Malé příběhy starého pána/Poslední příběh starého pána

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Setkání	Poslední příběh starého pána	Epilog

Údaje o textu
Titulek:	Poslední příběh starého pána
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Sanatorní pokoj držel starého pána v zajetí od té chvíle, kdy ho přivezli z hor, po náhlém prudkém záchvatu choroby, která již dlouho podkopávala jeho životní sílu, třeba o tom neměl tušení. Okamžitá operace slibovala mu možnost nového života, třeba jeho zotavování se nepříjemně a proti všemu očekávání protahovalo. Nebyly to zvláštní komplikace, jen samé zdánlivě nepatrné poruchy, jež překvapovaly lékaře svým neodůvodněným vznikem a nevysvětlitelným trváním… S počátku byl netrpělivý, útočil na lékaře otázkami, dožadujícími se stále jedné odpovědi… Pak ale vyrovnal se se svou netrpělivostí a dopracoval se obvyklého klidu, kterým byl cele proniknut ve dnech svého zdraví a z něhož jej dočasně vyšinula výjimečnost onemocnění… Nebylo mu smutno a necítil se osamělým. Odpolední návštěvy přátel budily dojem normálního společenského styku z dob minulých. Dopoledne bývalo ale u něho klidno… To přicházeli lékaři se svými dohady, prognosami a útěchami, a to přicházela také ta, jež ho sem přivezla a jež pak mu přinášela denně své úsměvy a s nimi sliby příští radosti. Jako by choroba a operace byla postavila jakýsi mezník do jejich dosavadních styků… Cosi se změnilo, nastalo jiné údobí vztahů mezi nimi, něco nového a docela neobvyklého zdálo se růst z prostředí sanatorních stěn, v ovzduší nemoci a léků. Proměňovala se před jeho očima, které se pojednou počaly na ni dívat docela jinak než dosud…

Jeho nesmírné, výlučné, citové zaujetí počalo měniti svoji barvu i svoji intensitu… To od oné chvíle, kdy pojednou, docela znenadání a bez vnějšího důvodu, blesklo mu hlavou poznání, že asi už nikdy nevyjde z tohoto pokoje do volného prostoru světa živých, zdravých lidí. Odkud tato myšlenka přišla, nemohl si uvědomit… Jen to věděl, že to souvislo s ní, která seděla tehdy u jeho lože a rozvinovala před ním zářivou perspektivu společné příští cesty na jih, kde měl dovršit své uzdravení… A právě v té chvíli, kdy si uvědomil změnu celého života, který se před ním rýsoval, napadlo ho, že to všechno budoucí dění je neskutečné, odsouzené k nezrození, poněvadž je – pozdě, neodvolatelně a nezadržitelně – pozdě… A po prvé v jeho životě, proti lásce plné pohybu, vzruchu a možností, objevil se před jeho duševním zrakem nehybný, temný, všechny možnosti vylučující stín – smrti. V téže chvíli započal v jeho duši onen proces, který proměňoval ji a všechno, co souviselo s ní a s životem, neboť ona byla pro něho ztělesněním života, ba životem samým… A tehdy to také bylo, kdy pojednou uprostřed jejího vyprávění a dělání plánů, zdánlivě bez vší souvislosti, prohodil zamyšleně, snad si ani neuvědomuje, že cituje:

„Roxano, umru, vím…“

Dívala se na něho s neskrývaným překvapením, poněvadž se jí v té chvíli zazdálo, že ta slova jsou naprosto případná a vůbec ne pathetická nebo sentimentální… Ovšem, že jim nevěřila a vylučovala možnost toho, co naznačovala. Považovala je však za úplně přirozená v prostředí, z něhož vyrostla… Překvapena byla jen tím, že on, zdá se, cítil stejně jako ona sama.

