Malý Robinson/X. Shledání

Malý Robinson Pavel J. Šulc
IX. Plavba	X. Shledání	XI. Příhody zachráněného

Údaje o textu
Titulek:	X. Shledání
Autor:	Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj:	ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 41–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinson těšil jak mohl zarmouceného Pátka slibuje mu, že podniknou cestu z novu, jakmile jen spraví člun a nastane povětří příznivé.

Uplynulo několik dní, nežli Pátek stal se opět veselým, jako býval dříve.

Šel jednou ráno ku břehu, by se podíval, co schází na člunu. Pouze stožár byl zlomen a ten dal se snadno nahraditi. Aby vyhledal k tomu nějaký vhodný stromek ubíral se k lesíku, jenž nalezal se na protější straně. Když vyšel na kopec zastavil se a zarazil. Pomalu pak shýbnul a plížil se dále, načež rychle pádil nazpět do pevnosti.

„Oni jsou tu, oni jsou tu!“ volal na Robinsona, jenž právě prohlížel pušky a nemálo se ulekl jeho pokřiku.

„Kdo pak?“ tázal se.

„Oni,“ odvece Pátek.

„Ale kdo to jest?“

„Lidožrouti.“

Robinson vylezl rychle na skálu, by se o tom přesvědčil a spatřil vskutku na břehu asi třicet divochů kolem ohně.

Tři čluny nalezaly se na břehu a divochové právě vlekli oběť svou k ohni.

„Pro Boha živého,“ zvolal Robinson, „toť běloch, Evropan! Musím mu přispěti ku pomoci a kdybych měl na to nasaditi vlastní život.“

„Vezmi dvě pušky a střelivo,“ velel mu krátce Robinson.

Pátek hleděl naň udiven.

„Snad se nebudeš zdráhati nešťastníkovi přispěti ku pomoci?“ tázal se Robison chopiv dvě pušky.

„O, ne,“ odvece Pátek, „ale mám starost o svého pána.“

Robinson vrtěl hlavou řka: „Životy naše nalezají se v rukou božských, pojď!“

To řka odešel z pevnosti a Pátek ho provázel. Plížili se k místu, kde tábořili divoši. Znajíce cestu výborně přiblížili se k divochům, aniž byli by tito něco pozorovali. Ukryvše se za křoví chystali se k vystřelení.

Robinson mohl pozorovati každé hnutí divochů. Viděl ohyzdné jejich obličeje, jiskrné zraky a spatřil též zajatce, jenž měl se státi obětí lotrů.

Byl to běloch v oděvu plaveckém. Jeho obličej byl hezký ač bledý, neboť věděl, že ho zabijou a snědí. Dva divochové, kteří ho přivedli z člunu k ohni, chystali se přeřezati jeho pouta, ostatní pak pohlíželi na to. Když byl prost zajatec pout, přistoupil k němu divoch, jenž měl v ruce kamenou sekeru. Zdálo se, že nastal ubožáku poslední okamžik jeho života. Sepjal ruce očekávaje smrtící ránu.

„Teď je čas,“ šeptal Robinson druhu svému.

Oba zaměřili pušky své.

„Pal!“ velel Robinson.

Rány zahoukly.

Jako blesk z čista jasna účinkovaly obě rány na divochy. Ti, kdož stáli, padli jako mrtví na zem a ti, kteří leželi, vyskočili. Nikdo z nich nechápal, co se děje. Za chvilku teprv nabyli znovu života. Pohledli na se, pak k nebi a položili ruce křížem na prsou.

Zajatý samoten jaksi tušil, co se stalo. Robinson viděl, že se vztýčil a pohlížel směrem, odkud zahoukly rány.

„Sem, příteli!“ volal Robinson.

Běloch uslyšev tato slova, běžel k lesíku. Vidouce to divochové, vzpamatovali se a někteří pustili se za ním.

„Pal!“ velel Robinson.

Zase dvě rány zahučely; stihatelé někteří padli; ostatní se zarazili.

„Sem, příteli,“ volal Robinson na uprchlíka, jenž byl právě vešel do lesíku.

Okamžení pohlížel cizinec udiven na své ochrance, načež chutě se chopil pušky, by se účastnil zápasu.

„Nesmíme připustit, aby divochové uprchlí,“ zvolal.

Při tom obořil se na divochy překvapené, kteří uzřevše jej, chopili se zbraně. Nastal boj krutý. Rána padala za ranou. Divoši podlehli účinkům střelné zbraně; asi osm jich uteklo do člunu a plulo rychle odtud, že záhy zmizeli.

Robinson přistoupil k druhému člunu. Sotva byl nahlédl doň, povolal Pátka, neboť uzřel v člunu zajatce, jenž spoután ležel na dně.

„Rozřízni pouta tomu ubožákovi,“ pravil Robinson, „zdá se mi, že má strach přede mnou.“

Sotva byl Pátek na nešťastníka toho pohledl, vykřikl radostně a počal skákati jako šílený.

„Toť otec můj,“ zvolal, „o, můj ubohý otec!“

Potom přiskočil k starci, přeřízl jeho pouta a donesl jej na břeh. Robinson zaslechl, že spolu pohovořili několik slov, načež Pátek odběhl rychle a vrátil se záhy, ale zvolna, poněvadž nesl vodu.

Stařec, když se byl napil, zotavil se patrně. Otec a syn hovořili potom spolu velmi čile a Robinson se domníval, že Pátek vypravuje otci svému, co byl zatím zkusil za ten čas, kde se neviděli. Stařec potom nepohlížel více bojácně na Robinsona, nýbrž vděčně a na konec podal mu svou vyzáblou chvějící se ruku.

Robinson obrátil se k bělochovi, který byl prohlédl lesík, zdali se tam neschoval nějaký Indián.

„Odkud pocházíte?“ tázal se ho.

„Z Gdanska,“ odvětil zachráněný. „Sluji Slavík a byl jsem plavcem na lodi anglické, jež vydala se na lov velryb.“

Robinson přivítal jej na svém ostrově a vyzval, by s ním se odebral do pevnosti.

Slavík podivil se nemálo, uzřev, jak ochrance jeho měl zřízené obydlí a vyjádřil se, že tu mohou odporovati i tisíci divochům, kdyby tito i měli pušky.