Přeskočit na obsah

Malé příběhy starého pána/Smutná paní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Smutná paní
Autor: František Bořek-Dohalský
Zdroj: BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70


Seděli proti sobě na vysoké terase, chráněné skleněnou stěnou proti drsnému výdechu západu a hovořili o sobě i jiných, s klidnou rozvážností a nevášnivou účastí lidí, kteří viděli a zažili již mnohé a kteří se naučili dívat i žít…

„Nebylo to vždycky docela tak, jak jsem si to představoval,“ řekl starší obou mužů. „Ale konec konců prozatím není důvodu pochybovat o tom, že snad mnohé se ještě splní…“

„Mluvíš, jako bys účtoval a dělal bilanci,“ odpovídal druhý. „Nechtěj do našeho hovoru vnášet smutek a sentimentalitu…“

„Ani mě nenapadá… Nemyslím dosud ani na bilanci, ani na sentimentalitu…“

V tom okamžiku přecházela kolem nich vysoká, štíhlá dáma, s nesmírně ušlechtilým, měkkým výrazem v půvabné tváři, která by se byla jevila krásnou, kdyby na ní jako temný závoj nebyl ležel hluboký stín smutku… Starší z obou mužů, kteří sem zajeli, aby zase jednou po dlouhé době prožili společně několik dnů po řadě let, jež se položila mezi dnešek a mládí, prožité v přátelských trvalých stycích, zadíval se na ni dlouhým pohledem, který ona zachytila. Trochu zaváhala, její pohyb přerván byl na vteřinu náznakem možného zastavení, pak ale, jako by se byla rozhodla jinak, odešla zrychleným krokem.

„A přec musím se dotknout smutku,“ pokračoval starší, pohlížeje za odcházející, dávaje svému hovoru docela jiný směr.

„Viděl jsi dámu, jež právě šla kolem?“

„Viděl… Je krásná… Znáš ji?“ ptal se druhý.

Neodpověděl na poslední otázku přímo.

„Povím ti o ní malý příběh, zajímá-li tě to…“

Zdálo se, že druhý chce odpovědět novou otázkou, ale pak změnil svůj úmysl, naznačuje ochotu poslouchat.

„Život se někdy utváří tak nepravděpodobně a přivádí jedince k takovým situacím, že jsou důsledky z toho vzniklé každému nezúčastněnému a často i zúčastněným naprosto nepochopitelné a nesrozumitelné…“

„Začínáš ale ku podivu neosobně a všeobecně…“ namítal bezděčný posluchač.

„Budu pokračovat hned osobněji a méně všeobecně… Chtěl jsem jen říci, že často osud jednotlivce dopadne docela jinak, než by se dalo podle všech náznaků předpokládat… Ta krásná, smutná paní, která právě šla kolem, byla tím nejrozdováděnějším stvořením… Její vrozená živelní veselost vybuchovala co chvíli překotnými nápady, šířila kolem sebe náladu bujného, rozmarného mládí, trochu nezodpovědného a neuvážlivého, ale radostného a plného pohybu a vzruchu… Rozběhla se po životní cestě s dobyvatelskou chutí a zdravým, činorodým úsilím nějak se uplatnit a prosadit… Jak a čím, to si na počátku dobře neuvědomovala… A nevěděla docela jasně, kdy a kde naskytne se příležitost, jíž by se chopila a z níž by vytěžila pro sebe všechno, co mohla potřebovat… Věděla, že bude musit zkoušet a hledat… Nebála se jednoho ani druhého… Byla dokonce ochotna i strádat a trpět… Ale to asi nemyslila doopravdy, to jen tak říkala, poněvadž se jí zdálo, že to jaksi patří k věci… Začala se studiem… Bavilo ji to a znamenitě studovala… Pak ale najednou od toho utekla… Nějak jí to nestačilo… Nahradila studium tancem… Byla mladá, plna půvabu a hudebního rytmu… Nebyl to špatný nápad… Nebyl však také dobrý, poněvadž u něho dlouho nevytrvala… Vrhla se znovu na studium řečí a s tím spojené cestování… A kdesi v cizině se po prvé zamilovala do milého, zábavného, ale docela neodpovědného, skoro dobrodružného světoběžníka… Nevěděla dobře, co vlastně dělá, jakou má minulost a jakou budoucnost. Nebylo to tragické, ale nebylo to také povzbuzující – hned napoprvé… Byl to otřes, z kterého se vzpamatovala poměrně lehce, ale zůstal v ní z toho nepodařeného začátku erotického vývoje jakýsi zárodek nedůvěřivého, skeptického cynismu, který odkoukala od svého učitele pochybné životní radosti. Svůj první román ukončila návratem domů, trochu znechucena…

