Malé příběhy starého pána/Ukradený úsměv

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Letní dialog	Ukradený úsměv	Oblázek naděje

Údaje o textu
Titulek:	Ukradený úsměv
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

V sále se vzdouval příboj lidských hlasů, který zaplavoval i přilehlé místnosti a vznášel se nad přeplněným schodištěm, jímž postupovala sražená řada proudícího obecenstva. V pokoji pro umělce bylo ticho a klidno. Víření hlasů ze sálu doléhalo sem jen jako stejnoměrné šumění vzdáleného vodopádu, které nerušilo, jen ukolébávalo a uklidňovalo svým monotoním rytmem… Stála u klavíru, na jehož černé, lesklé zrcadlové desce ležela veliká kytice bílého šeříku. Znala jeho dárce a věděla, že tam za těmi zavřenými dveřmi čekají dvě rozhořelé zorničky, aby zachytily její pohled… Věděla to dnes, věděla to vždycky a nebylo nutno jí to připomínat, protože si musila uvědomovat vždy znovu a stále, že sledována je na každém svém kroku jeho rozžhavenou touhou a prahnoucím chtěním… Ať byla kdekoli a s kýmkoli, cítila jeho myšlenky, které se upínaly odkudsi k ní a zahalovaly ji pláštěm úzkostné, nedočkavé a při tom trpělivé něhy, před níž nebylo úniku… Bylo to krásné, líbilo se jí to – a bylo to současně nesnesitelně protivné. Jako by někdo stále kolem ní slídil, číhal na ni, hlídal ji a pozoroval každé její hnutí, jako by se nořil do jejího nitra, zkoumal a vážil, jako by se chystal chválit nebo vytýkat… Bylo to protivné uvědomovat si, že je stále pod jakýmsi neviditelným dohledem, bylo to často únavné vždy znovu si připomínat toho věčného strážce a pozorovatele, který byl nepostihnutelný a neskutečný, ale který – a to věděla naprosto určitě – byl živý a skutečný, skutečnější a životnější než cokoli jiného… Bylo to nesnesitelné, věděla či vlastně přesvědčovala se o tom při každé příležitosti.

A přec a přec…

Usedla ke klavíru, uhodila dva, tři akordy, zkusila úryvek škály a zahleděla se na bílou kytici…

A přec je k němu nějak připoutána víc a pevněji než k jiným mužům, dokonce víc, třeba jinak, než k tomu, který mohl plně se napít z poháru, po němž on dosud marně vztahoval ruce. Jako by jeho nikdy neutuchající, vždycky stejně živá a již léta trvající, hluboká i vášnivá náklonnost zavazovala. Byla jím proti své vůli spoutávána a omezována, překážel jí, ovlivňoval její konání a rozhodování, stavěl se jí často do cesty, měnil její plány a nutil ji jednat tak, jak by bez jeho všudypřítomnosti často nebyla jednala. Byla to obtíž, velmi často nepříjemná a protivná obtíž, ale současně to byla spolehlivá a bezpečná opora, o níž vždycky věděla, byla to jistota a cosi pevného a klidného v nestálém vířivém kolotání jejího zmateného, často neukojeného života, plného pochyb, zápasů, plného vždy nových nadějí i zklamání, života prudce a žíznivě žitého, který vyčerpával a stravoval vždycky i ve chvílích, kdy se zdálo, že se blíží uskutečnění vysněného cíle… Věděla o něm i o jeho přesvědčení, že patří k ní a ona k němu… Nechtěla, bránila se, dokonce se tomu smála… A přec kdesi ve svém nitru tomu nějak věřila, nějak se tím těšila a uklidňovala…

Bývalo jí někdy pradivně, byly chvíle smutku i zoufalství, dokonce vysekaný otvor v ledu zamrzlé řeky, kterou jednoho dne přecházela, ji k sobě volal a zdál se jí být útočištěm a vysvobozením. Ale to bylo před tím, než poznala a přesvědčila se o živelném zájmu, kterým on ji ozařoval a podpíral… Nemilovala ho, nikdy po něm nezatoužila ženským, milostným prahnutím, nechtělo se jí jeho polibků a netěšila se na pohlazení jeho dlaní… Věděla, že on čeká, nedočkavě, třeba s trpělivou vytrvalostí… Nebylo v ní touhy po něm samém, spoléhala jen a byla šťastna bezpečným vědomím, že ona je jeho věčnou touhou. Snad jednou se všechno změní a uzraje do obvyklého a všedního vyvrcholení vztahů dvou lidských životů… Dosud však nic nenasvědčovalo tomu, že by se tak stalo, třeba byla přesvědčena o tom, že jeho zájem nikdy neutuchne, třeba věřila, že jím nikdy nebude zklamána… Bylo to až nesrozumitelné a nepochopitelné, proč to všechno tak bylo, nebyla by mohla slovy dát výraz svému cítění, ale bylo to takové a nebylo lze to změnit…

Ze sálu dolehl k ní zvuk nástrojů ladícího orchestru. Zavadila pohledem znovu o kytici a usmála se na svého doprovazeče.

