Národní Báchorky a Powěsti/Tři zlaté péra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tři zlaté péra
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pohádka
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence: PD old 70
Index stran

Jistý kupec byl nesmírně bohatý; ani králowský zámek nemohl býti krásněji ozdoben než kupcůw, jak z wenku tak u wnitř. A wšak nade wšecko bohatstwí milejší byla kupci krásná jeho manželka a malá dceruška, jmenem Swatawa. Bylo lo děwčátko stwořené k pomilowání. Kdyby člowěk k smrti zarmoucen býwal, když se na něj ty modré očka, tak jasné jak čistá obloha nebeská usmály, musel se potěšit. To cítil nejlépe Čestmír, syn chudého pastýře, nedaleko kupcowa zámku. Matku neměl, jen starého otce, jejž sporým krejcarem, který za pásání dostal, skrowně žiwil. Rozdrchaná chaloupka, režná halena, to byla jejich mohowitost. A přece byl Čestmír wždy wesel, aniž cos lepšího sobě žádal.

Den jak den chodila chůwa s malou Swatawou do zahrady, blíže níž Čestmír pásal a zpíwal. Sotwa zaslechlo děwčátko pastýřůw hlas, již ji chůwa neudržela, a musela s ní k wršku. Čestmír jí pletl krásné wěnečky, wodil k ní jehňátka, aneb ji weselil písněmi, jichž uměl weliké množstwí. Tu byla Swatawa ticha a poslouchala, chwílemi zase kolem něho obskakowala, hladila smědé líce, aneb otáčela černé kroužky wlasů jeho okolo růžowého prstu. Čestmír by byl pro to dítě do ohně skočil, ale nikdy se neosmělil na ně sáhnout; neboť bylo wždy w drahém kmentu a w krajkách zaobaleno; on ale jen w hrubé haleně! Než nawzdor tomu měly se děti přece wždy rády, a každodenně spolu hráwaly.

Již bylo Čestmíru dwanáct, a Swatawě osm let, tu přijde jednoho dne Swatawa na wršek, a Čestmíra nenajde; jde dál a dále, až dojde k malé chaloupce, i newí má-li do ní wejít, čili ne; ale slyšíc ze wnitř usedawý pláč, pozná Čestmíra a wběhne tam. Ubohý hoch sedí u mrtwoly swého otce.

„Proč pláčeš, můj Čestmíre? Co se ti stalo?“

„Jakž bych neplakal, wždyť mně otec umřel, a já ubohý sirotek teď nikoho wíce na swětě nemám.“

Dlouho jej Swatawa sama slzíc těšila, ale Čestmír nebyl k ukojení. Tu odešlo děwče domů, šlo k matce a wšecko jí wyprawowalo; dobrá paní poslala hned, pro chlapce, a tělo poručila slušně dát pohřbiti. Čestmír myslel že je w nebi, když ho služebník do zámku přiwedl, a Swatawa skrze skwostné pokoje k matce jej wedla.

Paní se hezký hoch zalíbil; majíc outrpnost s osiřelým, ptala se ho, zdali by chtěl w zámku zůstat? S radostí Čestmír přiswědčil, neboť se neměl kam obrátit. Na to ho wzala paní za ruku, wedla k swému manželu, a prosila za něho. Kupci se hoch také zalíbil, pročež se ho tázal, zdali by s ním chtěl do swěta jíti?

Čestmír byl ke wšemu wolný, a když mu pán slibowal, že může býti časem swým také kupcem, měl tím wětší radost. Než Swatawa se na to zle mračila, že má ztratit druha swých dětských her, a když byli o samotě, domlouwala mu, proč chce jíti s otcem?

„A jakž bych nešel, milá Swatawo, když mne twůj dobrý otec s sebou wezme? Wždyť nemám již žádného na swětě.“

Swatawa pomalu nahlížela, proč chce Čestmír do swěta, ale přece ji to mrzelo, Kupec dal ušit Čestmíru nowé šaty a za několik dní měli odejít. Na wečer před odjezdem prošly děti wšecka místa, kde rády hráwaly, konečně šly do zahrádky ke hrobu otce Čestmírowa, a owěnčili ho kwítím, jakž to denně děláwaly.

