Mučenice/II.

Mučenice T. E. Tisovský
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 130–138. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Páter Bukovec, kaplan, jenž teprv před měsícem přišel na zdejší faru, zeptal se po mši v sakristii Loskota, když mu pomáhal při svlékání:

„Čí že je, kostelníku, ta naše výborná zpěvačka?“

„Zemanova, velebný pane. Z té zakrsalé chalupy mezi jasany u silnice. Je jí teď osmnáct let. Narodila se právě na podzim po pruské válce.“

„A z jaké rodiny?“

„Jsou samy dvě — matka s dcerou. Nemají mimo tu skrýš nic více než asi dvě míry kopaniny. Ale žijí přece.“

„A dávno zpívá v chrámě?“

„Dvě léta. Brzy potom, když jí umřel otec a když jim od soudu prodali statek. Ráčíte vědět velebný pane, že jim patřil Vosykův statek?“

„Neslyšel jsem o tom,“ řekl kněz a upřel své černé, krásné oči na kostelníka. Byl již zcela převlečen. Vzav klobouk mínil jít do fary. Loskot jej vždy doprovázel, neboť pořizoval tam hrubší ranní práce.

„Je to smutná historie,“ zasmušile odpověděl k páterově otázce. „Starou zemanku to tak zkrušilo, že sotva se hýbá. A není jí ani celých čtyřicet. Pán bůh nebeský dej mu lehké odpočinutí a buď mu za to milostiv (Loskot řka to, prolomil se trochu v kolenách), ale musí se říci veřejně, že nebožtík Zeman je jejich neštěstím vinen hlavně sám.“

„Pojďte!“ pobídl páter Loskota, a oba vyšli na hřbitov. „A jaká je ta historie jejich neštěstí?“

„Neumím to tak velebnému pánu říci, ale povím, jak dovedu. Vosykův statek byl ode dávna dědičný v rodině Zemanově a přešel také na nebožtíka Stázina otce čistý jako panna. Na počátku svého hospodaření byl nebožtík šťasten. Pracoval s ostatní chasou jako čeledín — a to se na vesnici musí. Pánbůh dle mého sprostného mínění všecko dobře zařídil. Lid selský ku práci — tedy ať pracuje! Pány, aby psali knihy a sedláka poučovali. Ale jen poučovali, nikoliv pobláznili — podle mého sprostného mínění. A také za to nemohou, že nějaký splašený sedlák pomyslí si, aby čtením na jejich kronikách a na všelijakých poučlivých herbářích svůj statek předělal v nějak zázračné výnosný. Dělej si co dělej — podle učených rad nebo jen po sprostnu! Není-li nebeský Pán milostiv, neurodí se ani klásku…“

Při tomto kázání tvářil se Loskot nábožně a pokorně, ač mu to nijak neslušelo. S jinými mluvil vždy jen v samém smíchu.

„Do vsi se pojednou přistěhoval odkudsi z daleka Vosyka a koupil tu živnosť po Floriánovi Kyselém, jenž odjel do Ameriky. Živnosť nepatrnou, na jednoho malého koně. Ale co bylo divného u všeho toho! On ani stébla křížem nepřeložil, chasy měl plné stavení, kupoval o překot mláticí, secí, okopávací stroje, všecko vedl jako ve dvorci — a dařilo se mu. Ale byla to také hlava! Ještě dosud platí tu ve vsi za mudrce a schází se k němu v neděli po ranní vždycky celá beseda. Ale nikdo z těch, co s ním sedí až do poledne, ani nehlesne. Pořád jen mluví on sám, vykládá o Americe, o Indii, o válkách, kometách, o prášcích na pole, o divných druzích dobytka — inu učiněná škola pro velké. Řekl bych, že ho tady pokládají za neomylného a za něco vyššího než jsou sami. A zapomínají na jednu skvrnu, která s něho nikdy se nesmyje: že pomohl Zemanovým na mizinu. — Byl totiž nebožtík Zeman — mohu-li to tak říci — jako jankovitý kůň (Pán bůh nebeský mně odpusť to přirovnání!). Vysvítí-li na takového koně slunce, je zle. Vede svou a nikdo s ním nic nepořídí. U Zemana měl takovou moc starý Vosyka. Stal se mu také jako sluncem, které jej omámilo. Zprvu, když celá ves začala si všímati novomodního, ale zdárného hospodářství Vosykova, vlezl do Zemanovy hlavy nějaký vrtohlav. Nemluvil s nikým a pořád přemýšlel. Kudykoliv chodil, vždy si něco šeptal, rukama rozhazoval, očima sršel. Nikdo nevěděl, co mu je. Až najednou přivezl si z města secí stroj, zrovna takový, jako měl Vosyka. Sil jím, sil, a když to boží obilíčko vyrostlo a vymetalo — mohl to sekat zelené dobytku. A sekal také. Žádný pořádný klas, samá divočina a hluchota. Ty žně byly velikou pro něj ranou. Ale podpíchly ho jenom ještě, aby dal se do většího bláznění. Stroj za strojem vypůjčoval nebo kupoval si na všelijaké všední selské práce, které vždycky zastala a zastane i budoucně motyka nejlépe. Počínal si v tom šíleněji nežli sám Vosyka. — Ale Vosykovi se pole vedlo — jemu rostlo bodláčí.

