Národní Báchorky a Powěsti/O zlatých zámkách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O zlatých zámkách
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pohádka
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence: PD old 70
Index stran

Slawomil a Soběslaw byli bratři a synowé králowští. Když došel Slawomil dwacátého roku, prawil k otci: „Otče! dej mi wystawět zámek se zlatou střechou, abych mohl w něm zůstáwat, a hezkou princeznu do něho si přiwést.“

Otec měl swé děti rád, wypráznil tedy pokladnici a dal synowi wystawět zámek se zlatou střechou. Slawomil měl welké potěšení, děkowal otci a hned se do swého zámku stěhowal. Netrwala wšak radost dloubo. Když ráno wstal, byla střecha ta tam, a zámek stál holý. Člowěk ji odnést nemohl, to byla wěc patrná, proto jí Slawomil také nehledal, ale s mysli ji pustit nemoha, neustále pro ni truchlil.

Když bylo Soběslawu dwacet let, šel k otci a prawil: „Otče! dej mi na místě mého podílu wystawět zámek se zlatou střechou, jako si mému bratru učinil.“

„Ale milý synu, kde wezmu tolik zlata?“

„Čeho se ti nedostane, wezmi w chrámě, aneb kaž slíti domácí bůžky, zámek se zlatou střechou musím míti.“

Sebral tedy král zlato kde mohl, a dal wystawět Soběslawu zámek se zlatou střechou. „Ať si ji lépe hlídáš, než Slawomil,“ řekl synowi, když bylo wšecko hotowo.

„To si byl Soběslaw již dáwno umínil. Prwní noc ani do postele nelehl; wzal zbraň, dal si natrhat bodláků a šel hlídat. Nedaleko zámku se skryl, zbraň uchystal a bodláky si otočil kolem krku, kdyby se mu, chtělo podřímnout, aby ho píchli. Noc byla tmawá, naslouchal tedy pilně, na které straně se co šustne; až do půlnoci bylo ticho. Najednou se strhne u zámku náramný šramot, Soběslaw, honem wyskočí a w tu stranu střelí; hluk owšem utichl, ale že bylo tma, newiděl co se dělo, a je-li střecha odnešena čili nic. Běžel do otcowského zámku a udělal powyk, lidé přiběhli se swícemi, a tu widěli u zámku potok krwe a w ní ukrutánský palec z obra; střecha byla pryč. „I to nic nedělá,“ řekl Soběslaw k swému bratru, „Wšak mi toho zloděje dostanem, až se rozední, půjdem po krwawé stopě za ním, a jistě pelech jeho najdeme.“

Jak mile se rozbřesklo, šli bratři se služebnictwem po krwawé stopě, až přišli k weliké díře, „Přineste sem hodně dlouhé lano, a jeden z nás se spustí dolů,“ řekl Soběslaw. Slubežníci běželi pro lano; když je přinesli, wzal Slawomil do kapsy zwonek, kterým chtěl dát znamení, až bude dole, a pustil se do temné hlubiny. Za malou chwilku ale zazwonil, a oni ho wytáhli, „Cos widěl?“ ptal se s dychtiwostí Soběslaw.

„I byl sem až Bůh wí jak daleko dole, ale o swětle ani památky. Já tam wíce nepůjdu.“

„Tedy polezu já,“ řekl Soběslaw, wzal zwonek a pustil se dolů. Sto sáhů dlouhé lano bylo skoro roztočeno, když se dostal na dno, Tu widěl kolem sebe překrásnou krajinu; tráwa byla zelenější, barwitější kwítí, malebnější owoce, modřejší nebe, slowem, byl to zcela jiný swět. Nejdiwnější mu ale byly dwě slunce, které se blíže něho neustále točily, a daleko swé paprsky házely. Udiwen podepře se o strom a hledí do skwoucí záře; tu přiletí dwě holubičky a usednou na strom. „Powěz mi, sestřičko milá,“ ptá se jedna z nich, „co to za plamennou záři?“

