Některé črty/Vlasaři

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlasaři
Autor: Františka Stránecká
Zdroj: STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 169–178.
STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek II. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 339–356.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vy že nevíte co je „vlasař“? Tak mne doprovoďte do některého poutnického místa a hned jej uhlídáte, to jest některého uhlídáte, neb jich v těch našich horách chodí několik, mladých i starých; avšak staří na poutnická místa nechodí, ti jen chodí ve vesnici dům od domu.

Nejblíže nám budou Přibislavice. Nuž tak si zajdeme do Přibislaviček.

Ku poctě bohorodičky schází se tam do roka mnohá procesí z blízka i z dáli, tam jako jinde, kde chrám Marianský stává, rozděluje si lid náš hlavní pouti dle naivního názoru svého na pouť „střešňovou“ (Navštívení P. Marie, 2. července), na „kadlátkovou“ (Nanebevzetí P. Marie, 15. srpna) a na „hruškovou“ (Narození P. Marie, 8. září).

Každé procesí, obzvláště je-li z daleka, zastaví se před osadou ve stínu nějakých stromů, „rozsedne“ se po trávníku, po taráskách, po příkopech, a každý dle možnosti se nastrojí, nejpěknější šat obleče, aby se důstojněji v chrámu páně objevil a hlavně každý poutník dbá, by se sprostil toho zlezbytného silničního prachu, který každou tvář pokrývá, v každém záhybu roucha se uhostil. Proto zajisté bývá při takových poutnických „zastaveníčkách“ poblíž studánka nebo rybníček, anebo ten potůček hrkotavý a ten je vábí osmahlou tvář osvěžiti čerstvou, chladnou vodou a sprostiti se prachu.

Toť se arci rozumí při pěkném počasí; prší-li, tak se vhrnou v osadě do hostince, aneb do některého většího statku a tam pod kůlnou, neb ve stodole se připravují na cestu ke chrámu páně.

Velice zajímavo jest pozorovati takové procesí, když se „rozsedne“ po paloučku. Obyčejně se mužští oddělí od žen, oprašují zaprášené holenky u bot a leští je, neb jim je ženy vyleštěné z uzlů podávají, když muži bosy byli pouť konali. Každý ovazuje „sváteční šátek“ kol krku a obléká kazajku. Ženy se svým způsobem „strojí“ opodál, a děvy se sešly všechny pod jediný košatý strom a vytřípají nejpečlivěji řasnaté sukně, hedbávné fěrtochy, připravují střevíce a punčochy, a každá vytahuje z „krabičky“ hřebínek neb po chvíli jim bude některá tetička rozčísati vlasy, neb je splétati a připevňovati věnce zelené.

Jim, děvám se cti dostane nésti sochu ověnčenou Panny Marie na nosidlech, býti družičkami; některé děvy nosidla nesou, jiné drží jen dlouhé fábory k nosidlám přivázané, jdou mimo a občas se střídají. Nemají-li sochu panny Marie, nesou korouhev s obrazem matky boží. — Tyto družičky bývají do stojného neb aspoň podobného šatu oděny a mívají vlasy dle starodávného způsobu rozpuštěny, rády o to dbají, by vlas stejné délky dosahoval, byť i rozličné barvy byl, a těší se z toho nemálo, když si lidé povídají, jak jim to pěkně svědčí.

Děvy, jež se krásným dlouhým vlasem honositi nemohou, splétá tetka „divně a jináč“ a též jim věnečky na hlavy upevní. „Sestavování“ procesí trvá nejdéle. „Starší bratr“ je na mnohé upozorňuje, zvláště výstrahy uděluje, „aby se necpali jak ovce do kostela“, nýbrž aby důstojně vykračovali, v páru se drželi, aby se neohlíželi po cestě, aby vyčkali až pobožnosť vykonají, že se jim času ještě dostane po boudách a krámech se rozhlížeti atd.