„Jen neplač, milý Čestmíre, každý den ozdobím hrob otce twého kwítím, jaks ty to děláwal. Otec brzy opět se wrátí, ty s ním, a přiwezeš mi krásný wěnec z cizozemských kwětin. Pak budeme poznowu spolu běhat, budeme hrát a ty mi budeš písně zpíwat.“

Tak se těšily ubohé děti! Druhý den odejel kupec do cizích zemí pro drahé zboží a klenoty, které po jiných zemích zase rozwážel. Dlouho pohlížela Swatawa po Čestmíru a Čestmír se ohlížel zpátky po milém děwčeti.

Nyní žila Swatawa s matkou o samotě; netěšily ji wíce dětské hry, jenom wečer běžela do zahrady a wěnčila hrob starého pastýře. Matka ji učila wšelikým pracem a na harfu. Již se radowala, až se Čestmír wrátí, že bude hrát a on že bude s ní zpíwat. Rok brzy uběhl, a kupec se měl nawrátit. Jaké tu bylo radosti, když poslal otec zpráwu, že druhý den přijede. Nebohá Swatawa newěděla posud, že býwá často naděje klamná! Otec přijel, ale Čestmíra s sebou nepřiwezl. I počal rozkládat skwostné hračky, kleré dcerušce přiwezl, měřil na ni šaty, a konečně wyndal také swadlý wěneček, „Ten ti posílá Čestmír, proto že máš ráda kwětiny; jsou to drahé kwítka, ale na cestě mi swadly.“

Swatawa wzala wěneček, a pokropila ho slzami wětšími než perle.

„Proč si jej, milý otče, nepřiwezl s sebou? Já se na něj těšila.“

„Dal sem ho do učení u jednoho bohatého kupce, až bude we wšem wycwičen, pak se k nám opět wrátí.“

„Ale kdy to bude?“

„To ti milé dítě nemohu říci; snad za několik let.“

Ach, toho se ani nedočkám, myslila Swatawa, zašla do zahrady, a bolestně plakala. Než léta ubíhají jako woda, a člowěk by se ani nenadál, čeho se dočká! — Swatawa rostla a kwětla co růže w mechowém listu. Každý rok se wracel otec z cizích zemí, ale Swatawa už nikdy neplakala, když Čestmíra nepřiwezl. Rok po roce bledl jeho obraz wíc a wíce w srdci jejím, ač se nikdy docela nesetřel!

Zatím byl Čestmír u bohatého kupce w učení, a skoro celý rok se s ním po moři plawil, a mezi wšelikými národy se potulowal. Kupec neměl žádných dětí, a Čestmíra welice milowal. Čestmír byl za to wděčen. On by byl ochranci pomyšlení udělal, a do ohně pro něho skočil; hlawu měl wtipnou, we wšem byl obratný, a tedy to w krátkém čase tak daleko přiwedl, že swou sprawedlností a šikowností pánu swému ne sta ale tisíce zachowal. Když měl práznou chwíli, chodil buďto po poli, po zahradě, aneb po palubě, a díwal se přes šíré krajiny a moře k swému domowu, kde byl hrob rodičů a dwé modrých očí, které mu po cestě žiwota co hwězdy swítily. Když mu bylo nejsmutněji začal zpíwal zamilowané písně, které Swatawa tak ráda posloucháwala; a tu nechali začasté plawci weslowání, páni opustili swé komůrky, a poslouchali prostý ale welmi dojemný zpěw býwalého pastýře. Desátý rok již nastáwal, co se z domowa odebral; tu ho jednoho dne pán k sobě zawolá a prawí k němu:

„Můj přítel, twůj býwalý pán, chce zaslat welký náklad zboží napřed domů, poněwadž ale nemá člowěka, na kterého by mohl spolehnout, žádal mne, bych tebe wyprawil. Já mu to neodepřel, neboť wím, že se také rád zase jednou domů podíwáš, není-li prawda?“

S weselou twáří přiswědčil Čestmír dobrotiwému pánu, přijal na cestu peníze, a chwátal na koráb k otci drahé Swatawy. Ten mu odewzdal zboží, zkázal pozdrawení paní a dceři, a doložil, že se za několik dob za ním nawrátí. Jak dlouhá přicházela Čestmíru cesta k domowu!

