Některé črty/Urbanův grunt

Některé črty Františka Stránecká
Prostonárodní lék	Urbanův grunt	Na hlavní stráži

Údaje o textu
Titulek:	Urbanův grunt
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 113–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za nejdůležitější doby u nás v horách, za „okopávání jabloušek“ totiž, bývá na návsích jako vymeteno, za ranní doby nikde ani skřítečka neuhlídáš, ač od desáté hodiny všude se z uzavřených domků dětský pláč a nářek rozléhá.

Po slunce východu nastane živé hnutí po celé vsi, kde kdo, chystá se do pole, muži snášejí motyky, zasýpají píci dobytku, ženy vaří snídaně, přeplétají spící dítky v kolébkách okrajkami a povijany, aby nevypadaly, zahrazují ty větší židlemi a stolkem, aby se s lože neskutálely, uchystají jim nějakou hračku a mimo snídaně do trouby v kamnech postavené i kousek chleba, tvarohu, pekáč nebo ten vdolek nějaký.

Takové zásoby všelijaké dostačují jakž takž do té desáté hodiny; pokud jídlo nepožito, a hračka je neomrzí, svornosť a veselá mysl je neopouští, ale pak se zavřené dítky lehce do křížku chytnou, nebo z unylosti do nehorázného pláče, vzlýkání a skřeku zaberou.

Mimo to zaslechneš z mnohé chaloupky až srdcelomné volání po mamince, jinde zase zlostné, jak právě malý človíček ten ustavičně „mami, maminko!“ volající je naladěn.

Z chléva ozývá se hřmotné řvaní krav touto chvílí, a i slabé zabečení některého toho odstaveňátka; i ten dobyteček byl strávil potravu, otáčí se k malému okénku otevřenému, větří vzduch a svěží trávu, stává se nepokojným, přivolává hospodyni, ale tato, chuděra, o překot okopává zemáky, až se jí pot jen jen s čela leje; pokud zvonek na zvoničce mezi lipami na návsi nezaznívá, ona se s pole nehne, aby všem nedočkavcům doma ji postrádajícím posloužila a vyhověla.

Bude-li to zrovna o polednách, zjistiti se nedá, ten výrostek Drápalů, který nyní místo otce zvonívá, s rolí se též nepustí, až ho rodiče pošlou, a jestli že chtí Drápalovic nějaký ten kousek před polednem „strhnouti“, tak jim též na půlhodince, na celé, ba někdy i na těch dvou nesejde.

A což vlastně na tom?

Práce ani ležeti nezůstane, ani jim neuteče, práce se vykonati musí a zvláště tato práce nejdůležitější, z čeho pak by chtěli v zimě živu býti, kdyby nyní nejhlavnější úkol zanedbali?

A je-li náhodou dopoledne trochu delší, zase odpoledne se zkrátí, vždyť se vždy jen pracuje v roli „od šeření do smrákání“, tak to vyjde na rovno. V zimě pak, když pilná práce jejich nynější jim dávno již hojnou odměnu byla přinesla, přiházívá se zase častěji, když u Drápalů příjemná vůně jablouškových pekáčů dveřmi se až na náves dere, že Drápalová volá na výrostka: „Josefe! běž zvonit, pekáče jsou již upečené!“

Trochu se lidé poohlédnou, podiví, že s tou neb onou za vždy stejnou prací do poledne nestačili, ale skráceni proto opět nejsou — co ujalo dopoledne, odpoledne jim do smrákání opět vynahradí.

* * *

Sluníčko jasně svítilo, ptactvo prozpěvovalo, až milo, pažit rozkvétal rozmanitými květy, včeličky snášely hbitě lehounký pel a sladkou kořisť ku vzdáleným oulům, košaté vrchy ovocných stromů kol osady přislibovaly zdáli namáhavě v rolích pracujícím líbý stín a kýžený odpočinek; ale ještě tak snadno se ho nedočkali, sotva ta osudná desátá byla dotáhla.

Po silnici k osadě vedoucí kráčel tu chvíli muž vysoké postavy a vážného vzezření, kníry natočené v ostré hroty odstávaly, husté, šedé obočí bylo srostlé nad nosem a dodávalo hnědému oku zasmušilého výrazu. Celá hlava trčela ve vysokém černém nákrčníku a pokryta byla čepicí vroubenou žlutočernou šňůrou. Oděn byl muž tento do šatu tmavozeleného, ověšenu měl černou torbu koženou a podpíral se v chůzi o sukovitou hůl.

Pocestný tento nejednou čepici sňal, lysou na polo hlavu šátkem utřel a vždy toužebněji po stinných stromech osadu vroubících vyhledal.

Konečně vstoupil na náves. Oddechl si.

Zaklepal na zavřené dvéře prvního domu. Marně.

Pokročil dále, obešel dvorek, přistoupil k druhé chalupě, z níž dětský křik zazníval; tam jistě někdo bude. Zaklepal — nic; zatloukl, potom náhlé utišení v chalupě, myšku by byl zaslechl přes zápraží přeběhnouti, ale otevřít přec žáden nepřicházel. Děti zatlučením na dvéře ustrašeny zalezly jedno přes druhé se kutálejíc za kamna, přikrčily se bojácně a ani nedýchaly.

Ještě jednou pocestný zaklepal, potom mrzutě hlavou zavrtěl a odebíral se do sousedství.

Též tam lépe nepořídil, křik plačícího děcka se zvýšil, vřískalo vyděšeně jako by je na nože nabíral. Pocestný je chtěl utišiti, přistoupil k malému okénko, přitiskl tvář ke sklu a nahlížel do jizbičky. Dítě div že psotník nepopadal. Muž přimlouval: „Neboj se, nic ti neudělám, jen pověz, je-li kdo doma, zavolej maminku. Neplač!“

Dítě neustalo, křičelo čím dále tím hůře. Muž opět odcházel a rozhlížel se po návsi, zdali někde přece otevřenou branku neuhlídá.

Šel domek od domku, až se přibral k jedné chalupě, jejíž dveře povolily.

Pocestný vstoupil do síňky, odtud do světnice.

Na loži ležela chorá stařenka a sténala.

