Malé příběhy starého pána/Setkání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Setkání
Autor: František Bořek-Dohalský
Zdroj: BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70


Třeba bylo léto toho roku tak deštivé, studené a nevlídné, že se zdálo být vlastně pošetilostí opouštět město a hledat osvěžení na venkově, octl jsem se přec v horách, kde ten déšť měl nějakou jinou příchuť, a kde mlhy občas se rozestoupily, aby daly zasvítit modré obloze, na níž se aspoň na několik hodin ukázalo slunce. Denně jsme je všichni čekávali a každý se snažil využít příznivého okamžiku a ulovit trochu tepla jeho paprsků…

Vyšel jsem z chaty a div jsem neupadl přes zavazadla, umístěná těsně za dveřmi… Chtěl jsem začít dělat povyk, neboť v takovém zamoklém létě všichni lidé jsou nevrlí a vždycky ochotni k projevům nespokojenosti. Jen dáma, jež stála v bezprostřední blízkosti nešťastných zavazadel – pravděpodobně jich majitelka – zůsobila, že jsem odcházel mlčky, spokojiv se pouze pohledem, který jsem na ni upřel a který měl být zuřivý. Ale nebyl, protože zuřivost byla rázem vystřídána zvědavým zaujetím…

Po celé tři hodiny, co jsem se potloukal po lese, vzpomínal jsem, kde jsem tu tvář již spatřil… Právě asi přijela, neboť dosud jsem ji nepozoroval. Určitě jsem ji musil již jednou někde vidět, a sice při nějaké mimořádné příležitosti, nebo za nějakých zvláštních okolností, že utkvěla tak nesmazatelně v mé paměti… Marně jsem se namáhal… Nebylo možno vyvolat oživující záblesk vzpomínky.

Když jsem se vracel, zaměstnávaje se stále v mysli touto hádankou, viděl jsem ji, jak přichází volným krokem proti mně… A rázem jako by byl někdo rozžehl přede mnou prudké světlo. Viděl jsem hřbitov, hroby, pak jeden hrob, na němž ležela kytice konvalinek a od něhož odcházela mladá žena… Byla to určitě ona – teď už jsem se nemohl mýlit – musila to být ona —. Sám jsem si ani neuvědomoval, co dělám, když jsem k ní přistoupil, abych ji oslovil.

„To jste byla vy, co jste mi poslala listiny starého pána?“

Chvíli na mne pohlížela – ne překvapeně –, ale nechápavě.

„Starého pána?“ ptala se pak udiveně.

Ovšem nemohla vědět, že se mu tak říkalo, nestýkala se s nikým z nás, kteří jsme se s ním znali… Několik slov stačilo k vysvětlení…

„Teď už vím, kde jsem vás viděla,“ řekla pak, vzpomínajíc stejně jako já na první naše potkání.

„Jsem velmi rád, opravdu, že jsme se setkali… A odpusťte, že tak neobvyklým způsobem se seznamuji.“

Mávla rukou a usmála se:

„Známe se přec už dávno… A hlavně vy asi znáte mne… Aspoň si to myslíte,“ dodala s novým, klidným úsměvem. Porozuměl jsem hned, co myslí. Moje otázka byla sice zbytečná, ale zeptal jsem se přece:

„Četla jste, co mi starý pán poslal?“

Přisvědčila.

„Věděl o tom, že jste to četla?“

Znovu přisvědčila.

„A mluvila jste s ním o tom?“

Po třetí přikývla.

Nechtěl jsem hned při prvých slovech být příliš náročný, ale viděla asi můj živý zájem a řekla sama:

„Protože vás on učinil svým důvěrníkem, nevím, proč bych vám příležitostně nepověděla to – co on už vám nemohl říci…“

Spokojil jsem se s tímto druhem slibu a čekal, až se naskytne vhodná příležitost. Byla to opravdová zkouška trpělivosti, protože moje zvědavost byla neobyčejná už pro ten velký zájem, který jsem svého času choval k starému pánovi. Znal jsem mimo to jeho malé příběhy a hořel jsem touhou poznat ženu, která byla jich inspirátorkou…

