Mučenice/I.

Mučenice T. E. Tisovský
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 125–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na dvoře Vosykova statku nad kostelem, povystrčil starý americký kohout hlavu z proutěné posady a hlučně zakokrhal. Třepetavý jeho hlas pronikl těžkou zimní mlhou a rozlehl se ve sterých koutech vesnice. Byla pustá tma, země pokryta ztuhlým sněhem a na nebi ani jediné hvězdy.

V minutce opětoval ranní hudec hřmotný svůj budíček. A hned potom na všech stranách probírali se z mrákot jeho druhové a odpovídali v různých toninách. Ponocný zahoukl do toho závodění před statkem představeného pátou hodinu.

Téže chvíle otevřel kdosi u Vosykových vrat úzká dvířka, vedoucí dolů ke kostelu, a ostražitě je za sebou přitlačil. Stanul okamžik, vyhrnul si límec u huňatého krátkého kožichu, a zasupěv pustil se sněhem do vsi. Jda zprvu dosti rázně, u hřbitovních vrat zvolnil krok a pak již zcela loudavě došel k silnici, probíhající středem vsi. Mezi hustě vysázenými jasany stála na pravo nízká chata s malou ohraženou zahrádkou před okny a otevřeným dvorkem po straně. K ní zaměřil.

Sníh mu chřestěl hlasně pod nohama. Přišed k mohutnému jasanu přitiskl se k němu a chvíli postál. Byl to muž mladý, vysoký, statný. Kníry se mu obalovaly v hustou jinovatku. Na nohou měl vysoké boty, na hlavě huňatou čepici.

Několika opatrnými kroky ocítil se u oken chalupy. Zaťukal nehty jemňounce na sklo. Pak naklonil ucho a naslouchal i nazíral se stejnou bystrostí.

„Stázinko! Slyšíš?“ ozvalo se zanedlouho v tmavé prostoře za okny.

„Ano — ano! Kolik je hodin?“

„Zdá se mně, že jsme hodně zaspali. Bude už jistě pět. — Je to s tou věčnou nocí! A bude tak, bože! — až do hromnic — —“

Mladý muž slyšel zřetelně tato slova. A pln nepokoje tiskl se ke zdi, nazíraje jen jediným okem do okna.

Pojednou se světnice matně ozářila. Ale slabý ten svit spůsobil mu přece křečovité chvění. Jen málo vteřin zůstal ještě na tom místě, načež odplížil se kvapně k silnici.

Přešel několikrát od budovy školní k nejzazšímu stavení vesnice, k židovu kupeckému krámu; nikde nebylo stopy po lidském tvoru. Jenom tu a tam zavrčel naň zpod vrat bdělý pes a jinde zazářilo v okně pravé rozžaté světlo. Konečně přeběhl mu přes cestu jakýs široký balík šatstva, nedav pozdravení.

„Je už čas, Loskote!“ volal za ním mladý muž. Chvatný chodec se otočil a vyhrkl rozpustile, takořka jedním dechem: „Ah — dobrýtro, Vojtíšku! Za koho tak pospícháš se pomodlit? — — Měli jsme večer brambory s podmáslím a tak jsem se toho s chutí nalupal, že bych byl teď spal do soudného dne. Ale žena se přece probudila — —“

„A kdo vám poradil ten znamenitý prostředek pro spaní?“

„Můj ty Tondo! To přijde samo! Dětem dávají odvar z makovic a já jím podmáslí. — Pospíším si, abych to brzy svolal — —“

V malé chvíli snesl se měkký hlas znovu s výšin zvonice. Nejdřív to bylo klekání, Přestav poněkud, ohlásil zvoník, a zároveň kostelník Loskot týmže zvonkem, že kostel se otevírá ke každodenní časné ranní mši. Bylo v adventě. —