Pocestný přistoupil, pozdravil a ptal se, zdali je hospodář doma. Stařenka byla přihluchlá, nerozuměla. Zavolal jí do uší: „Prosím vás, jsou vaši doma?“

„Ale kde? Což nevíte, že okopávají jablouška?“

„Povězte mi, kde bych koho našel, s kým bych tu promluvil, mám zde ve vsi pořízení.“

„I milý človíčku, toho nechte, až dá-li pánbůh v neděli, vždyť lidé nyní okopávají.“

„To nemohu odložiti, to je úřadní věc.“

„Kdo pak by nyní úřadoval, jak starosta tak radní i ti druzí všichni jsou na roli, a jak by mohlo jinak býti, pánbůh nečeká.“

„Stařenko, úřad také ne.“

„A co by nečekal, úřad zastávají lidé a ti se musejí říditi podle pánaboha, vždyť jsou smrtelní. Pánbůh nyní popřál času, musíme toho použiti.“

Pocestný vida, že s babičkou nic nepořídí, ptal se: „Stařenko, řekla byste mi, kde bydlí Jan Obdržálek?“

„A kdež pak já to mám věděti?“

„Jářku, když jste zdejší.“

„Já holečku zdejší nejsem, já jsem se sem před lety vdala, já pocházím z Česnekova. To je, milý brachu, jiná dědina! Mají školu, mají faru, na kopečku kostel.“ —

„Stařenko, kolikráte na domě neb v chalupě jinak říkají a jinak zase lidé se píšou, neřekla byste mi, kteří jsou nejchudší osadníci, nebo nedbalci ve vsi?“

„Ale prosím vás, to je těžko říci, zde žáden nic nemá, živí se od ruky do úst. V Česnekově —“

„Já Česnekov znám, je pěkná osada, ale kteří ti zdejší —“

„Tak, Česnekov znáte? Viďte, to je náves? A takhle před čtyřiceti lety, to stály ještě lípy na návsi, to jste měl viděti!“

„Stařenko, s pánembohem, já musím obcházeti ves.“

„Tak již zase utíkáte? I božíčku, božíčku, jak jsem já opuštěna, jako ten kůl v plotě, žádnému si celičký čas ani postesknouti, ani požalovati nemohu, jako přikována ležím již na osmý týden na posteli, človíčka neuhlídám, neuslyším, kromě těch našich, a když mně anděl strážce člověka sešle, co býval někdy v Česnekově, tak ten mizera mi uteče a zase mne tu nechá opuštěnu. I pomoz panno Maria!“

Babička stená dál a pocestný obchází ves.

Všude dětský pláč, všude uzavřené dvéře.

Již schází po svahu k nejposlednějším chalupám, tu zahlédne větší stavení kamenné, někdy křidlicí kryté, nyní křidlice, šindel i došek na jedné a téže střeše spočívá v jedné směsi a mezi tím mnohý otvor slunéčku a dešti volný přístup nebrání.

Veliký dvůr se rozprostírá před stavením, hnojník dlážděný, nyní hustou travou, ostřicí i pampeliškou ve štěrbinách porostlý, pod náspi tesaným kamenem vroubený, je prázdný; na náspi samé, těsně podle dveří do chléva vedoucích, byli si obyvatelé domku toho hnojník jiný založili, bylo tak pohodlněji. Takto sotva musili práh překročiti, když kydali, a „lenochovi dobrý krok“, dí staré přísloví.

Že je ten krok, který by byli více udělali, kdyby mrvu byli kopáčem na určené pro ni místo dotáhli, přece neminul, to neznamenali, když denně třeba stokráte po náspi do stodůlky přebíhali a pokaždé s náspi na hnojník sestoupiti a hnojiště na nepatřičném místě z lenosti založené obcházeti musili, a i toho si nepovšimli, že hnojůvka z mrvy prýštící do stěny vniká a že se „kdysi“ půl chléva shroutí.

Celý dvůr byl ohražen polosesutou zdí, veliký oblouk bývalé brány poskytoval volný přehled přes dvůr i stavení; vrata již dávno vstup nezabraňovala, jen nízký parkánek mezi obloukem vtěsnaný a na něm vysoké, proplítané pichlavé šípoví. Podle těchto bývalých vrat byly úzké dvéře, kterýmiž se nyní do dvora vstupovalo. Veliká hruška planička zastiňovala pravý roh rozsáhlého dvora a pod touto hruší si hovělo v tu dobu, když pocestný až sem dorazil, čtvero malých dítek, tři chlapci a malé děvčátko v „korbičce“ malé dřevěné sedící, oděno v špinavou košilku a těsně přiléhající čepec z růžového kartounu. Hošíci byli jen v košilkách záplatovaných, ale nejstarší hoch měl i plátěné, již hodně rozedrané nohavice na sobě, šikmo provázkem místo šlehů připevněné. Pocestný odstoupil od zavřených dveří k parkánku mezi vraty a rozhlížel se po dvoře. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ zavolal největší chlapec pod hruší.

„Až na věky amen! Chlapče, pojď sem, pověz mi, kde pak je nejbližší „kousek“, na němž lidé okopávají?“

„To by takhle mohl být Oříšků díl, vidíte tamhle za humny, však se bělavý šátek tetky Oříškové až sem kmitá. Jen se dejte podle naší zdi, přejděte příkop, vystoupněte na stráň a již tam budete.“

„No, ty jsi hodný, rozumný chlapec, jak pak ti říkají?“

„Jan Obdržálek.“

„Jan Obdržálek! Vida, toť jsem na místě. A jak u vás po chalupě říkají?“

„U Urbanů, a také nám přezdívají na gruntě.“

„Tak, tak, na gruntě? Podle rozsáhlosti stavení skoro by člověk —. Jak pak tatínek, jest doma?“

„Naši okopávají.“

„Já mám s tatínkem pořízení, počkám naň, přijde snad v poledne domů?“

„I přijde.“

„Nechali ti vaši klíček, otevřeš mně? Já bych si sedl ve stín pod hrušku než přijdou.“

„Vždyť jen jsou dvéře na závorce, pojďte dál!“ Chlapec závorku odstrčil, pocestný vstoupil na dvůr a usedl brzo mezi dítky pod hrušku. Odpočinul si po cestě, než se hospodáři z roli přibrali.

Přicházeliť unaveni, vedrem slunečním osmáhli. Napřed vstupoval hospodář do dvířek, vysoká, mohutná postava trochu klikatých oudů, obličej výrazu dobrosrdečného, jakási váhavosť, neodhodlanosť se též v něm zrcadlila. Hospodyně byla malé, slabé postavy, bledá, ztrápená a jak se zdálo, ženština zcela „do vůle boží“ oddaná; že málo bezstarostných, neb veselých chvil zažila, bylo patrno.

Oba podiveně na cizince hleděli, který jako po domácku s dětmi se zabýval a hospodyni malou Kačenku podával, která dokud maminku nebyla zahlédla, vesele s ním zahrávala, co však matku uviděla, vztahovala malé ručky proti ní a volala toužebně „mami!“

„Vítám vás!“ prohodil hospodář a patřil zvědavě na hosta. „Co pak nám přinášíte?“

„Tuhle tu ceduli, Obdržálku. Zapomněl jste zapraviti daň, to je připomínka. Zapravte ji co nejdřív, aby nepřišla exekuce.“

Žena povzdechla těžce, muž se zamyslil, poškrabal se za uchem a pravil: „O dobrou vůli by nešlo, milý pantáto, ale z čeho zaplatiti, když nikde ničeho není.“ —

„Tak si musíte na daň vydlužiti, sic přijdete o chalupu, pamatujte na ženu a na děti.“

„A kdo pak by mi, milý pantáto, půjčil?“

„Někde si přec pomůžete.“

„Ani kraj světa ne. Ti páni musejí míti uznání.“

„To na pánech, milý brachu, nezáleží, to je věc všeobecná, tu neplatí prodlužování nebo odpouštění.“

„Ale vždyť mi za dřívějších dob někdy pan důchodní, neb purkrabí plat odpustil, to jest u milostivé vrchnosti se přimluvil.“

