Národní Báchorky a Powěsti/O třech sestrách

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O zlatých zámkách	O třech sestrách	O mluwícím ptáku, žiwé wodě a třech zlatých jabloních

Údaje o textu
Titulek:	O třech sestrách
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Související:	Popelka
Index stran

W jednom městě bydleli rodičowé, a měli tři dcery. Nejstarší říkali Baruška, druhé Dorotka, a třetí Anuška. Starší dwě byly fifleny; celý den se fintily a hrály, a Anuška musela za ně dělat. Žádná práce ji nemrzela, ona nejraději po domě a w hospodářstwí šukala. Neměla sice tak bílé líčka, tak hebounké ručinky jako sestry její, ale proto byla přece mnohem hezčí a příjemnější než ony. Matka co by byla měla mít Anušku radší, pochlebowala starším a kdyby se byl ubohé Anušky otec nezastal, byla by wystála hůře než pes. Kde jaká móda nastala, již ji musela matička dceruškám zaopatřit, aby se blýskat mohly; a nesprawedliwá máti měla nejwětší radost, když hejskowé okolo dcer obskakowali, a druhé děwčata záwistně na ně hleděly. O Anušce newěděl nikdo, kromě domácí chasy a několika starých žebráků, kterým hojnou almužnu udělowala. Jedenkráte byl w blízkém hlawním městě wýroční trh. Otec tam také šel. Před odchodem ptal se dcer, co jim má koupit? Baruška i Dorotka si toho naporoučely, až hrůza; jedna brokat, druhá páj, ta tu fabory, ona perle,

„A co mám tobě přinést?“ ptal se otec Anušky, která snídaní na stůl nesla.

„Já mnoho nežádám, tatíčku; co wám na cestě o klobouk zawadí, to mi přineste.“

„To nebude asi mnoho.“

„Ona nepotřebuje docela nic, ta smolnožka,“ ozwaly se sestry, „pro ni je režná sukně dobrá dost.“

„Wždyť je holka jako wy, a strojí se tak ráda, jako wy,“ odpowěděl otec s kárawým pohledem.

„I kdož pak si jí wšimne,“ „řekla matka, a wystrčila Anušku ze dweří. Otec šel na milý jarmark, nakoupil wšelijakých drahých wěcí a wracel se domů. Jda okolo lesíku, zawadí kloboukem o ořechowou snět; i zpomene si na Anušku, utrhne tři oříšky a schowá je do kapsy. Když přišel domů, dal dcerám drahých wěcí, potom wzal oříšky a šel k Anušce,

„Tu máš, děwečko moje, co si žádala, to sem ti přinesl.“

S radostí poděkowala Anuška otci za malý dárek a schowala si ho za ňadra. Na wečer ale, když nabírala ze studně wody do wěder, tuze se nahnula, a oříšky žblunkly do wody.

„Ach já nešťastná! co sem učinila; nyní jsou krásné oříšky ty tam!“ zabědowala Anuška a nad studní se nahýbajíc, snažila se oříšky na dně spatřiti, Ale studně byla hluboká, a oříšky byly daleko. Tu wyskočí na zídku zelená žabka a ptá se: „Co se ti stalo, Anuško, že tak pláčeš a naříkáš?“

„Jak nemám plakat a naříkat, když mi spadly do studně oříšky, které jsem dnes od tatíčka dostala?“

„Přestaň plakat, já li je přinesu.“ I skočila žabička do studně, a w okamžení byla zase nahoře a wyplila na zídku tři oříšky.

„Nastokrát ti děkuju, dobrá žabičko,“ prawila Anuška, a honem oříšky popadla.

„Wíš-li pak ale, co w těch oříškách je?“ ptala se žabka.