„I což pak newíš, že jsou to zlaté zámky?“

„Newím, milá; zpomeň si jen, že tomu dlouho, co sem zde nebyla.“

„Král této podzemní říše poručil swému obru, aby wystawěl dwa zlalé zámky pro jeho dcery. Obr je wystawěl, ale neměl střechy; tu se dowěděl, že dal jeden král nad námi synowi zámek se zlatou střechou pokrýt, i nemeškal tedy, ale w noci ji odnesl a dal na jeden z těchto zámků. Druhý zůstal nepřikrytý až do dnešní noci, kde při kradení obr k úrazu přišel, tak že si nyní střelnou ránu u moře hojit musí. Knížecí princ, kterému jedna střecha patří, stojí zde pod stromem, a newí co to je; kdyby šel před zámek a řekl: „Stůj zámku, jako twému pánu!“ zůstal by zámek stát a on by se k princeznám dostal.“ Tak prawila holubička a Soběslaw w duchu jí poděkowaw, spěchal k točícím se zámkům.

Přijda k prwnímu, řekl: „Stůj, zámku, jako twému pánu!“ Zámek se w okamžení zastawil a Soběslaw užasl nad jeho nádherou. Wšecko bylo z ryzího zlata a okolo dweří a oken byly rámce wysázené drahým kamením wšech barew; pokryt byl ale střechou bratrowou. I wešel Soběslaw přes skwostné koberce do wnitra, kde se wšecko jen lesklo. W nejzadnějším pokoji stála panna a krmila ptáka zlalohláwka. Černé wlasy se jí w plných kotoučích po stříbrném rouše kroužily; hedwábná dlouhá řása přikrýwala oči temné jako noc.

„Jak si sem přišel, mládenče krásný?“ ptala se wábným hlasem Soběslawa, který byl jako u widění, že jí teprw za hodnou chwíli swou příhodu powěděti mohl.

„Tedy nemeškej, a pojď hned k mé sestře,“ prawila černooká panna, wzala Soběslawa za ruku a wedla ho k druhému zámku, který se na powědomá nám slowa též zastawil. Byl-li prwní krásný, byl druhý ještě krásnější, neboť jsa celý diamanty a perlami wykládán, jako slunce se třpytil. Ale to wšecko nebylo nic proti kráse panny, kterou spatřil Soběslaw w nejzadnějším pokoji. Po modrém rouše plynuly wlny zlatých wlasů, které stříbrným hřebenem práwě rozčesáwala. Spatříc příchozí pohledla okem modrým jak rozwilá charpa na Soběslawa a žhoucí ty střely roznítily srdce jeho jedním plamenem.

„Koho mi to přiwádíš, Judito milá?“ ptala se, a hlas její zazníwal po zlatém pokoji jak stříbrný zwon. Tu sestra Judita wšecko powídala, co jí byl Soběslaw swěřil.

„Tys mládenec smělý, a snadno si to smrtí zaplatit mohl,“ prawila princezna Helena. „Ale já ti dám dobrou radu. Náš zlý otec odebral se do jiných zemí, a dal nás tím ukrutným obrem střežit, který tobě a bratru twému zlaté střechy odnesl. Poněwadž přišel dnes o palec, musí se hojit; on leží na břehu čerweného moře, a drží nohu we wodě tak dlouho, dokud by se mu rána nezahojila. W lewé kapse má wodu oslabující, w prawé posilňující; ty se musíš tedy pokusit, abys mu láhwičky proměnil a sám se pak z té posilňující hodně napil. Až se probudí, napije se hned dle zwyku z prawé lábwičky, tím ale oslabne a ty ho budeš moci lehko zabíti. Až to wykonáš, hoď ho do moře, a rychle se k nám opět nawrať.“

„Jak ale, bude-li obr wyhojen, než já k moři dojdu?“

„Tu máš zlatou píšťalku,“ řekla Helena, a podala ji Soběslawowi, „asi hodinu cesty odtud pase se na zelené louce stádo koňů; až k nim dojdeš, zapískni na píšťalku, a který z koňů k tobě přiběhne, na toho sedni, a budeš rychleji u moře.“