Ta chvíle pro ni přešla beze stopy, v něm ale utkvěla a nabývala znenáhla pevných obrysů přesvědčení… Nikdy předtím, ani ve dnech plného zdraví, ani v poslední době po operaci, nemyslil na smrt. Snad tu a tam bleskla mu hlavou tato ponurá budoucí jistota, ale to bylo jen tak cosi přechodného, nad čím se nikterak nepozastavoval a co se mu nezdálo ani blízkým, ani pravděpodobným… Až teď a právě ve chvíli, kdy mluvila o novém životě, po kterém léta toužil, pojednou nemohl uvěřit v uskutečnění toho, o čem mluvila, a když pátral po důvodu své nevíry – přepadla ho myšlenka na smrt…

A neopouštěla ho již…

Nevěděl proč, ale byl přesvědčen o tom, že jí neunikne. Obcházela stále kolem, přibližovala se k němu denně těmi vždy znovu se opakujícími malými poruchami, jejichž vznik nebylo lze vysvětlit, leda tím, co tušil on sám a co ostatním zůstávalo utajeno. Zavzpomínal na onen osudový večer v horské chatě, kdy zpovídala se mu ze svých zmatků a vzdávala se jeho touze, onen večer, kdy nečekaný, prudký záchvat jeho choroby potrhal předivo snů a vrátil je oba drsné skutečnosti života, který v oné chvíli choval se k nim opravdu nemilosrdně. Uvědomoval si onen zvláštní pocit chladu, jenž se ho tehdy při jejích slovech zmocňoval, jemuž nerozuměl a v němž byl teď ochoten poznávat studený dech neznáma, který k němu zavanul z pootevřené tajemné brány… A čím víc se vmýšlel do této nové představy, tím více jí věřil a tím více se vzdaloval jí, která pro něho dosud byla zosobněním života a štěstí…

Ve dnech, kdy počalo v něm uzrávat toto nové přesvědčení, odevzdal jí svoje malé příběhy, s poukazem, co se s nimi má stát, pro všechny případy.

„Ale nezapomeň je poslat – slíbil jsem to…“ připomínal jí důrazně… Přikývla velmi ochotně, přesvědčena o tom, že nenastane chvíle, jež by od ní splnění slibu vyžadovala… A rozhovořila se s ním několikráte o jednotlivých z nich i o tom, který napsal již za své choroby a který on sám považoval za poslední slovo v oné nekonečné řadě představ, dojmů a zážitků, jež zmítaly jeho nitrem. Naslouchal jejímu hovoru, usmíval se trochu nepřítomně a jako shovívavě, když vysvětlovala, polemisovala a někdy omlouvala, hladil její krásnou, štíhlou ruku a díval se jí do tváře, do té rozkošné, zpola dětské, zpola ženské tváře, kterou tolik miloval a uvědomoval si, že už se ho to všechno nějak netýká, že počíná se tomu všemu jaksi vzdalovat a – nerozumět. A jednoho dne se stalo, že promluvil… Nevěděla, že to jsou poslední slova, která k ní mluví…

„Bylo mi krásně v oněch dnech, kdy jsem psal ty malé příběhy o nás dvou – neboť ony jsou psány o nás dvou a jen o nás dvou —, třeba se docela tak doslovně neodehrávaly, jak předstírají… Nezáleží na tom, zda je každé slovo v nich pravdivé a skutečné, důležitější a rozhodující je, že byly diktovány citovým vzkypěním a vzrušením, které bylo tak pravdivé a skutečné, že se zdálo nesmrtelným. Musily být napsány, poněvadž bylo nutno nějak se vyrovnat a nějakým způsobem zhmotnit a aspoň zdánlivě zživotnit všechno to, co mnou zmítalo a co chtělo žít… A teď umírám…“

Řekl to tak náhle a beze všeho přechodu, že v prvních vteřinách si ani neuvědomovala, co vlastně slyšela. Pak ale zmocnila se jí taková hrůza a takové zděšení, že by se byla málem dala do hlasitého křiku. Pohlížela vyjeveně do jeho tváře a byla by ho chtěla zadržet, aby dál nemluvil, poněvadž věřila, že mluví pravdu… A zazdálo se jí pojednou, že by ho byla nesmírně milovala, už dávno, kdyby se bylo všechno jinak mezi nimi odehrávalo, kdyby on si byl jinak počínal, kdyby ji byl přinutil ho milovat. Netušila, jak se to mělo všechno stát, věděla jen, že je plna hrůzy a zmatku proto, že je – pozdě.

