Mučenice/III.

Mučenice T. E. Tisovský
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 138–144. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po třech dnech vybídl přede mší kaplan kostelníka, aby zaskočil na kůr k panu učiteli.

„Řekněte že ho prosím, aby posečkal po mši sv. na hřbitově. Mám s ním něco vyjednat.“

Loskot odběhl. V sakristii zůstal kaplan se dvěma hochy — ministranty.

„Jak je rozkošno,“ kmitlo knězi maně mozkem, „těšiti se na ten každodenní zpěv! Avšak advent utíká, zbývá ho již sotva týden. Musím kantorovi navrhnouti, aby pustil se do nějaké slavné mše. Zpěvačku má tak znamenitou — již k vůli ní. Snad bude souhlasit, slíbím-li mu svou pomoc k přípravám…“

Po mši kvapil ku vchodu, vedoucímu na kůr. Poblíž něho, na místě matně ozářeném jedinou svítilnou, čekal naň učitel — s jakousi dívkou. Dojista Stázou Zemanovou. Neznal jí dosud. Byla velké postavy, jemné pleti, velikých očí. Jiného nemohl té chvíle rozeznati.

Učitel pokročil páterovi vstříc a pozdraviv jej, ukazoval na dívku, v zimní šátek zahalenou.

„Musím vám představit, velebný pane, svou pomocnici — ba svou pravou ruku. Bez ní byl by náš kostelíček smutný. Anastasie Zemanova, operní zpěvačka — —“

Učitel zasmál se vtipu svému srdečně.

Dívka se slabounce poklonila a šeptla cosi nesrozumitelného.

„Jsem tomu rád, že vás poznávám,“ řekl kněz měkce a stanul před ní samotnou. „Váš zpěv líbí se mně velice. A kdo vás tak výborně vycvičil?“

„Zde pan učitel vzal si se mnou práci, abych mohla zpívat v kostele. Je to teď mou jedinou radostí.“

Učitel muž asi čtyřicetiletý, větší postavy, vyschlý na kosť a kůži, ve bledých tvářích hustým vousem zarostlý, všecek se slovy dívčinými rozehřál. Bylť v sobě nezvratně přesvědčen, že jest nevšedního nadání hudebního. Mluvil vždy a s každým o sterých „možnostech“, které v životě jeho sice se nesplnily ale dostatečně vydaly svědectví, že jest hudebníkem ne právě obyčejným.

„Všecka česť, pane učiteli!“ obrátil se k němu kaplan. „Žačka zpívajíc hlásá chválu vaší výbornosti…“

„A dojista, velebný pane. Totiž neodpovídám k vaší chvalořeči, avšak Anastazie nebyla by poslední silou i na pražském jevišti. Vím o takovém případě, že jeden můj kollega, když jednalo se v létech šedesátých, abychom — on a já — vstoupili do svazku českého divadla — (škoda, že s toho sešlo později!) — přivedl s sebou do Prahy venkovské děvče, krásným hlasem obdařené — a dnes zpívá někde v Německu za úžasné summy peněz. Jindy zas — — inu pamatuji vůbec již kolik takových případův. Když jsem měl se stát na př. za svých mladých let varhaníkem u sv. Víta, požádala mě vynikající jedna zpěvačka — na jméno si už asi čtrnáct dnů ve dne v noci marně vzpomínám — abych ji provázel na umělecké cestě po Polsku a Rusku. Tehdáž vzala s sebou také nevycvičenou dceru jistého sedláka z východních Čech a cestou si z ní chtěla učinit řádnou pomocnici. Lituji do dneška, že mně tenkráte mé poměry soukromé nedovolily nabídku její přijati —“

„Podle toho, co pravíte, pane učiteli,“ přerušil jej kněz, „mohu doufat, že ve vás je dost podnikavosti a přidáte se zajisté k návrhu, jejž vám učiním. Přichystejme nějakou slavnou mši na hod boží!“

Učitel minoutku mlčel. Pak začal koktavě:

„A — ano — proč ne? Vždyť to dokážeme! Dokážeme, velebný pane! Všecka sóla odzpívá Stázinka… Což! Dokázali jsme již jinačí věci. Za mladých mých lét — —“