„A co jiného by w nich bylo, než jádro.“

„O nikoli; w každém jsou drahé šaty na tebe ušité, až budeš chtít, rozloupni jeden z nich a přistroj se do nich.“ Tak řekla žabka a skočila dolů,

„Ale ta žabka myslí, že jsem tak bláhowá, abych tomu wěřila. Kterak by se wtěsnaly celé šaty do takého oříšku? Nechám si je a nerozloupnu ani jeden.“ Strčila oříšky opět za ňadra, wzala wědra a brala se po swé práci. Když šla spat, zaobalila si oříšky do plátna a schowala do truhly. Přišla neděle, sestry se oblékly do nowých šatů a hnaly se do kostela jako dwě páwice. Matka i otec i wšechna chasa odešli do kostela, a jen Anuška musela zůstat doma; oběd chystat a dům hlídat. Když wšecko uklidila, a oběd přistawila, sedla na truhlu a plakala. „Ach Bože, kdybych mohla také jednou do toho božího kostela jíti, je prý tam jako w nebi. Ale co, kdybych i mohla, kterak bych tam wešla w těch starých kanafasowých sukních? Wždyť by se mně lidé wysmáli. Kdyby to tak prawda bylo, co ta žabička powídala? Nu, ať to je tak nebo tak, rozloupnu alespoň jeden, zůstanou mi ještě dwa.“ Napřed si utřela režnou zástěrou slze s oček, potom wyndala z truhly ořech, wytáhla z kapsy kudličku a rozloupla ho, jen to luplo.

„Tatíčku nebeský! Snad je to přece prawda!“ wykřikla, když oříšek rozlouskla, a něco se w něm zablýsklo. Sedla na truhlu a zpowolna to rozdělala. Nejdříwe wyláhla růžowé šaty celé stříbrem wyšité, stříbrný pás, bílý záwoj jako pawučinu, perlowý skwost, a stříbrem wyšité bílé střewíčky.

„Bože, Božíčku! To že je pro mne? Jak pak to jen na sebe obléknu. Ale wšak ono to nějak půjde; oběd se waří, naši nepřijdou ani za dwě hodiny domů, ustrojím se a podíwám se do kostela.“ I šla honem, čistě se umyla, a začala se strojit. Wšecko bylo, jakoby to na ni ulil. Konečně si wpletla do wlasů řadu perlí, přehodila záwoj, a šla, jen to na ní šumělo. U dweří se pokropila swěcenou wodou, řkouc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou! Andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“

W kostele se lidé rozstupowali a šli stranou, aby mohla Anuška ku předu, neboť myslil každý, že je to nějaká wznešená kněžna. Posadila se zrowna naproti sestrám. Co wešla, již sestry na otčenáš ani nepomyslily, hledíce jen na perle a na krásné šaty té neznámé kněžny. Že to je Anuška, to by si do swé smrti nebyly pomyslily. Než bylť w kostele ještě někdo, komu Anuška do oka padla. Mladý kníže, jemuž zem náležela, jel skrz město, a zašed do kostela, spatřil Anušku. Ačkoliw nemohl twář skrze záwoj dobře rozeznat, přece se domýšlel podle wzrůstu a celé postawy její, že musí býti hezká. Ptal se toho, ptal se onoho, ale žádný o ní newěděl. Čekal až půjde z kostela; ale Anuška se pomodlila otčenášek, trochu se w kostele poohlédla, a běžela domů. Než se kníže za ní protlačil, nebylo jí už ani widět.

Doma se honem swlékla, srownala šaty do oříšku, zawřela truhlu a pospíchala do kuchyně w domnění, že bude na krbu tma a w hrncích prázno. Ale oheň praskal a oběd se wařil.

„I zaplať Pánbůh, že se to tak podařilo.“ Nyní si popílila, a za chwilku bylo wšecko hotowo. Rodiče a sestry přišly domů, a Anuška jim wyběhla s učazenou twáří wstříc.

„Dnes si měla být w kostele, to tam byla krásná paní,“ prawily sestry, aby Anušku jenom poškádlily.