„A nač chwátám?“ ptal se chwílemi sám sebe, když si wšecko předložil. „Koho tam najdu? Hrob rodičů, a krásnou dceru bohatého pána, která si chudého sirotka newšimne.“

Bylo na wečer, w tu dobu, w kterou k němu Swatawa chodíwala, když Čestmír skoro po desítiletém rozloučení, chaloupku, w níž zrozen byl, opět spatřil. I pospíchal kwapným krokem do panské zahrady ke hrobu otcowu.

Na pawlanu skwostného zámku sedí Swatawa, drží harfu w ruce a zpíwá; rudá zář zacházejícího slunce padá na její milostnou twář, jakoby jí chtělo na dobrou noc líce zlíbat. Myslí na Čestmíra, na smědého chlapce, a zpíwá píseň, kterou ji před rozchodem naučil. Tu to zašumí listím, a měkký libý hlas splýwá s hlasem jejím. „Toť Čestmírůw duch,“ zašeptá, a s trnoucím srdcem naslouchá tónům, které plněji a toužebněji nahoru zazníwají. Harfa klesne z mramorowé ruky, hedwábný šat zašustí po pokoji a již se kmitá Swatawa letným krokem po zahradě. Tu stojí před ní mladý wysokorostlý muž! Jakž by jej nebyla poznala? Toť byly ty smědé líce, které co děcko hladíwala, ty černé prsténce, w kterých se ráda přebírala, to byl Čestmír, společník dětských jejích let, owšem mnohem krásnější než si jej předstawowala.

„Odpusťte, panno,“ prawil, a hlas jeho se chwěl, a duše okem k panně zalétala. „Odpusťte, že sem šel dříwe políbit popel mrtwých, než do zámku s wyřízením od wašeho otce,“

„Jak mluwíš tak ke mně, Čestmíre?“ řekla Swatawa a slza se jí leskla na twáři, jako rosní krůpěj na růžowém listu. „Nejsem wíce twoje milá Swatawa? Což deset roků tolik změnilo?“

„Ba změnilo; růže, již sem co poupě opustil, wzrostla a wykwetla w krásný keř, ale ruka chudého sirotka nesmí se té wzácné kwětiny dotknout.“

„A jakž, když růže sama k tobě se kloní, a ruku na pozdrawení podáwá,“ odpowěděla Swalawa, a s laskawým úsměwem podala ruku druhu milému, který ji k tlukoucímu srdci přitiskl. Po chwílí ho wedla k matce, která ho s radostí přiwítala, a co swého syna poctila. Swatawa a Čestmír byly zase hrawé děti, jako před lety procházely se zahradou, a wečer hrála Swatawa na harfu a Čestmír s ní zpíwal. Dnowé utíkali jako hodiny, a doba se blížila, kde měl otec přijít a Čestmír odejít.

Seděli w zahradě, rozpráwěli o blízkém rozchodu a hoře jim srdce swíralo; tu owine Čestmír rámě kolem šlíhlého těla Swatawy, a — otec její stojí před nimi.

„Zrádný podwodníku!“ křičel hlasem hněwem soptícím. „Tak se mi chceš odměnit za to, že sem tě z prachu wyzdwihl? Myslíš, žebráku, že můžeš swé oči k mé dceři wznésti?“

Temný ruměnec polil twář Čestmírowu, zuby se zaťaly do plných retů, zlost a bolest mu bouřila w prsou!

„Otče, odpusť, já jej miluji!“ prosila Swatawa, sepiaté ruce k otci wztahujíc.

„Tys dcera nezdárná, která chce činit proti wůli otcowě. Slyš tedy slib, který mne wáže: Jen ten dostane tě za manželku, kdo mi tři zlaté péra z obrowského ptáka přinese.“

„A dostojíš w slowu i chudému sirotku?“ ptal se Čestmír s okem plamenným.

„Ano, i sirotku!“ odpowěděl kupec.

„Bůh tě opatruj, Swatawo. Dříve než se zelené stromy w žluté roucho oblekou, přinesu tři zlaté péra, anebo mne wíce nespatříš.“ To řka políbil na smrt bledou díwku, odkwapil ze zahrady a w malé chwíli letěl ze zámku do šírého pole. Necháme hořekující Swatawu samotnu, a půjdeme za ním.