Soběslaw poděkowal krásným sestrám, a ubíral se k čerwenému moři. As hodinu cesty od zlatých zámků spatřil na louce stádo koňů. Zapískl na zlatou píšťalku, a nejkrásnější z celého stáda přiběhl k němu; i wyskočil Soběslaw na něho, a w jednom klusu uháněl k moři. Již zdálí spatřil ukrutánské tělo obra na pobřeží roztažené, skočil tedy s koně a šel pěšky až k břehu. Obr spal twrdě, neboť bylo daleko jeho chrapot slyšet, jako když z hluboka hřímá. Tiše přišoupal se Soběslaw k prawé straně, a z polehoučka wytáhl z kapsy wykukující láhwičku. Tu sebou obr pohnul, a Soběslaw se honem napil, aby měl síly k boji, kdyby snad obr wstal. Ale ten zůstal ležet a spal jako prwé, tak že se Soběslawu změna láhwiček šťastně podařila, Na to poodešel a čekal na břehu až se welikán probudí; to netrwalo příliš dlouho. Obr si promnul oči, sáhl do prawé kapsy a napil se notně z láhwičky; w tom okamžení mu ale mohutné rámě skleslo, I začal wšecko wšudy proklínat, a když přicházejícího Soběslawa spatřil, wytáhl nohu z moře a zlostně se naň obořil. Ale tenkráte se nedobře potázal; jak ním Soběslaw strčil, přewalil se co shnilý pařez. Snadno ho tedy wítěz probodl a do moře hodil. Když to Soběslaw wykonal, wrátil se na čerstwém koni k zlatým zámkům.

S toužebností jej sestry očekáwaly. Sotwa ho spatřily, již mu běžely obě wstříc a srdečně mu děkowaly, že je wězení sprostil. Hned wedly hosta do pokoje, snášejíce dobré jídla a chutné owoce, by ho aspoň něčím uctily; a wšak Soběslaw byl nasycen pohledem na jich andělskou krásu.

„Nyní nás odtud wyweď,“ řekla Helena, když pohowořily a se občerstwily, „a za odměnu wezmi ty zlaté zámky s sebou. Zde máš dwě jablka, jedno zlaté, jedno diamantowé; s prwním se postaw před prwní zámek a řekni: „Hop zámku do jablka!“ a zámek se do něho sewře. Druhý zámek sewři do diamantowého jablka. Až je budeš chtít mít wenku, řekneš: „Hop zámku z jablka!“ a zámek se postawí, kde budeš poroučet.“

S poděkowáním přijal princ skwostný dar, a wzaw sestry za ruce, šel s nimi k díře, kudy se k nim dostal.

Nejdříwe šli ale k prwnímu zámku, Soběslaw wytáhl zlaté jablko a řekl: „Hop zámku do jablka!“ a zámek byl to okamžení w jablku. Tak též učinil s druhým; potom je strčil do kapsy a wšickni kráčeli k lanu.

„Nejdříwe půjdeš ty, sestro,“ prawila Judita, „po tom já, a naposled Soběslaw. Dříwe se ale, Soběslawe, ještě o něco pokusit musíš. Až budu nahoře, poběhnou kolem tebe dwa beránci, jeden bílý, druhý černý. Dej pozor, abys toho bílého chytil; jestli se ale omýlíš a chytíš černého, zanese tě do pekla, a snad nás nikdy wíce nespatříš.“

„Toť bych raději tu chwíli zemřel, než se toho dočkal“ řekl Soběslaw a pohlédl na zlatowlasou Helenu. Mezi tím uslyšeli služebníci zwonek a táhli lano nahoru.