„Hm, já ji také widěla.“

„Kdes ji widěla?“

„Seděla sem na naší hrušce, když šla okolo.“

Tu chwíli poručily zlostné sestry, aby pacholek hrušku podsekl. Celý týden nemluwily o ničem jiném než o krásné paní a o mladém knížeti, jak za ní pospíchal, a wšude ji hledal.

Druhou neděli odešlo zase wšecko do kostela. Tu si také Anuška wšecko přichystala, umyla se, a šla se ustrojit. Rozloupla druhý oříšek, a wyndala šaty oblakowé, perlami a diamanty wykládané, diamantowý skwost, bílý záwoj a bílé střewíčky.

„Kdyby mne sestry poznaly w těch šatech, ony by mne ukřižowaly. Ale musím se na toho knížete také podíwat, wšak sem jak žiwa takowého pána newiděla.“ U dweří pokropila se opět swěcenou wodou, řkouc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou. Andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“ Potom pospíchala ke kostelu. Lidé se již chwíli díwali, jest-li opět přijde, a sotwa ji zahlídli, tu se každý uctiwě poklonil a ku předu ji pustil. Když udělala Anuška kříž, mrkla na prawou stranu, kde stál mladý kníže, ale rychle se odwrátlila, a twář se jí zapálila, neboť se potkalo její oko s ohniwým zrakem knížete. Srdce jí začalo klepat a ouzkost ji jala takowá, že by se byla raději w kuchyni widěla.

Jak bylo po pozdwihowání, náhle se zdwihla, proklouzla skrze zástup jako mník, a pospíchala domů. Kníže se tlačil w patách za ní, ale již jí nezastihl.

„Nu, widěla si dnes také kněžnu?“ plaly se sestry, když přišly z kostela.

„Owšem že widěla, seděla sem na brance,“ odpowěděla Anuška.

Hned poručily sestry branku shodit. Celý týden byla zase řeč jen o knížeti a o cizí kněžně. Anuška se těšila na neděli, a chwílemi si také na krásného knížete zpomněla. Časněji než kdy jindy wybrali se třetí neděli wšickni do kostela. Jak mile byli za wraty, Anuška wšecko přichystala, a běžela se strojit. W tom třetím oříšku byly šaty perlowé barwy, zlatem draze krumplowané, zlatem lemowaný záwoj, rubínowý skwost, a zlatem wyšíwané střewíce. Tenkráte si nemohla wlasy dost pěkně a hladce uplést a dlouho to trwalo, než si wrkoč urownala, a drahými kameny ozdobila. Konečně se zahalila skwostným záwojem, namočila podlouhlý prst do kropeničky prawíc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou; andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“ Na to pospíchala jako srnka ke chrámu Páně.

Dáwno již hleděl kníže na dwéře, brzo-li do nich kněžna wkročí. „Tenkráte mi neuteče; já jí musím widět, musím wědět kdo je.“ Měl to chytře nastrojeno. Dwa wozy chwoje stály blíže kostela, a pacholci měli poručíno, jak wejde paní do kostela, aby chwojem cestu zatarasili. Myslil kníže dříwe než by chwoj přelezla, že jí dostihne.

Anuška wešla do kostela, poklonila se na obě strany, klekla, a nábožně se začala modlit. Modlila se za wšechny, za dobrého otce, i za zlou matku a za zlé sestry, potom také za mladého knížete, který tak toužebně na ni hleděl. Po modlení udělala kříž, jedním očkem koukla na knížete a chwátala domů. Tu widí před kostelem hromadu chwoje. Ale což si z toho Anuška dělala, ona byla zwyklá přes chwoj skákat! Podkasá si perlowé šaty, a jak by letěl octne se na druhé straně. Než jeden střewíc zůstal we chwoji.

Kníže se protlačil z kostela, a když spatřil zlatem wyšitý malinký střewíček, smutně ho zdwihl a schowal.

Tu se přikrade k němu stará žebračka a šeptá: „Milostiwý kníže, ta paní je dcera z onoho domu, já ji znám.“ Přitom ukázala prstem na domek Anuščina otce.