Oznamuje, jakou „ofěru“ každý rok obec jejich sem zanáší, připomíná, aby se nedali „zahanbiti“ jinými, neb to co před pánembohem mají, to že jim víckráte žáden neuzme; ohlašuje, kdy se sejdou k pobožnosti, kde budou nocovati, kdy se na zpáteční cestu vydají atd.

Takovýmto „ohláškám“ mládež nenaslouchává, toť zbytečné, však ten tatínek, ta maminka, ten strýček nebo ta sousedka to vyslechnou a dobře si to zapamatují. Ti mladí zatím ještě se smlouvají, jakým pořádkem se sestaví kolem nosidel, upravují stále ještě oblek, některé se i „fintí“, však jim to některá stařenka zazlívá a rázně domlouvá, připomíná jim, že nejdou k tanci, ale k pobožnosti.

A takovéto chvíle používá „vlasař“, aby se poohlédl, aby se přiblížil.

Vidíte toho mladého pána v městském oděvu se sklíčkem v oku, s hlavou nazdviženou, malými knírky pod nosem orličím, a s usměvavým rtem? Toť on, „vlasař“.

Hebkou hůlčičkou si nohy ošlehuje a kráčí polehoučku jako by procházkou po palouku, také si notuje nějakou písničku nebo hvízdá; pozoruje již dlouho děvy pod stromem a tetku splétačku, ale jen ty děvy jej zajímají, jimž tetka vlasy po plecech rozčísá.

Kde nic, tu nic již se octnul u „chasy“, která dávno ustrojená netrpělivě pohlíží na dlouhé strojení děv a rozmrzele se pozastavují nad dlouhými ohláškami staršího bratra.

„Odkud pak chasníci, z daleka-li?“ ptá se mladý pán.

„A z Komárova.“

„To je hezký kus světa, již byste si rádi odpočinuli v hospodě, co?“

„No, neškodilo by; — ale spíš se pomodlíme.“

„Jak pak jinak! Však jste sem skrze to přišli.“

„Bodejť!“

„Ale co je věrná pravda, to vaše procesí bude nejlepší, vždyť máte — jeden — dva — tři — čtyři — pět — šest — ba osm hudebníků, toť bude slavnostné, a což vaše družičky, toť jsou děvčata jak z růže květ.“

„No, není to tak horoucné!“

„Ale když mají takové chasníky, mohou býti. A dali jste se viděti — toť jsou fábory široké u korouhví! To praskla některá zlatka za ně, či ne?“

„No, každá věc něco stojí a má-li býti pořádná, tak tento —“

„A když jen máte, tak je sázejte —“

„Vždycky jich také není, neškodilo by, aby jich neubývalo.“

„Však neubude, každý z vás si může vybrati bohatou nevěstu; — třeba tamhle ta s tím plavým vlasem, ta první v pravo u nosidel je zajisté bohatá, tak statně sobě vykračuje —“

„Ta má peněz dost, to je starostova dcera, ale má ženichů víc jako dní do roka, o tu se může také jen bohatý synek ucházeti.“

„A což ta černooká podle ní, toť je zrovna krásné děvče.“

„Hm — ta — to je jen pastouškova dcera, sukni má vypůjčenou a fěrtoch hedvábný také — no, musily ji nastrojiti, když měla jíti s nimi, kdyby ne těch jejích vlasů, tak by ji neudělaly družičkou.“

Vlasař vytáhne tobolku a jakoby pohrával s ní, spěšně zapisuje: „Obec Komárov, pastouškova dcera — havraní vlas.“

Tak se ptá na třetí, na čtvrtou, chasa vykládá dobrosrdečně a vlasař, aniž by pozorovali, zapisuje a popisuje jejich děvy.

Procesí se ubírá s vážným zpěvem a hudbou provázeno do kostela, za ním se pousmívá vlasař, mne si ruce a obrací se k procesí druhému.

* * *

Po dědině obchází starý, žid s přesýpacím pytlem na zádech, prolízá všude, kupuje všecko.