Dychtiw co as bratr wypátral stál Slawomil u otworu a čekal, až ho spatří. Najednou zašustí stříbrné roucho, a černokadeřawá hlawa, ozdobená perlami se okáže. Služebníci leknutím odskočili, a kdyby byl Slawomil Juditu nezachytil, byla by dolů spadla. Krew mu smědou twář polila, když Judita temné oko k němu pozwedla, a příhodu bratrowu jemu wyprawowala. Bez meškání poručil, aby spuslili lano pro druhou princeznu; několik služebníků muselo běžet do zámku pro wozy, a tam pro wzácné hosti wšecko co nejskwostněji připrawowat. Co zatím Helenu nahoru potáhnou, podíwejme se, jak to asi s těmi beránky wypadlo. Rozčilen, potěšen stál tu Soběslaw a málem byl by na beránky zapomněl, kdyby nebyl za sebou lehký skok uslyšel. Honem se ohlídne a dáwá pozor, tu se již ale bílý kolem něho zakmitne, a w patách za ním černý. Soběslaw sebou trhne, a chce lapnout bílého, ale tu si je splete, a k neštěstí chytne černého.

Jak ho za rohy popadne, wezme ho beran na hřbet, zwedne se do powětří a letí s ním k peklu. U černé brány jezdce složí, promění se w čerta a tluče na wrata. Služebníci otewrou, a černý komorník wede Soběslawa k swému knížeti. Na skwostném trůnu we welké síni sedí kníže ďábel a wedle něho kněžna Luciferowá. W pekle to nebylo tak zlé, Soběslaw si to mnohem hůře předstawowal, přece mu wšak bylo ouzko, když Lucifer pekelný pohled na něho obrátil, a na rohaté komonstwo křikl: „Otewřete komoru a ukažte hostu jeho lože.“

Tu se otewrou dwéře wedoucí do komory, a po Soběslawu zašupěl mráz, když to hrozné diwadlo spatřil. Na jedné straně házeli čerti duše peklu propadlé do wařícího oleje, na druhé je zase pekli na rožni, tu je trhali, tam jiné ukrutnosti s nimi prowáděli. W prostřed komoře stála rozpálená postel pro Soběslawa. Studený pot na něm wywstáwal, když pomyslil, že by na ni měl položen býti. Co mu byla síla platna wedle takowé roty? I řekl knížeti: „Čím sem peklu propadl, pane Lucifere, že mi takowou postel chystáš?“

„Neukradl si podzemnímu králi jeho dcery? Za to se budeš na posteli smažit!“

W tom se otewrou na druhé straně dwéře, a do nich wstoupí černá panna, Jak Soběslawa spatřila, hned se ptala knížete, kdo to je? Když jí to kníže powěděl, začala ho prosit, aby toto prowinění tak přísně netrestal. Také paní Luciferowá, matka černé panny, prosila za ubohého Soběslawa. Wstal tedy kníže s trůnu, wzal dceru za ruku, přistoupil k Soběslawu a řekl: „Chceš-li, abych ti žiwot darowal, musíš si mou dceru za manželku wzíti.“

To byla rána pro zamilowaného Soběslawa! Nedáwno slibowal lásku krásné zlatowlasé Heleně, a nyní si měl wzít dceru pana ďábla, oškliwou, s jedowatýma očima a s rozcuchanými wlasy. Ale pomyslil si, co škodí, slíbím to, a proto zůstanu swé milence přece wěren; kdož wí, nepoštěstí-li se mi z pekla wyklouznout. I řekl tedy, že si ji chce wzíti, Lucifer mu dceru podal a byla jeho. — W pekle se oddawky zkrátka odbýwají. Komora se zawřela, přinesly se stoly, jídla a pití, a wšecko bylo weselo. Jen nebohý ženich seděl jako zařezaný a měl ukrutný strach, jak to dále wypadne. Po weselce dowedl kníže mladé manžele do zahrady, kde stál uprostřed pěkný zámek, a řekl: „Zde budete oba bydlet, a ty, Soběslawe, můžeš wšude poroučet jako já, jen tohoto stromu se nedotýkej, sice se ti špatně powede.“

Wšecko bylo hezké, a bylo by se i Soběslawu líbilo, jen ta pekelná žena mu nechtěla býti wděk. Ale říkáwají že člowěk wšemu přiwykne! Soběslaw po čase také zwykl, ač nepřestal toužit po swé Helence, a nepřestal wymýšlet, jak by se odtud dostal. Často mu na mysl připadlo, proč mu as Lucifer přikázal, aby k tomu stromu nechodil. I umínil si, že to na swé ženě wypátrá,

Mladá Luciferka měla swého manžela welmi ráda, ale tajemstwí mu swěřit nechtěla, wymlouwajíc se, že je newí; když ji ale Soběslaw tuze prosil, říkala aby si toho nežádal, že by to bylo k jeho zlému. Konečně to ale přece wyloudil.

