Malý Robinson/VII. Zachránění divocha

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VII. Zachránění divocha
Autor: Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj: ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 23–31.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Uplynuly tři neb čtyry roky. Robinson byl úplně zapomněl na divochy a nebál se jich více, jakož nedoufal, že bude někdy vysvobozen z nynějšího svého vyhnanství.

Velmi často vylézal na vrch skály, odkud se ohlížel kolem, zdali by neuzřel loď, avšak bylo to vždy marné, nikdy nespatřil ničeho.

Jednou, když vylezl po žebříku na skálu a kolem se ohledl, zvolal: „Loď, loď!“

Veliká loď plula nedaleko ostrova směrem k půlnoci. V prvním překvapení klesl na kolena, jsa dojat a rozčilen velice.

Potom se vzchopil a zvolal sám sobě: „Kterak oznámiti mám lidem na lodi, že tuto meškám. Musím zapáliti oheň na tomto vrcholku.“

Slezl tedy dolů, sebral seno a dříví a nesl je nahoru. Tak uplynula nejméně půl hodina, než vyšlehl plamen.

Robinson pohlížel úzkostlivě na loď. „Zdaliž pak mne zpozorují?“ mručel si. „Bože dobrotivý, obrať a zařiď tak jejich zraky, by poznali, že ubohý Robinson touží po vysvobození.“

Oheň se ztrávil, uhasnul a loď plula klidně dál a dále stávajíc se vždy menší, konečně zmizela zcela.

O, jak tu bědoval a naříkal ubohý Robinson!

Div si nezoufal, rval si vlasy s hlavy a málem byl by spadl s příkré skály. Uplynula aspoň hodina, nežli se náležitě vzpamatoval. Slezl zvolna dolů, vzdychaje ulehl a konečně usnul a zapomněl na všecky trampoty své.

Uplynulo kolik neděl, než Robinson zapomněl na radostné překvapení a trpké sklamání, jež byl zkusil na skále. Líce jeho nad tím vybledly, oči mu vpadly do důlků a jen pomalu zotavil se z toho zármutku.

K tomu přispěly valně nové a neočekávané příhody.

Když asi po půl letě zase jednou chodil po ostrově a nalézal se právě v lese, kde bylo sídlo holubů, v úmyslu maje zastřeliti jich několik, pohlédl náhodou skrze místo světlé na břeh.

O Bože, co tam uzřel! Kouř vystupoval do výše. Prozatím neviděl nic jiného, ani oheň neuzřel, avšak bylo na tom dosti, že spatřil kouř.

Ulekl se tak mocně, že sotva byl s to hnouti se s místa. Nohy mu nechtěly sloužiti. Po delší chvíli teprv se vzpamatoval tak dalece, že osmělil se jíti dále.

Uzřel nyní také oheň, kolem něhož sedělo asi dvacet divochů.

Nedaleko nich uzřel dva člunky, na nichžto divoši nepochybně připlouli na ostrov.

Poznav, že jemu prozatím nehrozí nebezpečí, odebral se oklikou co nejrychleji do své pevnosti.

Přišed tam počal konati přípravy k obraně. Svolal své kozy či lámy, zatarasil vchod, nabil pušky a vylezl na vrchol skály.

Tam ulehl na zem a pozoroval každé hnutí divochů.

Zachvěl se po celém těle při tom, co spatřil. Vlekli právě z člunů dva lidi. Byli to patrně zajatci, neboť měli ruce svázány.

Jednoho z nich hodili k ohni a Robinson poznal s hrůzou největší, že chystají se ho zabíti.

V tu chvíli podařilo se druhému osvoboditi se, neboť vzchopil se a dal se na útěk v tu chvíli, kdy nepřátelé jeho věnovali veškeru svou pozornost jeho druhovi.

Uzřevše to divoši vyslali dva muže, aby stíhali a přivedli nazpět uprchlíka, sami pak pokračovali v přípravách k hrozné pochoutce.

Robinson pozoroval s napjatou pozorností uprchlíka, jenž běžel do vnitř ostrova i zmizel v lesíku a za chvíli vyběhl z toho na druhé straně.

Konečně obrátil se ku břehu a podél toho běžel přímo k sídlu Robinsona, čehož tento se zhrozil.

Odhodlav se rychle sestoupil se skály, maje v úmyslu, stůj, co stůj, zachrániti uprchlíka.

Když byl dolů slezl, běžel směrem, odkud očekával příchod cizince, a netrvalo to dlouho spatřil ho na protějším břehu zálivu.