Jedním cwálem šlo to až da města, kde jeho pán bydlel, kterému s trudným srdcem swou nehodu wyprawowal.

„A kde jest takowý pták?“

„To newím, ale budu chodit tak dlouho, až ho najdu.“

„Milý hochu, těžkou sice úlohu wzal si na sebe; ale jdi jen a pokus se o swé štěstí, snad ti bude Perun milostiw.“

Druhý den obdržel Čestmír u pána schowané peníze, k nimžto mu tento několik hrstek přidal, sedl na kůň a ubíral se do swěta. Dlouho již jezdil, když se jednoho dne zastawil u města, které bylo celé černým suknem potaženo. I ptá se w hospodě, co to znamená, načež mu hospodský odpowěděl: „Měli sme zde we městě studni, w které byla uzdrawující woda. Ať byla jakákoli nemoc, kdo se té wody napil, byl uzdrawen. Nyní ale dlouhý čas woda w studni se zkalila, a kdo se jí napije, musí umřít. Lékařů žádných nemáme, proto že sme jich nepotřebowali; lid umírá a my si newíme rady.“

„A což to nemůže žádný wyšetřit, co w studni wězí?“

„Žádný se nechce na to odwážit, proto že smrtný zápach z ní wane. Jediný pták obrowský mohl by míti wědomost, co w tom wězí.“

„Práwě toho také hledám,“ řekl Čestmír.

„I toť byste nám mohl, milý pane, to dobrodiní prokázat, a také o nehodě naší studně se poptat.“

„Jestli se k němu dostanu, milerád to udělám.“

Než Čestmír z hospody odejel, wehnalo se množstwí lidu, kterým to hospodský napowěděl, a wšickni ho žádali, aby se u ptáka zlatohlawce poptal.

Zase přijel do jednoho města, a tam byl králowský palác, celý černým suknem potažen. Zajede do hospody a ptá se, co to má znamenat? Tu mu powídají, že byl w králowské zahradě strom, který zlaté jablka nesl. Po wšecky časy, dokud byl strom zelený, byla také králowská rodina šťaslna i zdráwa; nyní prý ale najednou strom uschnul, zlaté jablka opadaly, a od té chwile jediná dcera králowa bledne a chřadne, a nikdo jí pomoci nemůže.“

„A newí se, jakým prostředkem by se strom opět zazelenal, a princezna uzdrawila?“

„Newí; jenom obrowský pták zlatohlawec má toho wědomost.“

„Toho já také hledám, ale nemohu se doptat, kde bych ho našel“

„On se zdržuje na wysoké skále nad černým mořem, kam ještě noha lidská newstoupla. Ale kdy byste byl, pane milý, tak šťastný a k němu se dostal, poptejte se, jak by se našemu králi pomoci mohlo?“

„To wám rád udělám, jestli se k němu dostanu.“

Od toho města jel Čestmír přes hory a doly, že někdy za celý den ani člowíčka newiděl. Konečně dostal se z lesů a pustin a widěl před sebou šíré černé moře, a na moři jedinou loďku, která se na wlnách kolébala. „Snad to příwozník,“ pomyslil si Čestmír a čekal až se loď ku břehu přiblíží. Ta se pomalu přihoupala, a konečně ku břehu přirazila. Seděl w ní čert.

„A co ty, čerwíčku zemský, w této pustině pohledáwáš?“ ptal se Čestmíra.

„Já jdu za ptákem zlatohlawcem, který prý na druhé straně za mořem bydlí. Jsi ty příwozník?“

„Jsem; ale koho nechci, toho nepřewezu.“

„Když ti dobře zaplatím, snad mně to neodepřeš?“ ptal se Čestmír pln strachu, co mu asi čert odpowí.

„Za peníze nepřewážím nikoho; jestli se ale zeptáš ptáka zlatohlawce, jak dlouho zde ještě zůstati musím, přewezu tě.“

„A proč bych se nezeptal? Což pak jsi zde z pokuty? Wždyť jsi čert, pomoz si tedy sám!“

„Kdybych wěděl jak, nebyl bych na tebe čekal. Již dwě stě let se po tom moři plawím za trest, že sem se jedenkráte swému pánu protiwil, a newím, jak bych se wykoupil.“

Čestmír nechal swého koně se pásti, sedl na loď, a čert ho wezl na druhou stranu. Z daleka widěl už Čestmír skálu, na níž pták bydlel, „Buďto tam najdu moje blaho, anebo smrt,“ prawil sám k sobě, když z loďky wystupowal.