„Tedy si troufáte?“

„Nu ano. Připravíme slavnou mši.“

„A jak s hudbou?“

„S hudbou? Hm! To je choulostivé! Žijeme jen na vsi — svatá pravda! A co tady možno sehnat? Vrzaly a skřípaly.“

„Několik houslistů — šest jich dostačí.“

„Nu ano — ale práce s nimi bude. A Stázinku také musím vycvičit. Ale — mohl byste mi, velebný pane, pomoci. Sola se Stázinkou mohl byste nacvičit sám. Máte více času než já — —“

Ten návrh vítal kněz s radostí.

„Zdali bych jen dovedl?“

„I nebuďte skromným, velebný pane! Vždyť jsem vás slyšel onehdy hrát na piano páně farářovo. — Tedy souhlasíte?“

„Souhlasím,“ pravil kaplan polo učiteli, polo Stáze. „Ale není mně známo, pokud naše zpěvačka pokročila v notovém zpěvu.“

„Noty znám dost dobře,“ dívka odvětila. Byla na pohled zaujata těmi návrhy.

„A kdy bychom začali?“

„Můžete ještě dnes,“ mínil učitel. „Mám krásný exemplář kostelní komposice od jednoho ze svých dávných hudebních přátel. Opus ten si zaslouží důstojného provedení. Klavír svůj dám vám odnést do malého pokoje — ve velkém budu cvičit já své muzikanty. Přijímáte?“

„Tedy dnes! Odpoledne dostavím se do školy a naše zpěvačka přijde též. Přičiníme se, abychom hod boží oslavili velebně — —“

Pak se rozešli. Učitel do školy, kněz do fary a Stáza k domovu. Pod hřbitovem vstoupil jí do cesty jakýs muž a těsně k ní se přiblížil.

„Ah — to jsi ty, Vojtěchu! Celá se třesu, jak jsem se lekla…“

To řkouc brala se svou cestou dále.

„Odpusť, Stázinko, nechtěl jsem tě polekat,“ pronesl něžně Vosykův Vojtěch. Šel podle ní. „Ale proč tak utíkáš? Což nesmím k tobě ani slůvka promluvit?“

„Spěchám. Rozednívá se už a doma na mě čeká sterá práce.“

„A proč se neukážeš někdy ve dne, Stázinko?“

„Nemám ani chvilky pokdy. Víš, že je maminka churava a bídna na nohy. Musím všecko pořídit sama.“

„A směl bych k vám někdy přijít? Někdy odpoledne — na besedu?“

„Bože! — jak bys mohl! Vždyť jsme jenom dvě ženské — ke komu bys chtěl přijít! A potom — co bys si tím nadělal řečí. My jsme žebráci a ty takový boháč — —“

„Nemluv tak, Stázinko. Řekni, směl-li bych?“

„Ne — nechoď! Já se nikdy vdávat nebudu. Bylo by vše nadarmo…“

Zatím došli mezi jasany.

„Maminka už sama zatopila,“ řekla Stáza chvatně i rozběhla se k chalupě. Vklouzla jako had do vnitř a přirazila za sebou petlici.

„Co jsem ti zlého udělal?“ volal za ní Vojtěch vyčítavě. Stál potom sám drahnou chvíli na témže místě a zápasil se zbouřenými city.

„Což jsem já zavinil, že jsem pánem statku, jenž dříve vám náležel?“ trýznil se ve svém srdci. „Jaká je má vina při tom? Vždyť jsem ani doma nebyl — nevěděl jsem, co otec zamýšlí! A přece chci nahradit vše! Chci obě znova do statku uvésti. — A mám být odkopnut? — Z jaké příčiny?…“

Takové city hlodaly v jeho srdci. Byly podobny hořkému jedu, jenž rozlézá se do všech žil. — Odcházeje k domovu šeptal si znova a znova: „Což jsem já vinen vaším neštěstím? A proč mne tedy nenávidíte, chci-li otcův hřích napravit? Proč? Jakobych byl prašivcem, vyhýbáte se mně. Co jsem vám zlého učinil?“