Malé příběhy starého pána/Poslední den v roce

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Po premiéře	Poslední den v roce	Smutná paní

Údaje o textu
Titulek:	Poslední den v roce
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Malá podzemní místnost byla posledního dne v roce plna hostů, kouře a hluku…

To všechno omamovalo a ohlušovalo každého, kdo vstoupil a marně se snažil pro sebe urvat nějaké místo… Seděl už delší dobu v rohu místnosti, zakrývaje svým tělem jedinou zbylou židli, kterou schovával pro tu, na niž čekal… Byl už na to čekání zvyklý, neboť čekal na ni vždy a všude, léta uběhla za toho čekání pro něho stejně bolestného jako nezbytného… Nedovedl si už svůj život představit bez té stálé, nedočkavé a přece s nekonečnou trpělivostí a vytrvalostí vždy znovu kladené otázky, kdy konečně přijde, aby už neodešla… Seděla v něm ta nutnost věřit v její příchod pevně zakořeněna, neodstranitelná a asi věčná… Bylo to až směšné, jak celý zájem upíral se k ní a jak jeho duch se stále obíral její představou… Byla poslední a první jeho denní myšlenkou, nebyla to žádná opotřebovaná fráze ani přehnaná smyšlenka, ujišťoval-li ji o tom… Jen nepochopitelná a jemu samému často nesrozumitelná skutečnost to byla…

Byl střízlivý, někdy až příliš střízlivý, podléhal snadno skepsi a často neměl daleko k cynismu… Nebylo mu dvacet let, nebyl prost životních zkušeností, uměl vychutnat radost a poznal i utrpení, znal ženy, věděl, co mohou dát a co obyčejně dávají, miloval je – s mírou, trochu jimi pohrdal a trochu je podceňoval… Nikdy nevěřil, že by mohly být účelem a středem mužského života. Ani ji, to svoje věčné trápení, nepovažoval za zázrak a nebyl zaslepený nesmyslným zbožňováním a milostným poblouzněním. Bylo to horší než adorace a bylo to víc než poblouznění. Potřeboval ji k životu, nemohl být bez toho nepostihnutelného kouzla, jímž ho opřádala, pro něž ani neměl jména a jemuž vlastně ani nerozuměl…

V zamyšlení ani nezpozoroval, že kdosi od vedlejšího stolu k němu přisedl. Všiml si toho právě ve chvíli, kdy postihl ji v otevřených dveřích místnosti… Zůstala stát na prahu a pohlížela do hustého kouře podivně mžikajícíma očima a s výrazem v obličeji, kterého u ní dosud neviděl. Pak ho zpozorovala a protlačila se k němu řadou těsně k sobě nastavených židlí a stolů.

„Přišla jsem pozdě… Nezlob se… A moc se na mne nedívej… Jsem opilá… vínem…“

Tvářila se nesmírně vesele a usedla k němu, naklánějíc důvěrně svoji rozkošnou hlavu k jeho rameni. Vzal ji za ruku, kterou ponechala v jeho, rozhlížejíc se kolem sebe.

„Myslíš, že je na mně něco pozorovat?“ ptala se v zápětí.

„Snad to nebude tak zlé… Kdybys to netvrdila, nepoznal bych to…“

„To říkáš, abys mne upokojil… Ale nemohu za to… Dali mi vína!“

„Kdo? Kde jsi byla?“

„Ale oni, víš, ti, co tam na mě čekají… Proto jsem se opozdila… Půjdeš tam se mnou?“

Líbila se mu ve své směšné zmatenosti…

„Tak počkej trochu, nevím kam a za kým mám s tebou jít?“

„Ale vždyť to přec povídám! Což mne neposloucháš?“

Zamyslila se nad právě pronesenými slovy a dala se nahlas do smíchu.