Hadry, peří, staré sklo a železo, vyčesané žíně z koňských hřív a ohonů, kůže, vejce, vosk, med, mák, čočku, máslo, len, vůbec všechno, co na venkově se daří, co tam roste; a ani to vlastně nekupuje, ponejvíce jen zaměňuje, pod tím pytlem přesýpacím nosí malou, podlouhlou almárku a v ní všecko má uloženo, čehož hospodyni a hospodáři na vsi třeba a někdy i netřeba, jen že se jim toho, spatřivše ty tretky, zachce. Tam nosí starý žid šlehy a tabák, koraly, mýdlo, dětské čepičky, jehly, tkaničky, nitě, udice, dýmky a mnohé ještě věci; na některé to srdéčko pernikové nebo ty hodinky zavěšené na barevných páskách papírových také nezapomene, dělá mu to dobré oko u hospodyně, když lacino nakoupil a „přidá“ potom ty hodinky v ceně krejcárku nebo dvou tomu malému hošíčkovi, který svůj strach před židovým vousem tak dalece přemohl, že v kontě stoje „z pantáty žida“ uděšených očí nespouští, neb tiskna se k matce ze záhybů šorce jejího všetečně pohlíží na ty věci rozmanité v otevřené almárce.

Ty dcerušky hospodářovy as osmi, desítileté jsou již smělejší, přistoupí až k samé almárce ku stolu, ohmatávají též některou věc a „pantáta žid“ jim nebrání, když je i máti okřikuje.

„Nechte je, však jsou děti, tady na dědině každý den tak něco neuvidí. Nu což, nelíbí se vám ta malá skleněná srdéčka? Nechť vám je panímáma koupí, jsou poslední, dám je lacino.“

„Pěkné děti, krásné děti! Chystejte výbavu, panímámo, chystejte, těch dlouho doma neudržíte.“ „Pantáta žid“ je hladí po líčku, „potěpkává“ po hlavách a takto schytra vypátrá, že menší děva má na hlavě pravou spoustu vlasů pod šátkem skrytých. Pantáta mlaskne jazykem a udiveně zvolá: „Je! to děvče má vlasů, jak to jen unese! Není ti horko na hlavu?“

Hospodyně si stěžuje: „O horko není, ale o rozčesávání, toť mívám s tím pravý kříž, děvče je netrpělivé, křičí, rozlobím se a konečně jí vypráším.“

„A nač má z takové věcí pojíti hřích?“ diví se žid, „ostříhejte je.“

„A což pak je chlapec? To já neudělám.“

„Tak vám dám dobrou radu, prostřihejte jí vlasy, to nikdo neuvidí a uleví jí i vám.“

„To máte pravdu, ale já se s tím neznám.“

„Počkejte, bude to hned,“ slibuje žid, vytahuje z almárky nůžky, probírá se v hustém vlase, rovná v praménky a brzo značnou čásť drží ustřiženou v hrsti.

„A co s nimi? Potřebujete jich, budou vám k něčemu?“

„Ale kde!“

„Tak mi je přepusťte, dám vám za ně šesták — řekněme dva, chcete?“

„Inu pro mne.“

„Nebo víte co, ta srdéčka se těm děvčátkům tak líbila, já jim je za ty vlásky dám. Tak, tu máte. Ty vlasy dám chudému komediantu, je starý, churavý, nemůže již hrávati, tak se živí tím, že plete z vlasů všelijaké prsténky, řetízky a podobné, každý se živí, jak může. — Toho telátka neprodávejte, pošlu sem bratra, dá vám za ně o jednušku víc než ten lakomec, ten váš řezník. A to. obilíčko a ty kůže si k vám přinesu, on přijede s vozíkem, naloží to šmahem.“

Hospodyně odpovídá vlídným: „No, no“ a loučí se s pantátou na zápraží. Ještě zaznívá „Zůstávejte tady s pánembohem!“ „A vy tam také“ a již vchází žid k sousedům.

Než se schýlí k večeru, naměnil a zakoupil přemnohé věci a když poslední čásť „prostříhaných“ a „ostříhaných“ vlasů v špinavém papíru za ňadra strká, zdá se jich býti značný balíček a on je věru dá starému komediantu, ale — za peníze.