Než se kníže ohlídl, byla žebračka pryč. „Ta stará mne má asi za blázna? Než může dost být, že se tam ta paní schowala, a že ji tam znají.“ To řka, dal se na cestu k domku.

Zatím skládala Anuška šaty do oříšku, a jedna slza za druhou se jí po lícech kotálela. „Dobře tatíček říkáwá, ať každý nosí, co se pro něho sluší! O že sem ty oříšky rozloupla, a těm šperkům se zawést dala; co z toho mám? Že mne na swětě nic těšiti nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu sem ještě střewíc ztratila. Co pak sním asi ten hezký pán počne? Ach Bože! Bože! darmo na něho myslit!“ S takowým wzdycháním a naříkáním odstrojilo se nebohé děwče a šlo do kuchyně. Přišly sestry domů, ale ona se ani neptala, ani neodpowídala.

Práwě se chystali k jídlu, tu přijede na dworek, krásný wůz s čtyrmi koňmi a w něm sám kníže pán. Otec wyběhne wen, ale tu wchází už kníže do swětnice.

„Je prawda, že máte dceru?“ ptal se když byl pozdrawil.

„Máme, milostiwý kníže!“ odpowěděla žena, a mrkla na muže aby mlčel.

„Když sem šel dnes z kostela, našel sem střewíc a umínil sobě, že ta, která ten střewíc obuje, bude mou chotí. Kde je waše dcera?“

„Odpusťte, milostiwý pane! Ona je tuze stydliwá, a sotwa by před wámi střewíc oblékla; dejte mi ho do ruky, já půjdu k ní do komůrky.“

Kníže jí ho dal, a myslil že má již wyhráno.

Chytrá matka wzala střewíc a wešla do komory, kde dcery s wšetečností čekaly, až je zawolá, „Holky!“ prawila matka „seberte rozum dohromady! Jedna z wás bude kněžnou.“ Tu jim wšecko powídala a držela střewíc zhůru. Baruška ho popadla aby ho prwní obula; ale noha byla skoro o půl paty wětší.

„Nic platno, chceš-li být kněžnou, dej si kus paty uříznout?“ radila matka.

„To dám“ odpowěděla odhodlaně Baruška. Matka jí kus paty uřízla, a ona střewíc obula. Potom se přistrojila a šla ke knížeti. Když se kníže přeswědčil, že střewíc obula, nemohl nic říci, ač se mu zdálo, že je trochu menší, a ne tak hezká, jako si cizí paní předstawowal. S radostí ji rodiče požehnali, a kníže sedl s newěstou a s matkou do swého wozu. Měl ale malého psíka, který s ním wšude chodil. Když ujeli kus cesty, začal pejsek štěkat: „Haf, haf, haf, náš pán si weze bezpatou ženu!“

„Co to powídáš, pejsku?“ ptal se kníže a zawolal ho k sobě.

„Haf, haf, haf, náš pán si weze bezpatou ženu!“ zaštěkal psík po druhé.

Tu se obrátil kníže k Barušce, a poručil, aby wyzula střewíc. Celá bledá učinila newěsta, jak kníže welel, a ukázala zawázanou patu.

„Ty podwodnice, tak si mne chtěla ošálit? Tu chwíli jdi mi s očí. A ty,“ obrátil se k matce, „powěz kde je ta paní, jižto střewíc náleží. Ona prý je skryta w twém domě?“

„Ach odpusťte, milosliwý kníže! Já za to nemohu, ona nechtěla jíti, a poslala sestru; je-li ta stydliwá, je tam ta ještě stydliwější. Než když poroučíte, musí wám býti po wůli.“

Wzala střewíc a šla k Dorolce, myslíc že se jí to snad po druhé lépe podaří. Dorotka nemohla ale pro palec do střewíce.

„I co je o palec, uříznem ho,“ prawila matka.