„Já jsem ale opravdu opilá… Všecko se mi to plete…“

Umlkla na chvíli a pak, pohlížejíc mu zblízka do tváří, počala překotně hovořit:

„Telefonovali mně,“ a jmenovala několik jmen, „že na mne čekají, abych rychle přišla, že mi mají něco důležitého sdělit… Chtěla jsem, aby to řekli hned, a vymlouvala se, že musím za tebou… To že nejde… Bude to prý hned hotovo a pak že půjdeme všichni k tobě… Já vím, že to nemáš rád, že chceš být vždycky se mnou sám… Ale nevěděla jsem, jak se vymluvit a tak jsem šla… Neměli mi co říci, jen vylákat mne chtěli… A pak mi všichni připíjeli… Ani jsem nepozorovala, jak mi víno stoupá k hlavě… Umluvili se na mne. A nepustili mne, dokud jsem neslíbila, že přijdu zpět… Učinila jsem to, abych se jich zbavila… Byli by jinak všichni šli za tebou a ty bys asi se byl zlobil? Na ulici jsem teprve pozorovala, že jsem opilá…“

Mluvila překotně, s častými pomlkami. Prohlížejíc roztržitě své okolí, upřela své rozveselené oči na onoho muže, jenž krátce před jejím příchodem přisedl ke stolu. Díval se na ni zvědavě a spokojeně zároveň… Zřejmě se mu líbili, on i ona. Bylo to patrno v celém jeho tučném obličeji i ve výrazu vyvalených, vínem zamlžených očí, které spočívaly zálibně na dvojici dle jeho názoru – milenecké…

„Ten váš chlapec musí mít těžký život,“ oslovil ji znenadání, docela neočekávaně. Ji to ale nepřekvapilo, byla v náladě, kdy ji nic nepřekvapovalo…

Proto také se zeptala s klidnou samozřejmostí:

„Proč myslíte? Snad k vůli mně?“

„Snad i k vůli vám,“ reagoval na její druhou otázku. „Ale to jsem teď nemyslel.“

„A co tedy? Povězte…“

„Ale od té chvíle, co sem vkročil, pozorují ho stále ony dvě dámy, co sedí na druhém konci místnosti… Má asi s ženskými starosti,“ vysvětloval spokojeně svůj dojem. Obrátila obličej směrem, který ji naznačil.

„Nedívej se tam tak nápadně,“ upozorňoval její „chlapec“…

„Proč bych se na ně nepodívala? Mohu na ně i ukázat, budu-li chtít!“

Kdyby ji nebyl držel za ruku, byla by tak jistě učinila… Chtěla svoji z jeho vyvinout, ale nepustil ji. Obrátila se úplně k němu a kladouc i druhou ruku do jeho dlaně, řekla skoro zamilovaně:

„A ty mne máš pořád rád? Jak můžeš milovat opilé děvče? Což se ti to neprotiví?“

Nemělo smyslu pouštět se do vysvětlujících rozhovorů. Nechtělo se mu vykládat něco, čemu by nebyla jistě porozuměla, ježto tomu nerozuměl sám… Ale viděl ji dnes takovou, jakou ji neviděl ještě nikdy a jakou ji pravděpodobně už nikdy neuvidí. Měla snad pravdu! Nebylo nic přirozenějšího. Sám se domníval, že měl vlastně pocítit určitou nechuť k ní… Ale necítil žádnou nechuť, ba ani rozladění ne… Bylo mu naopak nějak veselo, skoro dětinsky a uličnický radostně… Pořád se musil na ni dívat a vždy znovu si opakovat, jak je taková nemotorně a ztrnule směšná… Uvědomujíc si svoji rozjařenost, kterou mimovolně zveličovala, přeháněla také snahu ji maskovat… Taková bezradná a bezmocná mu připadala. Její rozjasněná tvář stávala se chvílemi rozpačitou a ustrašenou a její živé rty stahovaly se v podivný, docela nezvyklý úsměv, který byl napolo prosebný a napolo pohrdlivý… Byla to ona, poznával ji, ale jako by byla přijala z jakéhosi jemu neznámého důvodu odlišnou podobu… Nesmírně ho obveselovala svou nesmělou přítulností a plachou důvěrností, s kterou dávala najevo rozpaky nad tím, co se jí přihodilo. Opravdu nebylo lze ji odsuzovat, i kdyby byl schopen něco podobného zazlívat.