To je vlasař, co na vesnici dům od domu chodí.

* * *

Na návsi před hospodou objeví se k večeru mladý pán s orlím nosem, malými knírky, usměvavým obličejem, nazdviženou hlavou, nohy si hůlčičkou ošlehuje a rozhlíží se po děvách.

Některé váží vodu u studně a zahlédly ho, jedna druhou šťouchne loktem a hodí zrakem k hospodě.

Jedna se ozve: „Děvčata, už je tu.“

„Kdo je tu?“ ptá se některá mladší.

„Nevidíš? On, vlasař!“

„Prodáte která vlasů?“

„Což já bych prodala, nyní myslím „paničky“ moc vlasů na hlavě nosí, proto že platí lot po jednušce; a několik zlatých by se mi sešlo na novou sukni, jest-li si mne Vácslav přece vezme, ale jak by mne pak na oddavky „splétaly“?“

„Kdybych já věděla, že mi dá za mé vlasy „pětku“, dala bych si je hned „ostříhati“, šušká děva služebná „kamarádce“.

„A co bys si za ni koupila?“

„Okolkovanou plénu s kvítkami — milá Terezko, ta naše hospodyně má plénu — takovou plénu, až se nad ní srdce směje. Jen takovou bych sobě přála.“

„Když se ti jí tak zachtělo, optej se ho, mnoho-li za vlasy dá.“

Mladý pán pozoruje, že o něm řeč, usmívá se samolibě a přistupuje k děvám. Brzo zaznívá smích, žert, smlouvají místo, kde se kup má uzavříti, a odeberou se do „světničky“ v hospodě, kdež panímáma hostinská pomáhá vlasy rozčesávati. Vlasař vlasy váží, peníze hotové na stůl sází, arciť ne bez všelijakých žertův a přídavkův, a ty pěkné „panenky“ a „pětky“ na stole rozložené zalákají mnohou děvu ku prodeji.

A mladý pán má pravdu, co pak jsou jim vlasy platné? Vždyť šátky nosívají až na oči stáhnuté.

„Ubude mi práce, nemusím se splétať,“ praví děvče vesele a sbírá peníze se stolu. Vlasař je u konce, právě vyplatil pastvici ostýchavé tu „pětku“ za dva dlouhé těžké pletence, váží je jen v ruce a usmívá se.

Nač by jí byl více platil? Ona se ho přímo ptala, zda-li její vlasy také za pětku stojí, a on obtěžkav copy pravil, že sice nestojí, ale že je srdce měkkého a rád někomu radosti dopřeje a že ví, že zajisté sobě něco za tu pětku obmýšlí koupiti. Děva přisvědčí.

„Co si koupí?“ vyzvídá vlasař.

„Plénu.“

„Plénu? Tož u jiného nekupuj než u starého Izáka, dá ti nejpěknější plénu o dva zlaté laciněji než kdo jiný; já s ním promluvím.“

Děva za „přímluvu“ poděkuje a má se k odchodu. Tu vystoupí ze stínu u dveří děva ještě nesmělejší čtrnáct nebo patnáctiletá, zapýří se, studem hlavu sklopí, až ji vlasař pohnut jsa tou stydlivostí za bradu uchopí a hlavu skloněnou nadzdvihuje.

„Co pak ty chceš?“ ptá se.

„Také mi ustřihnete vlasy,“ šeptá děva.

„I s radostí!“ Vlasař snímá děvě šátek s hlavy, usmívá se blaženě, hlavou přisvědčuje, nůžky zaskřípnou, a nejkrásnější pletence leží na stole. Děva stojí uzardělá a čeká, čeká na peníze. Vlasař přinesl dlouhé ploché pouzdro modrým papírem vylepené, rozdělené na všelijaké přihrádky a ukládá koupené vlasy, černé k černým, plavé k plavým, uloží každý pramének, každý pletenec, jen ten nejposledněji ustřižený neukládá.

