.“

„Není času na dlouhé rozklady,“ odpovídá důstojník, „kdybychom vašeho bytu nepotřebovali, neodnímali bychom vám jej, o nábytek nebo jmění se nestrachujte, ani zbla se vám neztratí, vše se odnese k domácímu pánu, pod naším dozorem to zůstane, až odejdeme, vše se vám vrátí.“ —

„A tohle bych se podívala,“ rozkřikla se Chmelařová, podepřela boky a „spustila“ notně: „Že prý již nepřítele pamatuje, ale žádné „surovce“. Francouzové že se jinak chovali, že byli dvorní, o všechno prosili a žádného nevyháněli, takových nepřátel že ještě nepoznala —“

„A já na mou věru ještě posud ne tak „odhodlanou“ paničku,“ smál se důstojník.

„Rychle,“ velel, „ta paní se mocí vynese na náměstí a nábytek do síně neb nějaké komory domácího pána.“

Chmelařová až zlostí sípěla, bránila se zoufale, ale darmo.

„Co pak pro pánaboha chcete z mého bytu udělati?“ volala na důstojníka.

„Chceme jej ponechati, čím byl, bude v něm naše „hlavní stráž“ a vaše v něm — jak bych dle všeho soudil — bývala od té doby, co jste v něm sídlila.“

Náramný smích rozlehl se po náměstí, smáli se vojáci i domácí.

Důstojník zavolal před zástupem:

„Kteří jsou nejzámožnější občané zdejší?“

„Starosta a Nečas, majitel tohoto domu!“ zaznělo z lidu.

„Zde si ji neponecháme,“ pravil důstojník, „dopravte starou tuto paničku do domu starosty, tam bude ubytována a stravována, pokud se byt její neuprázdní.“

A nyní teprv počala stará Chmelařová pořádný povyk; tam že nepůjde za živý svět, raději do pekla že půjde a konečně začala naříkati, že se celé městečko zdvihalo.

Ale důstojník uměl si poraditi; zeptav se kde je dům starostův, ukázal vojákům na zámeckou ulici, a hudebníkům dal znamení, aby „spustili“.

Píšťaly opět pronikavě vřískaly, bubny rachotily a paní Chmelařová chtěj nechtěj se dala vojskem a velikým zástupem domácích provázena na pochod.

Cestou jí musili vojáci kapesníky ruce svázati, neb se pokoušela je nehty hladili v tváři; konečně se vzdávala zoufale v nemilosrdné řízení osudu.

Přes onen práh, kterýž překročiti jak živa nechtěla, byla převedena mocí, drsnými rameny Prušáků postrkována, a tam ji vítala nenáviděná, posměvačná Urbánková, vyslechla klidně „ordonanci“, otevřela s úsměvem svůj pokoj hostinský a pravila k ní: „Paní Chmelařová, já vás pod svou střechu nenutím!“ A vojáky ujišťovala, že se chce svědomitě o starou paní postarati. —

Prusi odtáhli, a na „hlavní stráži“ sídlela opět paní Chmelařová. Ale nesídlila tam již tak okázale, vyzývavě; zastrčila si pohodlnou lenošku do kouta za kamna a po celé dni tam rozmrzele trvala.

Přistoupila-li kdy ze starého zvyku k oknu, vyřítil se zajisté někde nějaký rozpustilý kluk s bubnem, salutoval, bubnoval a hnedle té bohaprázdné chásky svolal celý zástup, a to pak vyváděli před „hlavní stráží“ až boží dopuštění.

V městečku B. si na Prusy nestěžovali, aspoň ne na ty prvně do osady přibylé; a že Chmelařovou tak pokořili, za nemalou zásluhu jim počítali.

Ještě kolik roků po pruské vojně Chmelařová na „hlavní stráži“ obcovala, a kdo ví, jest-li si někdy na to ticho klášterní „na šancích“ nevzpomínala, když nadějná mládež i s brkačkami a krejcarovými píšťalami přitáhla, aby tu „pruskou hudbu“ neblahé paměti před hlavní stráží provozovala.

Do šanců nemohla se více přesídliti, poněvadž na ten domek provdal Nečas nejstarší dceru, a ta si podnes to „posvátné“ ticho na šancích libuje. Ve světě již tak bývá, jednomu se zdá tak, druhému onak. —

Přede pěti roky vynesli starou Chmelařovou z hlavní stráže na hřbitov, ale přes to myslím, co městečko B. městečkem bude, honositi se bude „hlavní stráží“.