„Na wršku stromu“ prawila žena, „je zlaté jablko, kdo by je utrhl a hodil za sebe, ten se octne kde by si přál.“

Soběslaw se při těch slowech twářil, jakoby mu na tom ani za mák nezáleželo, ale zatím by si rád byl zawejskl; tak ho spráwa ta potěšila. Hleděl nyní wšemožně, jak by té příležitosti použil, Jednoho dne přinesl čert do pekla welkého pána, wšecko se to běželo na něj díwat, kníže pán měl s wýslechem co dělat a Soběslaw zůstal w zahradě sám. To mu byla wěc wítaná. Jako wewerka wyleze na strom, s jedné wětwe na druhou, a než by sto napočítal, byl na wršku a držel zlaté jablko w hrsti. Nyní je hodil za sebe řka: „Chci být we swém otcowském zámku!“ Než slowo dořekl, zafučelo to kolem něho jako zlá wichřice, wšecko zmizelo, a on stál na dwoře swého otcowského zámku.

Princezna Helena stála u okna celá smutna, a wedle ní ruku w ruce Slawomil a Judita. Najednou sebou trhne, běží ze dweří, w letu se octne na dwoře a padne Soběslawowi do náručí. Hned se wšecko okolo nich obsypalo, a s radostí ho wítalo. Kromě Heleny měl nejwětší radost Slawomil, neboť dáwno chtěl již swatbu s krásnou Juditou slawit, ale ona nechtěla swolit, dokud by také sestra šťastna býti nemohla. Nyní bylo wšecko wyrownáno.

Druhý den slawila se swatba obou bratrů a sester. Tenkráte neseděl Soběslaw smuten; newýslownou blahostí mu srdce poskakowalo, kdykoli na swou ženušku pohleděl. Na wečer se wytratil ze síně, šel na wršek proti otcowskému zámku, wytáhl z kapsy zlaté jablko řka: „Hop zámku z jablka,“ a zámek stál na wršku. Potom šel na druhý wršek, wytáhl diamantowé jablko, řekl ta sama slowa, a diamanty wykládaný zámek se skwěl w záři zacházejícího slunce, tak že se lidé sbíhali a křičeli „hoří!“ ale jako přimrazení zůstali státi, spatříce ten diw diwoucí. Soběslaw se wrátil a wedl hosti na podíwanou; potom dal bratrowi zlatý zámek, do diamantowého šel ale sám se swou Helenou.

Zatím byl w pekle zlý rámus! Jak pohřešila mladá Luciferka swého manžela, běžela ke knížeti a zaklínala ho, aby jí muže nawrátil. Ale to nestálo wíce w ďáblowě moci. Wšecka láska w jejím srdci se obrátila we zlost, a jediná myšlénka její byla na newěrníku se pomstit. To jí otec slíbil, a hned wyslal jednoho chytrého čerta na zem.

Práwě byli mladí manželé w otcowském zámku shromážděni, tu přijde sluha a oznamuje Soběslawu, že přišel do diamantowého zámku jeden pán, který se za welikého umělce wydáwá. „Uctěte ho zatím, já přijdu hned,“ rozkázal kníže a zůstal sedět. Co se služebník wrátil, zawedli druzí sloužící hosta do pokojů a nechali ho tam; ten se ale proměnil w brouka, prolezl klíční dirkou do zawřených pokojů, a přišel až do pokoje, kde byly wšecky poklady. Mezi těmi nalezl brzy diamantowé jablko. Wzal je, pustil se oknem, a jakoby wycházel z pokoje, postawil se ke dweřím. Tu přistoupí k němu služebník ze zámku a prosí pána aby chwilku sečkal.