„To bylo za vrchnostenských dob, nyní je jinak.“

„Ba že jinak, přidražilo všemu, jsou zlé časy a výdělek malý, a proto si myslím, že by ti páni přece mohli — co pak jsou jim čtyři zlaté — ale tuhle chudobnému člověku.“

„Nyní není žádnému hej! čím větší příjem, tím větší vydání. Každý potřebuje své. Upomínku jsem odevzdal, půjdu o krok dále; jak jsem pravil, pamatujte na dítky.“

„Já řku, pantáto, nezazlívejte mi — neztratil byste u pana výběrčího dobrého slova za mne — zase vám to pánbůh odmění.“

„Ale bláhový, což pak může pan výběrčí!“

„Já si myslím, kdyby takhle císaři pánu až daň bude odváděti — vždyť jde jen o slovíčko.“

„Jde, milý Obdržálku, o zákon, a ten se musí plniti a zachovávati povždy. Ostatně pan výběrčí ještě jaktěživ císaře pána ani neviděl a kdo ví, jestli jej do nejdelší smrti spatří. Tohle není jako třeba tu u mne a u vás, podání z ruky do ruky, ty peníze proběhnou mnohou kancelář, než se císaři pánu dostanou a ani u něho dlouho nepoleží, výplaty se mu ze všech stran sypou, odkud on by bral?“

„I pánbičku milý, kdyby císař pán neměl — vždyť má bankál, naporučí a má peněz kolik ráčí.“

„Obdržálku, s tím bankálem je jiná, tam se nesmí více peněz zhotoviti a vydávati než určeno, sic by praskla na to zem.“

„Hm, tohle by byla divná věc.“

„Zakládá se to na pořádku, jako vše ve světě, kamkoli se obrátíte; avšak dnes to do podrobna rozbírati nemohu, spěchám ještě do Borovce, až přinesete do města daň, zeptejte se po sluhovi Kratochvílovi, oni vám ukážou, kde bydlím, pak si spolu o věci šířeji promluvíme. Zůstávejte tady s pánembohem.“

„Pantáto,“ ozvala se hospodyně, „posečkejte, hnedle podojím, přinesu vám krapku mléka, aby vás cestou mdloba neobešla.“

„Záplat pánbůh, jak byste mi byli podali, již jsem se dlouho zameškal. Uvařte raději malé Kačence z toho mléka kaši, ať jí jde k duhu!“

„Pánbůh dej!“ ukončila hospodyně, „a vás ostříhejž cestou.“

Sluha vykročil ze dvířek, povzdechl krátce a pološeptmo pravil: „Chudáci!“

„Na gruntě“ požívali všichni sklenou polévku, kterouž hospodyně nachvat byla uvařila mlčky.

Dítky byly tichy, že byly hladovy a o překot spěchaly se lžící k ústům, hospodáři od starosti. Přemýšleli jak a kterak daňku zapraviti, ze všech koutů na ně bída hleděla a nebylo nikde, čeho urvat na prodej.

Jedinkou tu jejich živnosť, tu kravičku z chléva snad neodprodají? Z čeho by byly dítky, oni si s tou stravou jalovou již poradí. Hospodyně rozdělila mezi děti krajíček chleba, napomenula je, aby se dobře chovaly, aby na náves nevykročovaly, chlapci aby Kačence neubližovali a do žádných marných besed aby se s nějakými nezvedami nepouštěli přes parkánek. A hospodář doložil: „Vzpomeňte, že je maminka z gruntu!“

Nejstarší hoch jaksi hrdě, sebevědomě hlavou přisvědčil, sebral ty mladší a odváděl je pod hruši. Sotva však práh překročil, zahlédl mezi vraty u parkánka muže s plným pytlem na bedrách. Jako šílený vrazil nazpět do světnice a volal co hrdlo stačilo: „Mami, táti! Jedou k nám z gruntu!“ a bez dechu letěl odstrkovat závorku u dveří.

Opravdu stál před dvířkama řebřinový vůz, nevelicí, tělnatí koníci si bujně odfrkovali a pohazovali neustále hlavami v úzkých, vysokých chomoutech pošitých nesčetnými kolečky mosaznými a zeleným třepením koženým.

Jeník Obdržálkův neviděl, leč ty ozdobné chomouty a hladkou srsť koní, ihned k nim přiskočil, hladil a poklepával je po plecích.

Otec jeho přes dvůr přichvátav všiml sobě lépe pytle vozkovi na bedrách spočívajícího a zrak jeho jako zrak chlapcův radostně zaplál. Přiběhla i hospodyně s Kačenkou na rukou a hnedle se ptala: „Co pak dělají naši, jsou zdrávi?“

„Chvála pánubohu, jsou, vzkázali vás pěkně pozdraviti a abyste tyto dvě míry žita ve zdraví užili, zbyly jim od zásevky a poslati je nemohli až dnes; vypravili mne pro kramářův náklad do města, tak to šlo jednou cestou.“

„Pojď chvíli posedět,“ vybízela hospodyně čeledína bratra sedláka.

„Nemohu, spěchám, až zítra mne čekejte touto chvílí u silnice a přineste s sebou ty prázdné pytle, povezeme pozítří do mlýna, třeba se našim hodí.“

„No, no,“ přisvědčovala hospodyně, „ale tobě snad abychom aspoň kousek chleba podali —“

Hlas chudeře poněkud vázl, neb poslední krajíček byla dětem rozdělila a chleba v chalupě již ani tolik nebylo, co by se s ním byla myš zadrhla.

„Dobře že jste mně připomněli, vždyť mi dala také hospodyně bochník chleba pro vaše děti, včera jsme pekli. Děti, tetička vám vzkazuje, že je ze zlaté lopaty, zadělaný kohoutím mlékem, takový že jste co živy nejedly. Budete-li poslouchati, že vás pozvou na posvícení.“

Dítky zajásaly a ručky všech se po bochníku natahovaly. „Dejte chleba tatínkovi a pojďte raději, já vás svezu,“ poradil pacholek.

A již vyzdvihl Jeníka na koně a sázel ty mladší do vozu.

„Tak již nepůjdeš k nám?“ zase pronesla hospodyně.

„Tentokráte nemohu, až dá-li bůh, když s hospodářem pojedeme na výroční trh, pak se u vás zastavíme.“

„Tak tedy jim řekni „Pánbůh zaplať“ doma za to žito a pozdravuj.“

„Zdraví vzkazovali! Zůstavujte tu také ve zdraví.“

Podali si ruce, pacholek švihl bičem vedle koní, vůz se hnul, děti zavýskly radostí, že jedou, a hospodyni se též zarosily oči.

Z branek u chalup vystupovali právě lidé ozbrojeni motykami, by v práci na poli opět pokračovali, a když uhlédli Obdržálkovy hochy na voze, nejedna ústa se zkřivila k úsměšku a jedna chalupnice též hlasně pronesla: „Hleďte, panstvo z gruntu se projíždí!“

Co chlapci s čeledínem za ves vyjeli, odnášel Obdržálek žito do stodůlky a žena jeho skrajovala pro malou Kačenku kůrčičku z chlebíčka na zlaté lopatě pečeného a sama též ochutnala, „zdali jej nezapomněli osoliti“.