„Uvědomila jste si, že vlastně zahajujete svým koncertem saisonu a řadu t. zv. událostí?“ zeptal se jí pozdvihuje kytici, jako by se chtěl přesvědčit, bude-li se hodit k tomu, aby ji vzala s sebou na podium.

„Opravdu? Ani jsem na to nevzpomněla…“

„Čekají na vás nedočkavě… Budete mít ohromný úspěch.“

„Abyste měl pravdu…“ řekla nevrle, s pověrčivou nedůsledností.

S kyticí v náručí vyšla do úzké chodby a sotva vstoupila do sálu, zaburácel jí vstříc spontání a nadšený potlesk. Všechno kolem ní náhle zmizelo, propadlo se kamsi do neznáma a její nohy nesly ji čistě mechanicky a strojově.

V mrtvém tichu, které nastalo před výtryskem prvních tónů melodie, zažehla se a rozhořela celá její duše v přívalu ohromného vzrušení, jež se jí zmocnilo. Vždycky to bylo stejné, jakmile se octla před naplněným sálem, který na ni čekal a který ji pohlcoval. Vždy znovu upadala do stavu podivné extase ve chvíli, kdy se octla před tímto obdivujícím, nedůtklivým, nestálým i přísným soudcem, jemuž nebylo nikdy dost toho, co dávala, který dovedl být nadšený, chladný, plný porozumění i krutého nechápání. Byl nevypočitatelný, skrýval veškeré možnosti, přitahoval i odpuzoval současně, ale ať byl jakýkoli, byl nezbytný pro ni, pro její život i pro její tvůrčí práci. Nemohla být bez tohoto moře hlav a chvílemi neklidných lidí, kterým zpívala a kteří ji svým projevem souhlasu či odporu povznášeli nebo skoro usmrcovali… Nebylo v ní jiné myšlenky a jiné touhy, než zmocnit se tohoto dychtícího davu a spoutat každou jeho jednotlivou součástku čarovným kouzlem. Všechno před ní splývalo v jednobarevné neurčito šedě a první tóny, jež spojily ji magickým poutem s posluchačstvem, byly pro ni zázračným uvolněním a oproštěním ode všeho, co nesouviselo přímo a bezprostředně s požadavky přítomné chvíle… Nebylo nikoho a ničeho – celý svět přestal existovat – byla pouze ona, která rozdávala, a naplněný sál, který její dar přijímal a – soudil.

Dozpívala se srdcem bušícím a rozhořelou hlavou, kterou skláněla omámena a zmatena k pozdravu těm, jež ji zalévali burácející vlnou obdivu a uctívání…“ Cítila jak je zaplavována nadšením, nořila se do jeho tepla a jasu, probouzela se jím z omamného vytržení a vracela se do skutečnosti… Nesmírná, současně jásající a uklidňující radost prostupovala celé její tělo, tryskajíc z hlubin duše vyrovnané harmonickým štěstím uspokojení. Ano, byla opravdu šťastna, v této chvíli byla šťastna, bez výhrady, bez jakýchkoli úzkostí a pochyb, šťastna tím, že viděla a slyšela svůj úspěch, který ji celou zahaloval a který si uvědomovala úplně tělesně jako doteky měkkých, milujících dlaní… A uvědomujíc si, že patří navždycky tomu bezejmennému a nedůtklivému množství, jež po ní teď volalo, že spojena je s ním nerozlučným zájmem, jenž je nepřekonatelný a osudový – rozsvítila se celá jediným, velikým zářivým úsměvem, který byl zaslíbením i poděkováním… A ten úsměv zachytil současně s jejím pohledem, který ho neviděl, dárce kytice šeříku a vzal si jej pro sebe, netuše, že nemá s ním nic společného, že nepatří jemu, že to je odlesk jejího nitra, jejích snů, nadějí a touhy, který patří všem, teď v této chvíli i v každé z příštích chvil celého jejího života… Nevěděl, že jí ten úsměv ukradl…