Zeman byl ke všemu tomu povaha beranská. Ne aby šel se pozeptat na to neb ono Vosyky — ne! Až mu přišel sám poradit. Seznámili se, spřátelili — a teď to teprve začalo. Pořídili si společný parní mlátící stroj. Na poli vymlátili si oba za několik dní všecko obilí. Pak přišlo setí.

Divné a divné novoty zaváděli na svých polích a prováděli je za nejlepšího obapolného souhlasu. A přece — kdo to může vyzkoumati? Vosyka bohatnul — Zeman chudl. Dluhů přibývalo v gruntových knihách na jeho usedlosti.

Naposledy začal rýpat močálovitý palouk, nedaleko za statkem — snad ráčíte, velebný pane, o něm už vědět. Chtěl ho vysušit. Trvala ta práce dobrého čtvrt roku; dělníků bylo síla, inženýři povalovali se ve statku věčně. A všecko nadarmo. Chtěli stáhnout vodu do jediného jezírka — ale jezírko bylo plno — a palouk pořád samé bláto. To Zemanovi dodalo. Pro malichernou částku peněz, kterou mu nechtěl do té věci Vosyka půjčit, se nepohodli, zbouřila se jim oběma krev, nastaly výpovědi peněz — a konečně exekuční dražba, kterou Vosyka na Zemana vymohl, a statek jeho za fatku koupil.

Ožebračený sedlák zemřel náhle den před dražbou — — — —

Vdově a dceři zbylo sotva tolik, aby si mohly nynější svou chajdu koupit. Obě zmučeny zármutkem hledaly úlevu u Všemohoucího. O nebožtíkovi se vědělo, že po příkladu starého Vosyky v kostele nikdy se neukázal. Tomu přičítaly ubohé ženské — a jistě právem — že Pánbůh jej tak potrestal. Samy chtějí teď vinu jeho ulehčit. Jsou nejzbožnějšími dušemi v celé kolatuře…“

Kněz stál s kostelníkem již hezkou chvíli na dvoře před farou, nežli všecko toto zvěděl. Když Loskot skončil a dal mu uctivé „S Pánembohem!“ a „Rač Pánbůh žehnat!“, vstoupil do fary a zašel do kaplanky.

Kostelník uhnul se ku chlévům, nahlédl do stodoly, promluvil k huňatému psovi, uvázanému v budce u vrat, načež vsunuv se opatrně do síně zaklepal u kuchyně na dvéře. Kuchařka Kačenka, statná padesátnice, hned mu otevřela. Vařila již na plotně snídaní.

Loskot přiklekl ku brance a přiložil bez pobídky několik polínek. Kačenka mu zatím nasypala do mlýnka hrsť kávy, kterou on vždycky mlel. Sedal si s tím na nízkou stoličku opodál a odpovídal mezi prací k různým Kačenčiným dotazům po novinách ve vsi. Věděl o všem a všecko také kuchařce vyzvonil. Ona jej za to obdarovala pokaždé obkrouhlým hrncem kávy. —

Páter Bukovec rozsvítil lampu ve svém pokojíku, svlékl kleriku a usedl ke stolku, na němž bylo mnoho knih. Seděl a přemýšlel o událostech právě slyšených. Ale neshrnul si z nich v paměti obraz za obrazem, nýbrž oddával se jen výslednímu ze všech dojmu. A dojem ten byl zprvu truchlý a bolestný.