Když se chlapci vrátili, vypravili se zase Obdržálkovi na roli a cestou jen o tom žitečku si vyprávěli. „Dnes se, Dorotko, na roli nezdržíme až do soumraku, vrátíme se dříve domů, já si půjdu vypůjčit trakař, zítra je boží pátek, trh v městě, zavezu tam přede dnem to žitečko a zaplatím daň, aby nám exekuci neposlali.“

Dorotka chvíli mlčela, pak hlasně povzdechla a řekla jen: „Co by to bylo chlebíčka!“

„Ba že by bylo, ale co naplat? Lepší tak, než chalupu na buben. Však nás pánbůh neopustí. Víš, jak nám bylo dnes o polednách smutno? A bůh nám pomohl; to jídlo již nějak oželíme, nyní nám kravička hezky dojí, hrstku krup tam ještě máme a toho žitečka si také půl míry necháme, tak na čas budeme zásobeni. Ale jářku, kdybys nebyla z gruntu, co bychom byli počali?“

Radostný úsměv pohrával okolo rtův Obdržálkové, přisvědčovala hlavou a hnedle pružněji vykračovala.

* * *

Když byly zemáky okopány, nastala po nějaký čas dětem škola, totiž až do žní.

Ráno je rodiče vypravovali „přes pole“; měli hodný kousek cesty přes les, přes role sousední osady a podél potoka přes panské louky do školy vesnice, kamž byli přiškoleni.

V některé chalupě vypravovány dítky s křikem, s klením a ranami, jinde zase dobrým naučením, jak by se cestou měly chovati, že každého mimojdoucího pozdravovati mají, slušně se chovati, nezbed netropiti, ani křiku, a učitele na slovo poslechnouti, aby řádného vychování dospěly. Jeník Obdržálkův také se chystal, svazoval si právě v starý šátek knihu, tabulku i krajíc chleba, ovázal si to pak okolo pasu a dával rodičům „s pánembohem“.

„Nedováděj cestou, drž se,“ připomínala matka, „jde s vámi ten „rozvera“ Kolouchů, ať se s nim nespolčíš, ten dobroty neudělá.“

„Povídám ti jenom tolik,“ doložil Obdržálek, „pamatuj, že pochází maminka z gruntu.“

Chlapec vykročil ze dvora a ubíral se obvyklým směrem. Šel sám, neohlídal se sem tam, vykračoval rychle. Ale již to za ním dupe jako když mladá hříbata po pastvině se schytnou. „Janku, Janíku, počkej nás!“ volá a vříská kolik dětských hlasův, a brzo je obklopen bujnou tou cháskou.

To je smíchu, pokřikování a shonu!

Tu letí čapka některá do kaluže u cesty, tu se svalí některý hoch do příkopu, zase se natáhne po délce do prachu, nebo jen klopýtne, jak právě hoch za ním kráčející slaběji či silněji jej šťouchl, nemohou nikterak řádně podle sebe a za sebou kráčeti, leč až samým skotačením umdleni. To tak obyčejně vystačuje až se lesu přiblíží, tam držívají odpočinek na hebkém mechu ve vonném stínu svěžích smrků.

Děvčice trhají kvítí a vijou Panně Marii do kapličky za lesem nějaký věneček neb kytici, některá prolézá smrkovým houštím na malé paloučky a hledá babičce kačení zelí, v mechovitém drnu loučky z dáli se krásným růžovatým květem vyznamenávající, některá najde hříbek kamenáček a navléká jej na lehoučkou větev břízovou, aby jej cestou nevytrousila, nebo trhá na pokraji lesa mateřídoušku a svazuje ji do šátku, malé sestřičce do koupele, aby hodně sílila. Chlapci naslouchají ptákům, napodobují všelijaké to hvízdání, volání i ten piskot, pronásledují hbitou veverku a pátrají v smrkovém houští po hnízdečkách, olupují živici se stromů, některý se též pokouší vylézati na stromy, tak dlouho, až se počnou svolávati, aby společnou pouť opět započali. Dnes byl neobyčejně krásný den, vedro sluneční mírnil vítr od rybníků vanoucí, po celém lese šel jeden šum od stromu ku stromu, vršky jedlí a smrků vysokých se k sobě nachylovaly, jako by si cos tajného sdělovaly, a někdy projelo chřestivé vrznutí klátících se sem tam stromů náhle vzduchem, že sebou to které děvčátko mladší hodně trhlo a těch starších žádalo, aby již jen vyšly z toho lesa ven.

Ale chlapcům právě dnes se v lese lépe ještě líbilo než jindy, vždy ještě otáleli a nemohli se rozloučiti, konečně ještě jeden navrhoval, aby si nakladli ohníček, že vzal troud i křesátko s sebou. Hoši radostně přisvědčili a okamihnutím nahromaděno roští i šišek s dostatek. Děvčata stála opodál a zvědavé vyhlídala, co budou hoši nového provozovati.

Jeník Obdržálkův hned předstoupil a zrazoval, hoši jen se smáli.

„Tak přec rozvažte, že věje silný vítr a že táhne zrovna k lesu!“

Kolouchův Frantík hned odsekl posměvavě: „Poslechněte, on tomu rozumí, on je z gruntu!“

Nehorázný smích na ta slova následoval, Jeník zčervenal a jevil velkou chuť seprati se s hochy, rozpomenul se však, co on jediný proti nim by svedl?

Jednoho by snad popral a deset by se zavěšelo na něj. A proč by se vlastně hněval?

Nemel si právě to, co mu tak úsměšně vytýkali, právě nyní sám připamatovati, že totiž matka jeho z gruntu pochází, a špatně by mu svědčilo, kdyby se tu pouštěl do rvaček a jedinou kazajku by mu snad v pranici dotrhali? V čem by pak jel k strýčkovi na grunt na posvícení?

Odvrátil se mlčky a kousek popošel; když se na spolužáky obrátil, spatřil, že právě Frantík Kolouchův oheň byl vykřesal a smolný souček hořící v rukou držel. „Frantíku,“ ještě jednou zavolal, „jak ten plamen neudusíš, budu na tě ve škole žalovati.“

„Žaluj si, vždyť bez toho k jinému nejsi, žalobný koláčku z gruntu.“

Je&tě zaslechl Jeník praskot hořícího chvojí, jásot dítek, než zabočil úvozem dolů, pak se zvuky ty mísily v šumění boru a konečně se zcela ztrácely v šepotu a šustotu lesním. Chlapec kráčel povolně, dostihl kraj lesa a ubíral se polní cestou mezi obilím; skřivani vysoko nad ním v průhledném vzduchu křidélky třepali a z hrdélek malých celé proudy zvuků jen se řinuly. Sem tam některý ten hnědošedý zpěvák náhle nazpět do obilí zapadl, ale místo jeho zaujímali opět jiní skřivánci z brázd rychle proti slunci se vznášející, tak že líbezná ta hudba nezanikala, že se daleko po kraji rozléhala. Jeník poslouchal, sledoval ta třepotavá křidélka ve výši nad sebou a konečně se zamyslil, stál před pěknou tratí, nad níž se v zadu úlehla vyšinovala. „Tahle trať,“ rozvažoval hoch, „je věru podobna trati na strýčkově gruntě a taková úlehla vypíná se též za ní; na té úlehle, vždycky říkává maminka, že pohůnek u nich doma pásával. Pane, to je radosť vyšinouti se na koníka vraného, zachytiti se hřívy, pohnati ho a tamten letěti krajem až se dech zaráží a půda pod kopyty jenom duní.“ — V té se hošík zachvěl, zaslechl dunění pod kopyty prchajícího koně za sebou, slyšel hlas koně pohánějící a již se tu kmitala postava jezdce na upoceném koni.