Zprotivilo se jí cestování i řeči… Pravděpodobný důsledek erotické kocoviny… Změnila předmět svého dobyvatelského úsilí a vrhla se na hudbu a zpěv…

S velkou energií a velkým odhodláním… Tvrdila, že tentokrát je to definitivní… Ale tak docela tomu sama nevěřila… Tím méně ti, které se snažila o tom přesvědčit… Zdálo se ale, že docela proti očekávání bude mít snad přec pravdu. Šla sice pomalu, ale znatelně k úspěchu. K docela malému, počátečnímu, teprve vlastně k zárodku úspěchu… Ale bylo to cosi, co mohlo být povzbuzením, vzpruhou a posilou…

Drsný náraz ji zastavil. Narazila – srdcem. Zase se zamilovala… Tentokrát to bylo horší… Hlavně mohlo to být horší… Byla vyspělejší, starší, zkušenější a vážnější. – Dopadlo to zase špatně… Dokonce o poznání hůře než po prvé… Kocovina byla větší, poněvadž citové poplenění důkladnější… Skepse a lehký nádech cynismu rozhodně sílil a tlačil se na místo přirozené původní životní rozjařenosti a zdravého optimismu… Ale nebyla ochotna ztrácet hlavu a oddávat se neplodnému smutku proto, že ji trochu bolelo srdce, že na rtech cítila hořkost, ve kterou se změnila původní sladkost polibků… Byla mladá, dosud svěží a dosud nepoddajná… Nechtěla myslit na bolest, uměla zapomenout na ošklivou příchuť zklamání a postavit se tvrdě nechuti, jež se jí zmocňovala a sváděla k odchýlení od nastoupené cesty… Nebyla zlomena, vzpamatovala se a byla zase rozdychtělá po činorodém životě a plna věřivé, rozjasněné životní radosti…

Posunula časem svůj úspěch o další kousek na vzestupné linii své dráhy… A potom přišlo znovu pokušení… Tentokrát v trochu změněné formě… V lepší a slibnější… Zamotala se do kouzla obdivných pohledů a slov, kterým – s počátku se bála důvěřovat, jimž pak uvěřila a jež ji ukolébala do jakéhosi blaženého polobdění a polospánku, ve kterém se krásně žilo – v touze i jejím uskutečňování. Neboť opravdu byla silně a žhavě milována… Cítila to, věřila tomu a byla šťastna… Dokonce velmi a uvědoměle… A nejen to… Byla účastna ještě čehosi jiného a nového… Byl zde ještě někdo, koho již dlouho znala a který se tu a tam objevoval v její blízkosti… Nenápadně a snad i neúmyslně… Teď se počal přibližovat častěji a s nezastíraným zájmem… Neviděla to – musil jí to říci… Byla tím trochu udivena, nepřemýšlela o tom ale příliš, poněvadž byla velmi šťastna svým rozkvetlým štěstím… Ale byla ochotna tomu věřit – i tomu – třeba ji to nevzrušovalo… Byla šťastná, mladá, plna výbojů a radostných vznětů… Kolem ní bylo plno záře a smíchu… Mohlo tak být, poněvadž byla střežena láskou dvou mužů, z nichž jeden směl po ní vztáhnout ruce samozřejmým pohybem vlastníka, kdežto ten druhý – ano, mohl ji milovat a směl jí to dávat najevo —. Líbilo se jí to… A ku podivu dosti dlouho…

Pak znenáhla počínala otvírat oči a přicházet k novému poznání… Ne právě příjemnému… Jako by se probouzela z dlouhého spánku… Počal se jí nelíbit vztah, který z ní učinil vlastnictví muže a počalo se jí nelíbit to, co dosud prožívala… Velké štěstí přestalo být štěstím velkým a počalo se jí zdát – neskutečným… A jednoho dne ho nebylo — Vyšlo najevo, že bylo omylem. Dosavadní vlastník nemohl však pochopit, proč včerejšek má být dnes – omylem… Bylo to všechno obtížné a trapné… Nebylo jí při tom veselo a ohlížela se po něčem nebo po někom, o koho by se opřela… Nebylo ale nikoho v dohledu…