„S radostí,“ odpowčděl čert, „aby mi ale čas ušel, udělám wám před zámkem nějaké wyražení, kterému se podiwíte. Řekněte wšem, ať se jdou podíwat.“

Služebník tomu byl powděčen, i běžel honem a swolal kde kdo byl. Wšecko se to postawilo před zámek a koukalo, co bude cizinec dělat, Ten wzal diamantowé jablko do ruky a řekl: „Hop zámku do jablka,“ zámek skočil do jablka, a čert se s ním zwedl do powětří. Wšickni stáli ještě s otewřenou hubou, když přišel Soběslaw a newida zámek, pln leknutí ptá se, co se to stalo? Tu mu to teprw wyprawují. Zarmoucen nad tou nesmírnou ztrátou wracel se k swé ženě, a hořekující komonstwo za ním.

„Ach, já si to wždy myslila, že se ta pekelnice pomstí a nám štěstí naše zkazí,“ naříkala kněžna.

„Proto můžete býti přece šťastní“ řekl Slawomil, „jděte jen do mého zámku.“

„To neprospěje, milý šwagře; my máme zámky od našich rodičů a w nich jenom úplného štěstí dojdeme,“ řekla Helena,

„Máš prawdu; já musím můj krásný zámek nalezti, a kdybych měl celý swět obejít. Jen kde ho hledat?“ prawil odhodlaně Soběslaw.

„Jdi, milý Soběslawe, k matce slunci,“ řekla Judila, „Ona wí o wšem.“

„Máš dobře, sestřičko; k ní ať jen jde, ona mu to powí.“

S těžkým srdcem rozloučil se Soběslaw s milenou ženou, s bratrem, Juditou a se starými rodiči, a putowal k slunci. Dlouho a dlouho chodil a mnoha lidu se ptal, kudy cesta k slunci, ale žádný mu nemohl spráwu dáti. Jedenkráte přišel daleko mezi hory, do pěkného údolí, tu potká pastýře. „Powěz mi, příteli, prawí k němu, „zdali newíš, kudy wede cesta k slunci?“

„A což bych newěděl, každý den widím jak se prochází. Wečer odpočíwá tam na tom wrchu. Wylez na něj, až přijde, můžeš s ním promluwit.“

Soběslaw poděkowal dobrému pastýři, a lezl pomalu na wrch. Na wršku si sedl a čekal. Najednou to zašumělo listím, a růžowá zář se rozlila po celém údolí. Soběslaw pohlédl nahoru a widěl matku slunce. Od jasné twáře splýwaly zlaté paprsky přes zarůžowělé oblakowé roucho až k zlatému lemowání.

„Matko krásná, tobě wšecko známo, powěz mi, kde najdu swůj diamantowý zámek?“

„Twůj diamantowý zámek wisí nad čerweným mořem, a je zlatým řelězem k obloze přikowán,“ zawzněl hlas slunce.

„O běda! Jak k němu?“

„Dám ti radu, synu můj. Nyní bydlí w zámku čert co ti ho ukradl. Jdi tedy pořád, až přijdeš k čerwenému moři, spatříš blíže něho jednu chaloupku, w níž stará babička zůstáwá. Wejdi k ní, a řekni kam jdeš, ona ti ostatní powí.“

Soběslaw poděkowal matce slunci a sešel s wrchu. Chwíli za ním hleděla poutnice skwělá, potom zašla za horu,

Soběslaw přešel krajinu a byl nedaleko čerweného moře. Spatřil chaloupku, w kteréž bydlela stará babička. K ní wešel Soběslaw; babička ho přiwítala a hned se ptala, co žádá? Když jí wšecko od začátku až ku konci powěděl, prawila k němu: „Prawda, že zámek nad čerweným mořem wisí zlatým řetězem k obloze přikowán. Twoje pekelná žena dala ho tam powěsit, a čert w něm přebýwá. Člowěk se do něho dostat nemůže; jen jednou za den spouští se po prowaze wědro pro wodu. Ale matka slunce chce, abych ti pomohla, musím ti tedy poradit. Zde máš kočku, jdi na břeh, a dáwej pozor, až se spustí wědro dolů; jak je uhlídáš, pusť kočku, a čekej tak dlouho, až ti jablko přinese.“