Tu mu byl v patách a křičí: „Chlapče, kde koho uhlídáš vybízej, les za námi hoří!“

Již byl jezdec mezi obilím zmizel, Jeník stojí ustrašen obrácený k lesu a naslouchá, hrozný praskot se rozléhá, kotouče dýmu se valí směrem k vesnici a celé pruhy blýskavých jisker náhle vypryskují a zase zhasínají; plamenu odtud neviděti. Od vesnice rozléhá se hluk a lomoz, s věže zaznívá teskně zvon a svolává lidi ku pomoci. Jeník stojí ohromen, děsně zírá k lesu, vzpomíná na spolužáky, na Františka Kolouchova, vidí před sebou opět smolný souček v jeho hrsti, zatmí se mu před očima, sedne na mez, chvěje se jak osyka.

Kolem něho vázou lidé vodní lýty, vlekou stříkačku ruční a každý muž nese na ramenou sekeru neb tesák a i pily nesou; brzo ozývají se v strašný praskot hořících stromů mohutné rány a potom výstřely jako když v horách skály prachem střílívají. To tam brání lidé z více osad ohni, kácejí v jisté vzdálenosti před větrem celé šiky pracně vypěstovaných a pilně hájených stromů, a ti myslivci a hajní, kteří každý stromek od zasetí byli opatrovali jako oko v hlavě, zkormouceným srdcem udílejí návod po hoře i po planině, jak ten bujný, svěží, zeleňoučký bor, to žití tisíceré v něm by nejdříve mohli zničiti, aby se oheň nevzmáhal. Vyděšená zvěř na vše strany prchá, ptáčci zpěváci s výkřikem děsným opouštějí útulky své i hnízda vybudovaná, hnízda i s mláďátkami.

Kol kolem vše zaniká a hyne, místy šlehá plamen vysoko k oblakům, jinde zase v miliony jisker se rozptyluje a sbíhá po hustých jehlinách smrkových v dál. Je to děsný pohled a Jeník ubíhá rolím seč síly stačí, aby neslyšel více děsný hluk. Chlapec již ani nevěděl kudy kráčí, bloudil po krajině a večer teprv se ztrmácen a ukonán domů vracel.

„Pro živého boha, co jste to učinili?“ vítala jej s pláčem matka.

„Maminko, věřte, já o ničem nevím, já tam nebyl, já jen viděl Frantíka Kolouchova křesati a zakřikoval jsem jej, pak jsem se sám dal lesem.“

„Chvála pánubohu,“ zaplesala Obdržálková a přitiskla hocha k srdci.

„Vidíš, matko, co jsem řekl, však on Jeník nikdy nezapomene, že jsi z gruntu,“ spokojeně přisvědčoval Obdržálek.

Na malé dědince málo kdy se co nového udá, protož lidé stále si o jedné a též věci vypravují, naši vesničané též si pořád požár v lese připomínali, až jiná událosť, ač méně děsná a důležitá, mysl jejich zaujala. Byla to krádež.

Roznesla se náhle zvěsť, že staré domkářce Rousňákové ukradeno — s odpuštěním — prasátko.

Byl to ušák a poněvadž byl žravý, značné ho přibývalo za těch několik neděl, co jej byla stará žena koupila.

Zprvu myslila, že se jen zaběhlo, hledali všude i volali, ale kde nic tu nic, prasátko jak by voda byla odnesla. Měli jakéhosi lundu otrhance v podezření, kterého prý viděl chalupník Přibyl na večer podezřelým spůsobem ves obcházeti.

Pustil se i Přibyl za ním, ale co pak si myslíte, takový pobuda má nohy jako ptačí křídla, než Přibyl plotek přeskočil, lajdák se zvětřil a tam ten podle Kovářové stodůlky do lomů.

To bylo takhle okolo deváté hodiny večerní, když šel Přibyl ležet; zajisté pobuda se později zase vrátil a prasátko ulovil, tak že ráno jak by smetl, chlívek byl prázdný.

Celá ves pátrala, slídila, nikde nic.

Večer zasedali na tarásek pod lipami a vykládali si zprvu o krádeži, potom o tom požáru v lese a konečně o strašidlech a i o pokladech. Nejzběhlejší v takovémto vypravování byla stará Kotoučková, počínala vždy o světýlkách, jak zavedly nejšvarnějšího hocha za jejího mládí z Chrástova de bařiny a jak jej nemilosrdně dodupaly, že byl, když jej lidé za dva dni našli, zmodřincován jako chrpa.

Pak vypravovala, jak drželi u nich, když ona byla malá holka, zdivočilé kočky na hůře sněm a nejstarší kocour že byl tak veliký jako beránek půlroční. A potom povídala o pokladech. Kdož pak by o pokladech rád neslýchal?

Posluchači ani necitnuli a bylo-li pod večer, nejeden se zahleděl na kopec, kde se do lomů přecházelo, zda-li se náhle neukáže modré světélko, nebo peníze vždy jen modrým plamenem hořívají. Tam a tam, pokračovala Kotoučková, převalovaly se v kotlech, jinde v bečkách a všude bylo by postačilo je jenom svěceným růžencem mlčky přehoditi a přece nikde a nikomu se to, jak ona doslýchala, ještě nepovedlo.

Brzo se ta jistá osoba s napřaženým růžencem již v rukou ulekla a podivením vykřikla, když — opatruj nás pánbůh — náhle vyskočil před ní zlý duch v podobě černého psa s ohnivýma očima, nebo ji někdo zašel atd.

Seděli tak jednou sousedé v sobotu po práci pospolu a Kotoučková vyprávějíc ukončovala jak obyčejně s poklady, jichž žáden dosáhnouti nemůže, když tu ozval se kmotr Dudek: „Když jsme my stáli ve Vlaších, měli jsme nouzi o potravu; Vlach císařskému vojsku ani sousto chleba nedopřeje, — kamkoli jsme dorazili, nebylo jídla, žaludky se nám bolestně svíraly; někteří se již jali Vlachů trýzniti, neb se domnívali, že potravy před námi ukrývají, a jiní kopali v komorách, ve sklípkách a okolo domů; někdy skutečně se dopátrali všeličeho, i vína a peněz, ale kdež jim stačovalo vždycky času na kopání! Tu napadlo jednomu vojáku, že bychom mohli tam, kde potravu zapírají, v sklípkách vodu vylévati, a kde prý bude něco zakopáno, rychle že se bude voda v zem nakypřenou vsákati. A věru, osvědčilo se kolikráte: kde se voda náhle do země ztrácela, tam jsme kopali a mnohdy všeličeho našli.“ Sousedé se podivovali a Dudek ukončil vypravování s všelikými příběhy vojanskými.