„Ráda si to dám udělat, jen když budu kněžnou,“ řekla Dorotka, dala si palec uříznout a matka ji wedla ku knížeti. Ačkoli se zdála býti stejné welikosti s neznámou, a twáří krásnějších než Baruška, přece se knížeti ještě nelíbila. Než při tom wšem wzal ji s sebou.

Tu začne zase nešťastný pejsek: „Haf, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu!“

„Co ten psík zase štěká?“ prawil pán a wolal ho k sobě.

„Hal, haf, haf, náš pán si weze bezprstou ženu,“ opakowal pes.

Tu se opět kníže na newěstu obořil, a střewíc musel s nohy. I widěl oprawdu, že jí palec schází.

„Wy ošemetnice, tak tedy mne“ šidíte? Nyní je míra dowršena, a wy trestu neujdete. Koho máte skrytého?“

„O milostivý kníže! Krom několika služebných děweček není tu nikoho.“

„A kde jsou, přiweďte je sem.“

Muž běžel, na celém těle se třesa, pro chasu, rád by byl také Anušku přiwedl, ale bál se ženy.

Když kníže buclaté, zawalené děwečky spatřil, kroutil hned hlawou, že to žádná není. „A jinou ženskou již w domě nemáte?“ ptal se konečně, celý mrzutý, že ho žebračka podwedla.

„Máme ještě jednu dceru, milostiwý kníže!“ ozwal se tatík bázliwým hlasem, „ale ona je wždy tak usmolená a tak hloupá, že ani mezi lid nejde.“

„Kde je? přiweďte ji ke mně.“

„Snad se někam schowala, já pro ni dojdu.“

Sestry zlostí sčerwenaly jako piwoňky, a stará prawila sípawým hlasem: „Ten náš táta nemá kusa rozumu, a dělá nám jen hanbu, jako ta usmolená husa; ani se k ní nechci hlásit co matka.“

Anuška nebyla ani w kuchyni ani we dwoře, seděla na půdě na truhle a plakala, až jí srdce usedalo. Proč, to sama newěděla! — Když kníže přijel, a Barušku do wozu sázel, bodlo jí to k srdci, a nemohouc dole wydržet, utekla na půdu a plakala. Ráda by byla ze swěta prchla, kdyby byla wěděla kudy. Tu slyší někoho přicházet. Byl to tatíček. „Anuško, máš jít dolů, kníže tě chce také widět.“

„Kníže powídáte, že mne chce widět? Což neodjel s Baruškou?“

„Ba owšem že ne; kdož wí, kdo mu to napískal, že je w našem domě ta paní, kterou w kostele widěl. Máma byla takowý blázen a wydáwala holky jednu po druhé za ni, ale on to poznal; teď se zlobí, a chce wšechny ženské widět. Pojď jen, a nestyď se.“

„No, tak počkejte w dole, tatíčku, já se trochu ustrojím.“

Tatík šel, a Anuška se začala strojit do šatů perlowých, zlatem wyšíwaných. Srdce jí tlouklo, strach a naděje se na její andělské twáři zrcadlily. „Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děwečka do takowých šatů sem se ustrojila a jej oklamala?“ S takowým rozjímáním kráčela dolů.

„Pro wšecky swaté!“ wykřikl tatík, když ji spatřil. „Kde si wzala ty šaty, Anuško?“

„Jen pojďte, já wám to powím.“ Zakryla se záwojem a šla s otcem na dwůr, kde kníže jako na trní čekal.

„Kde se tu wzala ta krásná paní?“ plaly se sestry a jako u widění hleděly jedna na druhou. Ale kníže byl jedním skokem u Anušky.

„Proč skrýwáš, panno, twář swou spanilou, a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po twém pohledu, jako we tmě bloudící poutník po záři sluneční.“

„Ach, milostiwý kníže! nemluwte tak ke mně; wy se mejlíte. To je můj otec, a já jsem jen chudé děwče.“ Při tom odhalila Anuška záwoj, a z té newinné milostné twáře zaswitlo knížeti tmawohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel.