„Půjdeš se mnou k nim? Musím se za nimi podívat!“ vracela se tvrdošíjně k původní myšlence.

„Nějak příliš pospícháš?“ – a snažil se dodat svému hlasu káravého odstínu.

„Půjdeš se mnou?“ opakovala svoji otázku.

„Nepůjdu…“ řekl pak s úsměvem, ale rozhodně.

Zatvářila se uraženě a vzdorovitě a počala mu domlouvat hlasem rozlítostněného dítěte, kterému dospělí nechtějí splnit nerozumné přání… Poslouchal ji zamyšleně a pozorně… Ano, to byla ona, celá ona, jak ji znal již léta a jak ji jistě ještě léta bude znát… Milá, půvabná, žádoucí, všechno slibující, nie nedávající, se srdcem na dlani, poddajná, laskavá, plná upřímnosti a přímosti a přec – nezodpovědná, nespolehlivá, pořád něčím zaujatá, roztěkaná, trochu občas zdivočelá, jako by tím chtěla přemáhat rozervanost, vnitřní nespokojenost a neukojenost, kterou nikomu nechtěla ukázat a ke které se sama sobě přiznávala jen zřídka. Nebylo možno ji zachytit, ale stejně: nebylo možno se od ní odtrhnout… Všechny možnosti byly v ní utajeny, nic nebylo u ní vyloučeno… Mohla se rozhodnout pro určité řešení jisté situace, ale mohla také učinit pravý opak toho, co udělala. Nebylo lze nikdy od ní očekávat něco určitého a bylo těžko usuzovat podle známých předpokladů, co udělá… Byla nepostihnutelná, nelogická, zdánlivě zmatená a rozkolísaná…

A přec se mu zdálo, že všechno její konání a chtění směřuje k určitému cíli, že dobře ví, co chce, třeba se zrovna jemu s tím nesvěřovala. A kdo ví, zda vůbec někomu… Tak ji viděl a tak ji měl rád…

Povolil jejím domluvám a vyšel s ní na ulici… Zavěsila se do něho a pohlížela na něho s takovou oddanou něhou, že by jiného byla jistě pomátla tímto pohledem, který – jak dobře věděl – byl výrazem okamžité nálady… Tiskla se k němu s velkou přítulností někoho, kdo dává mu spontáně najevo svou náklonnost, opravdovou a jednoznačnou… Věděl, že by se klamal, kdyby chtěl z toho vyvozovat důsledky a přisuzovat jejímu hnutí zabarvení, jež by sice přiblížilo splnění jeho touhy, ale bylo nepravdivé…

A tak šel mlčky vedle ní, poslouchaje její slova, překotná a veselá slova, mladého, bujného stvoření, jež bylo s ním spojeno živým chtěním jeho touhy a které mu přec unikalo, vždy unikalo, nebráníc se jeho prahnutí, nedávajíc se však jím stejně zmámit a upoutat… Patřili k sobě tím, že on ji miloval a ona o té jeho lásce věděla… Bylo to divné, ale bylo to takové, a jemu a snad ani jí se to nezdálo ničím mimořádným a zvláštním.

„Tak tady už jsme,“ přerušila se pojednou a zůstala stát. Chvíli váhala a pak řekla:

„Já vím, že se mnou nepůjdeš, žes to nemyslil doopravdy…“

„A ty – ty tam musíš?“ zeptal se, neodporuje jí.

Chvíli jako by váhala a potom odpověděla ku podivu tiše:

„Nemusím — ale půjdu…“

Zdálo se mu, že čeká na jeho přemlouvání. Hned se ale vzpamatoval… Bylo by to marné a nepříjemné jemu i jí…

„Tedy na shledanou – šťastný Nový rok…“

Políbil ji na ústa.

Zachytila jeho polibek svými rty a podávajíc mu obě ruce, přála mu vzájemně:

„Mnoho štěstí – pro nás oba!“

Díval se za ní, jak vešla do otevřeného průjezdu domu a násilím odvrátil své myšlenky od posledních jejích slov, která jistě neznamenala nic…

Jen staré trápení v novém roce…