Vosykův Vojtěch vstoupil prvý do kostela. Usedl do poslední lavice za sloup, o nějž opíraly se staré, zvetšelé máry. Mrazem roztřesen jektal skoro zuby. Dlouho trvalo, nežli vsunula se do vnitř prvá nábožná osoba. Byla to stařena kulhající na pravou nohu. Pokropivši se u dveří svěcenou vodou, ploužila se namáhavě celým kostelem až k oltáři, hlasitě se cestou modlíc; upřímná její slova: „Zdrávas, královno, matko milosrdenství, živote sladkosti…“ duněla v pusté a temné prostoře zrovna příšerně. Brzy zjevila se jiná žena větší a statnější. Vyšlapovala si po vápencových dlážkách jako forman a přišedši pod kazatelnu pozdravila poblíž oltáře klečící svou předchůdkyni hodně hlasitým: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

Pak přibyl podruh Mikulášek, jemuž v jeho dosti nuzné živnosti poslední čas nevalně se dařilo. Usmyslil si prosit o spomožení Pánaboha. Klekl na studenou podlahu oběma kolenoma a sepjav ruce z hlubokosti svého srdce vzýval Všemohoucího. — Brzy dostavila se též mladá hospodyně z Hulánkova statku, která pochovala před měsícem milovaného svého muže; zašla do první lavice před postranním oltářem a stajeně vzlýkajíc modlila se vroucně za drahého nebožtíka.

Tak uběhlo asi půl hodiny, nežli sešlo se nějakých třicet nábožných. Potom zazněl třikrát po sobě zvonek u sakristie a kněz kráčel k oltáři.

Mladý Vosyka pozvedl kvapně hlavu, kterou v jakémsi hlubokém přemýšlení chýlil. Srdce v jeho prsou hlasně se ozvalo.

S kůru nad ním zahlaholily varhany. A po krátké improvisaci páně učitelově vmísil se v jejich stíšený průvod lahodný dívčí hlas, plný měkkosti, pelu a čistoty. Prvé jeho zvuky rozptýlily se klenbami chrámu jako lesk skvoucího stříbra, jako paprsek slunce v pusté tmě. Každý si oddychl, jakoby dusící tíha jej opustila; byloť ve hlasu tom sladké kouzlo, snivé, důvěřivé nepoškvrněnosti, jásavý plamen hluboké oddanosti, opojivá vůně pevného doufání. Přítomným se zdálo, že naslouchajíce mu s myslí nadšenou, obcují modlitbě nejhoroucnější.

Mladý Vosyka tonul vždycky beze smyslů v čarovných jeho vlnách. Jak často jej slýchá! A přece práhne po zpěvu tom jako po klapce vody v nejpalčivější žízni. Slyše jej, jakoby vědomí ztrácel. Přeměněn v nehybnou postavu koupá se zanícenou duší na vzduchových vlnách, jím vzbuzovaných. A když zpěv ten utichne, probouzí se vždy jako z divokrásného snu, strmácen a velmi rozlitostněn. Málem, že se nedává do pláče. Připadá mu v té chvíli, že padl s oblačných výšin, na tvrdou bezcitnou zemi…

„To děvče zpívá jako anděl!“ pošeptala Doubravova výměnice svojí sousedce.

„Bůh jí dal ten hlas náhradou za všecko, oč přišla,“ mínila oslovená. „Však kdyby jim byl statek zůstal, jistě by v kostele nezpívala. A jak by to bylo bez ní smutné — —“

Ženštiny ty seděly as pět lavic před Vosykou. Ale šeptaly si tak hřmotně, že každému slovu rozuměl. Bylo mu sladkobolno.

„Eh mluvte si co chcete!“ pomyslil všecek rozteskněn. „Stázinka bude opět ze statku a zpívat bude přec. Ó, bude — o to se přičiním já! Adventu je už na krátce. V masopustě můžeme býti svoji. A budeme! Otec mně dává zcela svobodnou vůli — nuže — budu volit! Stázinku a žádnou jinou! Narodila se v našem statku — ať v něm také žije a umře…“

V tom již začínal nový verš mešní písně. Mladý muž nedomyslil — — naslouchal opět polo bez ducha.