V neděli ráno, když lidé na „ranní“ odešli, sešlo se několik chlapců na návsi a vzpomínalo včerejší besedy.

„Ale chlapci, co říkáte,“ pravil Přibylův Jakub, „to přec bylo nejpěknější, jak kmotr Dudek o těch vykopaných věcech ve Vlaších vykládal. Ti alespoň něco našli, a říkajíc bez práce a také beze strachu. Kotoučková vždy vypravuje o pokladech, ale nikdy jich žáden nespatřil, leč z povzdálí. Já bych přece také rád viděl peníze plamenem hořeti!

Ale všude peníze nehoří, jen na stráních a na kopcích. Tuhle v naší kuchyni, vypravoval nám již mnohdy tatínek, zajisté prý jeho dědoušek nějaké peníze zakopal, — nejspíš pod ohništěm.

Že peníze měl, to domácí věděli, cinkával prý jimi kolikrát ve svátek odpoledne ve světnici, nejspíš že je čítal; a po jeho smrti prý celou chalupu na vrub prohledali, a po penězích ani památky.

S ohništěm prý se tatínek bojí hnout,^[1] kolikráte říkal, ale až by se někdy shroutilo, pak prý ohlídáme, zda-li tam peněz nebo ne. Včera, když kmotr Dudek o tom polévání vypravoval, pomyslil jsem si, že bychom také mohli jednou okolo ohniště polévati, a kde by se voda do země ztrácela, tam bychom věděli, že peníze leží.

A víte co, naši odešli do kostela, navážíme si ze studně vody, půjdeme tam ihned.“

Hoši přisvědčili a hnedle se hotovili na polévání; všichni se súčastnili, jen Obdržálkův ne, on žeprý nepůjde, poněvadž dědoušek z gruntu — pánbůh mu dej nebe — říkával vždy, že je hříchem v boží neděli se v zemi rýpat.

„Bláhový, vždyť nebudeme kopati, až jest-li bude země vodu vpíjeti.“

„Nechť je jak je, já půjdu domů.“

„No, běž s pánembohem na grunt, abys nezmeškal!“ smáli se druzí a oblévali ohniště. A hle! kde měli u Přibylů v koutě za ohništěm roští narovnané, tam nakypřená země jen jen vodu hltala.

Hoši zavýskli radostí a hnedle se sháněli po motykách, pracovali pilně, chtěli poklad vyzdvihnouti, než se lidé z ranní mše navrátí.

Roští bylo brzo odrovnané a pak hochům hlína od motyk jen lítala.

Nyní jeden o něco narazil, — nepodalo se to sice, ale také se to „nehlásilo“, i nebylo to tedy nic příliš tvrdého, hoši to počali „obkopávati“ a brzo odhalena hlava nějakého prasátka — ušáka. A věru, právě byli chlapci poklad ten vykopali, než se lidé z ranní vrátili, nyní již stál celý zástup před chalupou, a i stará Rousňáková se zastavila a žalostně dojata spatřovala tam svého milého, avšak zavražděného ušáka. — Soudili se hned na místě, vynadali si a celý zástup se hrnul k starostovi; ale i ty děti, které prasátko byly vykopaly, dostaviti se musily, a rodičům vzrostla z toho mnohá různice a opletačka, a proto i tenkráte se Obdržálkovic z toho těšili, že se Jeník nesúčastnil. Ale nejen tenkráte, než pokaždé se Jeník varoval rvaček, různic, křiku, poškození jiných, připamatovav sobě vždy, že matka jeho „z gruntu“ pocházela.

* * *

Uplynulo drahně let, na Urbanově gruntě to mnohem zpustleji vypadalo, zeď se místy zcela sesula, částečné i chlév, dveří podle bývalých vrat již žáden na závorku nezastrkoval, malých dítek již u Obdržálků nebylo, nemusili se obávati, že by hoši s Kačenkou na náves vyběhli, tak je tedy, poněvadž právě jiného paliva nebylo, kdysi rozštípali a uvařili si několikráte při nich polévku. Tenkráte byl Jeník Obdržálků již „císařským mužem“ a palčivý žár slunce vlašského mu byl tvář do hněda osmáhl, mladší bratr sloužil v panském dvoře, nejmladší pacholčil u strýce sedláka, na gruntě kdysi dobré paměti dědečkově. Kačenka se měla vdávati, hospodyně ležela jednoho dne „z nenadání“ na márách a hospodář kráčel ztrápený a sklíčený hlubokým žalem přes les na faru.

Stanul před panem farářem, dal zbožné pozdravení a pak prosil: „S ponížeností bych žádal, velebný pane, kdybyste ráčil nebožce mé manželce funus se všemi zvony naříditi, takový jako jen mohou z nejbohatších statků vystrojiti.

Já chci třeba deset let spláceti, ať stojí pohřeb co stojí, já vše zaplatím, ona si toho věru zasloužila, byla hodná, správná žena a nad to byla z gruntu.“

Pan farář se usmál a zeptal se ho: „A z čeho byste, Obdržálku, splácel, vždyť máte chalupu na sboření a dcerku chcete vdávati?“

„Velebný pane, kdybych na to ukrásti měl, úhledný pohřeb musí míti a kdyby se chalupa, sbortiti měla.“

„Nestarejte se,“ potěšil pan farář, „však já se postarám o pěkný pohřeb, byla to řádná žena.“

„Ba že byla!“ vzdechl Obdržálek.

„Ale povězte mi přec,“ vyzýval pan farář, „jak se přihodilo, že dcerka sedlákova na chalupu a řekněme ještě na vaši chalupu, se provdala?“

„Když račte dovoliti — stalo se takto:

Ale povídám — již je to odpuštěno — dávno odpuštěno. Nebožka byla měkkého srdce a ostatně — vyzpovídal jsem se z toho již dávno jednou na pouti. Tak s dovolením — ráčil jste znáti nebožtíka Jandu tesaře? Byl hodný člověk, rozšafný, úslužný, ale velký čtverák.

Šli jsme jednou spolu ze slova božího, bylo to tuším ve žních, právě byl můj nebožtík tatíček — bůh mu dej slávu nebeskou — umřel, sestry se měly vdávati, maminka — bůh ji oslav — již několik let pod drnem odpočívala, a já starostí nevěděl, kde mi hlava stojí.

‚Jak pak, Jene,‘ počal Janda, ‚ženidlo tě netrápí?‘

Jářku, toť víte, tohle bude těžká věc, odkud takovou nevěstu přivést, která by se s penězi na naši chalupu odvážila; chudobnou, kdyby andělíčkem byla, vzíti si nesmím skrze dluhy a výplaty.

‚Toť jisté, ale však ona se někde nějaká bohatá najde.‘

A kdež by! Ani pomyšlení.