Viděl jsem ji denně, mohl jsem ji pozorovat a srovnávat s tím, co jsem o ní četl… Mohla být vším tím, čím byla v povídkách starého pána a ještě ovšem vším jiným. Bylo to zvláštní… Nikde ji blíže nepopisoval, nikdy výslovně nenapsal o ní nic, co by bylo mohlo vyvolat o ní určitou, přesně vymezenou představu… A přec ji asi charakterisoval velmi výstižně, protože jsem ji úplně jasně poznával jako hrdinku každého jednotlivého toho malého příběhu. Žila tak živá a pravdivá v jeho představách, že stejně živě a pravdivě přešla do jeho líčení. Vyvolal jsem si v paměti obsah jeho vyprávění a musil jsem připustit, že nemohl se týkat nikoho jiného než právě jí, kterou jsem viděl chodit, mluvit, jednat, tak, jak to činila ona bezejmenná a neživá dosud představa, jež se před mými zraky měnila z fantomu v bytost živoucí a tělesnou.

Jednoho večera přisedl jsem k jejímu stolu a řekl jsem jí všechno to, o čem jsem v posledních dnech přemýšlel.

„Musil to být opravdu nesmírně živelný vztah, který ho poutal k vám,“ dodal jsem pak. „Každé jeho slovo to dokazuje… Ale promiňte, dotýkám se něčeho, po čem mi nic není…“

Mávla rukou a dívala se zamyšleně, kamsi mimo mne, jako by za mnou viděla někoho jiného… Věděl jsem, že v nejbližší chvíli promluví… Nemýlil jsem se…

„Víte, že jsem u téhož stolu seděla – se starým pánem onoho zimního večera, kdy jsem se mu zpovídala?“

Ani jsem nebyl příliš překvapen jejím sdělením. Dokonce se mi zdálo, že jsem něco podobného předpokládal a že jsem pořád v podvědomí její zdejší pobyt spojoval s nějakou událostí, jež se týkala také jeho.

„Sem jsme si vyjeli tehdy na lyže… Byl to náš poslední výlet… První a poslední…“

Trochu se zamlčela, jako by uvažovala, jak pokračovat. Pak řekla odhodlaně a s přímostí až drsnou:

„Abychom si rozuměli: jeho milenkou jsem nebyla nikdy…“

Dobře, že to řekla, poněvadž v tomto případě bychom si opravdu nebyli rozuměli… Můj obličej asi prozrazoval překvapení nebo podivení, které jsem nedovedl tak úplně potlačit. Nevěnovala tomu očividně valné pozornosti… Byla zahloubána v sebe a zadívána kamsi mimo nás… Mluvila sice ke mně, ale zdálo se mi, že vlastně povídá hlasitě sama sobě to, o čem dosud jenom vždycky přemýšlela.

„Mohla jsem jí být – nebylo vlastně důvodu, proč jsem se jí nestala —, ale nedošlo k tomu, poněvadž – poněvadž —, no zkrátka, nestalo se to… To se tak někdy v životě přihodí – ohlédněte se kolem sebe a uvidíte častěji, než se vám zdá, že se neuskuteční věci, jichž zhmotnění se vlastně nestaví docela nic v cestu. Ovšem ten večer tady byl by asi dal celému našemu vztahu docela jiný směr… Ale právě tehdy už se před ním rozepjala studená náruč tmy, ve které pak utonul…“

Trochu se odmlčela – ale pak pokračovala.

„Starý pán – už jsem si také zvykla na to označení – byl vlastně dvojí člověk. Bylo v něm cosi radostného a povznášejícího, co dával lidem, a cosi ponurého a skeptického, co si nechával pro sebe… Dlouho jsem to nepochopila a úplně mi to vlastně ozřejmila teprve jeho smrt a to, co mi řekl bezprostředně před tím, než umlkl navždy. Byl to zkušený, vědoucí člověk, který dovedl být při veškeré své měkkosti a lyrické citovosti neobyčejně tvrdý a bezohledný, domníval-li se, že toho je potřebí. K lidem býval takovým zřídka, k sobě vždycky. Ale měl rád život, to byla jeho vlastnost hlavní, měl rád svět, tuto zemi, lidi, ne nějak blouznivě, jako snílek a fantasta, ale jako střízlivý muž. A ženy měl rád… Celý svůj život je měl rád…“

Při posledních slovech vrátil se její pohled z dálky, kde dosud bloudil a utkvěl na mé tváři. Usmívala se jako ve vzpomínce na něco příjemného.

