Malý Robinson/VIII. Robinson a divoch

Malý Robinson Pavel J. Šulc
VII. Zachránění divocha	VIII. Robinson a divoch	IX. Plavba

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Robinson a divoch
Autor:	Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj:	ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 31–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinson dověděl se záhy, že nový druh jeho a přítel zove se Tabu, avšak změnil toto jmeno v Pátek. Ten pamatoval si záhy obyčejná slova a průpovídky a byl vůbec velmi učelivým. Robinson ho učil také stříleti. Z počátku padl Pátek při každé ráně na zem, jako by mrtev byl, až musil se Robinson tomu smáti. Lekání toto mizelo čím dále tím více a Pátek vycvičil se záhy v střílení, tak že mohl s pánem svým pustit se v střílení o závod.

Než uplynuly tři neb čtyry měsíce, byl Robinson s to hovořiti s Pátkem, jenž učil se řeči jeho velmi pilně.

Ovšem mnohá slova vyslovil někdy prašpatně aneb jich užil způsobem nepravým, tak že se tomu Robinson musil smáti. Konečně jal se vyučovati jej v náboženství.

„Kdo stvořil svět?“ tázal se ho.

Divoch se rozmýšel chvíli, načež odvětil: „Duch dobrý a zlý.“

Robinson vypravoval mu pak o Bohu, který stvořil svět a lidi, jež miluje a nechce, by se vespolek nenáviděli a pronásledovali; tím méně pak chce, aby jeden druhého pojídali.

Robinson se zhrozil nemálo, když uslyšel, že druh jeho účastnil se mnohokráte hostiny, jakou byl totiž pozoroval s vrcholku skály. Pokoušel se o to, vysvětliti mu, jak hrozné a šeredné jsou to činy a zdálo se, že to Pátek uznává a pociťuje. Slíbil také, kdyby se vrátil k svým rodákům, že by je zrazoval od činů takových.

Z rozbité lodi zachránil Robinson také bibli a té použil nyní, by učil Pátka čísti. Šlo to sice pomalu z počátku, ale když byl divoch pochopil první začátky a překonal první nesnáze, činil značné pokroky, tak že uměl za několik měsíců čísti. Za rok asi mohli spolu hovořiti dokonale.

„Odkud pak pocházíte?“ tázal se jednoho dne Pátek svého pána.

„Z daleké země, která nalézá se odtud k východu a slove Evropa,“ odpověděl Robinson.

„A kterak dostal jste se na tento ostrov?“ tázal se opět divoch.

Robinson vypravoval mu, jak se plavil po lodi, která se rozbila, a jak byl zachráněn téměř zázračně.

Pátek poslouchal vypravování toto s velikou pozorností.

„Kterak jsi sobě vykládal mou přítomnost na tomto ostrově?“ tázal se konečně.

„Myslil jsem, že veliký duch, jenž nazývá se Bohem, vás sem vyslal,“ řekl Pátek.

„Poněkud máš pravdu,“ odpověděl Robinson a jal se vykládati svému příteli, kterak Bůh řídí a spravuje celý svět a že nic se nestane bez jeho vůle a vědomosti.

Pátek byl jakožto divoch nezkušený, v mnohých věcech podobaje se děcku. Musil teprv nabývati zkušenosti. Tak se stalo v první době, že Robinson vařil něco v kotli a velel Pátkovi, by dal pozor, aby to nepřekypělo. Netrvalo to dlouho, voda počala vříti, což Pátek pozoroval s velikým udivením mysle, že nalézá se v kotli zvíře nějaké, jež dobývá se ven. Chvíli se na to díval klidně, avšak když voda prudčeji se vařila, sáhl do ní. Ale rychle vytáhnul zase ruku a počal jako šílený tančiti a řváti, a když přikvapil Robinson, by viděl, co se stalo, naříkal, že zvíře v kotli jej kouslo do ruky.

Podobné příhody sběhly se často v první době. Pomalu jen rozeznával věci neznámé a naučil se zacházeti s nimi a po roce uměl to asi jako jeho pán.

Robinson byl rád, že má tak řádného společníka a nenudil se již jako dříve. Mohl se s ním baviti a Pátek vypravoval mu mnohé příhody svoje.

„K severu odtud,“ jal se Pátek vypravovati, „nalézá se veliké množství ostrovů. Na jednom z nich jsem žil. Byli bychom žili spokojeně a šťastně, kdybychom nebyli musili se báti zlých sousedů, kteří bydleli ještě dále na sever a navštěvovali často náš ostrov. Obyčejně přicházeli jako zloději, by nás zabíjeli nebo unášeli, tak že jsme nebyli nikdy jisti. Dva mé bratry unesli a snědli a konečně došlo také na mne.

Jednou v noci rozléhal se pokřik: „Jsou tu!“ Chopili jsme zbraně a bojovali srdnatě. Avšak podlehli jsme konečně a já byl zajat. Jeden soudruh byl zároveň se mnou na tento ostrov dovezen, kde nás nepřátelé naši chtěli zabíti a snísti. Ostatní jest vám, drahý pane můj, známo. Sejmul jsem lýková pouta, když nepřátelé se zabývali s mým druhem a dal se na útěk. Když jsem uzřel vás, domníval jsem se, že vidím před sebou vyšší bytost a když jste vystřelil, soudil jsem, že jste sám hromovládce.“

„Máš posud otce?“ tázal se ho pak Robinson.

„Doufám, že posud žije,“ odvětil divoch.

„Nechtěl bys k němu se vrátiti?“

Pátek vrtěl hlavou.

„Já bych sice chtěl,“ pravil potom, „ale bojím se lidožroutů; také nelze mi opustiti tak dobrého pána.“

Robinson byl velice dojat touto příchylností a podal ruku svému druhovi.

„Nezbývá tedy nic jiného,“ pravil, „než abychom přátely tvé přeplavili sem. Ostrov tento je dosti veliký, by uživil sto lidí.“

Pátek uslyšev tato slova pocítil nesmírnou radost. Jako šílený tančil, jak vůbec činíval, když měl radost, pak vrhnul se k nohoum svého dobrodince a prolévaje slzy, objímal jeho kolena.

„O, to bude velmi krásné,“ zvolal, „když budou tu můj otec a moji příbuzní. Zbaví se tak chuďasové stálého strachu a budou žíti volně a šťastně, jako Pátek. Budou velice milovati náčelníka Robinsona, který jest tak dobrotivý a zachrání je před zlými lidmi od severu.“

„Vstaň, příteli,“ pravil Robinson, jsa rovněž mocně dojat, „úmysl svůj musíme bez prodlení uvésti v skutek a zbudovati loď.“

Pátek povstal a bylo ujednáno, že neustanou ve práci dříve, pokud nebude loď hotova a pokud nebudou příbuzní Pátkovi na ostrov dopraveni.