„Ať se nezapomeneš zeptat, sice tě po druhé nepřewezu,“ přikazowal čert,

Nebezpečnou cestou bral se Čestmír nahoru, až na wrch skály kde byla jeskyně, kterou po dlouhém hledání a namáhání konečně našel. U wchodu stála stará babička.

„Jak si až sem zabloudil, zemský čerwíčku ?“ ptala se babička, když k ní Čestmír došel.

„Má zlatá babičko, zabloudil sem w těch ukrutných lesích a pustinách, noc je na krku a newím, kudy kam. Popřejte mi noclehu, sice mne drawá zwěř roztrhá.“

„Milý hochu, bojíš-li se roztrhání, tedy se raději wrať nazpět; zde přebýwá obrowský pták zlatohlawec, můj pán, jestli tě ucítí, nespatříš swětla wíce.“

„Prosím wás, milá dobrá babičko, nechte mne jen tady, a někde w koutku mne ukrejte, já nemohu již ani krok dále.“

I slitowala se babička nad Čestmírem, wzala ho do jeskyně, udělala oheň a uwařila něco k požití. Čestmír, který by byl tuze rád babičku na swou stranu přiwedl, počal ledacos o swětě wyprawowat, což se babičce líbilo. Konečně wyjel s barwou wen. Když babička porozuměla, co host žádá, welice se opowážliwosti té podiwila, a chwíli se rozmýšlejíc řekla: „Já byla také jednou na tom swětě, ale již tomu tak dlouho, že to nepamatuji; než proto nejsem přece tak diwoká jako můj pán a mám outrpnost s ubohým člowěkem. Co bude mého možného, to pro tě udělám. Ale čas se blíží, kde pán přicházíwá, pojď tedy raději se mnou, ať se neopozdíš.“ Na to ho babička odwedla do jedné díry, přikryla mechem a na wrch naházela roští a chwoje. „Ani se nehýbej, až tě zawolám,“ přikázala posléz a odešla, aby pánu swému dobrou wečeři přichystala.

Najednou to na protější straně od moře nad lesem wychází jako welká záplawa, wždy blíže a blíže, až se to w šumném letu k jeskyni přižene. Je to pták zlatohlawec; když zatřepe křídloma, slyšet to na míli cesty a šlápne-li, praskají mu pod nohou kořeny stromů, péří jeho ale jedno slunce, a hlawa nad wšechny mudrce.

„Čichám, čichám člowěčinu, koho tady máš?“ křičí na babu, wejda do jeskyně.

„Hwězdo mořská! Koho bych tu mohla míti?“ odpowí baba a jde po swé práci. Pták se upokojí, sedne a jí, co mu baba předkládá. Po chwilce ale začne zas: „Čichám, čichám člowěčinu, powěz babo, koho tu máš?“

„Jen si pomysli, pane, kdo by se k nám dostati mohl?“ Pán to rozwážil a jedl zase dále; ale když wstal a obcházel okolo krbu, začal ještě hřmotněji: „Čichám, čichám člowěčinu, powěz babo, koho tu máš, sice bude zle?“

„Panáčku, panáčku, jak si jen můžeš pomyslit, že bych tu někoho přechowala, wždyť twé oko každého na dwě míle třeba w nejtmawější noci wyslídí. Ale měl si asi dnes chutnou pečínku, a ta ti posud nosem čpí“

Chwíli ještě pták čmuchal, hledal, ale potom šel přece na hnízdo. Baba ulehla wedle něho, ale nespala. Jak mile začal pták chrápat, přišoupla se blíže a mžikem mu jedno péro z křídla wytrhla.

„Co ti napadá, babo zlořečená, že mne ze sna budíš?“ rozkřikl se pták, a wywalil na ženu oči jak ohniwé koule.

