Malé příběhy starého pána/Vzdušné zámky

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Smutná paní	Vzdušné zámky	Setkání

Údaje o textu
Titulek:	Vzdušné zámky
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Těsně před Štědrým dnem počal padat sníh, vytrvale a tiše, kladl se na střechy měst i venkovské pláně stejnoměrně a měkce, přetvářeje tvář země v bílou, čistou a nepřehlednou plochu, dýšící klidem a svěžestí… A sypal se stále, mnoho hodin, až krása jím vytvářená počala se měnit v nebezpečí, jež zahlazovalo původní radostný dojem a vyvolávalo pocity vyhrůžné obavy… Vánoce zářily a svítily plamínky jeho hvězdic a smály se mraznými krystaly pod doteky paprsků slunce, které konečně prorazilo mraky, zbavivší se sněhové přítěže… Bylo bílo na zemi a modro na obloze, v ostrém, vonícím horském vzduchu zvonil smích a hlaholil zvuk lidských hlasů, které oživovaly a zaplňovaly stráně hřebenů a plochy údolí. Hory byly přelidněny, plny vzruchu, pohybu a života… Sjížděla po svahu horské louky v prudkém tempu zkušené lyžařky a byla by bezpečně sjela až do údolí, kdyby se jí nebyl připletl do cesty, zkříživ její dráhu… Narazili na sebe tak prudce, že nedovedli vyrovnat účinky srážky a vyryli hluboké brázdy v sypkém sněhu, do něhož se zabořili oba v současném pádu, provázeném jejím výkřikem… Leželi chvíli ve sněhu zmatení nečekanou srážkou a pak se snažili vzchopit a pokračovat ve sjezdu… Počal se omlouvat, hodlaje převzít zodpovědnost za to, co se stalo… Smála se rozdováděně, třeba si třela koleno, jímž při pádu nějak narazila.

„Bolí mne to trochu…“ řekla pak. „Snad bych se měla vrátit do chaty?“

„Sjedeme jen několik kroků k lesní proházené cestě a vrátíme se pěšky…“ navrhoval tázavě…

Přikývla souhlasně a sjížděli k cestě, po které, zbavivše se lyží, počali vystupovat k chatě, která nad nimi na horském hřebenu vysílala do čistého mrazivého vzduchu špinavý, horký výdech svého kouřícího komínu… Zavěsila se do jeho volné paže, a pomalu, chvílemi se zastavujíc, snažila se bez pokulhávání překonávat hladkost a nerovnost úvozu… Bylo zde temno, pod korunami stromů, ve srovnání s jasem volného prostoru sjezdové louky…

„Nepřestanu si nikdy vyčítat, budeš-li mít pokažený pobyt na horách…“ řekl po několika krocích.

„Nemáš si co vyčítat, zavinili jsme srážku oba. A ostatně bych si nic z toho nedělala, kdybych ty dva dny, co se mohu ještě zdržet, nemohla lyžovat… Stačí mi, budeš-li se mnou!“

Ani k ní nevzhlédl a také jinak nedal najevo vzrušení, které se ho zmocnilo po jejích slovech. Byla sice nečekaná, ale upřímná a prostá… Všechna její slova byla taková, a také její skutky byly takové…

Znal to všechno už dávno, ten stálý pocit přináležitosti k ní, ten živelný vztah, který měnil svoji vnější tvářnost, podle toho, jak ona ji formovala, zůstávaje v podstatě stále a vždycky týž… Vždycky se znovu přibližovala, aby se zase vzdálila, rozkolísaná, nerozhodná, stále se odhodlávající, pak zase znovu váhající, proměnlivá a přece zase jaksi stejná ve své důslednosti a nevyrovnanosti, ve které bylo všechno, i klad i zápor, možnost obojího i toho, co od ní dávno očekával i čeho se obával… Vždycky to takové bylo…

Ovšem musil připustit, že v poslední době se situace změnila… Jich poměr zvroucněl, jejich styky se staly pravidelnějšími a častějšími, bylo v nich mnohem více tepla a intimity… Jejím přičiněním… Pozoroval to již delší dobu, s opatrnou nedůvěrou, obávaje se náhlé změny, na které byl zvyklý. Její výzva, aby ji doprovázel na hory, způsob, jak se k němu po dobu výletu chovala, to všechno působilo mu jednak malou závrať naděje a touhy, jednak ho nutilo k energickému potlačování chuti rozletět se za představami, jež by se mohly ukázat planými a stát se jen budováním vzdušných zámků… Ta poslední její slova byla jen pokračováním čehosi, co mělo svůj začátek kdesi v nepostihnutelné minulosti a co mohlo být vyvrcholeno v každé z nejblíže příštích chvil…

Klopýtala po jeho boku do kopce, hovoříc tlumeným hlasem, jako by se bála, aby se její slova nerozezvučela v lesním tichu hlaholem vánočních zvonů.

