Malé příběhy starého pána/Oblázek naděje

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Ukradený úsměv	Oblázek naděje	Dva dopisy

Údaje o textu
Titulek:	Oblázek naděje
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Jim, velký ovčácký pes, stál před branou vily a pohlížel nedočkavě do oken prvního poschodí, kde se měla jako obvykle ukázat hlava jeho pána, který s ním denně vycházel do přilehlého parku, zalitého prvními paprsky ranního slunce a prolnutého všemi možnými vůněmi časného léta. Vysoká, rozložitá, snad staletí stará lípa, posílala do oken omamný výdech květů a zakrývala teď hustou korunou skoro polovinu domu, který za každé denní doby chráněn byl v některé své části jejím stínem. Mnohohlasá píseň letního jitra vznášela se nad hladinou rybníka, který pod vílou, v rozlehlém parku, obklopen vysokými kmeny stromů, rostoucími ze zelené trávy, se leskl jako stříbrná deska, pohozená ve svěží jarní louce. Bylo radostno v zářivém jasu a i ten nedočkavý štěkot netrpělivě čekajícího psa zdál se harmonicky zapadat do jednotné nálady, která se vznášela nad celým krajem osetých polí a vonících luk.

Jim sebou nepokojně vrtěl a pohlížel úkosem na oblásek, ležící u jeho nohou, který sám pracně vyhledal a donesl až sem v rozšklebené tlamě, čekaje na někoho, kdo mu splní jeho žhavé, vždy znovu se obnovující a vracející přání a touhu běhat za hozeným kamenem a přinášet jej zpět, aby mohl opět být vržen a opět donesen. Nemohl se nasytit této zábavy a byl ochoten milovat každého, kdo mu ji pomáhal uskutečňovat… Ale nezapomněl ve své psí paměti té, která ho první této hře naučila a k vůli které jeho nynější dočasný pán rád se propůjčoval jeho hravým rozmarům…

Vyšel teď z domu a div neupadl pod přívalem něhy, kterou ho blažený Jim zahrnoval.

„Tak půjdem, Jime…“ a prudce hozený kámen, pronásledovaný zdivočelým vlčákem, zahájil obvyklé představení… Myšlenky člověka rozběhly se současně se psem a vlály volně v minulosti, která zrodila přítomnost a poslala sem Jima, jenž se tak stal věčnou připomínkou a zdrojem radostné naděje… Dnešní jeho štěkot a dnešní jeho útok vyvolal mu v paměti první jejich setkání. Vyrazil na něj stejně divoce, když vstupoval do salonu… Tehdy ale byl Jimův rozmach přerván velitelským ženským hlasem, který se ozval za otevřenými dveřmi přilehlého pokoje:

„Jime, tiše buď a sem pojď… A vy, prosím, pojďte s ním.“ Poslechl tím ochotněji, že znal ten hlas, dávno znal a že nad něj neznal milejší… Ležela na pohovce, svěží a půvabná jako vždycky, tím půvabnější, že ji tak dlouho již neviděl, po celou dlouhou dobu řady týdnů a měsíců, kdy se marně pokoušel se s ní setkat. Vítala ho nesmírně vesele.

„Sedněte si sem ke mně… Jsem invalida, mám ošklivě vymknutou nohu… Je to radost mít hosta, který přijede na dva dny, vymkne si hned první den na schodech nohu a bude musit, bůhvíjak dlouho, se tady povalovat. Ale moje hostitelka je anděl…“

Ale náhle jako by si vzpomněla.

„Musila odejít, třeba věděla, že přijdete… Ale máte zde na ni počkat, vrátí se brzy… A vůbec, můžete-li, poobědvejte s námi. Její muž by vás tak rád viděl…“

Ovšem, že zůstal a nejen k obědu… Náhle změnil své rozhodnutí a prodloužil svůj pobyt ve městě až do příštího rána, ačkoli byl původně rozhodnut odjet odpoledne. Byl jí okouzlen zase, jako již několikráte před tím. Vždy znovu se od ní odpoutával a vždy znovu se k ní vracel. Zmítal se v tom svém prahnutí po ní, pokoušel se zbavit se té věčné touhy, nesmyslné a bezúčelné… Někdy se mu zdálo, že se mu to i daří a pak pojednou se mu nějak připomenula třeba bezděčně a vše bylo zase stejné, znovu se za ní rozehnal a znovu byl tam, odkud se domníval, že se mu podařilo uniknout. Honil se za tím přeludem jako Jim za svým kamenem, stejně vytrvale a stejně zbytečně. Zdálo se mu již desetkrát, že se blíží chvíle, kterou stále přivolával, ale desetkrát se musil přesvědčit, že tomu tak nebylo. A přec šel slepě zase za tím přeludným snem, ačkoliv cítil jak se stává směšným v situacích, které z něho dělaly hloupého jelimánka, ba nejhloupějšího z jelimánků, jak sám sobě přiznával. Byla na dosah ruky a přec nedosažitelná…

Zabral se tak do svých vzpomínek, že zapomněl na hru. Teprve kámen, který mu nenasytný partner pustil na nohu, ho probudil…