„Ach odpusť, milý pane! Já měla děsný sen a chytila se twého křídla. Zdálo se mi, že sem přišla do jednoho města, kde byl welký pláč a nářek. Ptám se proč naříkají, a tu slyším, že měli uzdrawující wodu w studni, a ta že je nyní otráwena, a kdo té wody se napije, že umřít musí. Powěz mi pak, pane, jestli byla oprawdu takowá studně na swětě?“

„Owšem že byla; ale najednou počali býti lidé w tom městě rozpustilí prostopášníci, a zapomínali bohům obětí přinášet. Bohowé se na ně rozhněwali, a za trest dali do studně jedowatého pawouka, který wodu otrawuje, a smrtný zápach kolem studně rozesílá. Kdyby se lid polepšil, bohům u studně obětowal, mohli by wodu wybrat, pawouka zabít, a pramen uzdrawující by se opět wyprýštil. Teď ale spi a dej mi pokoj.“ Na to se pták obrátil a za minutu chrápal jako prwé.

Baba na to čekala, a w malé chwilce mu opět druhé péro wyškubla.

„Což se ti w hlawě popudilo, ty babo jedu?“ křičel pták a zlostí se mu oči jiskřily.

„Nezlob se, pane milý, newím, co se to dnes se mnou děje. Zase sem byla w takowém městě, a tam byl králowský zámek celý černým suknem potažen. I ptám se, co to znamená, a tu mi wyprawují, že měli strom zlaté jablka nesoucí, a ten že nyní uschl. Od té doby ale že králowská princezna stůně a chřadne. Prosím tě, powěz mi také, jak by se těm lidem pomohlo?“

„Ta králowská dcera měla jednoho panoše ráda a on ji. To se ale král dowěděl, dceři na něj mysliti přísně zapowěděl, a panoše dal wsadit do wězení. Princezna se ale trápila, a před časem zakopala mrtwý plod swé lásky pod swatý strom; od té chwíle strom usychal, zlaté jablka opadaly, a princezna teď chřadne. Kdyby král panoše propustil, dceru s ním zasnoubil a kůstky dítěte pod stromem wykopal, nesl by strom zlaté owoce, a králowská rodina by znowa štěstí a spokojenosti došla. Ale jestli mne babo ještě jednou zbudíš, bude s tebou zle!“

Baba se zaříkala, že nezbudí, ale sotwa plák usnul, wytrhla mu třetí péro.

„I ty zlopowěstná babo, což tě čert pokouši?“ zahřměl pták a popadl babu za krk.

„Zlatý panáčku, já za to nemohu; oprawdu se mi zdálo o čertu, a já se w ouzkosti twého křídla zachytila. Bylo mi, jak bych chodila na břehu moře, co pod skalou hučí. Tu připluje černá loď, w ní sedí čert a smutně naříká. Ptám se ho co mu je, a on mi powídá, že ho pán tam zaklel, a že newí, klerak si pomoci.“

„I kdyby nebyl chtěl w pekle poroučeti, nebyl by se octnul na moři. Ale mohl by si pomoci, kdyby se mu trefilo, žeby člowěka přewážel. Tu by musel blíže břehu na zem wyskočit, a člowěka nechat w lodi řka: „Ty zůstaň na moři, já zůstanu na zemi.“ Jestli mne ale babo nenecháš spát, tedy wstanu a hodím tě se skály dolů.“

Baba již wěděla, co wědět chtěla, a nechala pána spát až do rána. Ráno když wstal, bylo dobré snídaní již přichystáno; zlatohlawec se najedl, a šel do lesa na low. Jak mile ho stará necítila, pospíšila k díře, odrownala roští a chwoj, by mohl host wen wylézti. Honem mu wšecko wyprawowala, kterak jí to pták w noci powěděl, dala mu snídaní, tři zlaté péra a wyprowázela ho z jeskyně, přikazujíc, by se jen w prawo držel, tudy že cesta k moři wede. Tisíckrát poděkowal Čestmír dobré stařeně, a radostně se bral hustým lesem po wrchu dolů. Pod skalou čekal weslař a sotwa k němu Čestmír došel, již na něho křičel, wí-li, co mu pomůže?“

„Owšem že wím, ale nepowím, dokud mne na druhou stranu nepřewezeš.“

„Já tě dříwe nepřewezu, až mi to powíš.“

„To bychom se tu hádali do soudného dne; jestli mne nepřewezeš, najdu si cestu jinady, a ty nebudeš přece nic wědět.“

Čert mu dal w duchu za prawdu, a bez dalšího rozkládání na druhou stranu ho přewezl. U břehu skočil Čestmír hbitě na břeh a tu teprwa řekl čertowi, co ho může wyswobodil.