„Ani jsem si nepředstavovala, že ten náš výlet bude tak milý a že se mi to všechno bude tak líbit… Teď už se nemůže pokazit, i kdybych si byla koleno opravdu poranila…“

„Cítíš bolesti?“ zeptal se účastně.

„A ani nevím… Snad… to uvidíme později. V žádném případě to nebude takové, aby ses musil tvářit starostlivě…“

„Já vím, že je to hloupé…“

„Není to vůbec hloupé,“ přerušila ho. „Milé to je od tebe, líbí se mi to a jsem ráda, že je to takové…“

Teď už ale nemohl mlčet… Zůstal stát a pohleděl jí do očí.

„Co vlastně se mnou zamýšlíš?“ zeptal se přímo a skoro se mohla domnívat, že v jeho hlasu bylo trochu podrážděnosti. Dívala se na něj udiveně i zvědavě zároveň. A ještě cosi jiného se chvělo v jejím pohledu, jakýsi stín nesmělé obavy či úzkostného zmatku, který se ani nesnažila utajit.

„Co zamýšlím? Jak se to zle ptáš?“ řekla potom, jako by se byla rozhodla, že bude jeho otázku považovat za obžalobu.

„Nechtěl jsem se zrovna ptát zle – ale nemyslíš, že bych měl i právo na trochu – řekněme – rozladěnosti?“

Jeho slova ji asi nepřekvapila, poněvadž odpověděla s pohotovostí, jež dokazovala, že ji nepřivedl do rozpaků. A odpověď vyzněla trochu jako omluva i prosba zároveň…

„Uznávám, že je na čase, abych vše vysvětlila.“

A teď se stala zvláštní věc, které nemohl porozumět… Ačkoli konečně přišla chvíle, na kterou dlouho čekal, ve které měla k němu promluvit tak, jak si dávno přál, pojednou se mu nechtělo – poslouchat. Zmocnil se ho divný pocit chladu a současně silné touhy, aby nemusil nic slyšet, právě teď ne… A jako by před jejími větami utíkal, vykročil rychle kupředu, takže mu sotva stačila. A začal překotně hovořit, neponechávaje jí možnosti, aby se vrátila k svému původnímu úmyslu. Nenaléhala a nesnažila se ho přerušit v jeho poněkud násilném úsilí.

Ani pak, když dosáhli chaty, nevrátili se k původnímu hovoru…

Až večer, když seděli jako obvykle u svého malého stolu a kolem nich zněl hovor a smích jídelny, náhle, jako by se oba byli rozhodli pokračovat. Její dlaň položila se na hřbet jeho ruky. – Znal ten teplý vemlouvavý dotyk, vyvolávající v něm pocit důvěřivého štěstí…

„Nechtěla jsem být nikdy zlá, ani rozmarná, ani nepravdivá,“ počala odpovídat na všechny nezodpověděné otázky najednou. „Nesnažila jsem se být nikdy jiná, než jsem právě byla… Nikdy jsem nic nepředstírala, nic jsem nezalhávala… Jen jsem se sama v sobě zmítala, věčně se zkoumala, stále hledala něco, oč se opřít, abych se přestala potácet… Věděla jsem o tobě, věděla jsem, nač čekáš, a chtěla jsem vlastně totéž, co ty… V tobě bylo všechno ujasněné – aspoň to tvrdíš –, celý tvůj vztah ke mně byl a je dle tvých slov naprosto zřejmý a jednoznačný… Já se stále trochu bála a pořád si trochu nebyla jistá… Pořád jsem čekala na chvíli, kdy budu bezpodmínečně musit přijít k tobě a říci ti, že celý můj dosavadní život byl omylem a že konečně jsem došla k pravému poznání, kde je moje místo a moje konečné zakotvení!“

Mluvila velmi klidně, snažíc se být srozumitelná a stručná. Nehledala slova… Bylo zřejmo, že všechno má uváženo a že opravdu ví, co chce.