„Máš pravdu, Jime, lepší nevzpomínat…“

V zápětí ale pokračoval ve vzpomínkách… Ten den tehdy byl pro něho požehnáním… Aspoň tomu ještě dnes věřil… Rozhovořil se, znovu se zase jednou rozhovořil o tom, co jím zmítalo a čím byl přeplněn po všechny dny svého života… Přerušovala často proud jeho zpovědi, posměšnými poznámkami, plnými pochyb a nedůvěry, vysmívala se mu a zlehčovala vše co říkal, ale znal tak dobře její obličej, rozuměl tak dobře jejímu hlasu i výrazu očí, že se nemohl mýlit a nemohl nerozumět. Její veselý smích byl právě příliš veselý a prudký spád jejích překotných vět, kterými jej často přerušovala, to všechno nedovedlo zaplašit dojem, že zasněné mlčení, do kterého chvílemi upadala, bylo mnohem výmluvnějším, třeba němým svědectvím čehosi jiného než o čem mluvila její slova.

„Dejte mi pokoj s láskou… Je to jenom trápení, věčné úzkosti, strachy a pochybnosti, radosti je při tom všem opravdu málo, o tom velikém štěstí, pověstném štěstí ani nemluvím.“

„Nevěříte tomu co povídáte…“

„Věřím tomu co povídám já, opravdu věřím… Tomu co říkáte vy – to už je něco jiného…“

„Tak co mám tedy udělat, abyste uvěřila? Mám sebou praštit o zem, rvát si vlasy nebo vypít tu břečku, do které namáčíte obvazy na svoji vymknutou nohu?“

Hlasitě se rozesmála, opravdově a vesele.

„To by se vám nakonec líbilo, že, takové romanticko-pathetické kejkle…“

„A možná, že i líbilo… Proč ne? Já vlastně mám pathos ráda, možná, že jsem vlastně pathetické stvoření, které do jisté míry pořád hraje, vědomě a s rozkoší…“

„A já bych měl hrát sebou? Že ano?“

„Toho není zapotřebí, vy už hrajete dávno – a docela dobře, musím vám říci…“

Nebylo s ní opravdu žádné pořízení, vymykala se, uhýbala, vždycky odbočila a přec zase vždycky čekala, aby se vrátil k tomu, před čím prchala… Jak došlo ke konečnému ujednání, že vezme Jima sebou na venek a že ona, až to bude možné, si pro něho přijede, to opravdu nevěděl… Ale pozdě odpoledne, když odcházel, bylo smluveno, že druhého dne ráno Jima odvede. A také jej odvedl.

Když vešel k ní do pokoje, bylo časné jitro ne příliš jasného dne a pokoj tonul celý v polovičním šeru. Přistoupil, chtěje se rozloučit. Ve chvíli, kdy mu podávala ruku, naklonil se náhle nad ní způsobem, o jehož účelu nemohlo být pochybnosti… Její napřažená ruka trčela chvíli do prázdna… Ale pak, současně se sklánějící se jeho hlavou se vztyčovala a ve chvíli, kdy se přiblížil k jejímu obličeji, pocítil měkké teplo jejích dlouhých, štíhlých prstů, které se položily na jeho šíji. Díval se do jejích očí a nemohl se mýlit v tom, co v nich viděl… Políbil ji doprostřed úst. Nadzdvihla se poněkud, vycházejíc vstříc jeho polibku a přitiskla svoji tvář k jeho, pohybujíc rty, jako by šeptala slova, jež sice nevyslovovala, ale jimž přece rozuměl a jež se mu zdála býti nejkrásnějšími, která kdy slyšel…

Tato chvíle byla pro něho slibem a pro ni věřil, že opravdu přijede. Jeho nedočkavé touze ubíhaly dny příliš pomalu, netrpělivě počítal s každou hodinou od toho okamžiku, kdy si Jima přivezl na venek a jeho ranní, každodenní procházky s ním byly jedním článkem v řetězu nedočkavých pokusů, jimiž snažil se vyplnit dobu čekání.

Tentokrát se dočká, konečně.

Jimův radostný štěkot pozdravil listonoše, který mu odevzdával dopis… Nedočkavě roztrhl obálku… Pak zastrčil jakýmsi mechanickým a nemotorným pohybem list do kapsy a díval se udiveně kolem sebe. Tedy zase ne… Nemůže přijet… Musí odjet z města a prosí, aby Jima příležitostně zavezl a odevzdal u známé rodiny… Nic víc, žádné laskavé slovo, které by mohlo být zárodkem nové naděje… A přec tehdy v onu chvíli ho milovala. Bůh ví, že ano… Nechtěl na to už myslit, nechtěl se už nikdy k tomu vracet, k ničemu, co s ní souviselo.

A v zápětí uviděl jejího psa, který stál u jeho nohou a žádostivě se díval na oblásek, otáčeje chvílemi své nedočkavé pohledy k jeho tváři s němou otázkou i prosbou…

Prudkým rozmachem odkopl kámen daleko od sebe a bylo v tom pohybu všechno i vztek i smutek i bezmocné vědomí, že i po tomto zklamání bude znovu věřit a znovu doufat, pořád stejně hloupě běhat a pachtit se za takovým obláskem naděje, který ona mu pořád házela… A pohlížeje na psa, který se k němu radostně vracel, zaťal zuby a pak s pocitem ulehčení zaklel zuřivě a hlasitě:

„Zatracenej pes.“