Cítil jasně, jakou tíži utrpení uložil život na ubohou Stázu a její matku. Kořil se velikosti toho utrpení. Stápěl se v srdce obou nešťastnic v nichž z hořkosti výčitek viděl klíčiti ponenáhlu kvítek naděje; a ta vzrůstajíc naplní za čas nitra jejich dojista libou vůní — vůní pevné víry a odevzdanosti v moc Nejvyššího.

Vždyť slyšeti jest ohlas té posvátné útěchy v kouzelném zpěvu Stázině, když rozléhá se prostorami chrámovými.

Vžil se veškerou duší v upomínky na ten čarovábný zpěv.

Chrám, o jehož stěny se odrážel, zdál se mu jako rozechvíván jásavou nebeskou lahodou, zdál se mu světlým, volným — pravým a velebným stánkem nejsvětějších obřadův. Zpěv ten rozněcoval i jeho srdce a v duši vléval mu oheň nejzbožnějšího nadšení. Jakási čistá, neposkvrněná síla rozlévá se z vln jeho, síla rozšiřující nitro a činící z chrámu opravdovou svatyni. Nikdy nepomyslil, co může takový dívčí zpěv! Veleba mše zmnohonásobuje se, je-li jím doprovázena. V něm jakoby andělsky čistá duše podávala se sama v oběť Všemohoucímu. A horoucnosť té duše klene zářicí most s kůru až k oltáři, u něhož on — kněz — koná posvátné obřady. Most ten spojuje jejich nábožná nitra — a jak slastné je to pojítko! Vždyť i v knězi hárá krev, krev dosud mladá, třeba již napolo v led stuhlá. A led ten rozehřívá neposkvrněný dívčí hlas. Jak krásné jest býti služebníkem božím a sloužiti mše v chrámě, v němž zpívá taká bytosť! Není-li to učiněný ráj proti pochmurné hrobce — které podoben jesť kostel, v němž není viděti než vrásky žen a holé lebky mužův!…

Takové a podobné myšlénky rojily se v černovlasé hlavě pátera Bukovce. —

Po snídaní vypravil se do školy na náboženství. Vyšel dříve, aby se mohl poohlédnouti ve vsi. Šel kolem Zemanovy chalupy, z níž právě vycházela Stázina matka, nesouc v zástěře potravu drůbeži. Shlédnuvši dosti z daleka kněze, pozdravila jej uctivě a počkala chvíli, až kus zašel. Pak přišourala se ke krmníku, v němž ozvalo se několik hladových hus, a nasypala jim přehrštli ovsa. Kaplan se ještě ohlédl a uviděl ji, ana zachází belhavě do síně, v níž posléze zmizela. —

Poněvadž měl ještě asi půl hodiny času, vyšel si za ves do polí. Ze silnice zahnul brzy v levo na úzkou mez, tvrdou korou sněhovou pokrytou. Šlo se mu po ní namáhavě. Zanedlouho vinula se v nenáhlý svah. Na něm začínaly Vosykovy pozemky. Když dostoupil nízkého pahorku, ocitl se proti rozsáhlé padolině — palouku to, v jehož středu leskla se nezamrzlá hladina jezírka. Pokročil k onomu jezírku. Nemělo více než deset metrů v průměru. Písčité dno bylo možno zříti skrze jasnou vodu. Bylať v jezírku čistá jako křišťál.

Páter Bukovec postál na břehu několik minut. Připadlo mu, že jezírko to jest propastí v níž potopilo se štěstí Zemanovy rodiny. Jakási nevolnosť jej pojala. Rozhlédl se kolem sebe — nikde živé duše na zasněžené mračné krajině. Vesnice ležela ukryta pod pahorkem a nebylo z ní viděti nežli štít Vosykova statku a kostelní věž.

Kaplan dal se vyšlapanými šlépějemi nazpět ke vsi. Došel ke škole udýchán a všecek zardělý. Byl již svrchovaný čas, aby zahájil vyučování.

Děti toho dne se ho nějak bály, neboť se ani neusmál — za celou hodinu co je učil. A dětem úzko kolem srdce, když učitel se ani neusměje! —