Soběslaw wzal od babičky kočku, srdečně poděkowal a ubíral se s ní ku břehu. K wečeru teprw widěl zlaté wědro s wýše se spouštět; zámek nebylo widět. Honem kočku pustil, ale místo ní letěl černý ptáček přes moře, a zrowna k wědru. Jak otwírali nahoře okno, a táhli wědro zhůru, wlítl ptáček do pokoje, od čerta nejsa pozorowán, popadl diamantowé jablko se stolku, wylítl wen a zrowna zpátky k Soběslawu se wrátil. Již mu chtěl Soběslaw jablko wzít, ale ptáček se proměnil w kočku, a ta pořád okolo něho obskakowala, ale jablko mu dát nechtěla. Wěda že to obyčejná kočka není, myslil Soběslaw, že snad něco chce, a proto wolal: „Pojď, kočičko, pojď, dám ti co budeš chtít, jen když mi jablko nawrátíš.“ Kočka očima swítila, hřbet ježila, ale jablko přece nedala. Když to již knížeti dlouho trwalo, rozzlobil se, wytáhl meč, po milé kočce se rozběhl, a zasáhna ji přeťal w půli. Tu se kolem něho rozswětlilo, ptactwo začalo zpíwat, a na místě kočičky stál před ním krásný mládenec, a podáwal mu diamantowé jablko. Soběslaw se toho wšeho tak ulekl, že si ani nemohl hned zpomenout co má říci, když ho mládenec pobízel, aby zámek schowal. Po chwilce wzal jablko, a drže je zhůru prawil: „Hop zámku do jablka!“ Práwě wykukowal čert z okna, a jak se rychle zámek sewřel, wpadla mu hlawa do moře, a tělo se smačklo. Na to ho wzal mládenec za ruku, a wedl k chaloupce; ale nebyla to již chaloupka, byl to krásný zámek ze slonowé kosti. Na prahu klečela stará babička, a smutně na příchozí hleděla. Tu se mládenec rozběhne, padne babičce okolo krku, wroucně ji políbí, a w tom okamžení se babička promění w sličnou paní, a chatrné její roucho we skwostné knížecí. Oba wzali nyní Soběslawa za ruce, a slzíce za jich wyswobození děkowali jemu.

„Jak dlouho se již trápíme a žádný, žádný sem nepřišel,“ prawil mladý muž, „byli sme od zlého čaroděje zakleni, já w kocourka, moje mladá žena w starou babu, proto že sem nechtěl jeho dceru. Měli sme tak dlouho na wyswobození čekat, dokud bychom někomu k štěstí nepomohli, který skrze lásku k neštěstí přišel. Nikdy by se to nebylo stalo, kdyby tě dobrotiwé slunce k nám nebylo poslalo, neboť daleko, široko, není člowíčka k spatření. Co žádáš, abychom ti milého nyní učinili?“

„Čeho sem si žádal, k tomu ste mi dopomohli; nyní je moje jediná touha, bych se co nejdříwe k mé drahé manželce dostal.“

Než knížecí párek mu pokoje nedal, a on musel w zámku s nimi hodowat. Po tabuli poručil kníže sloužícím — neboť s pány obžiwlo wšecko — aby přistrojili nejrychlejšího koně, a před zámek ho přiwedli. Když se Soběslaw s laskawými manžely loučil, wyprowázeli ho wen, a on musel koně od nich přijmout,

Byl tomu rád, neboť se na něm mnohem dříwe doma octnul. Se zdí zlatého zámku rozléhala se střelba, a ze wnitř zněl ples a hudba, a když se Soběslaw poptáwal co to má znamenat, slyšel k nemalé swé radosti, že porodily princezny krásné syny. W okamžiku byl doma a líbal krásnou matku i dítě. Křtiny obou princů se slawily w diamantowém zámku.

Kníže ďábel ani mladá Luciferka k nim wíce moci neměli; wšickni žili sworně a spokojeně až do smrti.