„Newěřím tomu, co powídáš, chudé děwče nemůže nosit tak drahý oděw.“

„Že je naše dcera, to je Boží prawda,“ wskočila knížeti do řeči matka, neboť zlostí wšecko w ní wřelo, že se má nenáwiděná dcera snad kněžnou státi. „Ale kde ty šaty wzala, to newím. Nyní mluw, ty nezdárné stwoření, kdo ti dal ty šaty?“

„Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a w těch byly ty šaty. Já je wzala do kostela, myslíc že mne žádný nepozná. Nemyslila sem že z toho takowé pohoršení pojde.“

„Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou?“

Anuška zůstala při těch slowech, jakoby ji šarlatem pokryl, a slze skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, wložila swou ráda do ní.

Sestry widouce, že se opowržená Anuška kněžnou stala, začaly plakat, a wrhly se jí kolem krku, jakoby ji Bůh wí jak nerády ztratily, zatím ale plakaly samou zlostí. Jen otec ji s radostí požehnal, a z upřímného srdce jí štěstí přál. Když sedala Anuška do wozu, přiběhl pejsek, začal se lísat a štěkat: „Haf, haf, haf, náš pán nám weze krásnou paní domů!“

„To zwíře bylo moudřejší než já,“ řekl kníže a lichotil chytrému psíku. Na to sedl k swé krásné Anušce, kočí práskl do koní a oni ujížděli jedním cwálem k domowu.

Když zmizela Anuška domácím s očí, obrátil se hněw sester a matky na ubobého otce, a jako zhoubný příwal hrnul se proud jedowatých slow z jejich úst.

„To je hezky,“ obořila se stará a podepřela boky, „na mne si hubowal, že těm dwěma pochlebuji, a což jsi ty lepšího? Takowé drahé šaty koupí té špinawé nemotorné smolnožce, která nám jen hanbu plodila, a zapomene na ty, ku kterým každý hledí, o kterých každý powídá. To jsi otec?“

„Jen se upokoj, když newíš, jak se to slalo,“ chlácholil muž. „Což sem wěděl, že jsou w oříškách šaty? Bůh jí to nadělil za její hodnost a za její dobrotu. Wy ste se jí dost natýraly, a ona wšecko trpěliwě snášela. Nyní je šťastna!“

„O jen ji zastáwej, wšak se toho dost brzy dočkáš, že ji kníže nazpět přiwede. To by byla šikowná kněžna. Nyní ale musíš Barušce a Dorotce práwě takowé šaty zaopatřit, když wíš o keři, kde tak drahé oříšky rostou.“

„Ale Bože, což na mně žádáte? Wždyť sem wám řekl, že —“

„Newymlouwej se,“ přetrhla mu řeč stará, „my nejsme tak hloupé, abys nám mohl ukazowat straky na wrbě. Jestli nám šaty nepřineseš, tak si jdi k twému miláčkowi a k nám se wíce nehlas,“

By to štěkání déle poslouchati nemusel, šel nebohý tatík raději z domu, a umínil si, že jim ořechy přinese, ať jsou jaké koliw. Šel tedy opět k tomu keři, o nějž byl prwé zawadil a utrhl tři ořechy. Při tom si ale hned umínil, že odejde k Anušce, jak mile dcerám ořechy odewzdá. Když widěly otce přicházet, běžely mu naproti, neboť myslily, že jim jistě šaty nese. Honem mu oříšky z ruky wytrhly, a každá jeden rozloupla. Ale nastojte! Z každého oříšku wyskočil na tři lokte dlouhý had, otočil se každé kolem krku, a zadusil je. Zmodralé padly na zem, ta se pod nimi slehla, i nezůstalo po nich ani památky. Nikdo pro ně slzy neumořil! —

Kníže milowal Anušku wíce a wíce, a do smrti nelitowal, že si ji za manželku wywolil.