Všichni se ze světničky odebrali, jen ta děva stojí u stolu a čeká; vlasař jí ani nevidí, konečně si jí „povšimne“ a udiveně se ptá: „Co pak ty tu ještě chceš?“

„Peníze.“

„Jaké pak peníze?“

„Za své vlasy.“

„Za tvé vlasy? Vždyť máš tu své vlasy na stole ležeti, seber je a běž.“

„Ale což bych já s těmi vlasy?“ štká děva.

„Což pak vím, co s nimi chceš? Vždyť jsi chtěla, abych je ustřihl, a to jsem udělal.“

„Vždyť jsem myslila, že mi dáte za ně pětku jako Kocourkově Anči.“

„Od tebe jsem ničeho nekupoval; mám vlasů dosť, vidíš?“ a žid otevřel plné pouzdro.

„Prosím vás pěkné, kupte ty vlasy ode mne, co by řekla maminka doma, byla bych bita.“

Děva stále prosí, vlasař odpírá; konečně hodí pět šestáků na stůl a vlasy uschová. Děva se ubírá plačky domů. Setmělo se již, ale děvy ještě chodí po návsi, rozmlouvají o prodeji, jedna se zastaví a ptá se: „Což pak pláčeš?“

Děva vypravuje.

„Neplač,“ praví děva štíhlého vzrůstu, „neplač! Utržila jsem za své vlasy šest zlatých, chtěla jsem si zjednati novou sukni, ale nepotřebuju jí. Tu máš, vem si je; však vím, proč sis dala vlasy stříhat; vid, proto, že je maminka nemocna a nemáte co jísti. Tatínek je ještě ve světě?“

Děva přisvědčila.

„Řekneš mamince, že ti žid dal tolik za tvé, rozumíš? Proč jsi neřekla, že chceš vlasy prodati, pokud jsme tam byly všechny? Mohlas dostati víc než já; byla bych ti je prodávala.“

„Netroufala jsem si.“

„Ale za to si troufal žid. Pojďte, děvčata, shrneme se na něj.“

Ale což to bylo platno; mladý pán již upláchl a od té doby se ve vsi neukázal; chodil tam zase jiný vlasař.

Kocourkova Anče se přece dopídila kýžené plény s květovým okolkem; jí se zdála pěknější než pléna hospodyně. Anče na ní mohla zrovna oči nechati, chodila jako pomatená a neděle se sotva dočkala. Strojila se do kostela; nad chatrnou sukničkou kanafasovou rozkládala se nad vše pomyšlení nádherně okolkovaná pléna. Anče vykračovala jako nějaká hraběnka a radostným rozechvěním bledla a červenala; myslila, že nejen celá ves, ale celý svět zrovna na ni patří a plény jí závidí. A vskutku ve vsi každý na ni patřil, každý se pozastavil, odkud že tu krásnou plénu má; děvče radostí div nezpitomělo. Vracela se z kostela, a hospodářův malý synáček jí běžel vstříc, uchytil ji za ruku a vedli se spolu domů. Zase se lidé ptali: „Ale, děvče, kde pak’s nabralo tak krásné plény?“

A chlapec každému ochotně místo Anče odpovídal: „To má za vlasy; prodala vlasy a koupila si plénu.“

Lidé se smáli, a Anče se mrzela.

Konečně se ptala také jedna stařenka, a když chlapec zase odpověděl, vrtěla stařenka hlavou a káravě pravila: „Tos neměla dělat, ty jsi jenom služebná, to na tebe nesluší; kdyby to byly vlněné punčochy a střevíce, neřekla bych nic, ale takhle okolkovaná pléna!“

Anče se rozplakala, zaběhla domů na půdu, plénu sundala a na zpod truhličky uložila. Již se jí „zmrzela“; víckráte ji na sebe nevzala.

Kdo by chtěl tu okolkovanou plénu viděti, nechť jen hledá u Kocourků na půdě; podnes leží v truhličce na dně.