„Myslil jsem,“ prohodil jsem mimovolně, „že nebylo pro něho žen mimo – vás!“

„On to myslel také… Ale já tomu tak docela nikdy nevěřila a ještě dnes jsem přesvědčena, že jsem se nemýlila…“

Nezdálo se mi to nijak pravděpodobným.

„Já vím, že pochybujete… To je proto, že jste ještě pod vlivem jeho sugestivního vyprávění. Znám dobře ty jeho příběhy, tak, jak se udály i tak, jak byly napsány… Neboť v tom právě je veliký rozdíl… Ovšem, že jsem to vždycky já, ale nejsem to jenom já… V každé té malé historce je něco, co se přihodilo mezi námi dvěma… Někdy je to věta nebo kus hovoru, jindy poslaný dopis, nebo skutečná příhoda… To jsme skutečně my dva, já a on… To ostatní ale, čím to jádro je obklopeno a zahaleno, to už nejsem já. On to snad je vždycky… Nevím to, ale domnívám se tak, a některá z žen, které byly přede mnou a možná i vedle mne… Říkám: možná, poněvadž o žádné nevím… Ale jedno vím zcela jistě, že ta možnost tady vždycky byla…“

„Nemohu tomu věřit, všechno, co psal, zní tak pravdivě,“ namítl jsem, přerušuje ji.

„Je to také pravdivé – všechno je to pravdivé –, to hlavní i to vedlejší. To je právě on – se svou žhavou bezprostředností a silou projevu. Já vím, že já jsem byla hlavní osobou celého citového jeho zaujetí… Ale jedinou nikoli… Asi to byla moje vina, že jsem se jí nestala… Ale jsem také jista, že tím předmětem své touhy a svého bezvýhradného zaujetí mne pro sebe stvořil. Řekl si to, přesvědčil sám sebe o tom a držel se této fikce tak houževnatě, že se pro něho stala pravdou… Až vám jednou budu vyprávět o poslední rozmluvě s ním, snad tomu porozumíte… Měla jsem ho ráda – byla to opravdu velká sympatie, co mne k němu hnalo… Byl by se dočkal toho, co chtěl, ale svým skonem unikl uzrání toho, co očekával… Byla jsem svobodné, potřeštěné, často zmatené děvče, byla jsem také všechno to ostatní, o čem on píše a co mně přisuzuje. Jeho příběhy jsou pravdivé – v zásadě, ne v podrobnostech… Líčí, rozvinuje a dokončuje náběhy k událostem, které se neudály… Ale mohly se přihodit…“

Odmlčela se a neměla už asi v úmyslu pokračovat.

„Zmínila jste se o jakési poslední rozmluvě se starým pánem…“ pokusil jsem navázat na jedno místo z jejího vyprávění.

„Ano, povím vám o ní… Bylo to v sanatoriu, kde jsem jej skoro denně navštěvovala.“

Snad by se byla znovu rozhovořila a byl bych se dověděl hned, co jsem uslyšel od ní po kouscích později a úryvkovitě, a co bylo vlastně posledním příběhem starého pána… Ale doručili jí telegram, po jehož přečtení povstala.

„Musím se hned postarat o pokoj. Telegrafuje mi můj muž, že přijede zítra ráno.“

„Vy jste se vdala?“ zeptal jsem se – uznávám – docela hloupě.

„Ano… Což je to něco tak neobyčejného?“

Nečekala na odpověď, kterou jsem také nemínil dát… Díval jsem se za ní, jak odcházela a nemohl jsem si pomoci, zazlíval jsem jí ty její vdavky… Zdálo se mi, ať říkala cokoli, že to byla křivda, které se dopustila na starém pánovi…