Ten druhý, ten byl pro tu chvíli nedosažitelný… Byla – sama… Zapotácela se a cítila se nejistou… A zlobila se na toho druhého, že zde nebyl, že nevěděl o jejím zmatku… A on o něm skutečně nevěděl a také to netušil, že by ho byla velmi potřebovala. Neboť ona počala ztrácet hlavu… V té době také její úspěchy, které počínaly ji opájet a mohly jí být oporou – ji opustily… Všechno se proti ní spiklo… Nebylo nikoho, koho by se zachytila… Její rozbujnělá radostnost pohasínala, její rty přestaly se smát a stahovaly se v cynickou grimasu. Chtěla přemoci všechno, čím trpěla, a počala se o to pokoušet… Nevolila ale správnou cestu. Myslila, že ohlušováním a křečovitým hledáním opojení jakéhokoli druhu dojde osvobození… Mýlila se jako každý dosud, kdo šel touto cestou… Zabloudila… Cynická grimasa počala nabývat znenáhla smutného odstínu… Hladové srdce domnívalo se několikrát, že našlo, co chtělo… Samé omyly… Nevyznala se v sobě a nerozuměla lidem… Ale tolik věděla, že upadá.“

Do přestávky, kterou učinil při vyprávění svého příběhu, padla poznámka jeho posluchače:

„Pořád čekám, až se objeví – „ten druhý“ – zakročí a zachrání ji…“

„Ten se objevil a ještě než tak učinil, viděl, co se děje… Přišel ale pozdě… A zachraňovat nebylo co… Neboť nebylo nikoho, kdo by se chtěl dát zachránit… Viděl, že musí si ona pomoci sama, má-li být její ozdravění trvalé… Znal ji tak jako nikdo jiný a věděl, že nesmí k ní s domluvami a přesvědčováním… Nebyla by mu uvěřila a jeho námaha byla by bývala zbytečná… A tak kroužil kolem ní, obklopoval ji svou láskou a svou snahou přesvědčit ji o tom, že je zde, že nic se v něm nezměnilo, že je stále týmž. Byly chvíle, kdy mu už skoro uvěřila… Pak pojednou zase na všechno nějak zapomněla a znovu se dala uchvátit vírem, kterým byla zmítána… Toto vířivé kolotání, stálý zmatený spěch, úporné úsilí po činnosti, vzruchu, to vše byly opory a vzpruhy, ke kterým se utíkala, aby zabránila úpadku… A podařilo se jí najít povzbuzení.

Její úspěch se nejen vrátil, ale rostl… Šla rozhodně vpřed, třeba s neukojenou touhou a žíznivým srdcem… Ale na to nebylo času myslet a nebylo ani radno… Musila se snažit úspěch udržet a stupňovat. To je zákon, který nelze měnit… Před ním všechno musilo ustoupit. Na nic jiného nebylo času... A ozvalo-li se srdce příliš neodbytně a promluvilo-li mládí příliš důrazně, pak, nuže ano, pak rychle bez dlouhého uvažování, někde se našlo přechodné opojení, které nedávalo ničeho trvalého, leda vždy větší a větší ochuzování nitra a pustošení citu… Ale nebylo možno jinak, nebylo času a – potom později už ani chuti…“

Zase se odmlčel, jako by čekal na nějaké slovo od toho, který poslouchal zamyšleně, s pozorným zájmem, mlčenlivou a přemýšlivou účastí.

„A tak se stalo, co se musilo stát… Jednoho dne byla tak daleko, že měla trvalý úspěch zaručený… Podle všech lidských předpokladů mohla už jen pokračovat po vzestupné dráze své vzrůstající slávy… Nebyla dosud na vrcholu, ale bylo jisté, že cesta k němu je volná a bezpečná…

A toho dne usídlil se na její tváři výraz smutku, který jsi mohl na ní i dnes pozorovat… Poznala totiž rázem, když povolilo napětí, jež ji dosud ovládalo, že její nitro je zpustošené a otrávené, že všechno, co kdysi činilo z ní radostnou a rozjásanou bytost, všechny sny, naděje a touhy jsou jaksi vybledlé, ošumělé a opotřebované, že její uchvátaný život připravil ji každý hlubší a niternější vznět ducha i srdce, že všechno v ní je střízlivé a šedivé, neradostné a unavené… Ničeho se jí nechtělo, po ničem netoužila, na všechno bylo pozdě.

A jednou se stalo, že při jakési příležitosti přistoupil k ní malý hošík, který ji dlouho pozoroval a pak se jí otázal:

»Smutná paní, proč se pořád tak zoufale tváříte, udělal vám někdo něco?«

„Ten chlapec nevěděl, že jeho oslovení zůstane pro ni trvalým jménem… Říká se jí od té doby – smutná paní…“

Teprve teď pozdvihl naslouchající skloněnou hlavu:

„Věděl jsi, že zde bude?“

„Věděl.“

„Proto jsi trval na tom, abychom sem zajeli?“

„Bylo ti to snad nepříjemné?“

„Vůbec ne. Věříš tedy ještě ve splnění svého starého snu?“

Pokrčil rameny a řekl s neurčitým posunkem:

„Musím věřit – poněvadž chci žít!“