‚Jen až se některá do tebe zahledí, jsi‘ — s dovolením, on to tehda tak řekl — ‚hezký chlapík a zdravý jako řípa.‘

No, povídám já, i kdyby tak bylo, tak se přece přátelé její nezahledí do naší chalupy.

‚Vyčkej jen,‘ on potom, ‚snad se o něčem dovím, budu na tebe pamatovati.‘

To byla naše řeč, když jsme tenkráte šli spolu z kostela; když bylo po sklizení, přijde jednou v neděli ke mně Janda a praví:

‚No, Jeníku, nevěstu mám, připrav se, za týden pojedeme na námluvy. Nehleď jako vyjevený, děvče je hodné, mladé a má pěknou pomoc, je z gruntu.‘

Proč jste raději, aby víc vydalo, neselhal, že z rychty, směju se já, byl by pro vás větší výdělek.

‚Chceš-li mermomocí, tak ti i z rychty nevěstu vyhledám, ale zda-li tak správnou jako tuto, to nevím; spokojíš se tedy s děvou z gruntu a bude-li tak boží vůle a zemře-li ti brzo, pak se můžeš ohlásiti třeba u Dvořáka, — nevyženou-li tě, tak ti dceru dají.

Ale poslyš, s tou dcerou sedlákovou je to pravda, já jsem dnes již s otcem promluvil, on se tě po mši svaté všimnul, dostis se mu uzdál, a to děvče po tobě také zrovna nepříznivě očkem neblesklo.

Snad viděls, že jsem s nimi stál u kříže před kostelem?‘

Ale člověče, snad nemíníte Chleboráda Chlumeckého?

‚A koho pak,‘ on po té, ‚a jak se ti podobá děvče?‘

A to bylo to, co podle něho stálo, to bledé tiché?

‚Což pak na tom záleží, je-li tiché nebo veselé, bledé nebo ruměné, jen když je hodné a trochu k světu podobné, peníze má a dost.‘

Ale jest-li mne bude chtíti?

‚Což nemá oči v hlavě? Poslechneš-li, vezme si tě hned. Půjdeme tedy příští neděli k Chleborádům do Chlumu na námluvy? Či chceš jiného námluvčího?‘

I za živý svět jiného nechci, jen mne neopusťte, co pak bych si počal?

‚Dobrá, půjdeme tedy. Ale to ti povídám, ať mně tam hanbu nezpůsobíš, musíš se po fionsku tvářiti, musíš hovořiti, třeba zpívati i zakřičeti si můžeš; dodáš si dříve v hospodě trochu odvahy a budeš vaši chalupu chváliti, až se budou hory zelenati.‘

Jak pak bych tohle mohl učiniti?

Takovým způsobem, jářku, si nevěsty dobývati nebudu, nebudu lháti.

‚Tak zůstaneme doma. Milý brachu, na námluvách jiná neplatí, tenkráte si obyčejně lidé do očí lhou, až se jim od úst práší, a jest-li že ne, tak zajisté sobě v tu dobu — nemluví pravdu.

Čert jako ďábel, jsou oba černi.

Jeden vychvaluje svůj statek, úrodnou půdu rolí, úhledná stavení, to je všechno pravda, — on jenom s tím se nevytasí, že na tom majetku je tolik dluhů jako došků na střeše, — prosím tě: selhal pro to, selhal?

A myslíš, že oni mu poví pravdu?

Matka dceru vychvaluje, že časně vstává, že hned dobytek obslouží a snídaní chystá a z práce do práce chvátá, jen tu nepatrnou maličkosť zamlčí, že ji musí desetkráte vzbouzeti a konečně že nezbývá, než aby ji otec býkovcem přetáhl anebo zaklel až se dům otřásá.

Selhala mu proto ta matka, pravím, selhala?

Druhý, —‘

Ale nechte jen strýčku, pravím, tak-li to míníte, každý cosi za lubem nosí.

‚Vidíš, bláhový! Nikdy se člověk všeho nedopídí, čeho by si přál, a nikdy každému pravdu pověděti nesmí, chce-li štěstí dojíti.

Však jest-li ti ji dají, také to bez nějakého chloupku nebude. Lidé šidí a bývají šizeni.‘

Račte prominouti, velebný pane, ale nebožtík Janda tenkráte takhle to řekl a ještě doložil, abych nezapomněl rozsáhlé naše stavení hodně vychvalovati.

O to nejde, to je pravda, povídám mu, rozsáhlé stavení mám, však zdarma u nás na gruntě nepřezdívají, ono to — račte vědět — bylo takhle.

Za dřívějších dob, již toho u nás není pamětníka, dala tehdejší vrchnosť ten domek i s kůlnou a stodolou vybudovati i rozsáhlé chlévy a sklep pro jakéhos věrného služebníka, darovala mu i rolí k tomu a pastviska, ale dlouho ten majetek v té rodině se neudržel, již syn onoho sluhy chalupu prodal a role rozkouskoval; přecházelo to pak z ruky do ruky, až náš dědeček — bůh mu dej nebe — stavení a několik menších rolí k tomu koupil.

Všechno to půjde, pravím, i kdybych dluhy zamlčel, ale jestli sem pak přijdou na ohledy, tenkráte bude zle, budou chtíti viděti role a děravou střechu zahlédnou.

‚Také se to nějak poddá,‘ řekl Janda, — ‚jen mne ve všem uposlechni.‘

Já přislíbil a příští neděli šli jsme do Chlumu k Chleborádům na zvědy. Pěkně nás přivítali, uctili nás, prošli s námi hospodářstvím; nebožka — mám říci: ještě tenkráte to děvče mne neodstrašovalo, rodiče byli vlídni, a tak nám tenkráte oběma, Jandovi i mně připadalo, že by z toho mraku mohlo sprchnouti. Na to celičký týden u nás Janda po chvilkách opendoval a všelijak mi radil a pomáhal, vypůjčil kdesi několik měr obilí, nebo své přinesl, však to po dnes nevím, a vysypal je u nás na podlahu, do seníka — abych se ze všeho přiznal — sena i slámy nanosil, k naší kravičce přivázal ku žlabu i tu svou, záplatoval se mnou střechy, a polní náčiní, bůh ví, kde pod kůlnu sebral, slovem, hezky tu naši chalupu vyfintil do té boží neděle, kdy jsme se domnívali, že přijedou Chleborádovic na ohledy.

Také jeho žena upekla koláč a o nějakou zavdanou se postarala, všecko mi zjednali, zbudovali, vypůjčili a vystrojili, že jsem se sám podivil, ale jedno mne přec velice tížilo. Jářku, ale jak pak bude, budou-li chtíti viděti role, co jim řeknu, co jim ukážu, ten zatrávněný kousek, co jsem s Kovářem na polovic zasel? A bude mezi těmi caparty ještě nejlepší.

‚I to ti poradím,‘ řekl Janda, ‚ale musíš s tím mlčeti jako mrtvý.‘ A v skutku mi poradil.“ —

Obdržálek se zamyslil a jevil rozpaky.

„A ta rada —“ vyzýval pan farář.

„Račte dovoliti, velebný pane, to přijde později.

Takhle k třetí hodině odpolední zarachotil vůz na návsi, byli to Chleborádovi, otec s dcerou.