Uprchlík se zarazil uzřev jej; ale když spatřil stihatele své, vskočil bez dlouhého rozmýšlení do vody a plaval k druhému břehu, kde naň čekal Robinson ukryt v houští.

Oba divochové, jižto stíhali uprchlíka, objevili se též u zátoky; vrhli se do ní a plovali na druhou stranu.

Robinson pozoroval dobře jejich temné hlavy nad vodou a viděl patrně jiskrné po krvi lačnící oči jejich.

„Nyní mohu je poraziti nejspíše,“ zvolal Robinson vystoupiv, pušku maje v ruce, na břeh.

Oba stihatelé ulekli se nesmírně uzřevše ho místo uprchlíka. Když pak připlavali blíže, vystřelil Robinson. Jedna z obou hlav zmizela pod vodou a neobjevila se více; druhý divoch pak ploval dále.

Robinson zatím nabil kuli do pušky a když divoch vystoupil na břeh, střelil po něm a zastřelil ho. Potom obrátil se k zachráněnému, jenž na blízku ležel na zemi jako mrtev. Robinson přistoupil k němu, dotekl se ho a poznal, že žije, avšak viděl také, že má veliký strach, tak že s ním pociťoval útrpnost.

Bylo patrno, že ho divoch považuje za bytost nebeskou, která zasluhuje největší úctu.

Jako pes, jenž očekává bití, plížil se divoch k svému ochránci a položiv nohu jeho na šíji svou, dával tím na jevo, že uznává jej pánem nad svým životem.

Robinson mu pokynul, aby vstal. Divoch uposlechl a stál před ním s hlavou sklopenou ruce maje na prsou složeny.

Byl to jinoch asi dvacetiletý, tedy asi v stejném stáří s Robinsonem. Obličej jeho měl tvary pravidelné a jeho oko bylo krásné. Vzrůst měl štíhlý a pleť hnědou. Vlas měl na temeni spletený v cop, což vypadalo podivně; mimo pás kolem beder neměl jiného oděvu.

Robinson oslovil jej po anglicku, ale divoch vrtěl hlavou, dávaje takto na jevo, že ochranci svému nerozumí.

Pokynul mu tedy, by ho následoval a divoch mu porozuměl.

Divil se nemálo, když uzřel Robinsonovo obydlí, ve kterém bylo mu vše neznámým a cizím; pouze lámy znal.

Robinson mu dával znáti, že v této své pevnůstce se hodlá brániti proti divochům.

Uprchlík souhlasil s tím.

Chopil kyj a posuňky divoké prováděje, dával na jevo svou bojechtivost, při čemž oči jeho se leskly, jako žhavé uhlíky.

Z toho měl Robinson nemalou radost, doufaje, že nový druh bude mu statně pomáhati při hájení pevnosti.

Vylezl s ním na skálu, odkud pozorovali další jednání a konání divochů, kteří se zabývali hostinou a pro tu, jak se zdálo, zapomněli úplně na uprchlíka a jeho stihatele.

Zachráněný skřípal zuby, pohlížeje na svoje nepřátely, ukazoval na pušku a na divochy projevuje tím přání, aby Robinson vyslal na ně něco podobného, jako na plovoucí stihatele.

Při tom nadýmal tváře mysle, že střílení děje se foukáním.

Robinson usmál se vida posuňky soudruha svého a snažil se dáti mu znameními na srozuměnou, že by vystřelením přilákal nepřátely.

Divil se bez toho, že divoši, jak se zdálo, neslyšeli jeho výstřely a vysvětloval si to tím, že střílel na místě odlehlém.

Po skončeném jídle ulehli divochové a spali, načež vyslali dva druhy, aby hledali zmizelé.

Nyní nastávalo nebezpečí pro Robinsona, že bude vypátrán i dal znameními rozkaz svému příteli, by slezl do pevnosti a hlídal ji.

Oba divochové toulali se po ostrově a Robinson zaslechl dobře jejich volání, avšak nepřiblížili se v té míře k pevnosti, aby ji byli vypátrali.

Večerem vrátili se k druhům, jižto se chystali k odplutí.

Oheň vyhasnul, na břehu nastalo ticho, ale naši přátelé v pevnosti bděli celou noc.

Ráno časně vylezl Robinson na skálu, divochové zmizeli, nastoupivše v noci zpáteční cestu. Robinson slezl dolů a podal o tom zprávu druhovi, jenž svou radost dal na jevo tancem.

Byl to divoký tanec válečný, jímž divoch jevil radost svou nad odchodem svých nepřátel. Činil při tom posuňky, jako by zabíjel nepřátely své na tucty.