„A ta chvíle nepřicházela…“

Učinila malou pomlčku a pak řekla docela tiše:

„Dnes vím, že nepřijde nikdy…“

Poslouchal nesmírně pozorně a soustředěně. Už se mu nechtělo, jako odpoledne, vyhnout se jejím slovům… Naopak přímo nedočkavě na ně čekal… Ale ten divný pocit chladu a vzdalování se něčeho, co mu bylo nesmírně blízké, přepadl ho znovu a neopouštěl ho… A zvědavost pociťoval, kdy zavalí ho vlna radosti a odnese všechny ostatní dojmy vyjma pocitu uspokojení nad dosněným snem…

„Ale vím také něco jiného… Že vůbec není nutno, aby přišla… Že to všechno, co mne zneklidňovalo a mátlo, nemělo ceny, že celé to moje čekání bylo romantickým blouzněním a malicherným hraním si s nemožnými a života vzdálenými představami o něčem, co je životem samým, co jsi chápal ty a čemu jsem zbytečně uhýbala já…“

Zase se odmlčela, aby hned pokračovala.

„Nebyl to cynismus, ani frivolnost, ani nedostatek morálky… Moje představy o lásce a o vzájemném vztahu dvou lidí byly naopak příliš vypjaté a nedosažitelné… Ale věřila jsem jim, ačkoli jsem si dost jasně neuvědomovala, co si vlastně představuji… A lidé – ty ostatně také, aspoň někdy – mi neprávem přisuzovali pohnutky docela jiného rázu a nerozuměli mi… Nechápali, že jsem jen nerozumná a marně hledající něco, co není…“

Ačkoli to znělo docela neuvěřitelně, věřil jí, třeba si uvědomoval celou nevěrohodnost jejích slov. Zdá se, že uhodla jeho myšlenky.

„Jsem si toho vědoma, že to, co mluvím, vypadá docela nepravděpodobně… Nechci se považovat za typ, ale domnívám se, že mnoho mladých žen mé generace jedná stejně jako já… A jsou stejně nespravedlivě souzeny…“

Vůbec se mu nechtělo vyvracet její tvrzení či domněnku, nechtělo se mu říci, že ženy, mladé ženy všech generací snily stejné sny a budovaly i bouraly stejné vzdušné zámky a bojovaly se stejnými stíny… Nechtělo se mu s ní polemisovat, vyvracet její slova, klást jí otázky, přesvědčovat a vyptávat se, pátrat po podrobnostech a – soudit… Snad to takové nebylo, jak říkala, snad se zase mýlila či rozmyslně líčila vše tak, aby vysvětlila svoje jednání, snad trochu ubírala nebo přidávala barev, podle toho, jak se jí to hodilo… To všechno bylo možné… A dokonce i pravděpodobné… Ale na tom všem v této chvíli nezáleželo, to ho tak příliš nezajímalo. Bude na tom záležet snad později… Pro ten okamžik bylo rozhodující, že přicházela k němu, přímo, bez oklik, sebevědomá a pokorná zároveň, už ne rozkolísaná, nedůsledná a zmatená, ale rozhodnutá a ochotná jít společnou cestou s ním, jenž na ni čekal dosud marně… Nemohl si hned na tu myšlenku zvyknout, bál se jí uvěřit, potřeboval se s ní jaksi smířit a uvědomit si její skutečnost. Proto, když se po posledních slovech odmlčela, řekl s jistou dávkou nedůvěry:

„Bude to zítra ještě pravda, co říkáš teď?“

Nebyla uražena… Jen se usmála, jako by mu chtěla dát najevo, že ho chápe, a pronesla jediné slovo:

„Vždycky!“…

Velké ticho naplnilo jeho nitro a zdálo se mu, že v příštích chvílích rozbuší se mu srdce hlasitými údery, jejichž prudkost bude nad jeho sílu… Seděl bez hnutí po jejím boku, pohlížeje do jejích očí a jeho prsty obejmuly pevně její ruku, která dosud spočívala na jeho… Nepromluvil…

Rozuměla mu…