Přijeli sami, bez pacholka, aby se jich lidé jak u nich doma tak v naší vesnici méně všímali, jedním slovem, ‚aby vrány nekrákaly‘.

Uvítali jsme je podle možnosti, Janda obsloužil v našem chlévě koně a nebožtík tatínek — bůh mu dej lehkého odpočinku — prohlédli si zatím s Dorotkou celé stavení, já je doprovázel.

Potom jsme chvíli poseděli, pojedli, popili a po té se tatínek vzchopil, že si prohlédnou hospodářství. Ve mně hrklo jako v hodinách, nenadál jsem se nic dobrého.

Janda se ke mně přitočil a šeptmo mi připomenul, že tenkráte běží o hlavní věc. Však já to dobře věděl a proto se mi dělaly mžitky před očima. Avšak bohu chvála, vše dobře dopadlo, role jsme obešli, tatíček udílel radu, jak by se kousky zlepšiti daly, připomenul, že též vozní cestu ku stodole třeba by bylo opraviti, a pak pravil: ‚Dorotko, abychom se zase podívali domů, mysleli by naši bůh ví kam jsme zajeli, vždyť se již smráká.‘ Dorotka potom: ‚Jak se vám uzdá, tatíčku, však oni doma vědí, že se neztratíme.‘ Obrátila se ke mně a řekla: ‚Tak zatím s pánembohem, nezajde-li vás nic, tak se snad zas někdy uvidíme.‘

Jářku: pánbůh dá! — podal jsem jí ruku a vyprovodil je na dvůr.

Janda již zapřáhal, ještě jsme si jednou ruce podali a již odjížděli ke Chlumu.

Na cestě se jí otec, jak mi nebožka později pověděla, zeptal: — No jak, Dorotko, šla bys na tu Urbanovu chalupu? —

‚Tatínku, s pomocí boží šla.‘

— Ale milé děvče, stavení je hodně dorachoceno. —

‚Je!‘

— Rolí není moc. Ostřice, pýře, koukole i luštince víc než obilí na nich. —

‚Já jsem viděla.‘

— Ty kravičky, kůže — kosť. —

‚Třeba dobře dojí.‘

— Možná. — On praví, že je nějakých dloužků na chalupě. —

‚Toť víte, tatíčku, to bývá všude.‘

— Jak se mi podobá, nemívala bys tam hody. —

‚Jak by pánbůh dal.‘

— Napracovala bys se dost. —

‚A od čeho pak mám ruce?‘

— Snad by ses i někdy dříti musila. —

‚Nedřela bych se sama, on se zdá dobrý.‘

— To je pravda. Ještě mi pověz, zdali se ti líbí? —

‚Hezčí je než všichni chlapci chlumečtí.‘

Račte odpustit, ona to má nebožtka tak řekla.

— Jen když se ti zdá, — řekl zase tatínek.

— A což, mohla bys jej míti upřímně ráda? —

‚Mohla.‘

— Tak vám pánbůh požehnej. —

A bylo ujednáno. Příští neděli jsem šel s Jandou na námluvy a v masopustě jsme byli svoji. Tenkráte kryl hustý sníh všechno všude, nebylo znáti děravých střech a mnohých nedostatků v chalupě, tak se také její, totiž nebožky přízeň (příbuzní) ničeho nelekala, zásoby přivezli beztoho také s sebou z gruntu, tak to všecko dobře dopadalo. Na jaře již bylo hůře, když výplaty šly a opravy s námi z mísy trávily ještě hůř, a tak to chodívalo po léta jak říkáme „z deště pod okap“. Ostatně, to račte sám věděti, velebný pane, že jsme se oháněli zprvu dost, no, ku konci přece síly slábnou, co naplat! Ale jedno mne těší, totiž že nám pánbůh popřál zvedené děti.

Vždycky jsem říkával: Děti, nikdy se pánaboha nespouštějte, a vždycky pamatujte, že je matka vaše „z gruntu“, a to jsem za tou příčinou říkával, aby o dobré chování dbaly. A ony uposlechly.

Tož tak, velebný pane, tak dostala se má nebožka na chalupu.“

„Ale, Obdržálku, ještě mi tu dobrou radu dluhujete, co vám nebožtík Janda udělil skrze ty role, snad proto manželství vaše tak šťastně dopadlo, ač jste někdy nouzi a bídu snášeli.“

„To, to velebný pane — to sprostředkoval pánbůh sám, popřál svornost manželskou proto, že jsme se měli upřímně rádi. Ta rada Jandova, ač dobře dochodila, byla vlastně hříšná, a jak jsem zprvu řekl, byla mi odpuštěna, ale a i pokání jsem za ni odbyl. — Bylo to takhle: Když mi nejvíc nahánělo, jak s rolemi bude, povídá Janda: ‚Všecko dobře dopadne, jen šátek nějaký připrav a zastrč do kazaje, ale to ti povídám, cíp musí čouhat z kapsy ven.‘

A proč to? ptám se já.

On skřivil po šelmovsku ústa a pošeptal mi do ucha: ‚Proto, že neumíš lháti. Ukaž Chleborádovi roli, kterou chceš, pak uhoď směle rukou o šátek a řekni: To je také můj cíp! a bude dobrá.‘

Což pak — račte dovoliti, velebný pane — mnohdy člověk nevyvede, kolikrát zlého nebo špatného, jen aby se mu úmysl povedl.

Já jsem ho uposlechl, ale račte věřiti, že jsem sám nikdy na cizí kousek neukázal, ukazoval jsem nebožtíku tatíčkovi jen ty moje role, byl jsem arciť brzo u konce a pak jsem se odmlčel. — Po té začal se tatíček sám ptáti:

— Čí pak je tenhle cípek, čí pak je tenhle kus? —

A já na to: Tenhle je Netopilův, tenhle Popelkův a — mezi tím jsem arciť někdy klepl rukou o šátek z kapsy čouhající a řekl jsem, tohle je cíp, nebo cípek můj.

Ale račte uvěřiti, že ve mně při té řeči malá dušička byla, hlava mi šla kolem, v uších mi zvonilo, srdce se mi otřásalo a hlas mi vázl. — Jsmeť přece jen všichni bídní hříšníci na tom světě! Ten jeden tak zhřeší, druhý onak, buď nám pánbůh někdy milostiv všem! Račte odpustit, velebný pane, že jsem se vám tu ze všeho vyznal, ale ráčil jste i vy znamenati, že nebožka byla hodná žena a protož bych ještě jednou v poníženosti žádal o slavný pohřeb.“

A pohřeb věru slavný byl, ale i pohnutlivý, mohl leckdo zpytovali, že nejen nebožka z gruntu pocházela, než že i co žila nikdy nikomu zúmyslně neukřivdila, všichni ji proto litovali, často jí vzpomínali, nejčastěji arciť Obdržálek s dítkami, jimž vždy a všude scházela, ač ji v chalupě sotva slýchati bylo; ale tichá, skromná žena jde vždy nad ženu, byť i nejsprávnější, však svárlivou.

---

1. Lid si u nás vypravuje, že mnohdy mívají dušičky vykázaný očistec v ohništi.