Moderní básníci francouzští/Slova na břehu

Moderní básníci francouzští
Život	Slova na břehu	Toreador

Údaje o textu
Titulek:	Slova na břehu
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 220–222. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Co jako pochodeň můj věk propadá tmám,
      co skončen ves můj úkol,
co nyní lety juž se hrobu dotýkám
      a smutek žeň jen vůkol;

Co nebes hlubinou, o které snil můj vzlet,
      se nesou v nic a stíny
jak minulosti vír vzpomínky krásných let
      a krásné na hodiny;

Co nyní k sobě dím: Tak triumfujem’ dnes
      a zítra lží jsi zmýlen;
sám, smutný u moře jdu, kde ční skalin tes,
      jak ten, kdo dumá, schýlen.

A s hory přes údol zřím, kterak tísníce
      se proudy mořské kupí,
jak proudy mizí v dál pod spáry vichřice,
      jak rvali by je supi.

A vichr poslouchám, o skály moře ruch,
      tam člověk žne — zde v dumy
můj vhroužen srovnává pln těžké muky duch,
      co mluví se, co šumí.

A ležet zůstanu, jak leh’ jsem na pažit,
      jenž spoře břeh tu skrývá,
až luna zjeví se a začne chmurně snít
      svým okem, zkad děs splývá.

I stoupá, dlouhý svit plá skalní na stěně
      v taj, v prostor, ke dnu moři,
a my dva na sebe patříme upřeně:
      ta v záři a já v hoři.

Kam asi padly mi dny mladosti mé, kam?
      Kdo zná mne ještě tady?
Zda v zraku zdiveném jen paprsk ještě mám
      z těch dob, kdy byl jsem mladý?

Což vše mi uprchlo, jsem sám a sám zde v tmách?
      Volám — ach, marná touha!
Ó větry, peřeje, jsem pouhý dech též, ach!
      Ach, jsem jen vlna pouhá!

Což neuvidím nic, co měl jsem zde kdys rád?
      Ve mně se smráká temně
tou mlhou, jejíž proud hor schvátil rys, jak spad.
      Jsem duch, jsi hrob ó země?

Což vše jsem vyprázdnil: ples, naděj, lásky svit?
      I ptám se, čekám, toužím,
vše urny nahýbám, jen jednu krůpěj mít,
      po jedné jen se soužím.

Jak trpkou lítosť nám vzpomínka vynutí!
      Jak z všeho pláč nám klíči!
Jak Smrti chladna jsi při pouhém dotknutí,
      bran lidských černý klíči!

Jak sním, co vlnami kol větry zmítají,
      je vraští, honí v trysku…
Kol žárem léto plá a břehem zkvítají
      bodláky modré v písku.