On zatím mluvil dál a snad ani nechápal, co se v ní děje.

„Jak je to všechno zvláštní, neuvěřitelné a jednoduché… Žil jsem a najednou umírám… Proč vlastně? Protože není ničeho, co by mne volalo zpět do života… Já vím, že bys to měla být ty, tvoje láska, společná naše budoucnost a všechno to, co si obyčejně dva milující lidé slibují a představují… A přec nic takového se neděje, nic mne nezdržuje a cítím jen, jak pomalu se všeho vzdalují, kamsi se propadám, vyúsťuji do nějakého širokého prostoru, který nemá mezí a kde není ničeho takového, co lze chápat lidskými smysly… V uplynulých dnech, vlastně nocích, všechno jsem stokrát promyslel, všechno znovu vyvolával v mysli a čekal pořád na onu chvíli, kdy pocítím mohutné dojetí z toho, že budu znovu volně dýchat, pohybovat se, mít tebe, zkrátka žít radostně a plně… Čekal jsem marně, poněvadž život mne už nechce…“

Chvilku se odmlčel… Za těch několik vteřin měla čas si uvědomit, že hrůza a zděšení, které ji zchvátilo, se rozplývá do jakéhosi bezbarvého, zmalátňujícího pocitu neurčitého mrazení, které pronikalo až k srdci, jež trnulo jeho ledovými doteky.

„Nevím, zda mi rozumíš, asi sotva, protože stojíš uprostřed života a život nechápe smrt. Vždyť já sám už přestávám rozumět tomu, co bylo… Jak já jsem tě měl rád! Nebylo pro mne ničeho bez tebe… Tys to nikdy nechápala, nikdy jsi tomu nevěřila a nestála jsi o tu moji lásku… Tak jsem se do toho citu zakousl, žes to pak snad už nebyla ani ty, a já jsem miloval to, že tě miluji… Ať to bylo, co bylo, tys byla pro mne životní nutností… Neboť bez tebe nebylo života… A ten teď přestává. A s ním všechno to, co ho vytvářelo… Všechno se mi zdá malicherným, vzdáleným, neskutečným…“

Měl pravdu, nerozuměla mu a přistihla se při letmé myšlence, že mu ani nechce rozumět. Dívala se do jeho obličeje, který počal mít docela jinou podobu, dosud jí neznámou a – cizí.

„To blízkost smrti dává každému zapomenout na to, co kdysi bylo životem, neboť všechno před ní ustupuje, skresluje se a stává se nepatrným a bezcenným… V její blízkosti všechno pozbývá pevnosti svých linií, důležitosti a významu… Nemožné se uskutečňuje a každá možnost přestává. Jistota vědění, rozměry prostoru a času mizejí… Každá pravda se stává pochybnou… Bylo to všechno tak, jak jsem říkal? Kdo ví… Snad to všechno byla představa, iluse, chiméra. Neboť je jen jedna pravda teď – že je konec všech pravd, lží, chtění, vůle, snahy a všeho.“

Zase se chvíli odmlčel, pak řekl sice měkce, ale s velkou rozhodností:

„Teď už, prosím, ke mně nechoď. Jsem už víc tam než zde… Není nikde viny… Snad je to tak všechno lepší… Kdybys mne byla milovala, možná, že by se mi tak lehce neodcházelo… Ale na tom už teď nezáleží… Na ničem už nezáleží…“

Držel dosud její ruku ve své… Teď cítila, jak ji pomalu pouští… Zavřel oči, jako by chtěl usínat… Povstala a sklonila se nad ním. Otevřel znovu oči.

„Říká se, že láska je silná jako smrt nebo dokonce silnější… Sám jsem tomu vždycky věřil… Teď vím, že to je omyl… Nic není smrti silnější… Smrt je nejsilnější!“ — —

Když toho dne při odchodu zavřela dveře jeho pokoje, věděla zcela určitě, že zabarikádovala pro něho vstup do života.