Malý Robinson/IX. Plavba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX. Plavba
Autor: Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj: ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 37–41.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Hnedle druhého dne počali oba přátelé nesnadnou práci, kterou si byli předevzali. Na břehu nalézalo se mnoho prken a trámů z rozbité lodi, avšak nebylo to snadnou věcí, zdělati z nich loď, v které by se mohli odvážiti na širé moře.

Pátek osvědčil při tom neobyčejnou schopnosť a tak se stalo, že práce dařila se výborně.

Znal také pryskyřici stromu, jenž rostl na ostrově, kterou uměle zasmolil všecky díry a skuliny člunu, který byl za několik týdnů hotov.

Potom musili zříditi uprostřed člunu stožár a plachtou jej opatřiti.

Na štěstí měli plátna dosti z rozbité lodi a stožár byl také hnedle zřízen.

Právě za dva měsíce byla práce hotova a loď byla připravena k odplutí.

Čekali pak na příznivý vítr, jenž by vanul od jihu, a když potom nastal dopravili do lodi rozličné potraviny.

Robinson opatřil kozy své a chystal se k odchodu.

Pravil Pátkovi: „Nuže, vydejme se na cestu ve jménu Boha, jejž požádati musíme za pomoc jeho.“

Divoch pak sepnul nábožně ruce a modlil se takto:

„Milý Bože, ty víš, v jaké bídě a strasti nalézají se moji rodičové a přátelé a že bych je rád zachránil. Pomáhej mi při tom a přispěj mi, bych je šťastně dopravil na ostrov k dobrému náčelníku Robinsonovi. Amen!“

Po této modlitbě opustili oba přátelé pevnosť a šli ku břehu, kde se nalezala loď. Netrvalo to dlouho že loď uháněla k severu. Pluli z počátku podél břehu; Pátek vesloval a Robinson pozoroval bedlivě pohyby lodi, pohlížeje zamyšlen na krásný ostrov, jenž mizel vždy více očím jeho.

„Jak jest krásný,“ mručel si.

Dostali se na širé moře; ostrov jim zmizel konečně zcela s očí; za to objevil se na severu ostrov jiný, na kterém nalezaly se vysoké hory.

Pátek znal ostrov ten velmi dobře. Radostně jmenoval druhu svému jednotlivě vrcholky a zvolal:

„Tam v tom modrém údolí nalézá se chýše otce mého.“

Ostrov stával se vždy patrnějším a již poznávali stromy. Pozorujíce pilně ostrov nedbali toho, že počasí se měnilo. Pátek si toho povšimnul první. Loď plula jen zvolna a plachta přilnula k stožáru, poněvadž vítr se změnil a vál od severu.

„Dostaneme bouřku,“ zvolal Pátek.

Robinson se ulekl a pohledl na oblohu, jež byla na severu silně zatažena.

„Ku předu, rychle, příteli,“ pravil, „budeme veslovati, a snad se nám podaří dříve než vypukne bouřka dostati se na ostrov.“

Pátek zavrtěl smutně hlavou. „Nejde to. Bůh to nechce,“ pravil.

Moře nabylo zatím jiné barvy, vyhlíželo příšerně šedé. Přátelé nepořídili veslováním ničeho a když vítr počal vanouti prudčeji, musili se vrátiti.

Oba pociťovali bol nesmírný vidouce se téměř u cíle a jsouce nuceni vrátit se. Loď hnaná větrem plula rychle, vlny počaly se valiti přes ni a nastalo veliké nebezpečí oběma přátelům.

Pátek držel pevně veslo, Robinson pak snažil se odstraniti vodu, jež do člunu vnikla.

Vítr stával se vždy prudčí a vlny větší. Náhle zlomil se stožár právě u prostřed a svršek sřítil se do moře.

„Jsme ztraceni, nepomůže-li nám Bůh,“ zvolal Robinson uleknut.

„Musí nám pomoci,“ zvolal Pátek. Bůh také pomohl vskutku. Několik hodin hnal vítr loďku před sebou až uzřeli oba přátelé na obzoru obrysy svého ostrova. Nyní pocítili novou naději v spásu. Vlny, jichž se báli nejvíce, nebyly již tak velké a loď vjela na břeh.

Praskala při tom hrozně a Pátek i s Robinsonem klesli. Záhy vyskočili na břeh děkujíce Bohu, že je zachránil. Vtáhli loď dále na břeh a spěchali do pevnosti, kde všecko nalézalo se v starém pořádku.

Pátek truchlil vzpomínaje si na rodiče, jež doufal záhy uzříti a obejmouti, kterážto naděje nyní byla zmařena.