„Počkej, ty ferino! Kdybych to byl dříwe wěděl, zajisté bys tam nestál.“

„Blázen bych býwal! Každý sám sobě nejbližší. Za přewezení ti děkuji, a až se ti wyskytne příležitost, wíš teď, jak wyswobození dojíti.“ Zahwízdna na koně, který hned přiběhl, sedl na něho, a maje srdce plné sladkých nadějí, ujížděl jako wítr.

Když přišel do toho města, kde byl zámek černým suknem potažen, dal se hned u krále ohlásil. Jak se král dowěděl, že: že se cizinec od ptáka zlatohlawce nawrátil, poslal pro něho zlatý wůz s čtyrmi koňmi. Když Čestmír, jsa s králem o samotě wšecko powídal, jak to byl pták řekl, ulekl se král welice; ale bez rozmýšlení podal Čestmírowi ruku, a na swatbu dceřinu jej pozwal. Čestmír byl by rád wěděl, zdali se to wšecko uskuteční, a proto slíbil že zůstane. Král se hned odebral k dceři, a wšecko jí powídal. Princezna tu chwíli již žádné bolesti necítila, ke wšemu se přiznala, a tisíckráte otci za jeho lásku děkowala. Panoš byl i hned z wězení wyweden, a král sám kosti dítěte pod swatým stromem wyhrabal a spálil. Když žehnal nejwyšší kněz mladé manžele, začal se uschlý strom zelenat a kwesti, a než byly obřady skončeny, wisel plný zlatých jablek. Bylo radostí plné město a král newěděl ani kterak se Čestmíru odsloužiti. Dal mu koně, na kterého klenotů a zlata hojnost naložil, k tomu služebníka, což on wše bezděky přijmout musel. Třetí den se rozloučil s králem a mladí manželé ho wyprowázeli.

Šťastně přijel se swým nowým služebníkem do druhého města. Sotwa jej hospodský spatřil, tu hned se tázal, jestli na swou přípowěď nezapomněl, a když slyšel, že jim dobrou zpráwu nese, běžel bez meškání do králowského palácu. Sám král si pro Čestmíra přišel a wedl ho do zámku, kde musel wšecko wyprawowati. Když dopowěděl swolal král nejwyšší kněze, a kázal chystat oběti. S nejwětší sláwou a pobožností odebral se weškeren lid k diwotworné studni, a tam bohům obětowal. Po oběti pak bez uškození zdraví pawouka zabili a studni wyčistili. Pramen jak stříbro čistý se wyprýštil, a když wody nabrali a jednomu nemocnému jí se napit dali, byl w okamžení zdráw. Nejdříw děkowali bohům a potom Čestmíru, kterého by byli wšemi dary zahrabali. Byl ale už swrchowaný čas, aby se zpět nawrátil, neboť začínaly stromy žloutnout.

Chýlilo se opět k wečeru! Bledá co lilie, seděla Swatawa na pawlanu, myslíc na swého miláčka a jedna slza za druhou se jí do klínu kotálela. Tu slyší kwapný dusot koňský; pozdwihne zakalené oko, a jako když se slunce z temných mračen probere, rozjasní se twář její a milostný úsměw pohráwá kolem sladkých úst. Miláček se nawrátil, již bylo konec žalosti! — Kupcowá i kupec widěli Čestmíra také přijíždět, a oba mu wyšli wstříc. Nebyl ale Čestmír sám, byl s ním jeho dobrý starý pán, bohatý kupec, který jej za wlastního syna přijal a celé jmění mu darowal. Tři zlaté péra odewzdal Čestmír kupci, a obdržel za ně krásnou Swatawu. Druhý den byla swatba, a newěstu krášlily klenoty, jež Čestmír od králů darem přinesl. Stal se z něho spráwný bohatý obchodník, i byl daleko široko pro swou rozšafnost a dobrotu rozhlášen. Když přijížděl z cest domů, wodíwal swé děti na wršek, kde před lety owce pásáwal, a wyprawowal jim o chudém sirotku, jak přišel k štěstí skrze tři zlaté péra.